Pádlování v Patagonii

„My tady všichni umřeme!“… bum, vlna, „vy nás chcete všechny utopit!“… bum, vlna, „já už dál nemůžu!“… a další podobné povzbudivé poznámky na mě křičí paní, kterou mám zapřaženou za svým kajakem a společně se probíjíme vysokými, ale neškodnými vlnami. Naštěstí oběť díky větru moc dobře neslyším a kvůli zápřahu nemůžu odpovídat. Připadá mi, že zapřažená pádluje celou dobu kontra, neboť pohyb našeho konvoje vpřed je zcela mizivý.

Fjord Poslední naděje

Tak nějak vypadá průvodcování na seakayaku v Patagonii, vágně definovaném území na samém jihu amerického kontinentu. Mým působištěm je už druhým rokem chilské město Puerto Natales, okolní fjordy, řeky a národní parky Torres del Paine a Bernardo O´Higgins. V Torres del Paine začínáme i náš nejoblíbenější výlet – sjezd mohutné ledovcové řeky Serrano z parku až do jejího ústí ve fjordu Última Esperanza, neboli fjordu Poslední naděje. Pro paní mnou taženou bylo po celodenní jízdě v kroupové masáži tábořiště na březích fjordu opravdu poslední nadějí.

Slasti Patagonie

Rozmanitá klientela si tyto zážitky kupuje nejspíš kvůli tomu, aby měla fotku sebe v kajaku mezi ledovými krami, případně s lachtany. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč by ty lidi chtěli dobrovolně podstupovat všechny patagonské strasti. To ovšem většinou nemají ani tušení, k čemu se upisují. Jediné, co je v tomto kraji jisté, je totiž to, že nic není jisté. „Mimořádky“ jsou tu na denním pořádku, vítr fouká tak, že na ulicích tu natahují lana na přidržování, sněží klidně uprostřed léta a slova jako evakuace, nouzové tábořiště nebo satelitní telefon jsou užívána podezřele často.

Pojetí průvodcovské činnosti je ovšem trochu jiné, než je zvykem u nás. Před výpravou si průvodce vyzvedne příslušné papíry, připraví všechno vybavení, vytvoří menu, které musí pak osmkrát změnit, protože Puerto Natales je zásobováno lodí v pondělí, a tudíž v pátek už toho není v obchodech moc k mání. Dále je třeba sbalit kuchyň, vaky na vodu, skládací stolek, židličky a plachtu na přístřešek. Záchranné pomůcky od paddle floatu, pumpy, tahací šňůry až po zrcátko, náhradní díly na kormidla, náhradní pádlo, lékárnu, vysílačku, satelitní telefon a S.O.S. rachejtle jsou samozřejmostí. I náhradní oblečení univerzálních velikostí, čepice a rukavice či sluneční brýle se vždy někomu hodí, a tak nemůžete počítat s tím, že se vám do kajaku vejdou kromě spacáku jakékoliv další věci osobní potřeby. Obzvlášť, mají-li někteří klienti potřebu vzít si s sebou například dvě knihy nebo několik párů bot. Počasí bývá ovšem takové, že má člověk většinou všechno stejně na sobě.

Neopren, nebo suchý oblek? Gumáky od Bati!

Má sofistikovaná kajakářská výbava se časem ustálila na variabilním množství vrstvených triček, dobré nepromokavé bundě, obyčejných, téměř gumových kalhotách, šátku a jedné až dvou čepicích, vše završeno co nejvyššími holinkami značky Baťa, které jsou v Jižní Americe velmi populární. Šanci převléknout se má průvodce většinou až když už jsou klienti uloženi ve spacáku. Neprodleně po příjezdu na tábořiště je totiž nutné rychle vyrobit přístřešek, rozdělat oheň, začít servírovat jídlo a neustále ohřívat vodu na teplé nápoje. Jakýkoliv průšvih s počasím se totiž dá zachránit, vytáhnete-li uprostřed lesa láhev chilského vína a olivy.

Typicky netypická patagonská show

Reprezentační tým

Jedna z mých prvních pětidenních výprav začala být nestandardní už v kanceláři. Zapsala se na ni totiž tato sestava: bratranec a sestřenice indického původu, osamělá Švýcarka, irský páreček a Izraelec o berlích. Vysvětlili jsme mu, že druhý den se pádluje proti proudu řeky, abychom se dostali k ledovci Tyndall. Serkan, můj kolega průvodce z Turecka, slíbil, že bude-li proud někde moc silný, trošku ho popotáhne, ale že to je maximálně 200 metrů. Další zádrhel nastal u jídelníčku. Indové z Kanady jsou vegetariáni, Izraelec nesmí kombinovat šunku se sýrem a Švýcarka je alergická na rajčata.

Přískokem vpřed

Když jsme vše vyřešili, vyrazili jsme v tomto reprezentativním složení na řeku Serrano. Vegouše jsme usadili do deblkajaku přezdívaného Velryba, který je širší než delší. I tak se ale ukázali zcela neschopní jakékoliv koordinace posádky, což se projevovalo především nebezpečným přibližováním se čouhajícím větvím, záseky v písku a mým neustálým napomínáním. Podotýkám, že na všech lodích máme kormidla, jejich jediným úkolem bylo tedy pádlovat vpřed a řídit kormidlem. Izraelce s přezdívkou Pan Berle jsme doslova naložili do krátkého Daggeru a berle přimontovali na palubu na způsob náhradního pádla.

Sedm kilometrů jsme se pak pohybovali přískokem, zcela ignorujíce předpověď počasí. Vál totiž silný nárazový vítr a kombinace větru, který fouká přímo proti proudu, vytváří prostředí pro kayaking poněkud nevhodné. V oknech mezi nárazy jsme dohopkali až k velkému vodopádu, který je potřeba přenášet. Vyložili jsme Pana Berli a čekali, kolik klientů pochopí, že je potřeba přiložit ruku k dílu. Vegouška Saritha zatím rýpala špičkou nohy do kravince a ptala se mě, jestli jde o shit a z jakého zvířete pochází. Nakonec jsme s pomocí irského párečku všechny příšerně těžké plně naložené kajaky přenosili přes bahnitý a kluzký kopec a jali se pozorovat klimatické podmínky. Pár minut stačilo k tomu, aby nám došlo, že vítr stále sílí, tudíž bylo potřeba zavelet k prvnímu nouzovému tábořišti a doufat, že vítr do zítra ochabne.

Viva José!

Ochabl, zato zesílil proud řeky, a to minimálně dvakrát. Pod vodopádem se tak vytvořil silný proud, který narážel přímo do skály. Rychle jsme uznali, že vypustit do něj Vegouše by v nejlepším případě skončilo plaváním. Dlouhé přenášení šesti kajaků hustým lesem v počtu čtyř schopných lidí bylo téměř nemyslitelné, a tak jsme si zase chvíli lámali hlavu tím, jak zachránit výlet, když se najednou v proudu objevil José na svém motorovém člunu Zodiac, kterým vozí po řece turisty. Nejdřív se nám úplně vysmál a pak nás i s kajaky naložil do zodiacu a převezl na bezpečnější místo.

Proti proudu řeky Tyndall

Při příjezdu do delty řeky Tyndall jsme se trochu podivili, protože byla úplně zalitá vodou, z hladiny čouhaly jen špičky keřů. Předstírali jsme, že je to normální, a vyrazili proti proudu. Řeky v Patagonii jsou stejně tak nevyzpytatelné jako počasí, protože jejich průtok závisí na tání obřích ledovcových ploch. Řeka Tyndall vytéká ze stejnojmenného jezera, na jehož konci taje a ustupuje opět stejnojmenný ledovec, který je jedním ze splazů Jižního ledovcového pole. A tento den tání zřejmě překonalo všechna očekávání. Asi po kilometru pádlování proti proudu to začaly posádky postupně vzdávat. Nejdříve Švýcarka, poté Vegouši a nakonec i Irové. Vytáhli jsme všechny možné šňůry a s kajaky na vodítku se začali probojovávat proti proudu pěšky. Jediný, kdo se držel, byl Pan Berle, který se tu a tam nechal popotáhnout Serkanem. Z dvou set metrů, které původně sliboval Serkan, se nakonec vyklubaly čtyři kilometry silného protiproudu. Přinutit šest klientů, z toho tři nemožné a jednoho o berlích, aby se po pás v ledovcové vodě brodili proti proudu řeky a vlekli za sebou naložené kajaky, budu myslím dlouho považovat za vrchol průvodcovského umění.

Blesková záchrana

V ústí jezera jsme se setkali opět se silným větrem, který na mělké ploše zdvihal nepříjemné krátké vlny. Když klientům vysvětlujeme, jak mají v tom větru pádlovat, neodváží se už nikdo ani pípnout. Kombinace studeného větru, mrazivé vody a psychické i fyzické námahy nese ovoce. Když odstrkávám Vegouše do vln, ptá se potichu Saritha, jestli je tohle bezpečné. Držíme všechny kajaky na dosah ruky a k překvapení všech přejíždíme jezero bez nehody až do závětří před místem, kde se dá dobře tábořit. V tu chvíli se ozve jekot. Pan Berle se cvaknul! Tuhne v nás krev, protože se pár sekund nic neděje, a napadá nás akorát, jestli mu jeho hendikep dovoluje vylézt z kajaku. Ve chvíli, kdy se objevuje hlava nad vodou, je už vše v pořádku. Jelikož Pan Berle váží padesát kilo i s kajakem, čapne ho Serkan za vestu a jednou rukou vpraví zpět do lodi. Na hladině se pohupují jen vajíčka, která z nějakého důvodu vezl v kokpitu. Skupině otrnulo až večer při recyklaci zážitků u ohně, a já si poprvé vzpomněla, že mám dnes narozeniny.

Prekérka

Následujícího dne se už tak prekérní situace ještě o něco vylepšila. Proud je silnější a vítr taktéž, jen tentokrát fouká po proudu. Dolů tedy sjíždíme bleskovou rychlostí, což způsobuje, že Vegouši jsou každé dva metry v křoví nebo na písku a Švýcarka přestává úplně pádlovat, protože jí připadá, že i tak jede moc rychle. Pádlo do vody nevnoří, ani když na ni ze všech sil řvu, pískám a gestikuluju, že má jet doprava, protože má před sebou větev. Už se chystám na záchranný lov, ale mohutná větev se naštěstí pod kajakem ponoří a slečinka elegantně pokračuje dál. Později mi tvrdí, že si myslela, že se jí snažím upozornit na kondora na obloze. Jsme zpátky v deltě, ovšem tam, kde je normálně písčina s křovím, trávou a mělkými potůčky, bouří nyní šedivý zlověstně zvlněný tok. Vítr nás do toho, co kdysi byla delta, nahnal strašně rychle a přistát není kde. Serkan jede do vedení a nasazuje ostré tempo napříč plochou, pohled na skupinu zezadu je tristní. Naštěstí jsem ušetřena zděšených výrazů, ale neuchází mi, jak se kajaky podivně naklánějí z boku na bok, to klienti předvádějí rovnovážná cvičení, o jejichž existenci neměli dosud ani potuchy.

Držet skupinu dohromady vyžaduje nadlidské úsilí, neboť i můj kajak je téměř neovladatelný a jede pouze jedním směrem. Trable mi přidělává především Švýcarka, která se ještě pořád bojí pádlovat a nedokáže pochopit, že s pádlem ve vodě bude její plavidlo o dost stabilnější. Píšťalku mám už dávno permanentně v puse, i když si nedělám iluze o tom, že by ji v tom větru někdo slyšel, a opět se připravuju na nejhorší. Stres opadává, až když vjíždíme mezi první stromy. Předvádíme zručný slalom na místech, kde normálně stavíme stany, a z kajaků vystupujeme u zatopeného ohniště. Bleskové rozdělání ohně, ohřívání vody a připravování svačiny ze všeho, co má po těchto strastech ještě alespoň trochu reprezentativní tvar, mě zaměstnává, zatímco Serkan nahoře na kopci nutí k činnosti satelitní telefon.

Viva José – díl 2.

U čaje a polévky se vrací klientům barva a řeč a zhruba za hodinku se opět objevuje náš kamarád José na zodiacu. Nemůže ale zajet do lesa, a tak jednoho klienta po druhém taháme zpět do vln a dost složitým manévrem vysazujeme z kajaku do zodiacu. Když už jsme i se všemi kajaky na palubě, přicházejí si Vegouši na své. Konečně mohou v klidu sedět a fotografovat ledovce. Řeku s námi sjíždějí i velké klády a ostrůvky trávy, které se i se stromky utrhávají ze břehů. Saritha zcela vážně přiznává, že si při objednávání pětidenního programu spletla plavidla kajak a zodiac.

Konec dobrý, všechno dobré

Vylodili jsme se až v ústí řeky do moře, tedy lépe řečeno do fjordu Poslední naděje. Naštěstí je tu poměrně krytá laguna Serrano s množstvím plovoucích ledových ker, a tak poslední den můžeme alespoň trochu pádlovat. Zatím jsme provozovali především treking s kajaky v zápřahu a nakládání na čluny.

Většina skupiny má za sebou svůj největší životní zážitek a všichni vykazujeme značné známky použití. Fotky s ledovci jsou ale uloveny, a tak všichni odjíždějí do Puerto Natales spokojení. Vyplývá nám z toho nepřímá úměrnost, že čím horší počasí a více neregulérních událostí, tím úspěšnější výlet, lepší parta a samozřejmě vyšší dýško. Večer se ještě scházíme všichni v baru, kde se nám Vegouši hrozně omlouvají za svou neschopnost a Pan Berle nám platí jeden drink za druhým.

Nejen pádlováním živ je člověk

Pádlování v tomto prostředí udělá dříve nebo později ze sebeodolnějšího člověka takovou menší trosku. Začíná to popraskanou kůží na bříškách prstů a na kloubech, takže jediný možný tvar ruky je úchop pádla, pokračuje nikdy nekončícím nachlazením, ztrátou hlasu z věčného přeřvávání větru a střevními potížemi z vody, zánětem šlach a vykloubenými palci po výbuchu plynové bomby, a končí titanovou lebkou, kterou dostal můj šéf údajně kvůli zánětu z třísky. Sezona začíná vždy stejně, s nadšenými hyperaktivními kamarády vyrážíme lézt, na kajaky nebo do hor prakticky každou volnou chvíli, na počasí nedbajíce. Jak ovšem sezona postupuje, začínáme se scházet čím dál tím víc v pivovaru Baguales, kde vaří pivo pomocí starožitného přístroje z Plzně. Koncem března už jakýkoliv volný okamžik využíváme ke spánku a největší aktivitou je popíjení maté, hořkého nápoje, který se pije brčkem z kolující vydlabané dýně.

Dvakrát do stejné řeky vstoupíš

Důvod, proč se sem všichni vracíme a hodně průvodců se tu usazuje na trvalo, jde jen těžko vysvětlit. Obrovské žulové stěny, nekonečné úzké fjordy, bílá místa na mapě, neslezené hory, nepojmenované ledovce, tohle obrovské hřiště má prostě něco do sebe, a když zcela výjimečně není hnusně, je tady neuvěřitelně hezky.

Cestovní pojištění
Chystáte se na podobně dobrodružnou cestu? Pokud ano, měli byste se na ní dobře pojistit. Využijte například online pojistku epojisteni.cz