Ostrov Ilha Grande – brazilská seakajaková klasika

Vždyť naši slalomáři i rychlostní kanoisté se v roce 2016 vraceli z olympijských her v Riu de Janeiru s medailemi, nehledě na raftaře a jejich úspěšné vystoupení na MS R4 ve Foz do Iguassu v roce 2014.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

V článku bych rád přiblížil možnosti seakajakování v Brazílii, a to pro každého, nejenom pro mořské vlky ostřílené zkušenostmi z bouřlivých severních moří.

Ilha Grande se představuje

Mezi brazilské seakajakové klasiky patří zejména obeplutí ostrova Ilha Grande. Hlavně z důvodu blízkosti pro drtivou většinu (brazilského) publika – na ostrov je skoro stejně daleko z Ria de Janeira i ze São Paula, dvou největších brazilských měst. Je možno počítat s mnoha snadno dostupnými nástupními a cílovými místy a s řadou možností noclehu mezi každou etapou. Na Ilha Grande neexistuje spojení mezi pobřežními osadami ve formě silnic, jenom peší stezky, takže ideální spojení je po vodě.

Všechna obydlená místa leží v dosahu několika desítek, maximálně stovek metrů od břehu, jednak kvůli neprostupnosti terénu směrem do vnitrozemí, jednak díky tomu, že ostrov Ilha Grande je chráněnou přírodní rezervací, takže živelný růst civilizace je – naštěstí – omezen. Navíc existují i jistá pravidla ohledně stanování; teoreticky je možno stanovat jen v oficiálních kempech, které fungují na základě poměrně striktních pravidel, vzniklých za účelem organizovaného a udržitelného rozvoje cestovního ruchu na Ilha Grande. Nicméně na vzdálených plážích, kam oko zákona nedohlédne, je možno zakempovat „na divoko“ v subtropickém ráji. Pro ty, kteří se neradi starají o kempovací vybavení (přiznám se, že patřím mezi ně), existuje řada možností přespání ve více či méně vybavených pousadách (forma malého rodinného penzionku, většinou bez extrémního luxusu), nebo aspoň na zápraží rybářských domků v osadách, které mineme cestou.

Dalším z faktorů oblíbenosti tohoto „kayak-tripu“ je technická a fyzická náročnost. Není to výprava pro naprosté začátečníky, ale zároveň v dobré skupině ji absolvují i méně zkušení pádleři. Úspěch často záleží na počasí, proto je radno sledovat bedlivě předpověď a mít v záloze plán B. Na odvrácené straně ostrova není možno navázat rozumný kontakt s civilizací a moře je otevřené větrům a bouřím, s malou možností úniku před nepřízní počasí, a možnost záchrany je dost limitovaná. Obecně radím využít každého „okna“ mezi studenými frontami a vyhnout se rozbouřenému moři. Na severní straně, obrácené ke kontinentu, je možno pádlovat takřka za každého počasí, je to tedy varianta pro případ špatného počasí.

A v neposlední řadě, kdo se vydá na Ilha Grande, ten jede za teplým mořem, mořskými želvami, létajícími rybami, pobřežím pokrytým hustým subtropickým pralesem a za společností lidí, kterým v žilách koluje krev se stejnou krevní skupinou „K“ jako kajak…

Na čem se tu jezdí?

Jak se říká: „jiný kraj, jiný mrav“. Našinec bude překvapený při prvním pohledu na vybavení brazilských seakajakářů. V Evropě je to poměrně neobvyklé, ale tady je docela normální vyrážet na moře na mořském deblkajaku. Moje čtyři výpravy na Ilha Grande nebyly výjimkou. Čeští skalní singlkajakáři se určitě kroutí: „Do jedný lodě ještě s někým? A celej tejden? Děkuju, ale neměli byste singlkajak?“ Brazilci jsou ale hodně družní, neradi něco dělají sami a podle hesla „ve dvou se to lépe táhne“, to v dobře postaveném mořském deblu platí doslova.

Za den urazíme kolem 20 kilometrů bez extrémního úsilí, v případě třídenní expedice v roce 2013 jsme se dokonce dostali na průměr bezmála 40 kilometrů za den. Pro deblkajak mluví i to, že vzhledem k tomu, že v subtropických zeměpisných šířkách není potřeba s sebou vozit tolik oblečení, a tak i menší prostor na bagáž v deblkajaku ve srovnání se singlem nevadí.

Další překvapení čeká při pohledu na používaná pádla, respektive tvar listů. Díky tomu, že seakajakování je v  Brazílii poměrně úzce spjato se závodní odnoží tohohle sportu, není neobvyklé vidět i nezávodnickou veřejnost pádlovat s rasmusseny, wingy, či jak se různě říká moderním designům pádel, která si spojujeme víc se závodníky na štrekách nebo ve sjezdu. Polemiku, jestli to je tak dobře, nebo ne, tady nebudu rozvíjet, ale faktem je, že wingy (či rasmusseny) slaví i v mé vodácké škole veliké úspěchy. Tím končí výčet překvapení, zbytek vybavení je naprosto „normální“.

Kde na vodu?

Jako začátek plavby se nabízejí pláže v některé z chráněných zátok kolem města Angra dos Reis. Nachází se tam řada možností na přespání před startem (my to máme ze São Paula skoro sedm hodin autem) a dá se tu zaparkovat auto bez obav, jestli ho tu za týden zase najdeme.

Při jedné z nejúspěšnějších výprav (duben 2015) na Ilha Grande jsme vyrazili ze zátoky Jacuacanga, konkrétně z pláže Praia da Biscaia. Z Biscaia to je na ostrov Ilha Grande šest kilometrů do zátoky Lagoa Azul. Tam začínáme obeplutí ostrova. Směr plavby kolem Ilha Grande se zpravidla doporučuje podle hodinových ručiček, ale záleží samozřejmě na předpovědi počasí. Pokud je potřeba stihnout jižní stranu během „okna“ mezi bouřkovými frontami, pak je prostě nejlíp vyrazit nejdřív směrem k nejbližšímu nejzápadnějšímu mysu.

Etapy plavby

Krátce po přepádlování kanálu mezi ostrovem a pevninou míjíme zdálky asi největší osadu na Ilha Grande: Vila do Abraão. Existuje tady síť ubytování, od kempů přes pousady až po luxusnější hotely. Při dvou výpravách jsem tu strávil už pár dní, naštěstí pokaždé bylo po sezoně, a tak to byly příjemné zastávky, přece jenom cestou není moc míst, kde najít studené pivo… Ale naposledy jsme měli málo času, a tak jsme Abraão vzdali. Krátce po Abraão jsme minuli mys Ponta Grossa a po pravooboku se objevil záliv Enseada das Palmas se dvěma plážemi – Praia das Palmas a Praia do Pouso. Na té první jsme měli první noc v kempu. Jmenované pláže jsou snadno dostupné na přistání, pokud zrovna nejdou vlny ze severovýchodu, což se ale skoro nikdy nestává. Kemp je moc příjemný, zasazený do bujné zeleně, a hlavně se nemusíme starat o vaření. Ušetřený čas investujeme do přípravy jak vodáckého, tak lidského materiálu na zítřejší náročný den.

Druhý den se brzy dostáváme k mysu Ponta dos Castelhanos a tady už nám Atlantik ukazuje svůj potenciál. Mezi ostrovem Gurirí a Ilha Grande je většinou dost zmatené vlnění, velké příbojové vlny se odrážejí od skal a vracejí se zpět. Tady může nezkušený kajakář zazmatkovat, a pokud má opravdu velké potíže, pak je líp zvážit, jestli pokračovat podél jižního pobřeží Ilha Grande, nebo se vrátit a zůstat v bezpečných vodách. My jsme se spolehli na předpověď, která nám přála, a počítali jsme s našimi schopnostmi poprat se s trochou vln. Odměnou nám bylo pádlování podél skalních útvarů obehnaných pralesem, a to všechno bez jediné známky civilizace.

Další zastávkou původně byla pláž Lopes Mendes, která se stává při jižním příboji oblíbeným cílem surfařů. My jsme ji vynechali a jeli přímo na asi nejhezčí zastávku celé výpravy: pláž Cachadaço. Tahle pláž má vjezd skrytý za útesy a neznalý mořeplavec ho často mine. Odměnou za trochu navigování a časté konzultace s mapou a busolou (jsme ještě ze staré školy, moderní GPS navigace neuznáváme) je zastávka na nejhezčí, nejopuštěnější a nejmenší pláži (tak akorát jsme se vešli se třemi kajaky). Po pláži Cachadaço nás čekalo přes 10 kilometrů skalnatého pobřeží bez možnosti zastávky. Horké subtropické slunce nám vysálo dost energie, a tak jsme byli rádi, když jsme konečně přistáli na pláži Parnaioca, ležící bezmála v polovině naší plavby. Tam jsme rozbili stany v kempu senhory Janete.

Zpestřením bylo, že se ten den konala finále fotbalových mistrovství států São Paulo a také Rio de Janeiro. Jeden z účastníků, skalní fanoušek týmu Corinthians São Paulo, dokázal najít v rybářské osadě asi jedinou fungující televizi, kolem které se sešli snad všichni, kdo ten večer na Parnaioca byli. Corinthians bohužel prohráli s úhlavním saopaulským rivalem Palmeiras, a tak jsme my ostatní měli o zábavu na účet kamaráda postaráno.

Třetí den pro nás znamenal zdolat technicky nejnáročnější úsek, mezi Ponta do Drago (Dračí mys) a Ponta do Meros. Proto jsme se zbytečně nezdržovali, pláž Aventureiros minuli blízko, ale bez zastavení. Zajímavé je, že ostrov Ilha Grande nejde obejít celý podél pobřeží, protože úsek mezi Parnaioca a Aventureiros je pro přístup po suchu uzavřený a není možné se ani vylodit, protože celá oblast je chráněnou rezervací nazvanou Parque Estadual Marinho do Aventureiro, která zahrnuje pláže Praia do Sul a Praia do Leste. Ochrana funguje, protože jsme kolem těchhle pláží projeli poměrně blízko, a vysloužili si tím okamžitou pozornost strážce parku.

Posledních asi deset kilometrů otevřeného moře může být při západním až jižním větru zpestřeno pěknými vlnami, při předchozí plavbě jsme tuhle vzdálenost museli absolvovat proti víc než metrovým zalamujícím se vlnám, až jsme měli strach, aby se pod námi kajaky nerozpadly. Naštěstí byl Poseidon tentokrát v dobré náladě a odměnou za vstup do poslední třetiny expedice bylo úžasné šnorchlování u útesu Ilha dos Meros. Naše cesta se začala stáčet zpátky do kanálu oddělujícího ostrov od pevniny, vítr a vlny se utišily a nás čekala zastávka na pláži Praia Vermelha, která je první pláží, ze které je zase vidět kontinent. Po skoro dvou dnech na otevřeném moři je pádlování na klidné vodě docela nuda, malým zpestřením je průjezd průlivem u Lagoa Verde, neboli Zelené laguny, a setkání s mořskou želvou. Cílem poslední noci na ostrově je pláž Bananal.

Protože nikdo není dokonalý, i my dobrodruzi na poslední noc bereme zavděk velmi sympatickou pousadou, přece jenom se říká, že třetí den je krizový a my jsme zdolali víc než 30 kilometrů.

Čtvrtý a poslední den je v plánu v podstatě jenom banální zdolání kanálu zpátky na pevninu. Přesto nás cestou potkalo překvapení v podobě neuvěřitelně zvědavé mořské želvy, kterou jsme se neúspěšně snažili pronásledovat, než nám zmizela v hlubinách. Poslední zastávka na ostrově je v Lagoa Azul – Modré laguně. Není to až taková romantika, jak by se zdálo podle názvu, protože stejný nápad jako my měly asi dva tucty výletních lodí, ale naštěstí jsme našli klidný koutek na druhé straně ostrova Ilha dos Macacos. Tam jsme uzavřeli trasu obeplutí ostrova a už nás čekal jenom slalom mezi tankery mířícími na terminál firmy Petrobrás. Bylo trochu zvláštní vidět překladiště ropy v blízkosti takového subtropického ráje.

Po úspěšném zdolání posledního úseku zpátky na pláž Biscaia jsme si připili typicky ledovým brazilským pivem, naložili kajaky a materiál a vyrazili plni dojmů a s myšlenkami ještě v kajaku na dlouhou cestu do São Paula.

Obeplutí Ilha Grande je pro brazilského seakajakáře jedním z nejhezčích zážitků. Ideální je strávit na ostrově aspoň týden, ale protože skloubit program jinak sehrané skupiny není až tak jednoduché, zbývá nám jenom některý z prodloužených víkendů. Čtyři dny jsou rozumné minimum, ale jsou vytrvalci, kteří „stihnou“ Ilha Grande za míň než čtyřiadvacet hodin na závodním seakajaku. Ale to je jiná kategorie a téma pro úplně jiný článek.