Rozhovor s Petrem jsem plánoval už dlouho, ale nikdy jsem to nedotáhnul do konce. Když mi ale vloni začátkem sezony při jednom telefonátu z ničeho nic nabídl ke koupi jeho firmu (nekoupil jsem ji), bylo jasné, že teď už to dotáhnout musím. Počkal jsem, až bude prodej dokončen, a potom jsem se s Petrem domluvil na setkání u něj doma. Přísedícími nám byli Petrova manželka Alenka a taky nový majitel firmy Panenka Paddles Jirka Lula.
Petře, okolo vody jsi toho dělal hodně, tak přemýšlím, kde bychom začali.
Tak se pojďme třeba nejdřív podívat na fotky, které mám vystavené tady v chodbě, je to takový průřez tím nejdůležitějším.
Jdeme se podívat na fotky z cest – Colorado, Yukon, raftové závody, ale taky z trampování.
Děkuju za pěkný úvod a už se teda zeptám. Většinou to rád beru chronologicky, tak mi možná pověz, kde je u tebe vodácký prvopočátek.
Já jsem byl původně elektrikář rozvodních zařízení, silnoproudař, a jednou někdo vykládal, že na Starý plavbě v Libni je bezvadná loděnice, tak jsem tam s mým tehdejším kamarádem Járou Pospíšilem, s kterým jsme se vyučili, vyrazili a už jsem u vody zůstal.
Kolik ti bylo let, když říkáš, že už jsi byl v té době elektrikář?
To tady mám poznamenané, protože jsem si dělal přípravu. Od patnácti jsem jezdil na tramp a voda mě políbila teprve v sedmnácti.
Jaká byla činnost oddílu? Závodili jste, nebo to byl turistický oddíl?
Byl to vlastně SVAZARM, předchůdce dnešního SVoČRu. V oddílu se jezdilo hlavně na pramicích, na kterých jsme i závodili. Jezdívali jsme na závody na Sázavě a v podobných terénech.
To jsi mi udělal radost, já jsem taky začínal na pramicích. Nicméně na fotkách, které jsi připravil, vidím samé slalomky a rafty, jak ses dostal k těmhle disciplínám?
My jsme se v tom oddílu poznali s Alenkou a začali spolu jezdit. Brzy potom jsme ale z Libně přestoupili do Slavoje, protože jsme tam měli kamarády. No a tehdy nám Lída Sirotková, mistryně světa v mixu, vysvětlovala, že bychom měli jezdit taky na sjezdovce. Tak jsme si vlastnoručně upatlali sjezdovku, celou zimu jsme makali a pak jsme na prvních závodech na jaře dali Milanovi Svobodovi 20 vteřin. On byl tehdy zrovna mistrem světa. Hned nám říkal, že nás bere do oddílu, a tak jsme se dostali do Motorletu.
Vaší hlavní kategorií tedy byly mixy?
Ano, trénovali jsme dál spolu a jezdili mixy, jenomže chvíli na to byla olympiáda v Mnichově, ve dvaasedmdesátém, respektive v Augsburgu, a to byl postupný konec téhle kategorie. Všechno to začalo tím, že se mixy nelíbily východním Němcům, takže je přestali jezdit, a potom se postupně sesypala celá kategorie. S Alenkou jsme docela úspěšně odjezdili asi pět sezón, kdy jsme i vyhráli mistrovství republiky, nějaký závody na Lipně a tak.
A potom jste šli každý do individuálních kategorií?
Alenka jo, ta začala jezdit na kajaku. A já jsem přesedlal na debl s Tomášem Dufkem a potom jsem měl ještě několik dalších deblových parťáků. Za nějaký čas jsem v Motorletu taky začal trénovat slalom mládež, např. Rohana, Pospíšila atd. Postavil jsem si na to i branky. A trénování jsem se vlastně věnoval až do doby, než přišel rafting.
Tohle všechno se odehrávalo za minulého režimu. Podařilo se vám díky závodění na vodě podívat do zahraničí?
No samozřejmě. Já jsem trénoval, takže jsem jezdil jako trenér, a Milan Svoboda dokázal všechno vyjednat a zařídit. Samozřejmě jsme zažili i nějaké dobrodružné akce. Třeba jsme měli vyřízenou doložku na závody v Augsburgu, které se ale nakonec nekonaly, a tak jsme vymýšleli, co budeme těch deset dnů dělat. Nakonec jsme se vydali směr Švýcarsko, kam pro nás na hranice přijel náš kamarád Ajfel, který taky jezdil vodu, a ten nám tehdy řekl: „Tamhle o kus dál je pumpa a tam můžete přejít hranici, já tam pro vás přijedu.“ Tak jsme se dostali do Švýcarska, aniž bychom měli potřebné papíry. Ale se Svobodou to bylo pořád něco takového.
Zrovna do toho Mnichova jsme jezdívali docela často. A já jsem takhle jednou šel po městě a najednou jsem narazil na ceduli půjčovna lodí, na které byl vyobrazený borec, co skákal z nějakého vodopádu. Otevřely se dveře, vylezl chlapík, ukazoval na ceduli a začal se mě vyptávat, jestli se mi to líbí. Já jsem mu řekl, že jo, dali jsme se do řeči a on za chvíli povídá, že radši budeme mluvit česky. Nakonec se ukázalo, že to je majitel první vodácké půjčovny v Německu Sváťa Hülle a má bráchu, který má pro změnu půjčovnu lodí v Americe. Zeptal se mě, jestli bych nechtěl dělat plastová pádla. A já povídám: „Plastový pádla? To je nějaká blbost, ne?“. On mi vysvětlil, že není, že u bráchy v Americe už to používají a že to skvěle funguje, a hned mi i ukázal, jak takové pádlo vypadá.
Tak jsem se toho chytnul, udělal jsem si svůj tvar a začal jsem řešit formy, abych to mohl vyrábět sériově. Našel jsem u nás firmu, která mi první formu udělala. Akorát to trvalo asi rok, protože tehdy byly ještě počítače na děrné štítky. Potom přišel další zádrhel, protože jsem nevěděl, jak do formy vstřikovat plast. Ale někdo mi poradil, že musím do Liberce, kde to umí. Tak jsem vyrazil do Liberce, jedno to plastové pádlo jsem měl s sebou, a tam na to pán koukal, hrozně se mu to líbilo a hned že by potřeboval dva kousky. Tak jsem mu pověděl, že já nejdřív potřebuju vědět, jak se to stříká. Podíval se na to a povídá: „To bude spodem, udělejte tam zářez a tím to stříkejte.“ Začali jsme to tak dělat a brzy jsme dokázali vyrábět pádla ve velkém, každé tři minuty jedno.
Teda Petře, teď jsi mi úplně vyrazil dech, vůbec jsem netušil, že k výrobě pádel ses dostal zrovna takhle. Jaký to byl rok?
No nějaký čas trvaly ty přípravy, které jsem už popsal, a první pádlo ze sériové výroby vypadlo v roce 1988.
To bylo ještě za minulého režimu, to byl s podnikáním trochu problém…
To byl. Taky jsem to nemohl dělat na sebe, ale zastřešovalo mi to jedno JZD, se kterým jsem se potom v roce 1990 rozešel a začal jsem to dělat už sám za sebe – založil jsem firmu Profiplast.
Tehdy byl asi po plastových pádlech docela hlad, ne?
No nějak to šlo a Sváťa Hülle mi navíc pádla prodával v Německu. Z téhle doby si vybavuju, jak jsem šel tehdy na první veletrh Sport Prague, který se konal na holešovickém výstavišti. Objednal jsem si tam jeden metr čtvereční (směje se), vzal jsem si židli a jedno pádlo a s tím jsem tam seděl. Pro lidi tehdy bylo plastový pádlo úplný šok, nicméně někdo vzal dvě, někdo deset a už se to rozjelo.
Mimo kanoistických pádel jsi ale měl v sortimentu i jiné modely, co si pamatuju.
No to se postupně vyvíjelo. Já jsem to nejdřív udělal tak, že jsem si udělal formu na list většího kanoistického pádla a z něj se vyřezávaly různé tvary. Potom ale přece jenom nějaké formy přibyly, další byla na kajakové pádlo a časem se ještě přidaly speciality – třeba pádlo na dračí lodě. Nakonec to bylo asi 20 typů pádel.
Jak ses od plastových pádel dostal ke karbonovým z prepregu?
Firma byla dobře rozjetá, tou dobou už se řešily objednávky třeba pro velké půjčovny na Vltavě, kde neměli problém objednat si tisíc pádel najednou, ale mě to nějak přestávalo bavit. V té době jsem se potkal s Míťou Skolilem a ten se mě ptal, jestli jsem nezvažoval dělat karbonová pádla právě z prepregu. Já jsem mu říkal, že vůbec nevím, co to je, tak mi to trochu popsal a zajeli jsme společně do Rakouska, kde s tímhle materiálem měli zkušenosti, trochu to okouknout. Potom už mi ale nikdo moc nepomohl, takže trvalo asi pět roků, než začala prepregová pádla vypadat tak, jak bych si představoval. No a potom jsem prodal firmu Profiplast a dalších asi 15 let vyvíjel, vyráběl a prodával prepregová pádla pod značkou Panenka Paddles.
Máš spočítáno, kolik jsi vyrobil pádel?
No já myslím, že těch plastových bylo okolo 10 000, možná o něco víc, ale přiznám se, že jsem to nikdy přesně nepočítal. Ta prepregová někde zaznamenaná budou, ale asi nedokážu přesně říct…
Tady nám do toho vstupuje Jirka, který říká, že z toho, co viděl v záznamech firmy, odhaduje, že to bude nějaké číslo, které bude mít tři nuly, a že to může být okolo dvou tisíc.
Když nám do toho Jirka tak pěkně vstoupil, rovnou se zeptám, jak došlo k tomu, že se firma ocitla v jeho rukách?
Já jsem nějakou dobu čekal, jestli by se toho nechopil někdo z rodiny, ale pak jsem pochopil, že k tomu nedojde, a začal jsem přemýšlet, komu by se dalo firmu předat. Chvíli jsem to zkoušel různě nabízet k prodeji.
To jsi vloni nabídl i mě. (smích)
No vidíš, to si už ani nepamatuju. (směje se) Každopádně to nedopadlo, protože každý to chtěl, ale měl představu, že bude ředitelovat a inkasovat, jenže takhle to nefunguje. No a Jirka je šikovný člověk, kterého znám, takže to nakonec dopadlo takhle.
Jirko, co bys k tomu pověděl ty coby nový majitel firmy Panenka Paddles?
No já v té věci vidím trochu jiný vývoj než Petr. Já taky laminuju, už od devadesátých let, kdy jsem taky závodil ve vodním slalomu. Tenkrát jsme nic neměli, museli jsme si mezi kamarády všechno postavit. Takže jsem začínal trošku na jiném břehu než Petr – on začínal dělat pro masovou turistiku a já v závodním sportu. Před zhruba dvaceti lety se naše cesty protnuly, protože já jsem Petrovi začal dodávat listy pro raftová pádla a on mně zase vyráběl prepregové žerdě. Za tu dobu jsme si na sebe zvykli, moje firma zůstala i nadále ve vrcholovém sportu, zatímco Petr se z druhé strany postupně přibližoval přes závodní rafting a výkonnostní vodní turistiku, až se naše zaměření skoro setkala. Takže je to vlastně takové logické vyústění.
A jak Jirko vidíš budoucnost Panenka Paddles?
Moje vize je zachovat modely pádel, ale u některých mírně zoptimalizovat tvary. Petrova pádla jsou stavěná hlavně pro silové jezdce, ale tahle doba už je trochu pryč, takže bych se tomu rád přizpůsobil. Zároveň jsem v Petrově produkci nezaznamenal, že by myslel na ženy, které na tom nejsou, Alenka se nebude zlobit, fyzicky tak dobře jako chlapi, takže bych se rád vydal i tímto směrem a připravil, říkejme tomu „lejdy“ verze pádel. A potom bych chtěl zapracovat na skladbě materiálů, kde bych rád propojil zkušenosti ze závodního sportu s Petrovými pádly.
Díky, Jirko, budu se těšit na inovace.
Petře, teď bych se zase rád vrátil k pádlování, od kterého jsme odbočili v době před revolucí, kdy jsi trénoval vodní slalom v Motorletu. Co bylo potom?
Potom jsem v trénování pokračoval v Tróji a měl jsem na povel zejména mladší kluky okolo 16 let. Z některých se potom stali i závodníci, kteří přestoupili do elitních oddílů, jako je třeba Dukla. Ta partička byla ale širší, bylo tam hodně dalších kluků, kteří byli jedničkoví nebo dvojkoví slalomáři, a s těmi jsem postupně začal jezdit i na raftech a později jsem je na raftech trénoval. Nejlepší posádka mých svěřenců pak byla velmi úspěšná i na světových závodech.
Jaké závody a úspěchy to byly?
První velká mezinárodní akce, na kterou jsme ale nejeli do zahraničí, bylo mistrovství Evropy v Troji, které jsme jako RK Troja pořádali a také vyhráli. To bylo v roce 1999.
První velká zahraniční akce byla v roce 2000 na řece Futaleufú v Patagonii a bylo to mistrovství světa. Myslím, že Futaleufú byla nejtěžší závodní voda, jakou jsem kdy zažil, a podle toho to taky vypadalo. Kluci ve všech disciplínách zaplavali, ale poslední byl slalom a ten vyhráli. To byla první velká medaile.
Potom jsme jeli v roce 2001 do USA, do Západní Virginie na řeku Gauley. Tam se kluci stali mistry světa ve sjezdu a v celkovém pořadí skončili na čtvrtém místě.
A dva roky nato se konalo MS v Česku na Lipně, kde kluci vyhráli všechno, akorát v H2H byli druzí. A ve sjezdu ostatní posádky porazili o tři minuty!
Já ale vím, že jsi trénoval i raftařky…
No jo, v Troji byly vždycky dobré ženské posádky, počínaje posádkou Jezinek, která vznikla v Troji, přes současnou ženskou trojskou posádku, která už několik let vozí ze světa medaile, a konče posádkou veteránek, se kterými jezdila Alenka. Ty byly třeba na šampionátech na Jávě nebo v Dubaji. A všem jsem do toho trochu mluvil.
V posledních letech jste s Alenkou taky nadšení paddleboardisté. Jak jste se dostali k téhle disciplíně?
Já jsem si přivezl paddleboard kdysi z nějakého veletrhu v Norimberku, to bylo ještě předtím, než se tomu tady začali věnovat jiní. Ze začátku jsme na tom jezdili třeba i dole v Troji, na konci kanálu, a potom nás to nějak chytlo víc a víc a teď by se dalo říct, že jezdíme docela aktivně, ale už jenom na klidnějších vodách. Hodně pádlujeme tady doma na Berounce, někdy si zajedeme na Vltavu a tak. Ale už to tak deset let bude, co se tomu věnujeme docela dost.
Dál bych se Petře rád zeptal na tvoje cesty po světě, protože vím, že jsi jich absolvoval hodně. Vezmi to prosím odněkud.
Na uvedení bych asi mohl říct, že část těchhle cest pořádali kamarádi trampové, kteří emigrovali a dostali se různě do světa. Ti mě potom zvali na různý trampský potlachy a další akce.
První velká cesta byla v roce 1990, kdy jsme s partou trampů z Chicaga a z Toronta a s dvěma kamarády z Austrálie jeli na Chilkootský průsmyk, což je legendární místo na hranicích Kanady a USA.
Potom, v roce 1992, mi volal kamarád, taky tramp, a povídá mi: „Hele, já mám dvě dcery a ony chtějí jet nějakou vodu, a potřebuju tedy zadáka.“ Tak jsem se za ním vypravil a jeli jsme Nahanni River v Kanadě, to byla nádherná výprava.
Třetí akce s trampama byla Salmon River v Idaho v USA v roce 1993 a potom v roce 1995 jsme byli na Macmillan River na Yukonu.
A potom přišla změna a místo do Ameriky jsme jeli do Nepálu na řeku Sun Kosi na raftech. To byla akce, kterou organizoval Robert Kazík. Kromě vody jsme tam ještě podnikli výšlap do base campu Annapurny.
Potom jsme byli, taky s Robertem, na výpravě v Yukon Territory, kde je velké rozvodí, z kterého řeky tečou na jednu stranu do Mackenzie River a na druhou stranu do Yukonu, a to byla asi nejhezčí výprava, na jaké jsem byl. Nejdřív jsme museli přejít s loděmi a vybavením přes hory a pak teprve jsme jeli řeku. Tehdy jsme šli na Mountain River, která teče několik stovek kilometrů skrz divočinu, kde není nic. O téhle výpravě byl natočený i film pro Českou televizi, který se dá najít na internetu pod názvem Jako staří Argonauti.
Tak ten si hned jak přijedu domů pustím. Ale nebudu přerušovat, pokračuj prosím, krásně se to poslouchá.
Potom jsme v roce 2007 jeli v zimě na Colorado do úžasného Grand Canyonu a strávili jsme tam dokonce Vánoce. Měli jsme tam ale opravdu zimu a navíc jsme neměli úplně dobré neopreny, takže i Alenka, která nepije alkohol, prosila, že by si dala panáka. A to bylo taky s Robertem Kazíkem, který tam od té doby jezdí snad každý rok.
V roce 2011 jsme byli na Susitně, kde se musí přenášet jeden obtížný kaňon, a tehdy jsme to řešili tak, že jsme místo obnášení kaňonu přenášeli lodě do řeky Talkeetna a po ní jsme se potom zase doplavili do Susitny. To byla zase akce, kterou vymyslel Robert.
No a potom v roce 2017 jsem se po zhruba dvaceti letech vrátil na Nahanni River, abych si ji ještě jednou v životě sjel.
A k tomu byly ty cesty okolo raftingu a závodů…
Jo, k tomu bylo v roce 2000 to Chile a v roce 2001 byla Západní Virginie, tam jsem ještě zůstal po závodech a s kamarády trampy jsme se vypravili na Snake River, kterou jsme jeli na duralových otevřenkách.
A pak jsem byl ještě v Austrálii, kde je zase jiný kamarád tramp, a díky němu jsem si procestoval Austrálii, ale to bylo suchozemsky.
Úplná nádhera. Na závěr mě napadá už jen jedna otázka. Co děti? Už víme, že firmu nepřevzaly, ale jsou z nich aspoň vodáci?
No děti máme s Alenkou dvě. Syn Ondra na vodě jezdí, závodí na raftu a na paddleboardu, a když studoval, byl i vodácky pracovně v Americe, kde dělal přes léto fotografa z kajaku, fotil lidi během raftování v Kalifornii. A dceru Terezku jsme pořád tahali kolem vody, až jsme ji jednou na Sázavě, to jí bylo asi šest, třikrát vykoupali, a moc k tomu nakonec nepřilnula. Měla kolem sebe té vody asi moc, asi jsme zvolili špatný způsob zocelování. Ale dneska samozřejmě turisticky na vodě se svými dětmi jezdí.
Petře, a taky Alenko a Jirko, moc díky za povídání. Petrovi a Alence přeju pevné zdraví a hodně dalších záběrů pádlem. A Jirkovi, aby se mu dařilo navázat na Petrovy úspěchy s firmou Panenka Paddles.
