Řeku Taru jsem měl v hledáčku již poměrně dlouho, ale vydat se na ni nebylo jen tak. O řece není příliš mnoho informací a nevěděl jsem, který úsek by byl vlastně pro nás, paddleboardisty, vhodný a zábavný. Před několika lety byla na Taře Francouzsko-německá paddleboardová expedice, která se ji pokusila sjet celou. Bohužel nejkrásnější úsek – Ďáblův kaňon nad silničním mostem Djurdjević vynechali pro obavy z neznámých peřejí. To pro mě byla hozená rukavice. Řekl jsem si, že pokud to jen trochu půjde, jejich misi dokončím a sjedu celou Taru včetně onoho obávaného kaňonu.
Kdy a s kým?
Věděl jsem, že nejkrásnější vodu tam najdeme ke konci jara, kdy ještě taje sníh v parku Durmitor, ale teploty už jsou velmi příjemné. V květnu také ještě není plná sezona a kolem řeky je proto relativní klid. Období roku tedy bylo jasné, teď ještě sehnat ten správný tým.
Kdo bude schopen celou akci zvládnout odpádlovat a ideálně ještě natočit, abychom se mohli o zážitky podělit s ostatními kamarády? Věděl jsem, že pokud kaňon nahnal strach expedici před námi, nebude to žádné odpočinkové splutí. Připadalo tak v úvahu oslovit jen pár jedinců, kteří mají zkušenosti s extrémní divokou vodou.
V posledních letech prakticky celou zimu a jaro trávím na tajících řekách v Jizerkách i na Šumavě s Kristýnou Babiánkovou a řekl jsem si, že pokud měla dost odvahy pustit se do Návarovské a následně i Vrchlabské soutěsky, nebo sjet Isel za 150 kubíků, asi těžko najdu někoho, kdo by byl na tento výlet vhodnější. Jasně, je to holka, spaní ve stanu není její nejoblíbenější činnost a o spaní pod širákem jen slyšela strašidelné historky, ale na divoké vodě s paddleboardem je jako doma. Po chvilce vyjednávání a slibu, že se alespoň jednou – dvakrát za ten týden dostaneme ke sprše, Kristýna souhlasila. No myslím, že jsem jí i trochu zalhal, když jsem sliboval maximálně dvě noci pod širákem a také možnost spaní v chatičkách, ale hlavní bylo, že souhlasila!
Původně jsem chtěl jet s doprovodným raftem, ale náhoda tomu chtěla, že jsme se na potkali s Vorym, a ten rozhodl, že raft je zbytečný a že pojedeme 2 boardy a 2 kajaky. On bude ten první kajak a do druhého usedne nadějný mladý mistr kamery a střihu Michal Kuthan. Vory Kikinu ještě trochu trápil historkami o spaní venku, vaření na ohni a neustále mokrých hadrech, ale nenechala se zviklat.
Přípravy
Hned jsme mohli začít sbírat vybavení, informace a plánovat náš odjezd na Balkán. S boardy to bylo jasné, věděli jsme, že voda bude dostatečně hluboká. Zvolili jsme proto naše oblíbená Tambo Core 10‘5‘‘. Stejně tak s pádly a oblečením na vodu nebyl moc velký problém. K neoprenovým šortkám Gambit jsem přibalil ještě suchý oblek Valkyrie, kdyby náhodou přišlo horší počasí. Jídla jsme měli díky Adventure Menu dostatek i pro malou armádu na zbytek léta. Jednalo se o můj i Kristýny vůbec první multiday, takže problém byl hlavně sbalit si oblečení a spaní do co nejmenšího balíčku. Mimo věcí na vodu jsem tak měl jen ponožky, trenýrky, funkční a normální tričko, sportovní kalhoty, silnější triko s dlouhým rukávem a péřovku. Spaní jsme chtěli řešit pouze krycí plachtou, a stany tak brali jen pro přespání v prvních dnech v kempu, ale sbalit se nám nakonec povedlo velmi rozumně, a do lodí se tedy vešly i dva malé stany, které nám výrazně zpříjemnily odpočinek mezi pádlováním na řece. V extrému by se dalo sbalit ještě úsporněji a spát na plovácích, ale na Taře jsem si uvědomil, že odpočinek mezi pádlováním na takto těžkých peřejích je zásadní. Nevyspalý pádler dělá chyby, často padá, z toho je unavený, ještě více padá, a tím se kruh uzavírá.
Po pár dnech jsme tedy měli vše potřebné na cestu. Informací o řece bohužel bylo méně. Věděli jsme, že chceme vynechat úvodních 50 km, které jsou spíše vodáckou turistikou, a naopak maximálně si užít posledních 100 km. Od našich předchůdců jsme měli jen kusé informace, ale hlavně tu, že už první peřej nad vstupem do Ďáblova kaňonu je nejetelná a poznáme ji podle velkého sesuvu půdy na pravém břehu. Michal na místě také moc informací nezjistil, vyráželi jsme tedy spíše do neznáma.
První den na Taře
Sraz jsme si dali brzo ráno na hranicích s Bosnou, kde nás přivítali v rodinné restauraci s ubytováním a malým kempem. Ihned po krátké snídani jsme si domluvili s majitelem odvoz na spodní úsek na rozježdění a seznámení se se spaním venku. Dle informací místních mělo jít o nejtěžší část. Jedna peřej skutečně stála za to a její obtížnost bych řadil těsně nad obtížnost Loučovické kaskády (tedy WW IV). Byla ale dostatečně hluboká, plavání nebolelo, a tak jsme si ji i několikrát vynesli.
Druhý den odpoledne jsme dorazili do kempu a měli v plánu den odpočinku, prozkoumání okolí a plánování splutí dlouhého úseku. Ještě večer jsme u Pivy (jedná se o řeku nikoli o zlatavý mok) potkali skupinku Roberta Kazíka, která byla na tripu po Balkánu a měla o oblasti mnoho cenných informací, které bychom se v hospodě rozhodně nedozvěděli. Díky tomu jsme zjistili, že Ďáblův chřtán, jak je nazýván nejtěžší úsek řeky nad vysokým silničním mostem, je možné nově legálně splouvat, ale že obtížnost je skutečně vysoká, nicméně s trochou lezení po skále se mu dá případně vyhnout.
Naplněni nadějí jsme jeli prozkoumat ještě obří přehradu právě na řece Pivě, která bohužel reguluje její tok natolik, že se prakticky nedá odhadnout, kdy bude splavná. Dílo je to vskutku impozantní, ale raději bych viděl řeku a její okolí bez toho množství betonu.
Večer jsme ještě sledovali všechna dostupná videa a radili se s místními raftguidy, kteří ale ten nejtěžší úsek řeky nikdy nejeli nebo ho sjížděli před více než 20 lety. Splutí jsme odhadli na 2-4 dny a podle toho si také zabalili jídlo a vybavení.
Směr Ďáblův kaňon
Druhý den ráno jsme dostali k odvozu zdarma královskou snídani a hned po ní jsme se vydali na pětihodinovou jízdu proti proudu řeky krásnou krajinou Černé Hory. Na silničním mostu u Žabljaku jsme koupili permity na splutí, ale protože SUP zde nemají v žádných tabulkách, zkasírovali nás jen o permit pro dva kajaky. Poté trvala cesta ještě asi hodinu. Po cestě jsme si prohlédli z velké dálky peřej, která odradila naše předchůdce, a pokračovali jsme až nad soutok s Bystricí, kde jsme u malého lanového mostu vyskládali všechno vybavení, rozloučili se s řidičem a vydali se na plavbu.
Prvních pár kilometrů bylo snadné pádlování, ale po necelé hodině plavby jsme dorazili k první větší peřeji, která nás probudila z únavy, neb jsme se samozřejmě párkrát vykoupali. Za zatáčkou byl vidět velký sesuv půdy na pravém břehu, pod kterým byla první obávaná peřej. Už chápu, že naši předchůdci pádlovali proti proudu dva dny zpátky k výstupnímu (nástupnímu) místu. Proud je zde skutečně silný, rychlý a vracáků pomálu.
V zatáčce jsme přijeli k mohutné peřeji, navíc s kameny přímo ve vhodné lajně. S kajakem by to bylo snadné, ale paddleboard má ploutvičky, a ty přes kameny nepřeskočí. Už jsem si říkal, že se na to vykašleme a bude to naše první obnáška, ale Kristýna se rozhodla, že to chce jet jako druhá, a mně tedy nezbývalo nic jiného než být ten první. Zkusili jsme to každý celkem dvakrát, ale vždy jsme tam někde trochu zaplavali. Asi by to bylo možné sjet, ale museli bychom tomu věnovat více času a více vynášek, na které už jsme neměli sílu. Tuto peřej jsme si bohužel neodškrtli a museli se chystat na další, protože jsme se právě dostali do místa velkého sesuvu, který značil začátek Ďáblova kaňonu. Ještě asi 100 metrů bylo možné s opatrností sjet, ale poté už nebylo vidět, kam řeka pokračuje.
Ďáblův kaňon
Zastavili jsme u pravého břehu a vydali se na průzkum. Kaňon začínal třemi rychle po sobě jdoucími válci, kdy ten poslední byl opravdu mohutný a ještě u něj byla menší jeskyně, do níž se valila část proudu. Proto jsme se rozhodli poprvé putovat s našimi prkny po břehu po proudu, ale až druhý den. Vzhledem k blížící se tmě jsme se rychle vydali hledat vhodné místo ke spaní. To jsme našli těsně nad kaňonem na malém ostrůvku uprostřed řeky. Písečné nánosy umožnily s pomocí pádel jako lopat vytvořit rovnou plochu pro stan a množství naplaveného dříví přímo lákalo k táboráku. Těsně před západem slunce se na nás přišly z protějšího břehu podívat horské kozy, které se ještě několikrát za večer vrátily, a navozovaly nám tu pravou atmosféru pobytu v nezkrocené divočině. I náš ostřílený a zcestovalý doprovod David „Vory“ Sodomka kvitoval, že takovou přírodní krásu v Evropě už ani nečekal.
Ráno nás probudily silné sluneční paprsky a po krátké snídani jsme se vydali do Ďáblova kaňonu. Válec u jeskyně byl opravdu nebezpečný, proto jsme jej obnesli nejen my, ale raději i náš kajakářský doprovod. Přenáška po skále nám zabrala jen chvilku, protože jsme naskakovali ihned pod nebezpečným válcem, což bylo necelých sto metrů, a chystali se užít si zbytek hlubokého kaňonu, který byl opravdu krásný a plný parádních stupňů. Některé peřeje jsme museli jet víckrát, protože fotografové nebyli vždy spokojeni s úsměvem jezdce, osvětlením nebo pádem v závěru peřeje.
Poté co se kaňon mírně otevřel, nás čekalo ještě několik peřejí až k silničnímu mostu, jehož výška je, zejména od hladiny řeky, impozantní. Po cestě jsme si dali krátkou pauzu na oběd a chystali se dorazit až k nocležišti, které jsme si našli v mapě.
K našemu velkému překvapení jsme před setměním dorazili k poměrně velké budově, ze které se po zevrubnějším prozkoumání vyklubal zbrusu nový čtyřhvězdičkový hotel, který zrovna zahajoval novou sezonu. Cena ubytování nebyla příliš vysoká, ale takový luxus jsme si nemohli morálně dovolit, a tak jsme za menší úplatek přespali na jeho zahradě. Vzali jsme ale za vděk místními pivy a kvalitní kuchyní.
Vyražený dech
Druhý den nás čekalo ještě bezmála 50 km s náročným úsekem na závěr, posilnění tak přišlo vhod. Řeka je prvních 20 km spíše lehčí. Rychlý a silný proud je stále, ale minimum kamenů v řece a absence stupňů a překážet dělají z plavby „pouze“ spektakulární podívanou na okolní přírodu.
Okolí řeky vám často vyrazí dech. Sám jsem o tomto slovním obratu měl jisté pochybnosti, dokud jsem to na svůj vlastní vyražený dech nezažil. Jeli jsme v tu chvíli s Kikinou zrovna několik set metrů před naším doprovodem a diskutovali o problémech světové politiky nebo o možnostech sjíždění světových řek na paddleboardu, to už přesně nevím, každopádně poté co jsme vyrazili z levotočivé zatáčky, se před námi na pravém břehu objevil vodopád jako z krajiny Avatara. Asi půl minuty jsem na něj jen civěl a až poté začal tento vjem lépe zpracovávat a vymýšlet, jestli na něj půjde vylézt. Tyrkysově modrá voda se řítila z převislé skály a přes zelený koberec se vlévala do Tary. O 50 metrů dál bylo ještě další mohutné rameno. Zaparkovali jsme boardy u vody a vydali se na průzkum. Dostali jsme se „jen“ do prvního patra, ale i tak ten zážitek stál za to. Po návratu do ČR nám jeden kamarád prozradil, že kousek nad tímto vodopádem je vstup do obří jeskyně, ve které se dá dokonce pádlovat.
Plavba až k nástupnímu místu na nám již známý úsek probíhala bez problémů jen s krátkou zastávkou na Adventure menu v přírodě, což je vlastně ta nejlepší restaurace. Jen počasí nám už nepřálo jako doposud. Na nenáročné vodě nám tolik nevadilo, že máme jen neoprenové kraťasy, ale poslední úsek hrozilo více koupání, a proto jsme vytáhli z útrob doprovodných lodí naše suché obleky, což se ukázalo jako skvělá volba, protože nás zastihla i krátká přeháňka.
Po prvotních průzkumných plavbách a následně třech dnech strávených na vodě přijíždíme do cíle na soutok Tary s Pivou plni zážitků, ale také akorát na hraně fyzických sil. Před lety vytyčený spíše naivní cíl se stal skutečností. Plavbu jsme si užili od prvních peřejí přes krásné výhledy v klidnější části řeky až po závěrečnou delší peřej pod hraničním mostem. Multiday plavba má své kouzlo a je mi až líto, že jsem se na ni nevydal na jiné řece dřív. Po cestě jsme potkali mnoho milých lidí, viděli krásné přírodní scenérie i divoká zvířata kolem vody. Mimo již zmíněných horských koz bylo silným zážitkem setkání s vydrou v jejím přirozeném prostředí, která si v tom nejtěžším válci v kaňonu hrála jako malé děti na tobogánu, a také velký srnec pijící přímo z řeky kousek od nás.
Taru a vlastně celý Balkán mohu jen doporučit. Čas se zde zastavil v tak akorát vhodnou dobu, aby už bylo možné zaplatit kartou, dát si dobré jídlo, ale stále si užít krásnou přírodu a mnoho opuštěných míst kolem řeky.
