Podrobnosti k nehodě na francouzské řece Guil, kde v červnu utonuli dva Češi

O nehodě českých raftařů jsme se mohli dočíst kupříkladu na serveru Seznam zprávy nebo Novinky.cz. Jak to ale bývá, tyto články čerpají pouze ze zpráv lokálních agentur a podané informace se často liší od toho, jak vše skutečně proběhlo, což se potvrzuje i v tomto případě.

Situaci nám při telefonickém hovoru vyjasnil Tomáš Jursa, vedoucí vodáckého oddílu Gold River z Moravského Krumlova. Tomášovo vyprávění do textové podoby zpracoval Petr Snížek.

Na úvod bych rád řekl, že jsme vodácký oddíl, jehož historie sahá do sedmdesátých let minulého století, kdy byl oddíl založen pod tehdejším pionýrem. Já jsem byl jedním z mladých pionýrů, kteří tehdy v oddílu byli a postupem času jsem se dostal až k převzetí funkce vedoucího oddílu. Oddíl dokázal už před revolucí pořádat vodácké zájezdy do zahraničí a po revoluci jsme samozřejmě v této činnosti pokračovali i v nově dostupných zemích po celé Evropě. Pádlovali jsme kupříkladu na řekách v Rakousku, Slovinsku, Itálii, Španělsku, Norsku, na Balkáně a já jsem se dokonce účastnil vodácké výpravy do Nepálu. Zároveň jezdíme na tuzemské vodácké akce, v létě pořádáme vodu pro děti a každoročně také vodácký dětský den.

Pro letošní sezonu jsme se rozhodli, že bychom mohli vyrazit na řeky ve Francii, na kterých jsem už v minulosti byli. Naším cílem byla řeka Durance a její zdrojnice. Jedním z argumentů, proč vyrazit právě sem, bylo i to, že soukromé raftové posádky (vyráželi jsme jako dvě raftové posádky na člunech Gumotex Pulsar 380 a ROBfin Hobit 400 a celkově bylo 14 členů zájezdu) jsou v jiných zemích Evropy stále více omezovány a ve Francii tomu tak zatím není. Zároveň se zdálo, že to bude jeden z posledních takových zájezdů, protože členská základna nám postupně stárne a zájem o tento typ akcí upadá. I proto jsme chtěli do míst, kde jsem už v minulosti byli.

Po příjezdu do Francie jsem se ubytovali v kempu, ze kterého jsme chtěli vyrážet na Durance a její zdrojnice. Na Durance bylo vidět, že je docela hodně vody a doslechli jsme se i několik zpráv o tom, že občas zaplave nějaká ta posádka na komerčních raftech. Znamenalo to pro nás dbát zvýšené opatrnosti. Jako první jsme zvolili řeku Gironde i s kouskem Durance po soutoku, kterou jsme znali z dřívějších zájezdů. I na ní bylo více vody, a proto jsem se rozhodli, že úsek nejprve pojedou chlapi a pokud bude vše bezproblémové, tak se druhá jízda pojede i s ženami. Na Durance se potvrdilo, že je hodně vody. Dokonce jsme potkali jeden převržený raft.

Na další den jsme si naplánovali levostranný přítok Guil. Zde bylo také dost vody, protože tekla i v úseku pod přehradou, což nebývá zas tak časté. Rozhodli jsme se vyrazit na úsek nad přehradou, který jsme už v minulosti sjížděli, ale při pohledu na řeku jsme usoudili, že by to na nás mohlo být příliš, a proto jsem se vypravili ještě dále proti proudu k Château Queyras. Zde jsem si na vodácké mapě na oficiálním vodáckém vysedacím místě ověřili, že úsek, který se tu končí je celý WW III a rozhodli jsme se, že bychom mohli vyrazit na něj. Nejprve jsem ale chtěli úsek nakoukat. Řeka v těchto místech teče spíše v otevřenější krajině a je velmi často kousek od silnice, takže jsme většinu toku viděli. Voda v řece nebyla kalná, ale bylo vidět, že je stav zvýšený. V jednom místě, kde se nepatrně zvedá spád silnice a řeka nebyla dobře vidět, jsme zastavili a šli jsme se podívat na malý kaňon, který tu řeka tvoří. Ten jsme si z velké části prohlédli, a dokonce jsme viděli projíždět bezproblémově dvě raftové posádky. Jako nasedací místo jsme zvolili oficiální nasedání Aiguilles.

Nejprve jsme se domlouvali, že by úsek sjeli chlapi a pokud bude vše v pořádku, tak by potom jely i ženy. Nakonec se ale rozhodlo, že pojedou oba rafty. Jednomu jsem velel já, druhému Pavel.

Než jsme se nachystali na vodu, tak přijeli ti raftaři, které jsme viděli na vodě při prohlížení malého kaňonu. Hodili lodě na vodu a zase pádili dolů. Jak jsme později zjistili, byli to místní raftoví průvodci, kteří tu trénovali.

Nasedli jsme na vodu, po cca 200 metrech plavby ve studené vodě jsme zastavili a dotlakovali lodě. Během toho okolo nás projeli dva kajakáři a opět ty dvě raftové posádky se zdejšími guidy. Můj raft vyrazil dál po proudu první, Pavlův druhý.

Brzy jsme se dostali k náročnému místu,  kde začíná malý kaňon, na který jsme se dívali ze silnice. Koryto řeky se zúžilo, zvedly se vlny a v proudnici se objevovaly velké a téměř zalité balvany. Musel jsem si hodně dirigovat posádku, protože rychlost vody se hodně zvýšila a tak jsme se velmi rychle blížili ke kritickému místu. Zde proud táhne na skálu vpravo a je tam úzký průjezd mezi velkým plochým kamenem a zmíněnou skálou (viz foto). Obával jsem se, aby nás to na skálu nenabalilo a nepřevrátilo, a tak jsme jeli více na kámen. Stihli jsme to tak tak a stejně se část posádky musela uhýbat, aby jí skála nepraštila. Pod tímto místem bylo třeba objet ještě jeden velký kámen, na který pulzovala voda a byl tak chvíli pod vodou a nad vodou. Tohle bylo ono kritické místo, které jsme předtím ze silnice neviděli. Pár metrů pod tímto místem stály oba rafty francouzských guidů. Když jsme projížděli okolo nich, tak začínali pískat na píšťalky, protože už viděli, že raft za námi se převrátil. My jsme okamžitě zkoušeli zastavit, avšak podařilo se nám to o kousek níž. Bylo to takové místo, že jsme na francouzské posádky neviděli.

Jakmile jsme zastavili, objevila se v proudu první helma a já jsem házel házečku. Plavající kamarádka byla asi 5 metrů daleko, házečku chytila a pevně se jí držela. Do toho jsem musel ještě nakázat posádce, aby pořádně drželi raft u břehu, protože už nás proud řeky začal strhávat níž. V mžiku se objevil i další plaváček a chytl se té stejné házečky. Poté jsme oba dva přetáhli k nám na břeh. Vzápětí jsme zahlédli proplout náš obrácený raft, ale nebyli okolo něj žádní další lidé. (museli být pod raftem) Za nějakých 20 vteřin se objevily francouzské posádky. Ukázal jsem jim, že máme dva odlovené a oni pádili dál po proudu za raftem. Jedna z posádek měla dalšího našeho plaváčka a v rychlosti ho u nás vyložili. Pak také pokračovali po proudu. V tuto chvíli jsme měli tři lidi z pěti v bezpečí.

Chtěli jsme v rychlosti převést naše lidi na druhý břeh, aby mohli k silnici. Odtud dál už řeka nebyla tak náročná a jenom rychle tekla z kopce dolů. Dále nás čekala jedna peřej s velkým kohoutem, kterou jsme v rychlosti okoukli a spluli.  Před námi nebylo vidět ani plavající raft ani žádné lidi. Začalo nám docházet, že máme problém, a tak se ještě rozhasilo fungování posádky.

Když řeka opustila kaňon, tak jsme viděli oba francouzské rafty, každý na jednom břehu. My jsme zastavili vpravo, kde je i silnice a až po zastavení jsem viděli, že na levém břehu mají vylovené oba naše kamarády a provádějí resuscitaci. Místní raftaři nás nechtěli k ničemu pustit, takže jsme jen seděli na břehu a zírali. Připravili traverz pro jeden z raftů, pomocí kterého dovezli na levý břeh záchranáře ze sanitky a nějaké přístroje. Do toho přiletěl vrtulník, který tu ale nemohl přistát a tak jen spustil dolů několik dalších lidí.

Po chvíli do vrtulníku vytáhli Naďu a odletěli s ní do nemocnice do Briançonu. Nás mezitím začali za pomoci lana dopravovat k silnici a tam si nás hned lustrovala policie a dostali jsme všichni dýchnout. Alkohol nebyl naměřen u nikoho.

Nás všechny odvezli na policii, kde probíhaly krkolomné výslechy za pomoci překladatelky. Každý člen výpravy strávil u výslechu přibližně dvě hodiny. V tu chvíli jsme věděli, že Pavel už s námi není, ale nevěděli jsme nic o Nadě a nikdo nám nechtěl nic říct. Výslechy pokračovaly ještě další den a k tomu se zkoumalo naše zabavené vybavení včetně raftů. Policie se snažila zjistit, zda jsme nevezli lidi na vodu jako komerční skupina, že jsme neměli odpovídající vybavení, což se neprokázalo. Konkrétně mě se u výslechu dlouze vyptávali na moje vodácké zkušenosti, na konkrétní řeky, na kterých jsem kdy byl a na další věci. Nakonec si vyfotili všechno naše vybavení, vrátili nám ho, vrátili nám i doklady včetně dokladů našich mrtvých kamarádů. V tu chvíli jsme už věděli, že Naďa zemřela přibližně dvě hodiny po převozu do nemocnice.

Vydali jsem se do kempu a na cestu domů. Byly to děsivé chvíle, protože jsme balili stany našim kamarádům, kteří se s námi už nevrátí domů. Zároveň jsme pořád rozebírali, jak je možné, že nám oba dva uplavali a proklouzli i francouzským raftovým posádkám. Na ty jsme měli telefonní číslo a až později se ukázalo, že kritické místo Francouzi znali a proto pod ním na nás čekali. Také nám vypověděli, že Naďa s Pavlem byli pod raftem a až za nějakou dobu se dostali z pod něj. Obě posádky nám řekly, že je viděli ale dlouho je nemohly dohnat a že Pavel se celou dobu ze všech sil snažil Nadě pomáhat a držel ji. Když k nim dojeli, tak už je ale přemohla studená voda a únava. Od místa převrácení to bylo dle protokolu policie zhruba jeden kilometr do místa, kde je dostali z vody a začali s první pomocí. Zároveň jsme se dozvěděli, že se převrátili o ten zrádný plochý kámen za skálou, přes který pulzovala voda.

Tento článek nevznikl jen za účelem objasnění případu, ale také jako varování pro další vodácké výpravy. Za tohoto vodního stavu byla v kaňonu obtížnost WW IV a po technickém úseku následuje 300 m dlouhý příliš silný proud, kde se plavající nemá kde zachytit a je strháván proudem tak dlouho, až mu dojdou síly a utopí se.