Zatímco v Čechách začíná pršet, (začátek povodní, jak se později ukázalo), vyrážím dálnicí společně se dvěma kamarády – Gabem a Martinem z Prahy směr Drážďany, Berlín, Strallsund a dál na ostrovy na severu Německa označované jako Rügen neboli Rujana.
Po 9 hodinách jízdy, z toho 7 h. v dešti konečně opouštíme přes Rujanský most pevninu a k naší nevýslovné radosti(už jsme moc nedoufali) déšť konečně ustává.
Plánovaný kemp Seehof v blízkosti Schaprode se ukáže být mimo provoz, tak stavíme za tmy stany na přilehlé louce a ukládáme se ke spánku. Slunečné ráno nás vítá v Schaprode, kde nacházíme plně vybavený kemp, kde můžeme za 2 Eur/den zanechat náš vůz a na přilehlé plážičce se pohodlně nalodit.
Pokračujeme dále na sever podle západního pobřeží, kde začíná vítr vytrvale sílit a 1,5 metrové vlny se začínají u skalnatého pobřeží bez možnosti přistání nepříjemně zalamovat. Pokračujeme ještě asi 2 km, ale nakonec jsem přehlasován a vracíme se zpět na původní bivak. Ráno přenášíme 200 m přes písečnou kosu a po východní straně poloostrova Bug se zbytky armádních budov a přístavišť jedeme zpět k jihu. Po pauze na oběd u přívozu a dalších 2 h pádlování jsme zpět u auta. Zbývají ještě asi 3 hodiny slunce, takže naházíme věci rychle do auta, kajaky na střechu a rozhodnutí poznat něco i z místní historie už nestojí nic v cestě. Po původně Slovanském osídlení, které se zde udrželo až do středověku tu krom slovanských rysů ve tvářích a názvy obcí jako Devín zůstal i druhý úřední jazyk podobný snad srbochorvatštině a zbytky rozsáhlého slovanského hradiště na nejsevernějším místě nejen ostrova, ale vůbec celého Německa. Řeč je samozřejmě o mysu Arcona, který byl nyní naším cílem. Po procházce přilehlou vesničkou s krásně udržovanými domky s doškovými střechami a krámky s „tradičním“ zbožím dojdete k majáku a rozlehlé vojenské základně, skrývající se uvnitř útesu pod vašima nohama. Ta již dnes slouží jen jako muzeum a je bohužel po zavírací době. Od majáku stačí popojít 300 m na západ a jste na místě s vyhlídkou a zvláštním totemem označujícím nejsevernější bod. Výhled ze sto metrového útesu na moře za nímž tušíte na západ Dánsko a na sever Švédsko byl v zapadajícím slunci vskutku působivý. Při návratu ještě navštívíme zbytky hradiště na témže útesu, jen na druhé straně od majáku. Větší část útesu s hradištěm se bohužel již sesula do moře a pozůstatky tak trochu i naší historie navždy pohltilo moře.
text a foto: Lukáš Růžička
