Pro vodáky jsem až moc lezec, pro lezce zase blázen v lodi. Je pravda, že v mém domovském slalomářském oddíle pro „plácání se“ na plasťáku příliš pochopení nemají, ale to nevadí. Všichni dobře víme a cítíme, že pohyb v přírodě je krásnější, rozmanitější a dobrodružnější než hoblování v brankách v betonovém korytě či lezení na umělé stěně.
Byť se může zdát, že lezení a divoká voda k sobě mají blízko, je tomu tak spíše ze spirituálního hlediska. Ve chvíli, kdy se člověk snaží o posunutí vlastních hranic, je sakra těžké skloubit ježdění pětkové vody s bušením „desítek“ na skalách. Oba sporty se nicméně vhodně doplňují z hlediska počasí. Když hodně prší, na skalách to není nic moc, ale na vodě si libujeme.
Na Vánoce jsme s bráchou využili pozvání a strávili dva týdny ve Walesu. Wales je hornatá země na západním pobřeží Velké Británie s rozlohou odpovídající zhruba obdélníku 200 x 100 km, takže takové menší Čechy. Z vodáckého hlediska můžeme Wales rozdělit na sever a jih. Na jihu se nachází například slavný playspot Bitches vznikající při odlivu. My jsme naopak pádlovali převážně v severní části v národním parku Snowdonia. Snowdon je název nejvyšší tamní hory (1 085 m n. m.), která je okupována turisty, stejně jako naše Sněžka.
Do Walesu je to celkem štreka, nějakých 1 500 km z Prahy + trajekt (zpáteční pro dvě osoby, auto a psa stál 200 euro). Dá se i letět, ale nejbližší letiště je v Manchesteru, který je zase nějaké tři hodinky jízdy od Porthmadog, města, ve kterém jsme bydleli. Překonání anglického průlivu, který je pro nás Čechy známý jako Lamanšský, je možné také vlakem, ale je to dražší než trajekt.
Těšil jsem se, jak si ve Walesu zalezu na skalách, hlavně po vlastním jištění (trad climbing), ale vzhledem k deštivému počasí jsme všehovšudy vylezli jeden boulder, a i za ten jsme mohli být rádi. A poprvé v životě jsem si vyzkoušel vodní turistiku (nechápej to jako pádlování). Před odjezdem na ostrovy jsem si myslel, že nejsem z cukru, ale déšť, na který jsme z Čech zvyklí, považují ve Walesu za polojasno až slunečno. Při našich výletech jsem často odevzdaně šlapal vřesovišti, boříc se v blátě po kotníky. Pěšiny se stávaly korytem potoků, Gore-Tex po chvíli fungoval asi jako šusťáková bunda. Nic pak nevykouzlí úsměv na tváři tak jako rozpálený krb, sklenka whisky a teplá večeře. Teploty se přes den blížily 10 °C a v noci klesaly k 5 °C, nutno dodat, že v kombinaci s deštěm a často i silným větrem jsme byli moc rádi za pevnou střechu nad hlavou, s možností usušit si hydro přes noc.
Asi jsem už zhýčkaný, ale bez suchého obleku bych se křenil ještě více. Pocit, kdy tě do tváří bodají jehličky deště, ty odvazuješ loď a vnímáš tuhnoucí prsty, natahuješ špricdeku a ona ti uletí, zabolí nejen na těle. Když máš před sebou nájezd do ne úplně čistého vodopádu s kapsou pod převisem z jedné strany a skalním žebrem ze strany druhé, moc na sebevědomí ti to taky nepřidá. Asi tak nějak jsem se cítil na prvním klíčovém dropu řeky Mawddach. Ale pěkně po pořádku.
Glaslyn a surfování
Po náročné cestě trvající 24 hodin včetně trajektu jsme si dali krátký spánek, silné kafe a šli se rozpádlovat na „homerun“ Glaslyn (Aberglaslyn) gorge. Jde o divokou vodu podobnou naší Kamenici v klasickém úseku Plavy – Jesenný, jen smrsknutou do 500 m. Koryto je z jedné strany lemováno silnicí a z druhé turistickou pěšinou. Je tedy ideální řekou, když nemáš řidiče. Během našeho výletu jsme si dali Glaslyn několikrát za různých vodních stavů a musím říct, že jízda za rozbřesku, kdy horkotěžko rozeznáváš obrysy vln, přidá možná i půl stupně na obtížnosti.
„If I see any canoeing when I am fishing, I will smash their cars I swear!“ (Když uvidím někoho pádlovat během rybaření, rozmlátím mu auto, přísahám). Citováno z Riverapp. Rybář Wilff asi vodáky příliš v lásce nechová, proto buď k rybářům ohleduplný, obzvláště jestli pádluješ jindy než v zimě. A to platí o tamních řekách obecně.
Další den řeky nestoupají, vyrážíme tedy zasurfovat na moře, samo sebou, že na kajacích. Největší radost má naše fenečka Žaky, která prohání tamní pejsky a požírá mořem vyvržené medúzy.
Fairy Glen a Lledr
Vánoční svátky se nesou v duchu malého tajfunu, a tak vyrážíme na řeku Conwy se slavným úsekem Fairy Glen. Jde o patrně nejstabilnější úsek, co se týče hladiny řeky, který nabízí těžkou vodu v severním Walesu. Jde opět o krátký, tentokrát asi 2 km dlouhý úsek, který se dá jezdit i bez řidiče, i když vzhledem k převýšení je fajn mít alespoň bicykl. Charakterem mi trochu připomíná hutnější Mumlavu s větším množstvím dropů a zařízlou v soutěsce. Vlastně jde o dvě soutěsky končící soutokem s creekem zvaným Lledr.
Na Lledru se hůře chytá voda, asi jako na šumavském Große Rodlu. Nám se nakonec poštěstil i ten, i když se nám jízda poněkud protáhla. Po sérii několika slajdů a soutěsky s via ferratou usnadňující safety ze břehu přijíždíme k železničnímu mostu. Vylézáme na břeh, obhlížíme poměrně hutnou sjezdovku, a čím déle na to koukám, tím více mi v hlavě šrotuje ohraná písnička o tom, co by tomu asi řekli mí pacienti. Brácha se slovy „Připomíná mi to klíčové tripple-combo na Horní Kamenici,“ jede. Večer se u krbu dozvídáme, že peřej se většinou nosí a skrývá se v ní snad i nějaký ten sifon. Já jedu jen část oné sjezdovky a tím ztrácím poslední zbytky morálu. Máme ještě hodinku světla a krátkým přejezdem jsme opět na nástupu Fairy Glenu. Je více vody a slova jako gnarly, rowdy a sick poletují vzduchem. S klidným svědomím nechávám svou Tunu navázanou na střeše a snažím se bráchu fotit na Fairy Falls, které tvoří vstup do druhé soutěsky. Jako vždy nezklame a za 10 minut je dole. Brácha je z Norska rozježděný, a i když jsme ve vodním slalomu poměrně rovnocenní, na těžké vodě se nůžky mezi námi krapet rozevírají.
Za pádlováním do Walesu je nejlépe vyrazit v zimních měsících. My jsme měli velké štěstí na srážkové úhrny. Chytit na tamních řekách vodu není tak těžké jako u nás, jelikož pršívá a někdy i sněžívá častěji, jen ne vždy v dostatečné míře. Vyplatí se sledovat předpověď počasí a taky Riverapp, ale výpovědní hodnotu bych z osobní zkušenosti stanovil na max. 5 dní dopředu. Vodácký průvodce a aktuální info se dají sehnat v kajakářském obchodě Radical Rider u Jirky Tykala v severním Walesu ve vesničce Canolfan Tryweryn. Jirka je výborný český kajakář, který před pár lety přesídlil do Walesu. V brzké době můžeme očekávat na pultech obchodů novou publikaci obsahující výběr 100 nejlepších toků Velké Británie. S knihou si dává záležet Skot Joe Rea-Dickins, který už spolu se svým bratrem vydal knižního průvodce po řekách Meghalaye.
Mawddach
V noci prší víc a víc a říční semafor hlásí žluto-červenou i na zdejší perle, říčce Mawddach. Ta své vody sbírá na pomezí severního a jižního Walesu a mění se z úzké bystřiny až na solidní bigwater. Neodpustím si přirovnání k Jizerce s horní Jizerou, čili poměrně dlouhá výprava, jak na lodi, tak i autem. Zde jsme již měli naše drahé polovičky přilétnuvší po Vánocích do Manchesteru.
Od našeho kamaráda a hostitele Ieuana jsme měli vypracovaný scénář, co, jak, kde prohlédnout či přenést. Nicméně díky Žakyně hrající si na ovčáckého psa vyrážíme po proudu se zpožděním a potkáváme na řece „lokály“ ze Skotska. Kluci jsou rozjaření a sdílejí s námi lajnu za lajnou v ústním podání. Některé skoky mají i k šesti metrům. Zhruba v polovině se nachází tripple-combo, které sjel za slušné vody Robert Eggleston. Začíná jezem přecházejícím v sérii vodopádů a skluzavek. Je mi lehce šoufl, a když si vybavím jeho parťáka v modrém kajaku jedoucího druhou půlku peřeje hlavou dolů, začíná na mě přicházet zvracení. Pod kombíčkem přitéká stále více zdrojnic a mění se i charakter. Závěr je již nadupaná horní Jizera a sem tam se člověk docela zadýchá.
Wnion a Ogwen
V sousedním údolí dáváme na vypádlování Wnion. Tolik zeleně v tuto roční dobu v Čechách nepotkáš. Krátká soutěska Wnionu je krajinově nedocenitelná. Rododendrony a břečťany visící jako liány z roztodivně zkroucených dubů, jilmů a jasanů mě ve vzpomínkách přenášejí o stovky kilometrů jižněji na středomořskou Korsiku.
Snad je můj překlad správný, ale celý severní Wales nese pozůstatky zpustlých lomů, kde se dříve těžila velmi kvalitní břidlice. Slade quarries (břidlicové lomy) byly využívány na těžbu a lámání tenkých desek kamene vhodných na podlahy, střešní tašky, stoly apod.
Poslední řekou stojící za zmínku je Ogwen. Jeho horní úsek začíná právě v oněch břidlicových lomech, kvůli nimž bylo koryto uměle hloubeno a dalo vzniknout umělým slajdům a kaňonu. Online vodočet na tuto WW III (IV) není k dispozici, ale platí, že čím víc, tím líp.
Jako milovník „po*caných schodů“ (korsického charakteru řek) jsem byl smutný, že nedošlo na Llanberis waterfall, dvacetimetrovou strouhu, kterou v legendárním videu z 80. let smaží Shaun Baker se svými druhy na Topolinu. A jelikož jsem na Topu začínal, byla by to pro mě taková malá reminiscence. Ale což, ono ještě bude kdy a kde si namlít hubu 🙂
Dva týdny utekly jako voda, a když jsme z krásné hornaté přírody Walesu přejeli do rovinaté Anglie, ukápla mi nejedna slza. Slzu vysouší maník při vstupu na trajekt. Ukazuje červenou a nejradši by nás nechal zavřít, kdyby bylo po jeho. My už ale podobné bububu známe a víme, že omluva, smutné oči a sypání si popela na hlavu zachrání štempl od nejednoho oficíra.
