Pádlování v Kanadě

Dalším úkolem bylo získat sucháč. K mému nemilému překvapení je jeden obchod v Calgary a druhý až u Vencouveru, což je od sebe necelých 1000 km. Zlatá Praha… Oblek jsem nakonec sehnala v Abbothsfordu no a teď už hurá na vodu.

Obecně jsou tu lidé hodně ochotní a nápomocní. Jednou jsem se ptala paní na informacích, která dělala dříve v raftovce, jestli neví o někom, kdo by šel pádlovat a ona začala telefonovat do raftovek a shánět lidi. Většinou to ale funguje tak, že přijedete do oblasti, kde je voda, a buď potkáte někoho hned u řeky (což se nestane často, protože pádlerů je tu poskrovnu oproti Evropě) nebo napíšete do lokální FB skupiny, kdo jde pádlovat. To funguje celkem pěkně. Samozřejmě se lokálové shání lépe o víkendu a nebo odpoledne po práci. Taky mají docela jiný způsob pádlování, než naše výpravy každý víkend na jinou řeku. Místní pádleři prostě točí 3 oblíbené runy, ideálně několik dní v týdnu, jako chodíme my na kanál. Znají každý kamínek a každou vlnku, takže pro ně už je to s prstem v nose, ale lajnu popisují tak detailně, že by mě kolikrát stačilo snad jen doprava a doleva.

S tím souvisí i domluva na vodě. Kolikrát si nerozumíte ani česky přes zurčící vodu a odlišné signály, o to horší je domluva v angličtině. Pamatuju si například výklad techničtější peřeje na Upper Cheaku, což byl můj první creek tady. Ve vracáku Phill říká: “Vidíš támhletu vlnu vlevo? No tak ta hází doprava, blabala bla bla…“, zbytku jsem nerozumněla, moc informací najednou přes zurčení vody. Takže jsem si to vyložila, že po tý vlně se mám sklouznout doprava ke skále a pak boof. Jenže tamtudy ideální lajna nevedla. Zvedám, takže vůbec nevím, jak ta peřej vypadala, a lajnu jsem pochopila až při čtvrté jízdě z výkladu jiného kajakáře. Navíc se lajna při vyšší vodě změnila.

Další moje putování směřovalo na Vencouver Island, kde jsem chtěla koupit novější Mambu 7.6. Zaplatila jsem za trajekt, další peníze za benzin a když jsem přijela, zjistila jsem, že týpek má taky 7.5. Takže příště při koupi lodě fotku, ne jen infomaci.

Po návratu z ostrova konečně přišel čas dát i těžší sekci, dolní úsek Cheakamusu. Dlouhá přenáška naplaveného dřeva a jízda ve větší skupině, opět diskomukace. Já na kluky: “Potřebuju pauzu.” Nic, jelo se dál. Ok, takže levej boof k šutru do pravýho vracáku, následuju Danyho, boofuju, ale nemám dostatečnou rychlost, takže eskymuju na rozhraní a válec si mě podává pěkně zpátky. Pár pokusů zjistit, kde je odtékající voda a zvednout v tomhle bubláku. Kluci snaží chytit loď a vytáhnout, ale těsně nedosáhli. Další pádler jedoucí za mnou skáče na mou loď, naštěstí jsem furt pod vodou. Hm, takže ven, ale ouha, vývařiště dlouhý, válec držel. Pamatuju jeden nádech, sekunda házečka, kterou jsem minula, dno lodi…. Dobře, už mi docházejí síly, jak dlouho ještě vydržím plavat?!

Už mě prosím vyndejte! Dobře, zkusím se sbalit do kuličky a jít spodem, ani nemám sílu chytit si nohy, jsem jako v pračce. Vidím dno lodi, nějakým zázrakem se sápu k ní a chytám madlo, dobrých půl minuty pod vodou. Sotva se drápu na břeh a v očích mám mžitky, ale adrenalin pracuje, žádnej strach. Teď vyšplhat z kaňonu, obejít asi 400 m soutěsku a pak zase zpátky do kaňonu. Signál píšťalkou měl znamenat, že se můžu vrátit do kaňonu. Ale zuřivé pískání jsem slyšela v místě, kde se mi rozhodně nechtělo riskovat pád ze skály při sestupu. Našla jsem si lepší přístup k vodě a čekám. Najednou připlavává další loď, pak se objevil Phill a loď odlovil. Takže dneska jsme hezky skórovali, dvě plavání. Dopádlovali jsme po dvojkovém úseku a dali si pěkně pivo z botičky.

Ve Whistleru jsem strávila pěkných pár týdnů, místňáci jsou hrozně milí pádleři. Jeden Kanaďan mě pobavil svojí historkou o bláznivých Češích, které potkal v Rockies a vyprávěl o skupince, která pádlovala jenom pětkové úseky. Nasedali, kde oni vysedali, vstávali v 8 hodin a jezdili tři úseky denně, zatímco Kanadíci stihli jen jeden. Hádám, že to byla skupinka Míra, Kopeček, George, Pilka a Karas, i když v případě Kopečka pochybuju, že se vstávalo v osm. Za kluky se musím pochlubit ze závodů na Upper Cheaku. Muska i Palo postupovali až do semifinále. Muska zmeškal malé finále a Palo nakonec zvítězil nad všemi Kanaďany z různých koutů BC a dalšími zahraničními pádlery v kvalifikačním sjezdu řeky i v kayakcrossu. Muska bral třetí místo v kvalifikačním sjezdu.

O další pěknou historku se postaral kamarád, který projížděl Goldenem a já si měla s kým zapádlovat na vodnatce jménem Kicking Horse. Už minule jsme s Ethanem pádlovali večer a dnes se to mělo opakovat. Přijížděl sice odpoledne, ale než jsme se stačili vymyslet co a jak, naložit lodě, znáte to. Chtěla jsem jet kratší úsek, než jsme jezdili 2 dny před tím, jenže jsme na dálnici přejeli nasedačku a museli jsme dojet až na otáčecí místo. Nasedáme na vodu v devět hodin, to bude muset být fičák. Ethan mě ještě něco říkal o velké čtyřkové peřeji, ale jel to před dlouhou dobou. Odpovídám, že tady žádná čtyřková peřej není, už jsme pod ní. Po pár zatáčkách si to přijíždím k peřeji a koukám, jejda, to je ta čtyřková peřej. Ethan už na mě píská a tak rychle pádluju do vracáku. Jdeme to obhlídnout, už je šero a já nemám dobrý pocit z časového presu, navíc je mnohem víc vody než včera, pořádně nám to během horkého dne nastoupalo. Takže já nesu.

Nebyl by to problém, kdyby zrovna neprojížděl kolem vlak a přenáška je po kolejích. Chvíli ještě koukám na Ethana, jak to smaží dolů po řece, jenže čas neúprosně tlačí. A kanadský vlaky nejsou jak u nás pár vagonků, ale třeba klidně stovečka. A tak házím loď na rameno a šupky dupky přes mostek, kde jsem dva metry vedle vlaku, hlavně neupadnout. Dobrý, nasedám, zbytek přeje už není žádnej válec, jen vlny a smažíme si to dál. Pádlujeme, co to dá, a blíží se poslední peřej pod mostem. Jsou to jen vlny, ale veliký, už se stmívá a mě se to nechce jet. Ethan ale už najíždí a mě nezbývá nic jiného než se strachem v očích jet taky. Bylo to velký, občas to nahoře nakopávalo zpátky, ale paráda, výskáme radostí a dorážíme na vysedačku v 10 hodin. Ještě, že jsme měli aspoň řidičku Sarah, která nám svezla auto. Klepu si na čelo, jestli my nejsme blbečci, navazujeme lodě a jedeme do hospody to radši zapít.

Plány se mění rychle a Ethan mi řekl, že bych neměla zmeškat pádlování v Jasperu, dokud je dobrá voda. Ok, pojedu do Jasperu a zpátky asi stopem, protože moje auto má rozbitý brzdy. Navíc jsem bez peněz, zbylo mi posledních 20 dolarů na kanadském účtu a od český karty si nepamatuju PIN. Dopoledne jsme za slunného dne vyrazili směrem Lake Luise na creek jménem Pipestone. Je sobota, takže na nasedačce potkáváme dva místňáky, co víc si přát. Jdeme to obhlídnout a kluci říkají, že je vysoká voda, a že bych neměla asi jet. Když kluci dopádlovali, rozdělili jsme se na dvě skupiny, já s místňákama vyrazila na Upper Bow river, kde jsme zapádlovali na krásné řece s úžasnými výhledy.

V neděli jsme si střihli Maligne Canyon. Vynáška asi 30 minut, vedro a mraky turistů, kteří se chodí dívat na kaňon.Do toho banda sedmi exotů s loděma na rameni. Turisti jako na Lammeru, ale tady musíte dávat bacha, abyste při otáčení se s lodí neshodili fotícího Japonce, cesta je úzká. Pár peřejí s mini dropy, za 7 minut jsme dole na vysedačce. Paráda, škoda, že je to tak krátký. Odpoledne jsme si dali ještě Whirpool, krásnou krajinovku s vlnama a výhledy na okolní hory pokryté sněhem.

Po pár dnech v Jasperu jsem se vrátila do Goldenu. Kicking Horse mě nenechala dlouho čekat na další dobrodružství. Sehnala jsem spolupádlera, staršího chlapíka Allana, který dělá pro místní raftovku. Řeka během pár horkých dní opět nastoupala a já jsem si konečně sjela tu velkou čtyřkovou peřej. Bubák válec Terminator se změnil ve vlnu, ale řeka nabrala na rychlosti a tahu. Velké, hladké i tříštící se vlny. Já jsem byla ten den docela bez síly, ale přenáška by byla určitě namáhavější. Tak jedu, když už jsem to dala včera. Allan jel první, ale stejně jako včera hned po první peřeji skončil moc vlevo, zvedal a já ho na chvíli ztratila z dohledu. V čočkách vodu, tak jsem napůl poslepu odvlála poslední část peřeje. Kicking Horse nám nakopala trošku zadek. Zbytek řeky už byla pohodička. Dojeli jsme na vysedačku, jenže moje auto zůstalo v servisu, takže jsme neměli druhou káru na pendl.

Úsek je dlouhý asi 15 km a musí se jet po dálnici. Nezbylo než zkusit stopa, i přesto, že není ideální místo na zastavení. Trvalo to dlouho, tak jsem vylezla na dálnici a po nějaké době konečně brzdí kamion. Dobíhám ho a naskakuju dovnitř. Nasedám, ale není tu místo, kam si dát nohy, protože pode mnou je chlaďák. Tak jsem si nohy dala na něj. Vysvětluju řidiči, že potřebuju svézt 15 km, že jsme přijeli po řece a jedu pro auto. Řidič, zřejmě indického původu komentuje moje nohy: „Týjo, ty máš svaly.“ Já: ´“No to mám asi od nošení lodě“ , snažím se zahrát do autu, ale naskakuje mi husina. „Můžu si sáhnout?“ Aniž stačím něco odpovědět, omakává mi lýtko. No teď už se fakt bojim. Už už přemýšlím nad tím, jak budu vyskakovat na dálnici z kamionu, jestli mi nebude chtít zastavit. Pak jsem konverzaci přesunula na povídání a o řece. Řidič, že až bude mít volno, že by šel raftovat, tak jsem mu musela dát svoje číslo, hrála jsem o čas. Těch pár minut bylo nekonečných, ale naštěstí se mi podařilo bez dalšího ošahávání úspěšně vystoupit na nasedačce.

Můj běh pro auto od kamionu byl téměř sprint, řízení starého pickapu po zablácené cestě do kopce už byl jen takový bonbónek na závěr. Ale přežila jsem bez újmy, můžu se přestěhovat do Nelsonu, kde mám práci pro raftovku. Vstříc dalším dobrodružstím…

foto: Zuzka Balejová, Borůvka, Sarah Glimmann