Ondřej Rolenc: Čím těžší trať, tím víc si v tom libuju

Ahoj Ondro. Jsem rád, že sis našel čas. Jdeme hned na to. Ty a voda, jak to začalo?

Ahoj. Začalo to na tatínkově růžové kánoi. Myslím, že mi mohlo být tak 8 let, když jsme jezdili po Chrudimce z Trhové Kamenice, kde máme chatu, na Seč. Bylo to pro mě vlastně takové zpestření pobytu na chatě, jenže… Já jsem si to chtěl zkusit i sám a různě jsem na lodi blbnul. Jednou jsem třeba zůstal na kánoi uprostřed Seče a nedokázal jsem se dostat ke břehu. (směje se) Tak si rodiče řekli, že když mě to tak baví, dovedou mě do nějakého vodáckého oddílu.

To byl jaký?

Prvně jsem chodil k vodním skautům, což je loděnice tady kousek od nás proti proudu Chrudimky. Potom jsem se přesunul už sem (oddíl TJ Synthesia Pardubice) a tady jsem vyrůstal společně s Radkou Valíkovou. Myslím, že tu jsem tak od 10 let. Nejdřív jsem chodil na vodu a k tomu hrál basket, ale v nějakých 12 letech jsem s basketem přestal a zůstala voda.

Tady se hned od mala závodí?

Jo závodí. Tady to tak bylo vždycky, že se jezdilo pořád někam na závody. Pamatuju si, že se tenkrát jezdila ještě třeba Česká Skalice a další pěkný věci, který už dneska nikdo bohužel nepořádá.

Začínal jsi hned na singlu?

Začínal jsem na kajaku, slalomem, a první zhruba 4 roky jsem byl jenom na kajaku. K tomu se společně s Radkou přidal sem tam nějaký závod na deblu a teprve když jsem byl starší, přesunul jsem se na singl. Ale na singlu mě to moc nebavilo, tam je ta přesruka, to mi přišlo takový nic moc. (směje se)

Jak ses ze slalomáře přeměnil na sjezdaře?

No nějak ti dojde, že tady na loděnici mají vlastně všichni sjezdový lodě. Vysvětlí ti, že slalom je spíš taková zábava na začátek, aby ses naučil správnou techniku pádlování, ale že jako závody se v oddílu jezdí hlavně sjezdy. Tehdy tady byli hlavní tahouni úspěšní sjezdaři jako Lukáš Uncajtik, Míra Tatíček, Tomáš Kejklíček, Chrudoš, Tomáš Brtek, Hanka Mrštíková a k tomu jsme tam byli my dva mladý s Radkou. Tahle ostřílené parta nás s sebou začala brát na závody, kde jsme to od nich odkoukávali.

Další věc byla, že ve slalomu jsem dokázal občas zajet nějaké jakž takž umístění, ale nebylo to na to, abych se dokázal dostat do reprezentace. Ve sjezdu to bylo o něco snazší. Pokud bych to se slalomem myslel vážně, musel bych trénovat na kanálech, ne doma na klidné vodě.

Proč jsi singlíř, když tě to nebavilo?

To nedokážu moc popsat. Ale koupil jsme si první singlovku od Lukáše Uncajtika a začal jsem na ní prostě jezdit. Asi po dvou letech jsem ji teda zrušil na Lipně, když jsem tam zaplaval, ale na singlu už jsem potom zůstal.

Navíc v tom asi zase hrála roli možnost získávat na závodech medaile. V kajaku je konkurence mnohem větší. Další věc je, že ta krkolomná přesruka, která mě na slalomce vadila, se ve sjezdu neřeší, tam si přehazuješ. No a pak mě ještě napadá, že my jsme tady vlastně tradiční singlířskej oddíl, tady se kajakáři celkově moc nepěstují, takže tohle všechno dohromady to zapříčinilo.

Ještě mě napadá: když slalom nejde pořádně jezdit bez kanálu, na sjezd ti nevadí, že máš u loděnice jen hladkou vodu?

Ono je to tak, že když se dostaneš do reprezentace nebo aspoň do reprezentačního předvýběru, začneš se dostávat na hodně akcí a tam už si na divoký vodě dost zajezdíš. I když nezávodíš, jezdíš na různá soustředění, takže trénink na tekoucí a divoké vodě máš. Sám na sobě jsem viděl, jak potom akceleruje i moje výkonnost.

Koukal jsem, že se objevuješ taky ve výsledkových listinách raftingu…

Jo na raftech jsem taky nějaký čas závodil. Na Novém Zélandu a Kostarice jsme byli na juniorských šampionátech a pak jsme byli s Chrudošem a jeho týmem v Emirátech a naposledy jsme byli v Chile. Potom se to nějak sesypalo s covidem.

Takže si jezdil slalom, sjezd, rafty. Vybalíš na mě ještě něco dalšího?

No byl jsem párkrát na seakajaku, to organizoval tady v rámci loděnice Chrudoš. Jezdil s námi i můj táta. Byli jsme třeba na Sardinii. A pak se chystám, že na důchod sednu do plasťáku. (směje se) Nebo ne na důchod, ale na takový ten střední důchod, řekněme. Sjet si celý Čerťáky, Doubrava z Bílku, Mumlavu, to mám v hlavě, to mě láká.

Nevím, jestli jsem se dobře díval do starých výsledků, ale první seniorské medaile ze světa jsi začal vozit v roce 2014?

No v roce 2014 bylo mistrovství světa ve Valtellině a tam jsem vyhrál sprint a byl druhý v dlouhým. Předtím jsem měl ještě medaili v roce 2010, to bylo v Sortu v hlídkách, ale to nebylo individuální. A první individuální byla v roce 2011 v Augsburgu ve sprintu, to jsem byl třetí.

Měl jsi vždycky v hlavě, že chceš být mistr světa?

To jsem neměl, přicházelo to postupně. V juniorech to bylo spíš o hecu, porazit kluky z Moravy, kteří v té době obsazovali komplet stupně vítězů. Pak to přerostlo v soupeření s dospělými tady v oddílu, který chceš jako mlaďák dotáhnout. Najednou zjistíš, že staršího kolegu dokážeš porazit někde ve sprintu. Pak ho počechráš na dlouhým na Čeňkárně… To si pamatuju, že jsem se vždycky s Tomášem Kejklíčkem takhle škádlili. Taková ta zdravá soupeřivost. Díky tomu jsem šplhal pořád nahoru.

Pak jsem se náhodou dostal na MS do Charlotte v USA, kam jsem jel sbírat zkušenosti jako čtvrtá loď, nejhorší singlíř. Jenže… Byla tam zrádná trať, řeka se v jednom místě rozlévala do půlkilometrové šíře a dělala ostrovy. My tam měli takovou zkratku, kam se sotva vešla loď. Když se to povedlo trefit, bylo to hned 10 vteřin k dobru, což bylo hodně. Michal Kučera, který jel na 3. místo, tam zabloudil, zkratku vůbec nenašel a chudák dojel pod kilometr dlouhý cílový most uprostřed, ale cíl byl vpravo u břehu. Já jsem to trefil dobře, a tak jsem získal svoji první juniorskou medaili z mezinárodní akce, 3. místo v dlouhém sjezdu.

První výhra přišla o rok později na MEJ 2008 ve Valtellině, kde jsem vyhrál dlouhý sjezd i sprint a v roce 2009 bylo MSJ v Lucernu ve Švýcarsku a tam jsem taky vyhrál dlouhej i sprint. Takhle jsem se namlsal v juniorech, pak mě Robert Knebel začal brát jako čtvrtou loď taky na seniorské akce s reprezentací a už to jelo.

Jaké ti vyhovují tratě? Těžká voda, nebo klidnější?

Závody po klidné vodě úplně nesnáším. Ale patří k tomu sportu, nedá se nic dělat. Dneska už na tom nejsem tak bídně, jako jsem býval dřív, ale stejně se s tím dokážu popasovat jen v dlouhým sjezdu, ve sprintech je to špatný.

Co ti nejvíc sedí z českého tria Lipno, Špindl, Kamenice?

Špindl rozhodně ne, tam si z mládí nesu jeden hodně stresový zážitek ze soutěsky, kdy jsem tam plaval, zlomil pádlo a dal jsem legendární čelo, které skončilo lopem. Lipno i Kamenice jsou moje oblíbené řeky, nejvíc asi Kamenice. Tam je to technické od začátku do konce a v tom si vyloženě libuju. Pod Návarovem to na chvíli osolím na klidnější vodě a pak zase technické peřeje hop, hop, hop až dolů.

Kolik času trávíš tréninkem?

I když hodně lidí říká, že to flákám, žere to opravdu hodně času. V pracovním týdnu většinou čtyři dny tréninku po přibližně hodině. Někdy jen tři dny, když je o víkendech hodně závodů najednou. Víkendy někde pryč na řekách nebo po závodech.

A jenom voda, nebo i posilovna a další věci?

Příznivce posilovny vůbec nejsem. Chodil jsem tam dřív, ale v poslední době v podstatě ne. Pořád si říkám, že je to taková moje rezerva, že tam kdyžtak ještě můžu přiložit pod kotel a posunu se. (směje se) Je pro mě těžké se do posilování motivovat. Ale letos v Treignacu mi to úplně evidentně chybělo ve sprintu, takže jsem si nedokázal ani škrtnout.

Kolik času to stojí během roku? Stačí na to dovolená?

Dovolená na to rozhodně nestačí, letos jsem vyčerpal už 11 týdnů volna, takže takového člověka by moc v normální firmě zaměstnávat nechtěli.

Když to vezmeme postupně – z kraje roku soustředění v Livignu s reprezentací, pak týden v Treignacu, aby to tam měl člověk najeté a měl šanci na MS. Na jaře je vždycky ještě na 14 dní soustředění na vodě ve Španělsku, potom týden v Treignacu na samotném MS, k tomu se nastřádají nějaké prodloužené víkendy a je to tam.

Kdo ti chystá tréninkový plán?

Celý život Chrudoš. Vždycky přijdu na loděnici, tamhle na nástěnce mi visí, co mám jet a jedu. Tam visí takový pardubický tajemství. (směje se)

Měl jsi během sportovní kariéry čas na školu?

No udělal jsem normálně střední, to mám elektrotechnickou s maturitou, ale vejšku jsem nedodělal. Dvakrát jsem to dotáhnul do druháku – dělal jsem obor řízení a automatizace, ale nedodělal. Neměl jsem hlavu na integrály a tyhlety prasečinky, nebavilo mě to.

Ono se to ještě sešlo, že si chtěla mamka postavit dům, mě to na stavbě nějak chytlo, a tak jsem místo školy postavil mamce z velké části za dva roky vlastníma rukama dům.

Čím se živíš?

Jsem zaměstnaný u tatínka, dělám elektrotechniku a automatizaci, telekomunikace, někdy i elektroinstalace.

Co nějaký rodinný život?

Zatím se mě rodina a děti netýkají, ale tak asi to jednou přijde. Zatím mám přítelkyni od vody, je z Prahy, Kačka Dušková, slalomářka. A psa.

Co nervozita před startem a předstartovní rituály?

Nějaké extra rituály nemám. Dřív jsem si občas říkal, že levou nohu si musím vždycky obouvat první, abych nezaplaval, a utahuju si jako první levý kurt. Ale myslím, že to jsou spíš takové zlozvyky.

Nervozita u mě taky extra nebývá. Takový to koma (myšleno stav flow, pozn. red.), kterého se závodníci snaží docílit třeba ve slalomu, se mě taky vůbec netýká. Spíš se snažím do poslední chvíle nějak bavit, abych moc nemyslel na to, co mě čeká. Jednou v Pau, kde byl plný stadion lidí a k tomu hlásili, kdo jak dojel a jaký zajel čas, jsem si musel vypomoct sluchátky, protože to prostě poslouchat nešlo a nechtěl jsem to vědět.

Přijde ti, že to dneska mají mladí závodníci těžší, nebo lehčí než vaše generace?

My jsme se na tohle téma zrovna nedávno bavili s přítelkyní. Přijde mi, že u mě byla obrovská výhoda, že jsem šel nahoru postupnými krůčky. Přijde mi, že je to mnohem lepší než dělat nějaké větší skoky, které dnes bývají k vidění. Prostě jsem šel do vyšší kategorie, tam jsem se chvíli rozkoukával, a pak začal vyhrávat. A pak znovu o kategorii dál. Myslím, že ti tak postupně dozrává psychika a vede to k tomu, že máš skoro pořád nastavenou hlavu na to, že jedeš pro co nejlepší umístění, a ne tak, že stejně nemáš šanci a jedeš si to jenom užít. Dneska si nějaký 15letý závodník vyjede seniory, všichni si myslí, jaký to není zázrak, ale on se tam bude plácat hodně dlouho a pak je hodně těžké udržet si motivaci.

Letošní MS bylo prý tvoje nejtěžší v životě. Proč?

Musel jsem se tam utkat s nemocí, o které jsme navíc celou dobu ani nevěděli, co je zač. Doma jsem sedl zdravý do auta, a než jsme dojeli na místo, začínalo se to jevit jako angína. Šel jsem jednou na vodu, moc to nešlo, a pak už jsem jenom ležel a čekal, co bude. Kamarád z Francie a kluci z našeho realizačního týmu mi pomohli sehnat doktora, který mi dva dny před závodem udělal vyšetření a rozbory krve. Konzultoval jsem to ještě s doktorem z Česka, jestli to půjde, a ten mi řekl, že pokud se na to cítím, závodit můžu, že bych si neměl uškodit.

Asi až týden po návratu domů jsme zjistili, co mi bylo, a to úplnou náhodou. Jel jsem vyzvednout Kačku do práce a potkal tam její kolegyni která šla domů, že má prý sedmou nemoc. Já na ni koukal, že co to je zač. O chvíli později mi došlo, že to bylo přesně to, co mě málem připravilo o vítězství v Treignacu.

Když jsme u toho zdraví, co nějaká zranění?

Nic moc extra nebylo. Ramena mám obě celý. Zatím. Trpí kolena, to už jsem byl párkrát na injekci přímo do kolene plus jsem musel začít zařazovat kompenzační aktivity, protože jinak jsem vlastně pořád jenom klečel v lodi. Pak se ti začne stávat, že ti nohy atrofují natolik, že se ti sice perfektně klečí v lodi, ale jinak nejsou schopné pořádně fungovat. Jsou lidi, kteří na to netrpí vůbec, nebo lidi, kteří už nemají ani jeden meniskus, protože se jim prostě rozsypaly.

Jeden čas to dokonce bylo tak, že jsem kvůli bolesti kolen musel krátit tréninky a zvažoval jsem ukončení sezony. Jednoduše jsem v lodi nevydržel.

Jako jeden z našich nejúspěšnějších sjezdařů mi řekni, dalo by se sjezdem uživit?

Ve světě je pár lidí, kteří se tím živí, třeba Nejc Žnidarčič. Ten je ale u armády, takže to je trochu jiná situace. Ve Francii mají taky pro dobré sportovce nějaké úlevy, ale taky je to armáda nebo policie. Jinak to asi moc nejde. Samozřejmě dostávám nějaké odměny za úspěchy od svazu, člověk má v rámci reprezentace zajištěný určitý servis, ale aby to bylo na plnohodnotnou kariéru profi sportovce, to ne.

Sponzoruje tě někdo?

Mám jednoho velkého sponzora, to je ta veliká samolepka na mé lodi. Je to firma Högner z Hradce Králové. Loď mám od firmy RK Company a další vybavení taky. Věci na vodu mám Švejda, kde mám nějakou věrnostní slevu. Ve výsledku mi přijde, že je pro mě lepší si ty věci koupit, než se zavazovat sponzorům.

Po MS v Treignacu jsi řekl, že to možná bylo tvoje poslední. Už se ti to rozleželo?

Je to tak, že chci určitě zvolnit. Nechci, aby byli lidi v očekávání toho, že vyhraju, protože už nebudu přikládat tréninku takovou píli jako doteď. Začne to tím, že škrtnu na jaře soustředění ve Španělsku, takže přijdu o základní přípravu, na které pak stojí zbytek tréninku. Třeba se ještě něco změní, ale nechávám to zatím dost otevřené. Určitě chci jet závody českého poháru, a když to k tomu bude, rád bych jel třeba závod v Augsburgu.

Částečně je to taky díky tomu, že se začínají opakovat destinace závodů.

Všem dnům ale není konec, všechno bude záležet na tom, jak budu zvládat časově.

Věnuješ se dětem na loděnici?

Rád bych občas pomohl, ale vždycky dojedu na to, že na to nemám čas. Zatím je to neslučitelné s tím, že jsem nejlepší závodník v oddílu, a Chrudoš správně říká, ať radši čas věnuju svému tréninku než to drobit ještě mezi děti.

Dělám tady na loděnici ale jiné věci, starám se o trávník, o tři oddílová auta, vleky a tak.

A časem bys rád trénoval?

Dokážu si to představit. Až třeba jednou budu mít svoje děti a nebudu jezdit na vrcholové úrovni, tak proč ne. Ale je to pro mě těžké. Třeba teď jsem byl v úterý s dětmi na tréninku, já jsem si ho moc užil a děti snad taky, ale mám to tak, že jsem hrozný perfekcionista a je pro mě těžké investovat tu píli dítěti, u kterého vidíš, že není úplně nadané, ale spíš ti tam zlobí nebo na to kašle. Máme to v oddílu myslím docela vyřešené několika úrovněmi tréninkových skupin, ve kterých se děti posouvají. Spíš bych chtěl trénovat ty děti, které už mají tah na branku a chtějí vyhrávat.

Jak odpočíváš a regeneruješ?

Od té doby, co jsem s Kačkou, jsem si splnil dlouholetý sen. Domluvil jsem si plachetnici, na kterou si chodíme zajezdit. Je to takový odpočinek od věčného rubání na vodě. Taky jsme s Kačkou začali hodně lézt po skalách.

Takže odpočinek probíhá aktivně…

Ano, ale hlavně jsme přišli na to, že k tomu aktivně potřebujeme ještě ten adrenalin. Znáš ho z té vody a při jiné aktivitě ti chybí. Třeba jdeš na horskou túru, je to pěkné, výhledy parádní, ale nemáš tam ten strach. A třeba v tom lezení je ho až. (směje se)

Co je ve sjezdu tvoje silná zbraň?

Rozhodně mám dobrou techniku. Vůči mým dispozicím – váha a výška, mám techniku brilantní a z toho dokážu hodně vytěžit. Když to srovnám s jinýma klukama, oni nezabírají zády, ale spíš bicákem, a na to v dlouhém sjezdu prostě dojedou. Ve sprintu ne, tam naopak potřebuješ tu sílu. Plus jsem i technický jezdec, takže čím je trať těžší, tím víc si v tom libuju.

No a jsem hrozný detailista, což trenéři nesnáší. (směje se) Nikdo nechápe, ani třeba Kačka, že jsem schopný sedět nad záznamem jízdy 2 hodiny a studovat každý detail pořád dokola, abych pak na vodě dokázal být co nejlepší.

A poslední věc. Co deblová část sjezdové kariéry?

Debl u mě vzniknul tak, že Chrudoš zjistil, že už nedokáže vyhrávat v individuálních kategoriích, ale vyhrávat chtěl dál. Takže jsme coby svěřenec a trenér jezdili na deblu spolu. A nejezdilo nám to špatně, měli jsem třeba bronz ze Solkanu. Já jsem to navíc bral jako takovou rezervu, že když se nepovede singl, může si člověk ještě spravit chuť na deblu. Potom Chrudoš začal pociťovat svoje stáří (směje se), takže jsme s tím přestali.

Ale vrátil jsem se hned další rok, když Danovi Suchánkovi vypadl parťák. Dali jsme se dohromady a jezdíme spolu. Začátky byly náročné, protože jsme oba byli zvyklí jezdit na háčku. Máme třeba dobrou historku z Kamenice, kdy jsme jeli do jedné peřeje, Dan na mě řval „ulom!“ a já na něj „já neulamuju vole!“. (směje se) No ale rozjezdili jsme se a už nám to taky párkrát pěkně zacinkalo.

Ondro, moc díky za rozhovor. Přeju ti zdravá kolena a doufám, že tě ještě budeme vídat s medailemi na krku. AHOJ!

Ondřej Rolenc

*7. 11. 1991
Oddíl: TJ Synthesia Pardubice
Trenér: Jan „Chrudoš“ Šťastný
Facebook: @orolenc
Instagram: @ondrarolenc

Medailové úspěchy za poslední sezony:

ZLATO: C1 klasik MS Treignac 2022, C1 sprint + C2 sprint MS Bratislava 2021, C1 klasik ME Sabero 2021, C1 team klasik ME Bovec 2019, C1 klasik + C1 team race klasik + C1 team race sprint MS Muota 2018, C1 sprint MS Pau 2017, C1 klasik + C2 klasik + C1 team race ME Skopje 2017

STŘÍBRO: C2 klasik MS Treignac 2022, C1 team race sprint MS Bratislava 2021, C1 sprint  + C1 team sprint + C1 team klasik + C2 team klasik + C2 team sprint ME Sabero 2021, C1 sprint + C1 team race sprint MS Seo 2019, C1 klasik + C2 klasik + C1 team sprint ME Bovec 2019, C1 team race MS Pau 2017, C2 team race ME Skopje 2017

BRONZ: C2 klasik MS Treignac 2022, C2 klasik ME Sabero 2021, C2 team race sprint MS Seo 2019, C2 sprint ME Bovec 2019, C1 sprint MS Muota 2018