Ve 3. čísle Hydra 2010 jsme uvedli článek o méně známé šumavské říčce Ostružné. Možná, že na ní ještě nemáte „čárku“… Vydejte se na ní se Šakalem, seznamte se i s historií, která prošla kolem jejího toku. Možná vás to navnadí a sjedete si jí na jaře i vy.
Strefíte-li tu správnou chvíli, kdy koryto je plné ledové a čisté vody, břehy jsou už zelené, plné bledulí a podbělů a po nebeském moři nad hlavou plují bachraté bílé měchuřiny, pak vězte, že řeka slaví vodáckou pouť. Jste-li u toho, odmění vás přesladce, přebohatě.
[i]Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se[/i]
[i]však kvete po svém, v osobité kráse“-[/i]
[i]teď přerušil svůj náhle klid [/i]
[i]hned rozveselen Velhartice -[/i]
[i]„ach, přibliž k tomu lidu hled[/i]
[i]a přitiskneš svůj k němu ret[/i]
[i]a neodtrhneš více!“[/i]
[i](úryvek z Romance o Karlu IV., Jan Neruda)[/i]
A dovolte mi troufale doplnit Jana Nerudu. Pravá krása, věrnost a pevnost v názorech nejsou laciné ani podbízivé. Nezubí se na nás při každém setkání. A to zdaleka neplatí jen pro národy. Ani příroda se na nás nesměje a nesnaží se nám vlichotit. Pravá přírodní krása nemusí ohromovat velebností a bizarností, stačí i málo – třeba ta paseka s ostružinami, kytka na břehu, kámen a čistý proud. Ale i zaprášená pampeliška, močál, stromy polámané v bouři, hejna špačků na vinici, komáři, bahno z povodní i brouci na rozkládajícím se mase jsou stejně krásní. Tahle příroda je tou nejpevnější a nejpřirozenější silou, která se nám stále ještě nabízí.
foto: Jiří „Šakal“ Škaloud, Tomáš Tinhofer
Hoj, my ji dali s Hadem a Buchťákem začátkem leta z Kolínce. Měla něco nad limit. Nejsou tam velký péřeje, spíš se občas dost kroutí a rychlej proud, když pak je za zatáčkou padlej strom, je to fofr. A to bylo vidět, že voda asi vo metr klesla, to den předtim musel bejt mazec. V letě tam ty ostružiny (ostružiní) sou, máme to vyzkoušený z přetahování stromů a zátarasů. Ale jinak skvělá a svižná potokařina, žádnej línej kvak.