Po Labi ze Dvora Králové do Kuksu aneb od safari k hospitalu

Znám Labe od Pardubic po Kolín jako svoje boty, dokonce i včetně slepých ramen. Znám úsek z Děčína k hranicím a dále do Drážďan, znám Labe přes Špindlerův mlýn (a dokonce i nad ním, ale pšššt), znám Labe ze Špindlu do Vrchlabí, ale mezi tím je spousta a spousta kilometrů, které neznám. Protentokrát jsem se i s partičkou kamarádů vydal prozkoumat přibližně 10 kilometrů naší největší řeky v místech, kde tedy rozhodně největším dojmem nepůsobí – ze Dvora Králové nad Labem (tenhle pekelně dlouhý název už budu dál používat jen zkráceně) do Kuksu.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Jdeme na vodu

Jednoho slunného jarního všedního dne se s Maruškou, Anetou a Petrem scházíme skoro na konci Dvora Králové. Jsme jen kousek nad zdejší ČOV, u epické vpusti (jak se nadchnul Petr), a chystáme se. Domluva proběhla narychlo, takže je to trochu chaotické, ale za hodinku a kousek už nasedáme na vodu. Petr zahajuje perfektním uklouznutím po bahnitém břehu a zahučí po kolena do vody. „Tak teď už to nemusím řešit,“ uleví si se smíchem a pak už opravdu nasedne. My ostatní jsme opatrnější a za chvíli už podplouváme zrezlou lávku, která je na delší dobu poslední známkou civilizace.

Z přehrady Les Království nám teče něco málo přes šest kubíků, což je přibližně střední voda a v prvních peřejkách vidíme, že to nejspíš odpovídá. Ještě ráno bylo asi o dva kubíky víc, ale ty nám (jak zjistíme) nebudou nikde chybět.

Noříme se do přírody

Hned za první zatáčkou se koryto Labe „sklopí“ a přicházejí první peřejky. Nic obtížného, maximálně WW I, a to ještě přidávám, ale prostě pěkná kudrnatá voda, ve které je potřeba pořád něco dělat. K tomu se přidávají jedna zatáčka za druhou a taky krásná okolní příroda. Nikdo z nás by netipl, že jen kousek od nás vede silnice. Vzpomínáme na kamaráda Ondru, který na Labe odmítl jet, protože to prý bude nuda. Nejspíš by se býval bavil stejně jako my.

Když už nám zatáčky a peřejky připadají ohrané, přichází další překvapení – na pravém břehu se z ničeho nic objeví vysoká skalní stěna. Je na ni úžasný pohled a plavba je díky ní zase o něco hodnotnější. Další podobný útvar přichází jen o kousek níž a pak už řeka teče hlubokým korytem přibližně tři metry pod úrovní okolního terénu. Výhledy do krajiny tedy moc nemáme, ale rozeklané stromy v okolí koryta nám na kochání stačí a stejně musíme pořád koukat před lodě, protože Labe nepřestává téct a vlnit se. Nikdo z nás tak svižnou plavbu nečekal. Jsme nadšení.

Za jednou zatáčkou má pro nás Labe uchystané dokonce malé prověření vodáckých schopností. Musíme opatrně objíždět padlý strom, který je šikovně narafičený snad přes tři čtvrtiny řeky ve svižně tekoucím proudu. Všichni ale manévr zvládají a koupání ani jiná zábava se nekoná.

Dva jezy k přenesení

Když se voda pod loděmi uklidní, tušíme, že se blíží první jez. Vzdutí naštěstí netrvá dlouho a jez je skutečně tady. Jedná se o jez u Žirečského mlýna. Díky příznivému vodnímu stavu si nejprve myslím, že bychom jez mohli splout, ale bohužel. Část vody jde vlevo rybím přechodem, zbytek vpravo elektrárnou. I kdyby bylo vody dost, tak bych si ale splutí jezu na nafukovací lodi rozmyslel, protože ocelová klapka na koruně má hodně rozbitou hranu a obří trhlina by se tu dělala velmi lehce. Naštěstí tady mají velkoryse pojatou cestu pro přenášení (vlevo), které je pohodové. Voda z elektrárny se vrací hned pod jezem, tedy značka ideál.

Malá ozvěna civilizace v podobě jezu a mlýna nám rychle mizí za zády a Labe se opět rozhýbává. Opět nás čekají drobné vlnky a téměř pořád pěkně svižný proud. Ani ne po půl kilometru se na pravém břehu kocháme zámkem Žireč a kostelem Svaté Anny, které se tyčí přímo nad řekou. Zvažujeme, zda si zastavíme na prohlídku, ale necháváme to na jindy. Radši si užíváme proud a plujeme několika výraznými meandry (mrkněte na mapu) k dalšímu jezu na trase.

Ten opět čujeme už s předstihem, protože proud pod loděmi rychle zpomaluje. Ani tady ale volej netrvá dlouho a už se před námi na levém břehu tyčí veliký mlýn zvaný Šporkův, toho času sloužící coby penzion a pohostinství.

Cedule nás naviguje k malé dřevěné plovoucí lávce a my se nestačíme divit. Tohle je trochu jiné přenášení. Lávka je jen pár metrů před česly náhonu. Proud kolem ní není nijak silný, ale je znát. Navíc se lávka na vodě různě pohupuje a my jen přemýšlíme, jak to tu asi zvládají méně zkušené posádky nebo nešťastníci posilnění alkoholem. Když jsme na lávce, tak litujeme, že nemůžeme posedět u piva na zdejším malebném mlýnském dvoře.

Samotné přenesení jezu probíhá přímo po jeho tělese, na které se dostanete z plovoucí lávky. K přidržování je tu natažen jakýsi kabel kombinovaný s ocelovým lanem, které bylo v jednom místě nepříjemně roztřepené. Oslizlá spádová deska jezu také není nic moc, ale co, po travičce a schodech to umí každej jeliman, že jo. Aspoň je zase trocha legrace.

Pod jezem se shodujeme, že tento by za vyšší vody byl určitě splavný, ale těžko říct, o kolik víc vody by muselo téct.

Připlouváme do Kuksu

Pod jezem nás Aneta straší tím, že teď přijdou peřeje, kde se za velké vody tvoří i válce, ale nic z toho se nakonec nekoná (asi málo vody). Labe se jenom znovu rozběhne a mezi několika kameny si to hbitě hasí směrem ke Kuksu, na který se už všichni těšíme.

Most značící, že jsme na místě, přichází poměrně brzy a my se tedy po jeho podplutí suneme k vysedacím schodům, které jsou tu vybudované včetně výstupního mola. S vodáky se tu počítá a to je moc dobře. Takový pěkný úsek si to bezpochyby zaslouží.

Ještě než zabalíme lodě a vydáme se pro auta a domů, si nemůžeme odpustit fotografickou seanci se zámkem v pozadí. Takových míst v Česku není mnoho!

Návrat na packraftu

Bohužel jsme během naší plavby neměli moc času pověnovat se také KPČ (kulturně poznávací činnosti), prostě jsme jeli na vodu. Když jsem po návratu domů studoval, co je vlastně ten Kuks zač a co všechno je v jeho těsném okolí, rozhodl jsem se vyrazit na Labe ještě jednou. Za prvé si znovu spluju tenhle super úsek, za druhé poznám krásy Kuksu a okolí a za třetí to celé dám s packraftem, abych nemusel řešit přejezdy nebo stop. Zrovna tenhle úsek řeky je na to totiž ideální.

Znovu jsem tedy ve Dvoře Králové u epické vpusti, kde nechávám auto a foukám packraft. Suché věci dávám do batohu Ortlieb Atrack 45, který mi na takovýto druh akce přijde geniální a už si to zase pádluju vstříc labským peřejkám. Od posledně se nezměnil stav vody ani padlých stromů, a protože nefotím, jsem brzy u prvního jezu, druhého jezu i v Kuksu.

Tady vytahuju suché věci, mokré včetně packraftu dávám do batohu, zvenku na něj pověsím vestu a pádlo, které by se dovnitř vešly jen těžko a vyrážím pěšky na prohlídku okolních pamětihodností a zároveň zpět k autu. Nejprve procházím samotný Kuks, kde jsou k vidění třeba krásné roubenky, poté si prohlížím hospital a jeho okolí včetně botanické zahrady a potom už se vydávám po žluté turistické značce.

Kdo by si chtěl práci usnadnit cestou vlakem, klidně může, ale zrovna tady by to byla opravdu velikánská škoda. Podél žluté značky (je to zároveň naučná stezka, viz rámeček) je totiž hned několik zajímavostí. Postupně navštěvuji sochu Madony s dítětem, skalní reliéf svatého Františka a nedaleký pramen, pokochám se výhledem na Šporkovo panství a vrcholem všeho je Braunův betlém kompletně vytesaný do skály – naprostá fantazie! Dál už je to spíš výlet lesem, ale i tak jsem rád, že jsem zvolil tento způsob přepravy.

Pozdě odpoledne mám v rukách 10 kilásků po vodě, dalších 9 mám v nohách a jsem tuze spokojený. Tenhle výlet všem vřele doporučuju, budete z něj mít obrovskou radost. Jako fakt!

Na obě výpravy po Labi jsme využili špičkové lodní pytle a vodotěsný batoh od německé značky Ortlieb. Do Česka je dováží, a tedy nám je i zapůjčila, firma AZUB bike – www.azub.cz.