Pádlování na kanoi novozélandskou džunglí po řece Whanganui

Řeka Whanganui, která mu dominuje, se vine 329 kilometrů od svého pramene na úbočí Mt. Tongariro ve středu Severního ostrova až do města Wanganui, kde se vlévá do Tasmanova moře. V parku je několik pěkných turistických stezek, ale díky hustému pralesu je oblíbený zejména z paluby kánoe.

Ať žije soulodění

V Taumarunui najdeme v infocentru inzerát, který slibuje za 160 dolarů kánoi na čtyři dny, což je nabídka, která se neodmítá. Navíc nám tady paní ještě vnutí modré lístky, po deseti dolarech jeden, kterými se platí nocleh v chatkách podél řeky. Zítra v osm máme dorazit do Piriaky, kde sídlí Rapid Canoe Hire a kde si máme kánoe vyzvednout.

Ukáže se, že půjčovna sídlí v rodinném domku a provozuje ji manželský pár. Podaří se nám získat pár užitečných informací na cestu, Aleš ještě od pána nakupuje několik třpytek na pstruhy, zabalíme si pár našich věcí do barelů a už nás majitel všechny veze do Ohinepane, kde naše dobrodružství započne. V deset už všichni sedíme v kánoích a před sebou máme 124 kilometrů plavby divočinou.

První den nás čeká 35 kilometrů do Whakahoro, kde je první chata. Je krásný den, ačkoli už je podzim v plném proudu. Řeka se táhne hustě zarostlou džunglí a my to pádlování pojímáme pěkně po česku, soulodíme, popíjíme a užíváme si ten božský klid a přírodu. Jenže čas kvapí, sluníčko míň a míň hřeje a my zřejmě budeme muset začít pořádně pádlovat, chceme-li dojet do chaty. Vůbec nevíme, kde jsme. Navíc se Alešovi podaří nás překlopit. Naštěstí všechno včetně nás pochytáme a znovu naložíme. Rychle pádlujeme, protože teď teprve začíná být pořádná zima. Nakonec už za šera doplouváme do nějakého kempu.

Po debatě radši zůstáváme. Přeci jenom je to jistota, i když vyhřátá chata by byla samozřejmě o dost lepší. Převlečeme se do suchého a na ohřívačích si vaříme čaj a čínskou polévku. Všichni brzo zalézáme do stanů a spacáků, protože jsme promrzlí, mně ve stanu šíleně drkotají zuby, nakonec se mi ale podaří usnout.

Konečně v chatě

Od další chaty nás dělí nějakých 45 kilometrů, takže už to nepodceníme. Tady se holt nedá jezdit jako v Čechách. Tady se člověk musí pořádně opřít do pádel. Tentokrát to tedy pojmeme po zélandsku a radši pěkně makáme. Počasí je pořád parádní, aspoň že tak. Řeka je super, jen by možná mohla být trochu rychlejší. Proplouváme stále jenom džunglí, nikde ani maličký náznak civilizace, natožpak živáček. Profrčíme pár peřejí, u některých se mi slušně rozbušilo srdce. Ale díkybohu to ustojíme. Nechtěla bych znovu skončit v řece. Ve čtyři jsme v cíli, na chatě Coull Hut. Taky je už v pět tma, holt nevýhoda podzimu… Na druhou stranu jsme tu sami, což se v létě rozhodně stát nemůže.

Chata je luxusní, takovou mít v Čechách, tak si výskám. Roztápíme kamínka a sušíme věci. Mezitím přijíždějí i první lidi, které na řece potkáváme, partička čtyř veselých Maorů, původních obyvatel novozélandských ostrovů. Dáváme se s nimi do řeči, vybalujeme poslední zásoby pití a všechno i s mohutnou maorskou pomocí dopijeme. Máme na chatě pěkně veselo a spát jdeme dost pozdě.

Ráno už jsou Maoři pryč. Bráchovi se už nechce do kajaku, tak ho bereme k nám. Dnes máme před sebou 29 kilometrů. Kajak přivazujeme za naši kánoi a já jedu „na porcelánu“ nebo „na cementu“, prostě uprostřed. Bez pádlování mám maximální pohodičku, můžu se jen kochat. A je čím. Je zataženo, trošku ponuré počasí. Když dojde na nějaké ty peřeje, mám docela nahnáno. Jsme těžcí a jak sedím uprostřed a na vyvýšeném místě, zdá se mi, že jsme hrozně nestabilní. Přece jen, tři lidi v kánoi je na můj vkus víc než dost. Poslední věc, kterou bych chtěla, je zase se „udělat“, není žádné vedro. Spíš naopak.

Most odnikud nikam

Jednou naši plavbu přerušujeme, ukotvujeme naše lodě a džunglí se vydáváme na asi 40minutový trek k Bridge to Nowhere, tedy k „Mostu do nikam“. Jsme na něj zvědaví. Prodíráme se džunglí, nic nenasvědčuje, že by tu někde měl být most. A najednou se před námi objeví. Jméno je opravdu výstižné. Neskutečná stavba, most vedoucí odnikud nikam. Uprostřed divočiny. Z jedné strany džungle, z druhé džungle a uprostřed nad roklinou velký betonový most, symbol tohohle národního parku. Taková stavba na takovém místě nám přijde neskutečná.

Co tady ten most dělá?, divíme se a nechápeme. Pak ale objevíme na mostě ceduli: „Stavba tohoto mostu začala v lednu 1935 a dokončena byla v červnu 1936. Most byl postaven, aby usnadnil dopravní přístup k řece Whanganui a aby spojil osadníky údolí s říčním provozem. V roce 1917 zpřístupnila vláda zdejší zemi vojákům, kteří se vrátili z 1. světové války. Panenské lesy byly vykáceny, a celkem tak vzniklo 35 držav. Po závažné záplavě téhož roku vláda odmítla dále investovat do udržování silnice a údolí bylo oficiálně zavřeno v květnu 1942.“

Farmy se tedy opět přeměnily v divočinu. A tak jako jediná památka na osídlení údolí Mangapura tu zůstal jen betonový most uprostřed džungle. Když se dostatečně pokocháme touhle pozoruhodnou stavbou, odcházíme zpátky k lodím na svačinu. Pak zase zvedáme kotvy.

„Já ještě zkusím z lodi nahodit na pstruhy, něco přeci musím chytnout!“ povídá Aleš a nahazuje. Tím se ovšem nestáváme rybářskou lodí, ale jenom terčem posměchu, protože Alešův jediný výsledek je ztráta všech třpytek a nakonec i pytlačky. Odpoledne dorážíme do chaty Tieke Kainga. Zase luxusní. Večer dojedou naši známí Maoři. „Včerejší party byla super!“ pochvalují si a smějou se. Dneska se ale žádný večírek nekoná a brzy jdeme na kutě.

Poslední štace

Poslední den nás čeká „pouhých“ 22 kilometrů. Počasí je dneska horší, pošmourno s občasnými přeháňkami, ale nevadí mi to. Aspoň plavbu zažijeme se vším všudy. Odpočinutá po včerejšku se zase chopím pádla. Dnešní den bude zase plný adrenalinu, po cestě je pár slušných peřejí. Na jedné nás zalévá poměrně velká vlna, máme půl kánoe vody a musíme vylévat. Nikdo se ale neudělá – určitě i proto, že Fil zase kormidluje kajak a brácha se veze s Dádou. Opíráme se do pádel natolik, že se najednou ocitáme v Pipiriki, ani nevíme jak, a ještě o hodinu dřív!

„Hej, vy jste rychlí,“ kření se na nás chlápek, který už tam na nás čeká. Už jsme si zvykli na zélandské tempo a cesta sem utekla mnohem rychleji, než jsme čekali. Vůbec se mi z kánoe nechce! Ale co se dá dělat, všechno jednou končí… Převlékáme se, házíme věci na auto a vyrážíme zpátky do Kirikau.

V autě ještě sdílíme poslední dojmy z našeho říčního dobrodružství. Všichni si pochvalujeme jedinečnost řeky a jejího okolí, kde za 120 kilometrů nebyla, kromě pár kempišť a „Mostu do nikam“, vůbec žádná stopa po civilizaci, jenom džungle. To nikdo z nás dosud nezažil a v Čechách ani nezažije…