Pět týdnů na divokých řekách Chile

Rio Maipo – krátce po příletu sedím na spodním úseku řeky Yesso. Ta je přítokem velké ledovcové řeky Maipo a také tradiční nasedačkou na Maipo. Nad soutokem s Yessem je Maipo v podstatě nesjízdné a Yesso je prý na rozjezd trochu moc. Je teplo a všechno má velkou vodu. I Maipo. Takže nervozita stoupá.

Po 400 rychlých metrech v Yessu si nás bere vodnaté a hnědé Maipo. Jedeme se dvěma místňáky, kteří řeku dokonale znají. Jako had kopírujeme stopu a užíváme si první větší peřeje. Před stěžejní pasáží se scházíme s úsměvem od ucha k uchu. Je to super! Čeká nás Francouzská zatáčka a navazující peřej Tunel. Lajnu si zhruba vybavuji, ale realita je jiná. Naplno pociťuji sílu Maipa. Vnímám velikost vln a válců. Tuhle peřej je dobré pořádně prohlédnout, z vody toho už moc nevidíte. Nastudovaná stopa k něčemu byla a trefil jsem správnou lajnu. Dole si všichni vejskáme, že jsme to dali. Následuje parádní WW IV.

Rio Teno je velká řeka zaříznutá do And jižně od Santiaga. Spodní úsek je vodnatá WW III–IV s velkými vlnami a několika kontinuálními peřejemi. Horní úsek je drsná expediční záležitost jen pro otrlé. Proti proudu se řeka zdá celkem jednoduchá, pak se začne zvedat spád a vy si říkáte, zda už to není moc. Přes obří kameny slezeme k vodě. Řeka vypadá jako dvojitá Tyršovka, kde je několik lajn vedoucích do sifonů nebo válců, ze kterých nevyjedete. Tak tohle jet nechceme. O kousek výš se řeka narovná a asi kilometrový úsek vypadá sjízdně. Po dlouhých debatách jdeme na vodu. Ten kiláček je nakonec pěknej fičák a jsme rádi, že jsme dokázali zastavit v místě, kde začíná to „peklo“. Přejíždíme na spodek a užíváme si asi osm kilometrů krásné WW III–IV.

Cestou na Rio Claro se k nám přidává Australan Stue. Je nás již pět – dva Australané, dva Chilané a já. Nasedačka řeky Claro je považována za perlu Chile se svými úseky 22 Saltos, Siete Tazas a známou vývrtkou Garnata el Diablo – Ďáblův chřtán, který nemůžeme jet kvůli zaseknutému stromu.

Claro je nádherná průzračná creekovačka, zaříznutá ve vysokém kaňonu místy širokém ani ne metr! Je třeba pevně držet pádlo a dávat pozor, aby se někde neseklo. Dvou až deseti metrové dropy dělají z řeky vyhledávanou atrakci. Ale pozor! Neznalost a nepřipravenost může být fatální. U některých dropů nevidíte, kam voda padá a jedete podle popisu. Vše je třeba najet precizně a boofovat.

Spodní úsek Siete Tazas je více přátelský. Dropy se dají prohlédnout z turistické vyhlídky. Jsou zde tři – pět, sedm a osm metrů – s krásnou čistou hranou a měkkým dopadem. Mezi nimi je několik metrových stupňů. Po posledním dropu nezapomeňte vystoupit! Soutěska se dále zavírá a končí asi 50metrovým vodopádem. Vody na Claru chcete mít málo. Ideální stav je, když se zdá, že tam nic moc není.

Rio Melado a Maule jsou řeky uprostřed And, daleko od civilizace. Na Meladu se nám rozprší a ochladí asi na 4 °C, ale máme před sebou velkou hnědou řeku, ke které jsme jeli téměř celý den, takže volba je jasná. První peřej je obrovská s několika válci jak autobus, ale dají se objet. Peřej během přejezdů aut prohlížím a posléze jí najíždím. Co si budeme povídat, každý kontakt s řekou takové velikosti a síly je silným zážitkem! Po první peřeji (WW V-) se obtížnost ustaluje na WW IV a čeká nás asi osm kilometrů velkých vln a válců, které jsou vidět na dálku.

Maule je sice přes kopec od Melada, ale několik hodin po velmi špatných cestách. Vstávání do 2 °C se vším mokrým předurčuje „day off“. Navíc začalo sněžit a Maule nemá žádnou vodu kvůli nové přehradě. Vyrážíme směrem do nedalekého Chilského Los Ancheles, kde nám kamarád Momo Castillo nabídl spaní a jídlo. Grilujeme a popíjíme chilské víno. Ráno nás čeká Rio Laja, Momova oblíbená řeka.

Na Rio Laja máme sluníčko! První slunce od začátku výletu. Rio Laja je 20kubíková průzračná řeka, leží v národním parku a vyvěrá zpod vulkánu. Úsek je dlouhý necelé tři kilometry, ale je to kontinuální sypačka a poctivá WW IV. Celý run trvá asi 15 minut, dojít na nasedačku asi 40 minut, jedeme třikrát, takže celodenní program. Řadím ji mezi TOP 5 řek, které jsem v Chile jel.

Rio Cautin je technická WW IV s jednou solidní přenáškou džunglí. Má slušný spád a spoustu lajn mezi velkými kameny. Nedaleké vodopády – 12 metrový Curacautin a 15 metrovou Tomatitu – zatím moc lidí nezná. Oba mají pěkně ostrou hranu a jsou trochu zrádné. Na Curacautin kluci předvádí lajnu „bolavá záda“ a já se rozhodl, že si to nechám na později…

Přijíždíme do Pucónu – centrum turismu a současná „meka“ kayakingu. V dosahu je hned několik známých řek, ale opět prší a všechny mají hodně vody, ty nejznámější se nedají jezdit. Nejprve jedeme na Trancuru, vodnatá řeka nejblíže městu. Místňák José se nám svěřil, že Trancuru za tak velké vody ještě nejel, takže jsme trochu nervózní. A řeka hned ukazuje svou sílu – regulérní big water. Peřeje kolem vodopádu Mariman splývají do jednoho velkého nesmyslu, takže poctivě asi 500 metrů neseme. I na spodním úseku jsou obrovské válce. José nám to najíždí a my akorát koukáme, kolem čeho projíždíme! Řeku přes léto hojně využívají raftové společnosti, ale díky hodně velkému nadstavu jsme na řece sami. Hned můj druhý den v Pucónu volá kamarád Momo, který v létě na řece Futaleufu provozuje bufet. Odjíždí tam už večer, o týden dříve než měl v plánu. Můžu jet s ním a bydlet u něj. Je to super nabídka, neváhám a beru.

Rio Futaleufu je kapitola sama o sobě a její pověst jí předchází. Kajman v článku v HYDRU celou Futu popisuje jako řeku stvořenou bohy.

Je jaro, na Futě zatím nikdo není. Jsme první, kdo se po zimě na řeku chystá. Bydlíme v pronajaté chatě na vysedačce sekce Bridge to Bridge. Tímhle úsekem začneme a postupně budeme nabalovat další. Až se budeme cítit komfortně na téhle řece s velkým Ř, pojedeme ji celou.

Bridge to Bridge – první kontakt s Futou, jsem nervózní jak sáňky v létě. Po první peřeji na nervozitu zapomínám a nechávám se vést Momem mezi obřími vlnami. Je to velký! Čekal jsem něco, ale tohle? Waau, jsem v sedmém nebi. Pomalu si zvykám, nervozita opadá. Zasněžené vrcholky hor, zelené kopce a skály, kondoři, pod lodí smaragdově zelená voda, která se co chvíli zpění a zase uklidní. Tohle je ono, víc nepotřebuji!

Večer se seznamuji se s Momovými kamarády a s Cathalinou plánujeme splutí Rio Azul, které přitéká do Futy nad úsekem zvaným Terminátor. Údolí Azulu je nádherné. Azul je asi pětikilometrová technická říčka se spoustou vracáku pro trénink, několika slajdy a malými kaňony. Její obtížnost je WW III s jednou čtyřkovou peřejí. Cathalina nás opouští a my vplouváme do Futy, kde mě čeká několik nových peřejí včetně Terminátora.

Terminátor je obří válec uprostřed dlouhé peřeje přes celou řeku. Nicméně ani další menší válce cestou nechcete potkat. Volíme lajnu ze středu doleva. Hned první válec lížu zleva a lopingem mi otáčí špici nahoru. Než se zorientuji, metry ubíhají, potřebuji doleva! Traverzuji do správného směru jízdy. Přes rameno kontroluji, kde sakra je ten terminátor, vidím ho… ufff. Ještě mě čeká několik rolád a pak už jen velké vlny. Jsem dole, tak tohle bylo maso! S Momem se ve vracáku smějeme, jakou jsme měli lajnu.

Hned další peřej – Syn Terminátora – nás trochu potrápí, Momo najel moc na střed a tenhle válec jedeme oba spodem. To nebylo dobré, ale jsme za ním. V peřeji zvané Himaláje na mě padá obří vlna, která se přede mnou zabalila a já asi na třikrát zvedám. A pak už zase Bridge to Bridge. Jsem v klidu a dovoluji si víc, zkouším kickflipy a polety. Pod sekcí Bridge to Bridge jsou ještě dvě pětkové peřeje Mas o Menos a Casa de Piedra. Taky slušný!

Večer potkáváme Erika Parkera a domlouváme sjezd celé Futy. Já, Erik, Momo a místňáci Tomas a Lucas se druhý den scházíme u říčky Eposolon, která vtéká do Futy nad soutěskou Inferno.

Po soutoku ihned vplouváme mezi skalami do Inferna. Řeka se sklápí, nabíráme rychlost a začíná to houpat. Obrovská síla nás táhne směrem k obřím roládám a vlnám, ze kterých vidíte jen bílé čepice a občas kajakáře před vámi, jak si přes ně razí cestu. Hlavně se držet ve středu, nezajíždět ke krajům. Jedeme spolu, ale každý sám za sebe.

Inferno je kaňon s kolmými stěnami, voda u břehů je vysoce nestabilní a vývary a bubláky jsou obrovské, stěží by se vracelo zpět do proudu. Samotná soutěska Inferno má asi čtyři nebo pět pětkových peřejí s názvy jako Dynamite nebo třeba Perfect Storm. Úsek Inferno pokračuje ještě asi patnáct kilometrů. Čeká nás asi půl hodinka odpočinku, než dojedeme k peřeji Zeta.

Před Zetou se vlny začínají zvedat a přijde pár pěkných peřejí. Zetu přenášíme, máme velkou vodu a pokus o sjetí nemusí vyjít. Záchrana by byla složitá, pokud by plaváček vůbec vyplaval… Čeká nás známá peřej Trono. Thomas mě nepřesvědčil o tom, že bych to chtěl jet… Nasedám pod peřejí a vracákem jedu co nejblíže, abych se podíval na Lucase. Je krásně vidět sklon a velikost celé peřeje a Tronu samotného (obrovský skalní blok). Lucas jede ze středu doleva. Vždy se objeví a zmizí, jak si razí cestu přes vlny a rolády. Stihl to doleva, míjí Tron a zabalen mizí v obřím válci. Po pár vteřinách ho to vyplivlo a zvedá, chvíli se motá v bublákách a pak pomalu odtéká směrem k nám. Je to obrovský! Přenáší Momo i Erik.

Dál Futa teče několik kilometrů až k soutoku s Azulem, od kterého už řeku znám. Uklidním se a užívám si všechny peřeje včetně Terminátora. Dojíždíme úplně dolů, voda stoupá pod zadkem. Cítím, že máme největší vodu za celý týden, peřeje Mas o Meno a Case de Piedra jsou obří, parádní pocit! Futaleufu shora až dolů (45 km) nám trvalo asi pět hodin i se svačinou.

S Erikem se po týdnu na Futě vracím přes Argentinu zpátky do Pucónu. Posledních 14 dní bydlím u Josého. Ráno vždy výlet na kole a odpoledne hurá s místními na vodu, večer grilovačky. Zatím střídáme řeky Nevados a Puesco. O víkendu přichází Puesco Fest.

Puesco je skvělá řeka, která sype z kopce asi osm kilometrů. Pořád se pohybujete mezi WW IV–V a za větší vody je Puesco velmi fyzicky náročné. Učím se lajny od Josého, pro kterého je to TOP oblíbená řeka. Začínám si celou řeku pamatovat a baví mě natolik, že ji považuji za jednu z nejlepších řek výletu.

Na závody Puesco Fest se sjede asi 50 kajakářů. Před závodem to několikrát sjedeme ve větší skupince i s Aniolem Serrasolsem a Evanem Garciou. Říkám si, že to musí být pro kluky super zážitek, být na vodě s hvězdou mého formátu… 🙂 Ve sprintu přes peřej Tres Troncos vybojuji druhé místo necelou půl vteřinu za Evanem. V dlouhém sjezdu trochu bloudím po trati a hned Troncos jedu pozadu. Nakonec páté místo. Následuje party a druhý den odpočinek a pohoda u jezera. Do konce mého pobytu zbývá ani ne týden.

Rio Nevados je jedna z největších perel celého Chile. Je to strmý creek se spoustou dropů s tvrdými dopady, s velkým slidem a nehezkým „must run“ vodopádem Extasy, kterého mám brzy plné zuby. Ani jednou se mi nepovede podle představ a bolí z něj celé tělo.

Poslední dny dáváme Rio Maichin, super technická WW IV s několika těžšími peřejemi a parádní džunglí hluboko v kaňonech kousek od Puesca. Několikrát vyjedeme na Upper Palguin, kde místní kluci připravují závod Pucón River Fest. Pomůžu jim postavit slalomovou trať a rampu, u toho několikrát sjedeme parádní boofovací sekci. Po večerech se scházíme v Pucónu na pivko! Ještě v den odjezdu do Santiaga si Upper Palguin dvakrát sjedu bez zastavení jako imitaci závodu, jeden z nejlepších zážitků posledních dnů. Vstupenku tvoří zrádný double boof, pak je čtyřmetrový skok a na závěr hezký pětimetrák, vše uprostřed nádherné přírody!

Poslední pivko a avokádový burger a jedeme domů. Deset hodin cesty nočním autobusem zpátky do Santiaga, kde mi v poledne letí letadlo domů, vše vychází hezky bez zbytečných prostojů! 30 dní strávených na vodě z celkových 35 dní výletu mluví za vše.