Po relativně klidném létě (2020, pozn. red.) se suvenýr z Číny začal opět probouzet, a tak jsem přestal o své účasti na prodlouženém víkendu na Innu a jeho přítocích váhat. Co kdyby to byla letos poslední voda? Navíc mě Petr uklidnil informací, že jedou děti.
Veletok na rozjetí
Cesta autem přes Prahu, Plzeň a Mnichov mi ve vybrané společnosti rychle utekla a okolo půlnoci bivakujeme v lese za Garmischem. Ráno už jsme všichni a míříme přes Imst a Landeck na nasedací místo na konci Pfundsu. Na rozjetí jsme si naordinovali Tössener Strecke. Hned v úvodu nás pohoupe ledovcová šedozelená voda Innu v první peřeji, mraky na obloze se rychle rozpouští a zářijové slunce začíná příjemně hřát. Proplouváme otevřeným údolím a kocháme se výhledy na okolní kopce.
Asi po 7 kilometrech na dohled mostu se hladina začíná sklápět a my si užíváme pořádné vlny. Po krátkém zklidnění zdoláváme dlouhou peřej. Nejobtížnější místo je v pravé zatáčce před dalším mostem, kde se voda valí na skálu nalevo. Po chvíli následuje už těsně před Riedem další výrazná peřej s ohromnými vlnami. Sto kubajzů je sto kubajzů. V Prutzu zprava přiteče voda od elektrárny a po asi 2 kilometrech končíme vpravo u parkoviště, dál začíná vzdutí přehrady. Ukazuje se, že děti byly dětmi v době, kdy jsem tu byl naposledy, tedy před 15 lety. No nic, karty jsou rozdány, laťka je nastavena.
Přidáme volume – Sanna
Přejíždíme tunelem zpět do Landecku a odbočujeme přes město do hlubokého údolí řeky Sanna. Před mostem přes řeku uhýbáme na nezpevněnou cestu a popojíždíme ještě asi 800 metrů na plácek, kde se dají odstavit auta. Než se řidiči vrátí, sledujeme nácvik vodních záchranářů. Sanna má nižší stav, tentokrát průzračná, ale ledová modrozelená voda teče rychle ve velkém spádu balvanitým korytem v sevřeném údolí. Kličkujeme mezi balvany a zanedlouho podplouváme most. Pamatuji si za ním obtížnou peřej (Schiefes Eck), povodeň to tu ale před lety přerovnala, jen spád se ještě zvýší a přibudou balvany, ale plavba je dnes bez větších problémů. První těžší místo je až téměř v městečku Pians, kde pak po klidné hladině podplouváme impozantní vysoký most. Za pravou zatáčkou zdoláváme obtížný katarakt s napěněnou vodou. Dál je řeka zase lehčí a další pěkné peřeje splouváme až pod silničním mostem.
V samotném závěru je potřeba dát pozor při sjíždění umělého stupně navršeného z ostrých balvanů, kde je vodočet. Hned za ním končíme přímo na soutoku s Innem. Tohle bylo o štych těžší. Auta máme jen pár kroků na placeném parkovišti. Většina si dává ještě jednu rundu, já sbírám síly na zítřek a suším hydro na hřejícím slunci.
Co nás čeká zítra?
Přesunujeme se do kempu Claudiasee, který leží těsně u křižovatky silnic B 180 a 184 u Pfundsu. Po teplé sprše si klohním večeři a přitom se snažím na síti něco zjistit o úseku Finstermünzer Schlucht, který nás čeká zítra a který jsem ještě nejel. Znáte to, v takovém případě se od kamarádů nemusíte dozvědět objektivní informace. Výborně, nacházím poměrně detailní popis v němčině, zapínám překladač a ouha, dočítám se něco o „strmých labutích, masivním bobtnání, silných rojích či temném monstru“. No potěš koště. Ráno moudřejší večera…
Méně známý úsek Innu
V sobotu ráno přejíždíme ke stavbě nové přehrady pod Martinou, která má odvádět vodu tunelem až někam k Prutzu, a to až 70 kubíků. Co to znamená pro vodáky, je jasné, právě teď nám teče 65. Monstrum mělo být v provozu už letos, ale zdá se, že máme ještě rok k dobru. Obnášíme staveniště, voda valí dvěma okny, v každém je válec a žádný přístup. Nasedáme tedy až dole. Čeká nás asi 8 km náročnější plavby.
Po chvíli silnice vedoucí po levém břehu nad námi mizí do betonové galerie a my bystříme. Za pravou zatáčkou obeplouváme skalní bloky v těžší peřeji a za mírnou levou zatáčkou vidíme před sebou další skalky a balvany. Vystupujeme na pravém břehu a dlouho a namáhavě přenášíme obtížné zablokované místo. Není tu žádná cesta, jen strmé balvaniště. Nasedáme nad posledním stupněm peřeje s válcem, který neodpouští chyby. Po 100 metrech za nenápadným, ale mocným válcem za zalitým balvanem přímo v proudu proplouváme vodnatou peřej mezi skalami tyčícími se z vody a po dalších 200 metrech obnášíme druhý katarakt. Odvážnější a šikovnější jej jedou, přenášení je o něco kratší, ale o to náročnější. Jsem vyřízenej jak žádost. V pohorách a s batůžkem bych sem nelez. Mám já tohle zapotřebí? Odpovím si sám, mám…
Dál je Inn výrazně lehčí a asi po kiláku podplouváme most u staré celnice, kde na nás dýchnou staré časy. Nádherné místo! Splouváme poslední těžší peřej a po chvíli vystupujeme na levém břehu přímo v kempu.
Spluto 11.–13. září 2020, celkem 69 km
Inn, Tössener Strecke (Pfunds – Prutz) – 18 km, WW II–III, Kajetansbrücke 108 m3/s
Sanna, (800 m nad mostem – ústí do Innu) – 2x 8 km, WW III (IV), Landeck 22 m3/s
Inn, Finstermünzer Schlucht (stavba přehrady – kemp Claudiasee) – 8 km, WW III–IV, Martina 65 m3/s
Inn, Giarsun Schlucht (P nad Suschem – Ardez) – 11 km, WW III–IV, Tarasp 19 m3/s
Ötztaller Ache, (slalomka – ústí) – 12 km, WW III (IV), Tumpen 200 cm
Inn, (ústí Ötztaller Ache – Haiming) – 4 km, WW II
Pro změnu technický terén
Po rychlém obědě jedeme opět proti proudu, a to na úsek Giarsun Schlucht. Doslova za minutu dvanáct, v pondělí se Švýcarsko pro Čechy zavírá kvůli covidu. Nasedáme nad Suschem, mám trochu obavy, čeká nás technická jízda a po dopoledním programu se necítím úplně ve své kůži. V první lehčí polovině plavby se ale oklepu a jak Inn nabírá spád a obtížnost, v řečišti se objevují balvany, v disciplíně „naturslalom“ se mi daří a jízda mě baví. Údolí se svírá a my vplouváme do hluboké nepřístupné soutěsky. Nad nejobtížnějším místem zastavujeme a prohlížíme, ale nevypadá to složitě. Správná rychlost, trefit nájezd, v esíčku se nechat proudem vyvézt a je to skoro zadara. Myslím, že dál byly 1–2 obtížnější pasáže. Neustále kličkujeme mezi balvany, přes některé není úplně dobře vidět, projíždíme úzkými průjezdy a průskoky, překonáváme stupně, ale voda nemá tah, a tak když se objeví most pod Ardezem, kde po 11 km trojkové až čtyřkové vody končíme, je mi to až líto.
Co si dáme na rozloučenou?
Dva dny utekly jako voda v Innu za kempem, a tak ráno balíme a přejíždíme na Ötztaler Ache, do Oetzu. Na rozloučenou si chceme splout spodní úsek. Vodní stav je s ohledem na roční období vcelku slušný. Jedno z dětí dává k velké „radosti“ svého tatíka spodek Tyršovky. Umí, střední pasáž jede sice pomaleji, než by bylo záhodno, v závěru s eskymákem, ale dobře se na to kouká.
Jdeme na to, většina nasedá nad slalomkou, někdo až u parkoviště. Kalná voda má tah, valí se vlnami a válečky přes balvany, ty větší jednoduše objíždíme, důstojné rozloučení s prodlouženým víkendem. Asi po 5 kilometrech od parkoviště obnášíme po levém břehu nebezpečný jez. Nejen u nás umí stavět takové obludy.
Po půl kiláku za levou zatáčkou na nás číhá známá „Konstrukta“, balvanitá peřej s několika válci, které je dobré minout. Když vidím, jak to s Petrem na singlu cvičí, neváhám a mydlím to těsně podél pravého břehu a válcům se pěkně vyhnu. Bohužel dole se potkám s dalším kajakářem, který mě předjel zleva, chci mu dát přednost a zvrhávám se na mělčině. Krysím a než se dohrabu ke břehu, chytím do pravé zadní tváře ránu o kámen. Móňo mi vydrží až do Mikuláše. Pak už zbývá jen asi kilák a půl výrazně lehčí vody na soutok s Innem. Na něm se pohoupeme ve velikých vlnách a za půl hodinky končíme na levém břehu u velkého parkoviště u Haimingu. Slunce pálí jak ďas a za krátkej čas se raději schovám do stínu. Před námi je už jen cesta domů. Spluli jsme asi 65 km na parádních vodách. Plavba po nich nebyla pro začátečníky, ale až na zmíněná místečka, která se dala vynechat, žádný extrém.
