Dolnímu toku řeky Svratky se většina vodáků vyhýbá. Není divu, do latě srovnané koryto se táhne od Brna až k Židlochovicím. Pádlujete nekonečný volej a slunko pálí. Hodinu pozorujete jeden most. Nejdřív se přibližuje a pak vzdaluje. Kolem se rozprostírá rovina, placka s dědinami a malými listnatými lesíky. Tohle se jezdí jen pro další fajfku do vodáckého deníku.
Na tento kraj je ale třeba se dívat jinýma očima. V minulosti byla Svratka řekou s množstvím ramen a velikými meandry obklopenými lužními lesy. Říká se, že tady na jaře zabodnete klacek do země a na podzim šlapete hrozny do škopka. Proto zdejší úrodná půda odedávna přitahovala lidi.
Neolitické zemědělce vystřídali lidé znalí kovů. Ubíhala staletí, národy doby bronzové vystřídali Keltové a ty pak zase Germáni. V 5. století germánskými Langobardy opuštěné území rychle obsadili Slované. Ve středověku sem přišli němečtí kolonisté, během 30leté války zde zanechalo genetický podíl švédské vojsko, o bitvě u Slavkova ani nemluvě. Dějiny tím nabraly nový směr k dnešku – stožárům velmi vysokého napětí, rušné dálnici D2 a rychlostním radarům v Židlochovicích, Nosislavi a Velkých Němčicích. Tak raději nohu z plynu.
Vyplout dolů „po proudu“ můžete od nákupního centra Olympia v Brně – Chrlicích (ř. km 39,4), nebo raději o něco níž od silničního mostu pod jezem v okraji Rajhradu (ř. km 35). Budete mít před sebou 11, případně 6 km pádlování voleje, kde má člověk občas pocit, že tlačí loď do kopce. Je zde ještě jedna alternativa. Od volejů vám sice moc nepomůže, ale budete mít příležitost vidět něco zajímavého.
Vojkovický mlýnský náhon
Nad rajhradským jezem odbočuje vpravo mohutné koryto mlýnského náhonu. Délka tohoto toku je cca 7,5 km a je celoročně sjízdný. Náhon se v okraji Rajhradu dělí do dvou ramen. Levé, vodnatější rameno vede kolem kláštera ke mlýnu. Je využíváno vodáky z Klubu vodáků Rajhrad k tréninkům a částečně i pořádání závodů pramic. U Klášterní taverny vás čekají dva velmi nízké mosty a hezký výhled na panorama kláštera z hladiny před mlýnem. Mlýn si přenesete vlevo po polní cestě. Pod mlýnem náhon tvoří četné meandry, kde je nutné počítat s občasnými naplaveninami dřeva nebo vývraty.
Pravé rameno vodáci zjevně moc často nevyužívají, proto je jeho průjezd dobrodružnější. Hned za odbočením stojí zřícenina Staré pily. V jejím objektu se nachází neprůjezdný stupeň, který budete muset přenést. Na levém břehu zahlédnete loděnici Klubu vodáků Rajhrad. Za loděnicí vám nezbude nic jiného než vytáhnout plavidlo na strmý břeh a táhnout ho asi 100 m přes komposty přilehlé zahrádkářské kolonie. Koryto je zde totálně zapadané vývraty a větvemi. Je to práce kolonie bobrů, kteří mají oba břehy provrtané jako ementál. Dál je plavba vcelku „normální“.
Náhon se stočí kolem fabriky, pokocháte se vrakem wartburgu v bujné zeleni a před vámi vystoupí tři kamenné oblouky Pitrova mostu. Tato technická památka z roku 1760 se klene přes boční rameno Svratky, které bylo před provedením regulace v roce 1848 hlavním tokem. Koryto se snad z nostalgie krátce rozšíří, aby vás vzápětí zavedlo kamsi do pekel. Náhon protéká zející tlamou zchátralé kůlny z rezivých traverz, lešenářských trubek a plechů, kde nad vodou visí rybářská pramice. Tak si říkáte: Spadne – nespadne? Holt plavba mezi dvorky má své neopakovatelné kouzlo.
Pod soutokem obou ramen koryto náhonu znatelně zmohutní. To, co dnes nazýváme náhonem, bylo v minulosti přirozeným tokem řeky Svratky. Lemuje ho alej statných listnatých stromů, která se místy rozšiřuje v pás lužního lesa, který je domovem řady pozoruhodných ptáků. Ochránci přírody zde z toho důvodu zvažují zřízení přírodní rezervace. V okraji Holasic podplujete ocelovou pěší lávku. Náhon odtud tvoří četné meandry až k okraji Vojkovic. Ve Vojkovicích připlujete k jezu, kde vlevo přes hranu jezu odbočuje odlehčovací rameno, které by vás zavedlo do řeky Svratky.
Jelikož se pod jezem nachází nevábná bahnitá laguna, je vhodnější plout rovně ke mlýnu a plavidlo přenést 50 m vlevo do již zmíněného odlehčovacího koryta. Mlýn se stejně kvůli oplocení jinak přenášet nedá. Do Svratky vám bude zbývat necelých 300 m.
Když se z náhonu opět vrátíte do širokého koryta dnešní Svratky, budete mít okraj Židlochovic téměř na dohled. Ještě před městem ústí zleva do Svratky říčka Litava (Cézava, ř. km 29).
Posvátná hora
Soutok Litavy a Svratky má svoji temnou historii. Nad soutokem se zdvihá úbočí kopce Výhon, který vévodí zdejší krajině. Nedílnou součástí jeho masivu je svažitý hřeben Cézavy, kde bylo ve starší době bronzové vystavěno opevněné sídliště únětické kultury (1700 – 1600 let př. n. l.). Hradiště ležící na Jantarové stezce mělo pevné obchodní i kulturní vazby na středomořskou mykénskou civilizaci archaického Řecka. Na konci tohoto období využili opevněné sídlo lidé věteřovské kultury (1600 – 1500 let př. n. l.) Po svém zániku hradiště zůstalo nějaký čas nevyužité, až si ho povšimli lidé velatické fáze kultury středodunajských popelnicových polí (1300 – 1250 let př. n. l). Stoupenci tohoto národa však již na hradišti nesídlili. Stalo se pro ně posvátnou horou.
Když zde archeologové zahájili výzkum, začali nacházet kumulace lidských koster v nepřirozených polohách se stopami násilí – proražené lebky, kosti s řeznými rýhami od „pazourkových“ nástrojů (snad rituální kanibalismus), opálené ohněm, ohryzané (zvěří). Kolem lidských skeletů byly poházeny říční valouny přinesené záměrně z koryta Litavy a Svratky, bronzové šperky a nástroje, střepy nádob, kosti zvířat a spálené obilí. Archeologové nalezli ostatky asi 150 lidí, a to prozkoumali necelých 5 % rozlohy hradiště. Podle toho usuzují, že zde mohlo být během relativně krátké doby cca 50 let obětováno několik tisíc lidí. Dnes tato místa pokrývají vinice a sady a většina lidí ani netuší, co se tu kdysi dělo.
Svratka pod Židlochovicemi
Židlochovice vás uvítají lanovým mostem (ř. km 28,5) s věčným nápisem vysoko na pilíři „Šárko miluji tě“. Tento most není jen pomníkem veliké lásky, ale i jistým mezníkem na řece. Krátce za mostem v terénním zlomu proud znatelně zrychlí a Svratku obklopí stromová alej. Zprvu mělké štěrkové koryto s drobnými peřejkami vystřídají hluboké zádumčivé tůně. Svratka pod Brnem je pravým rájem rybářů a vodáci musí dávat pozor na nastražené vlasce.
Před okrajem obce Nosislav připlujete k přírodní památce Nosislavská zátočina. Je to jediný meandr dolního toku Svratky, který nebyl poznamenán lidským zásahem. Místo s vysokými hlinitými břehy, štěrkovými lavicemi a písčitou pláží lemovanou vysokými duby vypadá velmi lákavě. Přistát zde můžete, ale táboření je zakázáno.
V okraji obce je koryto opět srovnáno regulací. Za mostem cesty proud krátce zrychlí. Po uplutí 300 m vás malá věžička na střeše novostavby na levém břehu upozorní, že se nacházíte u bývalé tvrze. Samotná tvrz připomínající dnes svým vzhledem starou stodolu není z vody vidět. Pevnůstka je poprvé připomínána v roce 1349, kdy patřila místní drobné šlechtě. Její původně věžovitou stavbu chránila z jedné strany řeka Svratka a od městečka val a příkop. V 16. století, kdy byla největší hrozba vpádu tureckých vojsk na Moravu, byl na vyvýšeném místě v obci 150 m od tvrze vystavěn opevněný renesanční kostel sv. Jakuba Staršího. Tvrz spolu s kostelem se staly důležitými obrannými vojenskými body městečka. Nejhůře bylo roku 1663, kdy z Uher pronikl na Moravu pětisetčlenný turkotatarský jízdní oddíl. Zničil Lanžhot a Podivín, vyhořela polovina Hustopečí, kde padlo 200 obránců. Oddíl vypálil obec Pouzdřany, kde se sedláci postavili na odpor. Dne 5. září Turci zaútočili na Židlochovice, ale byli odraženi. Podařilo se jim zpustošit Pohořelice, Rajhrad a Měnín. Kdo nestačil utéct, toho čekal krutý osud. Starší 40 let byli zmasakrováni, mladé odvlekli do otroctví.
