Piława a její přítok Dobrzyca jsou řeky v severozápadním Polsku, v oblasti Drawského pojezeří. Obě tečou téměř paralelně v neveliké vzdálenosti od sebe, takže je možné jejich splutí při jedné akci, protože přejezdy jsou krátké. Podobné spojení lze použít pro řeky Wel a Drwęca, které najdeme v severním Polsku, přičemž Wel je přítokem Drwęcy u osady Bratian. Mezi městy Lidzbark na Welu a Brodnica na Drwęce je to po silnici nějakých 30 km, ale po velkém oblouku obou řek je to 90 říčních kilometrů.
Piława
Piława je populární polskou řekou, jezdí se docela často a obsluhuje ji řada vodáckých půjčoven i cestovek. Splavný úsek Piławy měří přes 80 km, z čehož prvních 20 vede po šesti ledovcových jezerech. Od výtoku z největšího jezera Pile nabízí Piława 64 km, na kterých se střídají další menší jezera s krásnými úseky v borových lesích. Údolí je zahloubené mezi písečnými dunami porostlými borovicí, břízou, jalovcem a nekonečnými borůvkovými plantážemi a maliním. Údolní niva je tvořena mokřady s porostem všudypřítomné olše, rákosí, ostřic a plejádou mokřadních i vodních rostlin.
My jsme splutí Piławy zahájili v místě výtoku řeky z jezera Pile. Tam na obou březích fungují vodácká tábořiště. První, co nás v řece překvapilo, byla vysoká teplota vody, která se ohřívá na obrovské ploše jezer. Koupání na sebe nenechalo dlouho čekat.
První přenášení jezu nás čeká na kilometru 57. Jde o betonový jez spojený s tělesem bunkru, v kterém byla původně elektrárna. Lepší přetahování je po pravém břehu. Pozůstatků opevnění z války potkáme ještě celou řadu. Německo již v roce 1925 začalo budovat nová opevnění na své východní hranici, která v té době byla právě tady. V terénu kolem řeky dodnes nalézáme četné pozůstatky války v podobě zákopů a betonových bunkrů. Jezy a stavidla sloužily k zvednutí hladiny řek v předpolí hlavní linie opevnění. Byly schopné zatopit velké rozlohy nížinatého terénu a znesnadnit tak postup armády.
To už vplouváme do malebných a členitých jezer nazvaných Zalewy Nadarzyckie. Přestože jde o další přehradu Pomořanského valu, je to dnes velice krásný a přírodní biotop spletitých zátok a ostrovů. Západní břeh jezer je hranicí největšího leteckého polygonu v Evropě, kde se dnes cvičí vojáci NATO. O tom se můžeme přesvědčit následující den, kdy nás doprovází hluk nadzvukových stíhaček a střelba leteckých kulometů. Na březích jezer lze najít řadu ploch pro přespání malých skupin vodáků, u hráze vlevo je oficiální kemp.
Piława se právem řadí k oblíbeným polským tokům. Její voda je příjemně teplá a přesto čistá. Okolí řeky je přírodní, koryto je neupravené – kromě několika osad teče řeka stále lesy. Plavba je velmi snadná, proud je svižný, pomalá voda je pouze v jezerech a nad několika málo jezy, překážky v podobě stromů se dají buď podjet, nebo jsou prořezané. Zhruba na kilometru 34, u osady Zdbice, najdeme vodácké „pole biwakove“. Zřizovatelem tábořiště je Nadleśnictwo(lesní revír) Wałcz, tábořiště je bezplatné a je určeno pouze pro jedno přespání. V osadě Szwecja (kilometr 27) lze doplnit zásoby ve dvou obchodech a je tu kemp. Kus pod vesnicí ale kdyžtak nalezneme nouzová místa pro přespání v lese. Nutno jen zdůraznit, že Poláci jsou velmi citliví na rozdělávání ohňů v lesích, a musí se dodržovat přísná bezpečnostní pravidla. Pokud po nás v lesích zůstávají stopy táboření, ohniště, odpadky a fekálie, lze přepokládat, že pravidla se budou zpřísňovat a kontrolovat stále více. Toho se nechci dožít, takže – račte po sobě uklízet!
A to už vplouváme na jezero vytvořené vzdutím vody při jezu v Zabrodzie. Jezero je v první části velmi mělké a zabahněné. Ve zdejším kempu U Stasia máme auto a čeká nás přejezd na řeku Dobrzycu. Opouštíme tak Piławu na kilometru 13, ale ještě se do ní vrátíme společně s Dobrzycou, která se do ní vlévá na kilometru 10.
Dobrzyca
Dobrzyca se na rozdíl od Piławy už nejezdí tak často. Potkali jsme pouze několik vodáků na plastových jednomístných kajacích, což je v Polsku úkaz mimořádný. Svědčí to o tom, že Dobrzyca je ve zdejších poměrech počítána mezi obtížné adrenalinové řeky. Ale přesto jsme jí v klidu sjeli na našich laminátkách, s bagáží i dětmi…
Dobrzyca je sjízdná od osady Machliny, odkud nabízí 60 km splavného toku. Horní kus je ale opravdovým potokem, a tak pro plavbu s bagáží volíme až lesní samotu Iłowiec na kilometru 48. I tady je Dobrzyca ještě velmi mělká. Dojem z nedostatku vody umocňuje to, že řeka je perfektně čistá a dno je skvěle viditelné. Ale i když nás ještě v rozlivech čekají nějaké ty mělčiny a písečné lavice, je už řeka dobře sjízdná a překážky jsou prořezané.
Prakticky celý tok se opět schovává v lesích, zejména horní tok je absolutně kouzelný v místech, kde se křišťálově čistá a zjevně pitná voda rozlévá mezi ostrůvky do mnoha ramen. Břehy jsou porostlé kromě mokřadních ostřic a rákosí také kapradím. Nekonečné olšové porosty svým stínem chrání koryto před sluncem. Na rozdíl od Piławy je Dobrzyca velmi studená, a to tak, že někteří háčkové se v ní odmítají i umýt. Dno řeky je písčité, občas se objeví i kameny dávných morénových valů a drobné peřejky, které zpestřují jinak poklidnou plavbu. Na dně pod námi se vlní záhony vodních rostlin, žluté písčiny barevně doplňují bílé lastury škeblí a kameny porostlé červenou řasou i vzácným lišejníkem rodu Hildebrandia, který roste opravdu jen v té nejčistší vodě. Je to pestrý kaleidoskop, který na českých tocích budete hledat marně. Množství vážek se stará o to, že potkat komára či ováda při plavbě je téměř svátkem! Večer na tábořištích poblíž mokřadů je to ovšem poněkud horší, leč není to nic, co by kůže zkušeného vodáka nezvládla.
V osadě Golce (kilometr 39) najdeme nejen nesjízdný jez, ale také obchod a soukromé tábořiště. Další placený biwak je pak v rekreační osadě Rudnica. Tu poznáme podle velikého lanového centra u vody vpravo. Odtud mění řeka částečně svůj charakter na mokřadní řeku. Meandruje mezi písčitými srázy mělkého, podmáčeného a širokého údolí, břehy jsou zarostlé a mokré.
Dobrzyca se trochu rozšíří a stane vodnatější až pod ústím přítoků Kłebowianka a Piławka, ale jinak se charakter toku příliš nemění. Mokřadní úseky se střídají s partiemi u vysokých lesních „urwisek“, proud je stále znatelný, a kromě občasných podjezdů padlých stromů je plavba bez překážek. Je vidět, že o koryto se někdo stará. Na kilometru 25 je další most v osadě Ostrowiec a tedy i další příležitost pro nákup, případně návštěvu občerstvení s místními vychvalovanými pirohy.
Odtud řeka teče stále lesy a orientačních bodů je málo. Čekají nás ještě tři přenášení jezů. První u mlýnu Czapla, další u rybí farmy v obci Tarnowo. Tam už nás ale motivuje brzká odměna. U dalšího mostu a třetího jezu čeká dlouho očekávaná „smažálňa“. Tedy smażalnia ryb, které jsou obecně v Polsku vyhlášené kvalitou rybích dobrot. V tomto případě nakonec jde o velmi kvalitní a dost drahou rybí restauraci, ale kotvení u mola, jídlo v zahrádce přímo u vody a čerství pstruzi ze zdejších sádek jsou zážitek, který za ty peníze stojí. Při přetahování stavidlového jezu jsme mile překvapeni – podjezí je vybavené železnou konstrukcí jakýchsi kolejnic s kladkami pro snazší přetahování lodí. Další důkaz, že tady v Polsku na vodáky myslí.
Od Tarnowa už je jen kousek k soutoku Dobrzyce s Piławou. Přímo na soutoku najdeme na pravém břehu velice hezká místa pro divoký biwak. Posledních 10 km Piławy je stále moc pěkných. Piława ústí do Gwdy ve vzdutí přehrady před elektrárnou v osadě s poněkud matoucím jménem Dobrzyca. To je historickým pozůstatkem, původně totiž byla Piława přítokem Dobrzyce a ne naopak. Dobrzyca tak dost logicky ústila do Gwdy v osadě s týmž jménem. Přenesení hráze velké elektrárny je snadné. Místo pro přetahování je na terénu elektrárny a je vyznačeno. Pětikilometrový kus po Gwdě do města Piła už je velmi poklidný.
Wel
Splutí Welu vyžaduje poněkud více vodáckého nadšení, zkušeností a námahy. Celkově má Wel asi 90 splavných kilometrů, z rekreačního městečka Lidzbark nám zbývá ke splutí kilometrů 40, což je dvou až třídenní plavba. Táboření v Lidzbarku není úplně jednoduché. Řeka protéká velkým jezerem, kolem kterého je řada rekreačních středisek i městská pláž. Tam se zřejmě dá za určitých okolností tábořit, leč je nutno si to předem dohodnout. Pro několik stanů jsme našli místo na pravém břehu řeky pod městem, několik set metrů po proudu od nového mostu hlavní silnice 544. Jedná se o neudržovanou příbřežní louku, kam se dá se tam zajet i auty nenápadnou cestou od kruhového objezdu.
Vzhledem k dopolednímu převozu aut jsme pro první den zvolili splutí pouhých 12 km. Po překonání dvou jezů jsme plavbu přerušili nad úsekem zvaným Piekiełko, kde se dá tábořit na louce na pravém břehu, těsně před začátkem přírodní rezervace s tímto jménem. Dobře jsme udělali, průjezd Piekiełkem není vůbec snadný. Přestože jde o pouhých 1,5 km, vzhledem k překážkám trvá skoro dvě hodiny, a k večerní plavbě se vůbec nehodí. Jedná se o průrvu v dávné ledovcové moréně, proud je docela rychlý, spád dosahuje 2,7 promile, dno je kamenité (!) a koryto zapadané. Je nutné manévrovat mezi popadanými stromy v mělké a rychlé vodě, kde se dá obtížně zabrat, a pro těžké lodě s bagáží to není úplně jednoduché. Údolí je z přírodního hlediska nádherné, převýšení okolních pískových kopců je neuvěřitelné. Rozhodně stojí za to si rezervaci projít a prohlédnout i ze břehu. V rezervaci Piekiełko se nedá tábořit, není tam ostatně ani příhodné místo. Chrání se unikátní krajinný ráz i původní pralesní společenství. V pravém břehu přímo u vody můžete pozorovat řadu průsaků pramenů železité vody, která je pitná, a v nejsilnějším prameni se dá i docela pohodlně nabrat. Piekiełko končí u lesního mostu u samot Straszewy-Leśniczówka, kde už je opět možné provizorně bivakovat. Piekiełko určitě patří k vodácky nejzajímavějším, i když náročným úsekům Welu.
Ale krásy Welu Piekiełkem zdaleka nekončí. U jezu a mlýnu Lorki-Młyn se řeka rozděluje. Koryto starého Welu (vpravo) je víceméně bez vody, a jezdí se tedy novým ramenem, které propojilo ledovcová jezera původního malého přítoku. Z posledního jezera je prokopaný propojovací kanál do původního toku řeky. Zní to industriálně, ale dnes jde o nádherný kus říční přírody. Říká se mu Bałwanka. I tady plavba vyžaduje pevné nervy a jistou vodácká zručnost. Mělká jezera jsou plná bahna a jsou zarostlá rákosím, řasou, lekníny a stulíky, takže najít správnou cestu není úplně jednoduché. Rostlinstvo naznačuje, že hloubka okrajových partií jezer je kolem 80 cm a na dně má být údajně až metr bahna. Takže vystupovat do vody bych rozhodně nedoporučoval. Chce to klid a rozvahu, rákosiny naštěstí nejsou příliš dlouhé, a když vjedete na širou hladinu jezer, odmění vás klasická krása – plantáže stulíků i leknínů, labutě, kormoráni a hlavně absolutní klid a liduprázdno.
Nově proražený tok Bałwanky už svůj umělý původ příliš neprozrazuje. Koryto vypadá velmi přirozeně a je opět zapadané velkým množstvím kmenů. Po celodenním pádlování už netrpělivě vyhlížíme vhodné místo pro biwak. Naštěstí se pod soutokem Bałwanky se starým korytem Welu údolí zase rozšíří a břehy tvoří rozlehlé sekané louky, takže míst pro skvostné přespání je tady dostatek. K ústí Welu do Drwęcy zbývá ještě nějakých 11 km a dva jezy k přenášení. Charakter řeky se rychle střídá. Místy se proud zrychlí a v řece se objevují velké balvany, za zatáčkou zase koryto zarůstá rákosí a mizí mezi křovinami a za další zatáčkou se objeví písčina pro koupání. Voda se v přírodním korytě krásně čistí a plavba je tak velmi příjemná.
Drwęca
Soutok obou řek v osadě Bratian je klidný. Jméno osady napovídá, že se pohybujeme v historickém území, které v 15. století patřilo řádu německých rytířů. Bratian byl brodem přes řeku Drwęcu a je údajně nazván podle bratra Jana, což měl být rytíř, který osadu založil. Na soutoku najdeme i ruiny křižáckého hradu, který přechod řeky střežil.
Pokračujeme ještě asi tři kilometry po proudu Drwęcy, kde najdeme oficiální, ač neplacené vodácké tábořiště Mszanowo, které je přístupné i auty.
Řeka Drwęca je dlouhá přes 200 km a ústí do Visly před městem Toruń. Její spád je malý, pouhých 0,7 promile. Jde o lehce splavný a populární vodácký tok, který poměrně svižně teče v meandrujícím a hlubokém korytě. Rychlost plavby po Drwęce je nadprůměrná. Nejsou tady žádné jezy ani přírodní zátarasy, takže se pohodlně a bez velkého spěchu dá za den urazit ke 30 kilometrům. Ale je škoda spěchat, řeka je stále krásná. Břehy často tvoří mokřadní louky a veliká rákosová pole, ale hojně potkáme i vysoké břehy urwisek a jesepů, které vytváří malebná zákoutí. Řeka je přírodní a plavba je vodácky atraktivní. Celý tok řeky je chráněn coby lososové vody. Okolí řeky je na polské poměry překvapivě kopcovité, dokonce tady najdeme snad jedinou lyžařskou sjezdovku v severním Polsku s lanovkou a umělým zasněžováním. Osady kolem řeky jsou plné památek z období křižáckého státu německých rytířů, jehož přirozenou hranicí byla právě Drwęca. Ať už je to Nowe Miasto Lubawskie, Brodnica nebo Golub-Dobrzyń, všude najdeme řadu historických kostelů, křižáckých hradů i pozdějších zámků. Přímo z vody si můžeme prohlédnout pozůstatky hradeb a obranných věží města i osmibokou věž dávného křižáckého hradu z roku 1262 v Brodnici (km 90). V zátoce pod sportovním areálem je od roku 2015 díky dotaci EU zřízen luxusní vodácký přístav, ve kterém je možné placené táboření.
Pokud vám dosavadních 90 km plavby nestačilo, můžete směle pokračovat po Drwęce dál. I pod Brodnicí řeka zachovává svůj charakter. Nejsou zde žádné velké přítoky, takže se koryto příliš nerozšiřuje. Řeka se znovu zařízne do lesnatých údolí a proud se opět zrychlí.
Do města Golub-Dobrzyń je to 45 km plavby, tedy bezproblémové dva dny. A Golub-Dobrzyń je historické město nejen s hradem, ale i s vodáckým kempem, před kterým se dá bezplatně parkovat.
Článek byl zpracován ve spolupráci s Polskou turistickou organizací.
