Ve slovenském Čuňovu se konalo ME v raftingu R4 v kategoriích sprint, head to head, dlouhý sjezd a slalom, které přineslo našim posádkám slušnou sbírku medailí. V článku vám přinášíme pohled na šampionát očima závodníků formou dopisů, které nám do redakce poslali. Co posádka, to jiný úhel pohledu
Martin Zavináč Krejčí, junioři U19, RK Gymnázium Letohrad
Kdyby naše cesta začínala vždy tím, kde poprvé naladíme rádio Beat, tak bychom to měli téměř stejně daleko jako raft klub Hodonín. To však bohužel nebyla pravda a jeli jsme necelých 5 hodin. Taková cesta se nedá vydržet bez spánku, u mě obzvlášť tvrdého spánku, takže co by to bylo za kamarády, kdyby toho nevyužili. Téměř na místě jsem se dozvěděl, že podle nálepky na rtu stojím 24 korun. Docela mě můj tvrdý spánek pobavil a myslím, že nejen mě. To už jsme pomalu přijížděli do areálu Divoké vody v Čuňovu. První pohled byl doprava na rozlehlou hladinu vodního díla Gabčíkovo a poté doleva na dvě výpustě chrlící peřeje zeleno-modré vody. V momentě příjezdu, ještě rozespalí, jsme zjistili, že nám už asi 5 minut běží trénink, takže jsme se rychle oblékli do repre věcí a hrdě vyrazili vstříc peřejím Čuňova.
Naštěstí jsme jeli seznamovací jízdu, která nás velmi dobře a rychle seznámila nejen s kameny, ale i s břehy. Další jízdy jsme se lepšili, až jsme si poslední tréninkový den připadali téměř jako na vlastním. Z tohoto omylu nás bohužel rychle vyvedla již první závodní jízda, kdy jsme si při time-trialu podali ruce s jediným šutrem, který jsme při tréninku nenabrali. Myslím, že na něj si budu pamatovat celý život… Na takovou známost jen tak člověk nezapomene, obzvlášť když ho mohla stát cenný kov. Při dalších jízdách, což bylo head to head (H2H,) jsme se s ním znali a nepotřebovali se tedy nadále seznamovat a nejen díky tom, jsme porazili ruskou posádku číslo 2. Za zmínku stojí i postarší pan Barometr, který bedlivě kontroloval optimální tlak v raftu při prvním závodě. Chvíli na to o svůj post přišel. Musím však říct, že mi ho poté bylo líto, když za ním přišel jeden z hlavních rozhodčí s tím, že tam nemá co dělat a poslal ho do… pryč a převzal od něj štafetu. Poté jsem měl dilema, jestli mi má být víc líto jeho nebo jím zkontrolované posádky CZE-1, které upustil raft tak, že z toho měli spíš nafukovací matraci než raft. I přesto se jim sprintová jízda povedla a byli druzí. V další jízdě H2H jsme potkali další kámen, tentokrát mnohem níž, kdy nás za ním poslala posádka SVK-1, kterou jsme díky němu už bohužel nedojeli. Ale i přes tyto známosti jsme se večer shodli, že to byl dobrý den.
Další den, který byl volný, jsme využili k vykřičení hlasivek při fandění open kategorií (muži a ženy), hraní mezinárodního turnaje v beach volejbalu, sledování filmů a koupeli v umělém jezeře pod kanály. Při vyhlašování naladil DJ opravdovou pecku, která připomínala znělku z Pobřežní hlídky, která opravdu „skvěle ladila“ s hymnami výherců.
Dopoledne přijeli rodiče a s nimi fanynky a fanoušci, kteří nám pomohli k vytouženému úspěchu. V rozjížďce nás předjela jen posádka Turků (asi měli předtím výživný kebab) a celkově ještě „charašo“ posádka RUS-1 plus namasírovaní Slovinci (opravdu s sebou měli maséra a lehátko). Trochu jsme koukali, když jsme zjistili, že dva Slovinci jeli vždy dvě kategorie, ve všech disciplínách – asi dobrá masáž. A ještě se jim chtělo v obou kategoriích umísťovat na bedně.
Poslední den se jezdil slalom, a tak aby se neřeklo, jsem se s břehem kanálu na rozloučenou rozdělil o list svého a kamarádova pádla. A to doslova. Naštěstí pádla nejdůležitější chvíle vydržela, za což jsem jim byl opravdu vděčný. Jen jsem potom neměl nejlepší náladu, když jsem si uvědomil, že k ne úplně podařené slalomové jízdě se přičetlo ještě asi 5000 korun za nalomené listy. Výsledek však pozitivně přebila euforie a atmosféra okolo kanálu a příjemné gratulace všech okolo spolu s oslavami posádky RK Hodonín, kteří se stali ve své kategorii (stejně jako tomu bylo u mužů a veteránů) absolutními Mistry Evropy v celkovém hodnocení.
Celý týden nakonec uběhl rychleji, než teče voda v čuňovském kanále a to byla škoda, protože jsme tu byli opravdu jako jedna výprava. Tréninky, večerní rozbory videa, fandění a zkušenosti veteránských posádek upevnily naše přátelství a chuť se zlepšovat. Už se těším, až budeme zase moci porovnat své dovednosti a setkat se na kanále v Českém Vrbném, kde vše začalo juniorským soustředěním. Dík patří hlavně Zajdovi a posádce Milana Znamenáčka. Tak se s Vámi tedy po vodácku loučím a těším se 16. A 17. srpna na závodech ve zmíněném Českém Vrbném – Ahóóój!!
¨ 
Aleš Daněk alisas Alfonz, TR Hiko
Za nás, především za mě…
Mistrovství Evropy bylo uspořádané na raftové poměry na velice slušné úrovni, asi už jen u nás v ČR to může být lepší. Čekali bychom asi větší propagaci a více diváků, veřejnosti, když je to pár kilometrů od veliké Bratislavy a počasí bylo víc než vynikající. Už když jsem viděl seznam přihlášených týmů, spíš se mi chce plakat – sám za sebe, je to bída, týmů a států je čím dál míň, věkových kategorií čím dál víc, je to dle mne neefektivní. Zřejmě za to částečně může rozdělení R4 a R6, kdy vzhledem k finanční náročnosti týmy zvažují kam jet. Preferovanější je asi R6, tak to odnese neúčast na ME R4. Počet států a posádek je na žalostné úrovni oproti ME 2012, 2010 a především 2008, kdy jsme na Salze napočítali 32 států. Tady to bylo 18 (snad jen kategorie muži open snese přísnější měřítko. Slabá konkurence obecně dle mne sportu neprospívá v očích veřejnosti. Zajímalo by mě také, kde se vzala premiérová dopingová kontrola. Rafting je přidružen k protidopingové asociaci? Kdo takovou dopingovou návštěvu platí? Pořadatel? IRF? To budou nemalé peníze… Vede rafting oficiální seznam zakázaných preparátů? Nemáme být jakožto závodníci dopředu informování o takového hrozbě? Já tedy o ničem nevím (možná vlastní nevědomostí?). Obecně doufám a věřím, že uplynulými výsledky jsme snad svazu vyjeli nějaké peníze na dotacích a že z toho svaz snad něco obecně vyprofituje.
Zhruba tak synku.
S pánem, uvidíme se v Budějkách.
Blanka Ligurská, TR Envy
Myslím, že s výsledkem můžeme být spokojené. Hned první den nám nevyšel sprint, což nám vyneslo i horší startovní pozici do další disciplíny H2H, jsme skončily dvakrát na 4. místě. Pochybovaly jsme, jestli se ještě dokážeme v závodech dobře umístit. Ovšem další závodní den jsme si v maratonu i s trochou štěstí doslova vybojovali 2. místo hned za Slovenkami. Ve slalomu jsme byly 3., stejně jaké konečné celkové umístění, se kterým jsme spokojené. K úspěchu nám pomohla i skvělá atmosféra, která se nedá srovnat s ostatními závody, které absolvujeme v českém poháru. Všechny české posádky, a že jich bylo, si navzájem pomáhaly a radily při tréninku i závodech. Kromě toho nás přijela podpořit velká spousta fanoušků. Tímto bychom chtěly všem poděkovat za jejich podporu a reprezentačním posádkám popřát mnoho zdaru v dalších závodech.
Milan Štěpánek, junioři U19, Jiskra Havlíčkův Brod
V konkurenci 11 posádek je stříbrná medaile ze sprintu úspěchem. Kluci neudělali chybu a jeli natrénovanou stopu.
Ve čtvrtfinále H2H narazili na Rusy, kteří byli na ME nejlepší a předchozí sprint pokazili. Hoši byli málo agresivní a prohráli. S nejlepším časem z poražených skončili pátí.
Ve sjezdu jeli v lepší skupině a ztratili spoustu času v soubojích se Slováky a Lotyši. Počáteční dlouhý souboj se Slováky prohráli a předjeli je i Lotyši. V posledním kole se před Lotyše dostali a ujeli jim, ale Slováky už nedostihli.
Ve slalomu v první jízdě jednu branku neprojeli. Ve druhé projeli všechny branky, ale 6 štouchů bylo moc. Na medaili scházelo méně než 5 vteřin.
České posádky na mistrovství držely pospolu, tvořily jeden tým a vzájemně se povzbuzovaly. Zkušenější radili mladším. Kromě našich trenérů (Michal Hnulík a Vojtěch Štěpánek) je potřeba poděkovat za rady a povzbuzení především Tomáši Saikovi, Václavu Urbanovi a Milanu Znamenáčkovi.
Pro Jiskru HB byla čest reprezentovat Českou republiku. V přípravě i na samém ME jsme udělali téměř maximum pro co nejlepší výsledek. Všichni mají spoustu zážitků, na které nikdy nezapomenou.
Foto: International rafting federation
