Pádlování na dně lávového kaňonu aneb jak se jezdí legendární Rio Claro

V národním parku Reserva Nacional Radal Siete Tazas, nacházejícím se necelých 250 km od hlavního města Chile – Santiaga, se nalézá skutečný poklad. Každoroční sněhová přikrývka sopky Cerro Azul (3788 m n. m.) při tání napájí řeku, jejíž hluboké kaňony jsou skutečným uměleckým dílem přírody. Voda v ještě žhavé lávě dokázala vytvořit nádherné klenuté dómy, mezi nimiž řeka padá nespočtem malých či velkých vodopádů. Do hlubokých soutěsek dopadají mezi černé stěny jen úzké kužely světla, prosvětlující tyrkysově průzračnou vodu, a ozvěna umocňuje silný hukot vody v úzkém korytě.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Pokud máte to štěstí a ocitnete se v parku Siete Tazas s lodí a hydrem, můžete si vybrat ze tří úseků.

Na začátek nejvýše položeného úseku, zvaného 22 saltos, je třeba dojít po pěšině asi 45 minut proti proudu. Cesta je místy pěkně do kopce a neměli byste se zaleknout pro Evropana nezvykle velkých pavouků, ale odměna za vynaložené úsilí je vskutku královská. Úsek je série čistých vodopádů nejrůznějších tvarů, z nichž ten nejvyšší má přibližně 8 metrů. Veškeré skoky jsou čisté a obtížnost zvedá jen fakt, že prohlížení či útěk z řeky jsou často nemožné. Celý úsek může při rozvážném tempu první jízdy skupině zabrat něco kolem 30 minut a je dobrým seznámením s charakterem řeky. Komu vynáška připadá příliš snadná, může si do lodi přibalit například 250 metrů smršťovací fólie, jako to u nás udělala Vasquezová. Nikdy nevíte, kdy by se mohla hodit.

Střední úsek řeky s názvem Entresaltos je bez debaty tím nejobtížnějším a časově nejnáročnějším, co můžete od Rio Claro čekat. Po úvodní zahřívací jízdě lehkými peřejkami se po stranách zvednou skály a řeka se prvním menším vodopádem začne nořit do sopečného kaňonu. Tady má Rio Claro přichystanou opět řadu skoků a skluzů mezi jedním a třemi metry. Často jsou v kombinaci, která minimálně pro prvojezdce znemožňuje záchranu či přenášku, ale s trochou invence či odvahy se přes ně dostanete dál. Potom už řeka mizí do temných útrob hluboké soutěsky a je jasné, že případný útěk bude nemožný. Pochopitelný pocit úzkosti mizí s prvním čistým vodopádem, padajícím přes elegantně klenutý nájezd do okrouhlé, shora prosvícené laguny. Bezstarostná jízda však po pár dalších stupních končí při pohledu za hranu dalšího skoku.

Nejde o fakt, že takové místo vůbec může existovat, ale o to, že ve skutečnosti vypadá mnohem hůř než ve filmech a na fotkách. Za hranou je totiž vodopád Garganta del Diablo (česky Ďáblův chřtán), který se v nájezdu nejprve otáčí o 180 stupňů a potom padá do obrovského hrnce s podemletými stěnami. To celé má na výšku asi čtrnáct až patnáct metrů a z hrnce to pro jistotu rovnou mizí někam dál, kromě bílé pěny ale není vidět vůbec nic. Po úvodním šoku a zvážení dalších možností je tu na výběr mezi sjezdem vodopádu (zvolil Palo) hned nebo focením a sjezdem vodopádu až potom (zvolil jsem já). Přenáška či útěk z řeky bez asistence shora (buď kamarád s lanem nebo Bůh – podle vyznání kajakáře) jsou v tomto místě nemožné.

Pokud se prvnímu podaří úspěšný sjezd a čeká dole pod vodopádem ve své lodi s pádlem v ruce, má skupinka z části vyhráno. Obtížnost vodopádu překvapivě není tak velká, jak se může zdát, je potřeba jen zachovat chladnou hlavu a nenechat se zaskočit trochu nezvyklou jízdou po zdi. Odstředivá síla plní svou úlohu dokonale, a tak stačí jen pravým listem držet kontakt s vodou, v pravý okamžik se záběrem odpoutat od padající vody, a tím zároveň otočit loď o 90 stupňů, aby byla zase dnem dolů. Následuje osm metrů volného pádu do zmíněného hrnce, který už byl jistě svědkem mnoha euforických výkřiků. Případné nutkání zahodit na tomto vodopádu pádlo doporučuju po vlastní zkušenosti potlačit už předem, dopadající voda totiž nepříjemně tlačí pod podemletou skálu a bez jistého eskymáka může být rázem zaděláno na náročnou záchrannou misi.

Po tomhle intenzivním zážitku řeka pokračuje v soutěsce tak hluboké, že často není vidět obloha, a řada úzkých průjezdů vygraduje do čtyřiadvacet metrů dlouhého skluzu, který je jen o maličko širší než kajak, zato má poctivý spád. I malý pokus o korekci směru pádlem je tu ztrestán jeho vzpříčením mezi stěny za hlasitého rachotu, rozléhajícího se mezi temnými stěnami. O tom se na vlastní kůži přesvědčil Palo, který ale naštěstí stihl vyražené pádlo ještě za letu zase chytit a využít ho k následnému eskymáku. Zanedlouho pod tímhle vypečeným místem je nezbytné řeku opustit na levém břehu po dřevěných schůdkách, následuje totiž nesjízdný úsek, ze kterého se podle Palova vyprávění opravdu špatně leze ven.

Poslední, spodní úsek řeky je současně hlavní turistickou atrakcí národního parku. Je to série vodopádů zvaná Siete Tazas (Sedm šálků), z nichž největší vodopády jsou dobře viditelné z břehu řeky. Sjezd je povolen v rámci zakoupení vstupenky na prohlídku tohohle úkazu, a tak se s lodí na rameni můžete vydat po dřevěných chodníčkách mezi davy turistů k řece. Necelý kilometr proti proudu je možné spustit lodě na lanech dolů k vodě těsně nad úvodním, technicky nejtěžším skokem úseku. Za ním následují lehké a čisté vodopády, poslední dva s výškou asi šest metrů končí bezprostředně u turistické vyhlídky. U té je nutné vystoupit, protože po proudu je už jen nesjízdná pasáž, končící asi padesátimetrovým vodopádem, který na svůj prvosjezd teprve čeká. Zbývá vyšlapat po strmých schodech mezi davy turistů zpátky na dřevěné chodníčky, vedoucí zpátky ke vstupní bráně, a Rio Claro máte kompletně splněno.