Příprava na rozhovor s Ondrou byla opravdu náročná, protože se o něm nedá vyšťourat skoro nic. Tedy krom několika vět, které o sobě má uvedené na webových stránkách, ale v těch jsem se zase dočetl jen to, co bych tak nějak očekával. No co, nezbývá než se pořádně vyptávat. Tak to pojďte udělat společně se mnou.
Ahoj, Ondro. Marně jsem pátral v džungli internetu, abych o tobě něco našel. Zjistil jsem tak maximálně, že pádluješ přes 40 roků. Opravdu tak dlouho?
Ahoj. Ten údaj už bude nejspíš o něco vyšší, protože pádluju od svých jedenácti let a začínal jsem u rychlostní kanoistiky. Sice jsem se jako dítě seznámil s divokou vodou, ale protože v Liberci žádná divoká voda k dispozici nebyla, hledal jsem alespoň něco, u čeho se pádluje.
Říkáš, že ses nejdřív seznámil s divokou vodou. Kde? Jak?
To vzniklo tak, že se moje máma kamarádila s mámou Zdeňka Švehly z Krumlova, což je tamní kanoistická persona a taky majitel kempu U tří veverek. Jeli jsme tehdy jako rodina k nim do kempu a Zdeněk mě vzal s sebou na loděnici. Tam mě posadil do kajaku, hodil mě do šlajsny a dál to bylo na mně. Já jsem se tam potom celý týden takhle napůl topil, aniž by mi k tomu někdo něco pověděl, nicméně ten boj s divokou vodou pro mě byl natolik zajímavý, že jsem hledal jakoukoliv alternativu spojenou s vodou, a tím vznikla ta rychlostní kanoistika.
Do jaké doby ti rychlostní kanoistika vydržela?
Úplně naplno jsem se tomu věnoval do 23 let. Potom už začaly přicházet povinnosti jako rodina a práce, takže jsem tomu přestával dávat tolik. Sice jsem se pořád na nějaké ty závody podíval a trénoval, ale už to nebylo na takové úrovni.
U pádlování jsi ale zůstal. Už přišel seakajak?
Ne, ten přišel ještě později. Nejdřív byla éra divoké vody, na kterou jsme začali vyrážet s kamarády z rychlostní kanoistiky, kteří zrovna končili se závoděním stejně jako já. Pořídili jsme si staré laminátové slalomky a během prvního měsíce žádná z nich neexistovala. (směje se) Moc jsme toho totiž o divoké vodě nevěděli – vyrazili jsme na horní Labe a tam to rozštípali na trsátka. Ze začátku jsme měli velkou spotřebu lodí. (smích) Pak jsme se přesunuli k plastu a začali jsme jezdit naše klasiky jako Kamenice, Labe, Jizera a k tomu řeky v Rakousku. Nic extrémního, ale tak okolo WW IV jsme to zvládali v pohodě.
Takové začátky musely být drsné. Jak se na ně díváš zpětně?
Samozřejmě se na to dívám jako na solidní blázinec, ale zase musím říct, že se to z mého pohledu děje do dnešní doby. Sice jsou lidi, kteří si nechají něco vysvětlit nebo se nechají něco naučit, ale určitě jsou pořád podobní střelci. V té době samozřejmě nebyly žádné kurzy, kde by se to člověk učil. Zpětně bych to dělal určitě jinak, ale to už je jen kdyby.
Pak už přišel seakajak?
Jo, teď už jsme u seakajaku. Na ten jsem se dostal tak, že jeden z kamarádů z divokovodní party jel na Sardinii, kde se flákal s nějakou kočkou. Byli na pláži a přijel tam borec na deblkajaku, tak za ním šel, aby si s ním popovídal. A dozvěděl se, že s partou objíždí kus Sardinie. Kajak si vypůjčil a strašně se mu to zalíbilo, takže přijel s tím, že musíme taky vyrazit na mořské kajaky. Mě to zpočátku vůbec nezajímalo a vydržel jsem mu odporovat dva roky. Nakonec mě ukecal a jeli jsme na Korsiku. No a tam jsem hned první den zjistil, že se na moři bojím víc než na divoké vodě, a v okamžiku, kdy jsme se vrátili, jsem věděl, že už nebudu dělat nic jiného než seakajak.
Dokázal bys říct, v jakém to bylo roce?
Fíha. Přesný rok ti neřeknu, ale je to určitě konec devadesátek, takže takových 25 let zpátky. Asi bych to někde dohledal…
Chápu tedy správně, že na moře jste poprvé vyrazili úplně stejně na „pankáče“ jako na divokou vodu?
Je to tak, ale hraje v tom velkou roli doba, která tehdy byla. Pro dnešní lidi už je to vlastně nepředstavitelné, ale tehdy sis prostě nemohl najít všechno na telefonu. Třeba předpověď počasí jsme viděli jenom v přístavu, kde visela na nástěnce a byla tak na tři dny dopředu. Takže když to šlo, došli jsem se podívat, a pak jsme zase týden někde pádlovali a čekali, co se vlastně stane. Byl taky problém sehnat nějakou podrobnější mapu dané destinace a ani nebyli lidi zvyklí cestovat na takové vzdálenosti. Tehdy byla cesta na Korsiku nebo Sardinii pocitově jako dnes expedice na jiný kontinent.
Nedostali jste se s tímhle „pankováním“ do nějakého průšvihu?
Já to zpětně nehodnotím jako průšvihy, ale spíš jako zkušenosti, které měly člověka srovnat do latě. Vzpomínám si třeba, jak jsme přejížděli ze Sardinie na Korsiku a ztroskotali jsme na několik dnů na malých ostrůvcích zhruba v půli cesty, protože prostě přišlo špatné počasí a nedalo se nic dělat. Pro mě třeba tenhle zážitek znamenal, že jsem se začal pořádně zajímat o bezpečnost a začal jsem přemýšlet úplně jinak.
Jak to pokračovalo dál?
Pak jsme několik roků jezdili na nejrůznější výpravy a po zhruba čtyřech letech jsem si řekl, že už o tom asi trochu něco vím, že bych rád zkusil mít to jako obživu a začal jsem se toho víc učit. No a dále jsem se tomu začal věnovat na komerční úrovni. Což je zpětně docela úsměvné, protože když říkám, že jsem si myslel, že něco vím, tak to vlastně znamenalo, že jsem pořád nevěděl vůbec nic. (smích) I když ono je to s tím mořem těžké, protože tam se člověk něco učí pořád. Každá destinace je specifická a přináší určité věci, které jinde nezažiješ. I v dnešní době si z každé akce odnesu něco nového, byť jsem na některých místech byl už mockrát.
Jaká byla tvoje profese, než ses začal živit seakajakem?
Dělal jsem stavařinu, ale bylo to v takové době, kdy nebylo moc v módě platit. Dělali jsme fajn věci, měl jsem pod sebou pár lidí, ale když jsem si vždycky na konci roku spočítal, kolik na mě vlastně zbylo, řekl jsem si, že bych možná mohl dělat něco, co mě baví, než něco, co mě nebaví, a s penězi na tom budu asi stejně. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem přehodnotil svůj život a začal jsem se opatrně věnovat seakajaku. V prvních letech jsem sice musel dělat ještě i tu stavařinu, ale za pár roků jsem to už překlopil naplno jenom k pádlování.
Jaké byly začátky s komerčním seakajakem? To v té době taky asi nebylo lehké, už jen dát o sobě vědět.
Lehké to samozřejmě nebylo a vlastně to není lehké ani dneska, ale musím říct, že jsem měl od začátku obrovské štěstí na lidi, kteří se mnou jezdí, a to platí do dneška. Kolikrát to byl finančně opravdu boj, ale stejně to potom člověk dá dohromady, protože to stojí za to právě kvůli těm lidem. Dokonce se z některých klientů stali mí velice dobří kamarádi.
No a oslovení lidí probíhalo ve výsledku docela snadno. Sice to bylo úplně jinak, než jsem si představoval, což se stává často, ale nakonec se sama našla cesta, jak to fungovalo.
Cesta se sama našla?
Moje naivní představa byla, že mými klienty budou lidi, které jsem znal z rychlostní kanoistiky a z divoké vody. Ale z těchhle lidí se mnou vlastně vyrazilo absolutní minimum. Ten zbytek přišel odněkud jinud, vlastně ani pořádně nevím odkud. A myslím si, že nejlíp fungovalo, že si velká část lidí řekla, že jsem se zbláznil, a začali si to mezi sebou předávat – že v Liberci je nějaký magor, který se chce v Česku živit pádlováním na moři. A přišlo jim to natolik divný, že se přihlásili a někam se mnou vyjeli, protože takového debila prostě museli vidět. (směje se)
Jaké byly první destinace, kam jsi bral klienty?
Zpočátku jsem neměl odvahu brát je jinam než do Chorvatska. Bylo to i tím, že to bylo snadno dostupné a měl jsem tam dost míst najetých. Dlouho jsem sbíral odvahu vzít lidi do míst, jako je třeba severní Norsko nebo Švédsko. Taky jsem se vždycky snažil ty destinace nejdřív poznat na nějaké expedici s kamarády, a pak teprve jsem tam začal brát klienty.
Dneska už je to trochu jiné, protože mám dost zkušeností a jsem schopen si některé destinace načíst dopředu natolik dobře, že tam klidně vezmu lidi i bez předchozího průzkumu. A je to možné i tím, že většina lidí, kteří se mnou jedou, nejprve projdou moje kurzy, a já tak dopředu vím, co od nich můžu čekat.
Pojďme teď na expedice. Dočetl jsem se, že jsi pádloval třeba v Grónsku.
Tyhle expedice jsem vlastně absolvoval taky s klienty, ale už to byli lidi, kteří se mnou měli něco odježděno, už to vlastně byli spíš ti kamarádi. V takových destinacích už lidi prostě musí něco umět, musí toho docela dost odpádlovat, musí snést špatné počasí… Tam už musí být někdo, na koho se můžeš spolehnout. Navíc je v těch destinacích absolutní předěl mezi civilizací a divočinou. Nasedneš na kajak někde v přístavu ve městě, ale už 10 km od města seš v divočině, kde není nic, a když si třeba zlomíš nohu, máš velký problém. Musíš myslet úplně jinak a na jiné věci než jen na vlastní zábavu.
Rozumím. Pojď mi říct o pár nejpovedenějších.
Ono je to těžké něco vypíchnout, protože se to dělí na takové dvě kategorie. Jedna je to, co jsi viděl, takže třeba když si někde pozoroval přímo z kajaku velryby nebo pádloval kousek od ledovce, je to skvělé. No a pak jsou ty věci, kde jsi třeba dostal pěkně za uši, kde tě to pořádně vymáchalo, bojoval jsi s proudy, s počasím, prostě kde to bylo náročné. To pak má, v rámci seakajakingu jako sportu, asi větší hodnotu. Takže za mě třeba jedna z nejnáročnějších destinací byly Faerské ostrovy, kde je těch nebezpečí, hlavně co se týká moře, strašně moc.
Hodně velkým úletem pro mě bylo pádlování v Pacifiku na pomezí Kanady a USA v oblasti národního parku Olympic. Tam je totální konec světa, kde žijí jenom indiáni, a odtamtud jsme vyráželi ještě dál do divočiny. Tady jsou standardní vlny okolo dvou metrů, takže máš buď dvoumetrové vlny, nebo ještě větší. Do toho jsou všude medvědi a seš v nejseverněji položeném deštném pralese. To bylo hodně drsné.
Samozřejmě byla krásná Aljaška a pak Grónsko, kde pádluješ každou chvíli okolo ledovcových splazů.
A potom si hodně cením severního Norska za polárním kruhem, kde to sice není až tolik nebezpečné – ale zas to nechci zlehčovat – a člověk tam taky zažije ten velký diferent mezi civilizací a divočinou.
A vlastně jsem zapomněl ještě na úplnou topovku – Špicberky. To byla hodně povedená a velká expedice. Jeli jsme kolečko přes 200 km okolo fjordů. Taky totální divočina. Tam prostě odjedeš, a když tě sežere lední medvěd, nikdo si toho ani nevšimne, jedině ten chlápek, co ti půjčil kajak, zjistí, že se mu nevrátila loď. (smích)
A co nějaké sny?
Já to řeknu trochu jinak. Celý můj život se točí okolo pádlování a lidi, který se okolo mě pohybují, to mají stejně. A když někdo nepádluje, prostě to nejde. Takže výsledek je ten, že třeba Míňa (Ondrova přítelkyně, pozn. red.) už je kajakářka, protože jinak bychom spolu nemohli být. No a když se pohybuješ v téhle komunitě, přijde mi, že se to celé točí okolo nějakých snů, kdo by chtěl kde pádlovat. U mě to teď hodně ovlivňuje sezona, která mě docela vyčerpá, protože už taky nejsem nejmladší člověk. V tomhle v uvozovkách blázinci si neumím moc představit, že bych někam odjel. Nicméně jsme si v poslední době docela ulítli na zajímavé věci, a to je surfování se seakajaky na velkých vlnách na Kanárských ostrovech, to mě teda mega baví a tam se chci určitě vracet a zlepšovat se v tom.
Ale samozřejmě bych ještě někdy rád pádloval v Grónsku nebo na Aljašce.
Pojďme na další věc, což jsou pádla a kajaky, které vyrábíš…
Tady musím podotknout, že jsem výrobce, ale neznamená to, že ty věci fyzicky vyrábím, protože život je krátký na to, aby se člověk naučil úplně všechno, takže to pro mě dělají kluci v Praze a já se částečně živím tím, že prodávám kajaky a pádla.
Jak tahle věc vznikla?
Já jsem nikdy nic vyrábět nechtěl. Chtěl jsem to dělat tak, jak se to dělá všude jinde ve světě a je to úplně běžná věc. Kupříkladu v Británii, kde je hodně výrobců mořských kajaků, je zcela běžné, že výrobci instruktory zásobují materiálem a dobře vědí, že se jim to vrátí, protože tihle instruktoři „vyrábí“ nové kajakáře, kteří budou potřebovat vlastní vybavení. Koloběh. Já jsem se o tohle mockrát snažil v rámci střední Evropy, ale akorát na mě všichni koukali jako na blázna. Takže to nakonec dopadlo tak, že jsem si ty věci začal vyrábět sám. A druhá strana mince teda je, že jsem pro sebe chtěl to nejlepší, protože na kajaku strávím za rok opravdu hodně času.
Začalo to tím, že jsem dělal kajaky pro sebe a pro kamarády, a teď už máme několik modelů, špičkových lodí. A pořád to má vývoj. Třeba dneska jsem zrovna byl za klukama na dílně a zase jsme asi hodinu žvanili o tom, co by šlo udělat, jak by to šlo udělat. Prostě jsou to stejně postižení lidi, a kdyby takoví nebyli, nebude to fungovat. Vzniká to z mého nadšení, ale z obrovské části taky z jejich nadšení, a to mi na tom přijde hrozně fajn. Vlastně se i shodneme na tom, že tam není prvotní faktor vydělat peníze, ale prvotní faktor je radost z toho, že vyrábíme skvělé věci. Popravdě řečeno, dělal bych to i zadarmo, jak moc mě to baví.
Líbí se mi, jak mluvíš o tom postižení pádlováním. Pojďme se do toho ponořit.
No já nevím, jak bych to jinak nazval, prostě jsem postiženej a lidi okolo mě taky. Třeba přijede kamarád do naší loděnice u přehrady Mlýnice, stojí tam mezi kajaky a říká „To je krása, tady bych klidně mohl bydlet…“
A ty mu řekneš, že už tam bydlíš, ne? (smích)
No nebydlím, ale už jsme tam s Míňou párkrát nocovali. (smích)
Nebo když děláme na novém kajaku, mám ho doma v obýváku, prostě bydlí u nás. Chodím okolo něj, dívám se na to a špekuluju, co dál. Všude po baráku jsou pádla. Když mluvím se synem, který taky pádluje – jak jinak mohl taky skončit (směje se) – kolikrát se za celý den nebavíme o ničem jiném než o pádlování. Prostě je to úchylka. Akorát ženský pro to nemají moc pochopení. (smích)
Zmínil jsi taky, že trávíš hodně času v kajaku. Kolik je to ročně?
Myslím si, že průměr mám tak čtyři měsíce za rok na moři a napádluju takových 1 000 kilometrů. A za život už jsem v kajaku na moři odseděl docela dost let.
To jsou fajn počty. Ale zpět k lodím. Designy kajaků jsou tvoje práce?
Nejen moje, je to kooperace. Většinou je to tak, že mám nějakou představu, ale ta se často nedá splnit na 100 %, takže potom s klukama hledáme kompromis a vylaďujeme. Vždycky je to ale hrozná loterie, protože přesvědčení, že něco děláš dobře, neznamená, že to bude dobré, ale naštěstí se nám to daří bezvadně.
A ještě je to tak, že vlastně každý kajak je svým způsobem originál, protože každou konkrétní loď přizpůsobujeme budoucímu majiteli. Oměříme si ho, popovídáme si a potom se loď upravuje přímo na něj. Chceme dělat ty co možná nejlepší lodě, co možná nejlepší technologií, aby je lidi měli, pokud možno, na celý život.
Všiml jsem si, že v poslední době taky děláš akci, která se jmenuje Lodiloď, kde si kajaky vezete na velké mateřské lodi. Jak se „mořský čundrák“ dostane k něčemu takovému?
Paradoxně to vzniklo ze situace, u které bych absolutně nečekal, že z ní může něco takového vzniknout. Byli jsme na kurzu v Chorvatsku, a když jsme vyjížděli ze zálivu, kde se vjíždí do větších vln, jedna klientka vyplavala. Proběhla záchrana, která z mého pohledu byla standardní, ale na ni to už bylo evidentně docela hustý. No a tahle paní byla o rok později na zájezdu Kololoď, který spočívá v tom, že se lidi plaví v Chorvatsku na lodi, kde mají i kola a na různých kotvištích dělají výlety. A shodou okolností se znala taky se Zdeňkem Kukalem, majitelem cestovky Geotour, která tenhle zájezd pořádá. Tam se spolu bavili a ona říká: „To by bylo skvělé tady na té velké lodi mít kajaky a dělat kurz seakayakingu.“ Na základě toho mi Zdeněk zavolal, že já bych byl na takovou akci ten pravý.
To tě doporučila i po tom zážitku?
Je to prapodivné, ale je to tak. (směje se)
Tak to asi tak děsné nebylo. Pokračuj…
Pro mě to v začátku bylo úplně nepředstavitelné a přišlo mi, že to absolutně nemůže fungovat. Nicméně jsem tomu dal šanci, se Zdeňkem jsme se sešli, on mi řekl svoje představy, já mu řekl, co je a není možné, a začalo to vznikat. Protože jsem nevěděl, co tam vlastně bude za lidi, nakoupil jsem plastové stabilní kajaky, aby to zvládli i začátečníci, a byl jsem zvědavý, co přijde.
A co přišlo?
Jako první si pamatuju, že jsem přišel na loď Sretan, která tvoří naši základnu… Mimochodem je to moc krásná stará dřevěná loď, žádná moderní jachta. Je stará zhruba 100 let a asi půlku svého života strávila jako nákladní loď, než ji předělali na loď rekreační, takže je to fakt nádhera. Ale zpátky… Vystoupil jsem na loď, asi za 20 vteřin ji přešel tam a zpět a hned jsem říkal Míně, že se tady zblázním, že si vůbec neumím představit, jak budeme na tak malém prostoru existovat ve skupině 20 lidí. Nakonec se samozřejmě ukázalo, že je to úplně v pohodě.
Jak to na lodi probíhá?
Nejčastěji to probíhá tak, že ráno vypluješ z přístavu, dojedeš na první místo, tam se vyloží kajaky a začne praktické cvičení ovládání kajaku, lidi absolvují nácviky záchrany a další nezbytnosti. Loď pak třeba někam popojede a my k ní dopádlujeme. Na kotvišti si ještě ostatní lidi můžou dát na vodu paddleboardy a projet se nebo šnorchlují, opalují se. Pak se všechno naloží a jede se na jiné místo. Během cesty je oběd. O tom ti taky musím povědět, protože bych nikdy nevěřil, že se dá na lodi uvařit něco tak fantastického. Kuchařka Anita nám připravuje klasickou dalmatskou kuchyni a je to úplné gastroporno. Po obědě se dostaneme na místo odpoledního programu, kde jde na vodu druhá skupina, večer se po večeři zakotví v nádherném ostrovním přístavu, přespíš v kajutě a ráno vyplouváš dál.
To zní hodně dobře…
No tak to seš jeden z mála kajakářů, kteří mi tohle řekli. Většina kamarádů a klientů, když jsem jim to vyprávěl, mi řekla, že to přece není vůbec pro ně, že oni jsou přece na ty čundry v kajaku a přespávání na pláži a tak. Já jsem je přesvědčoval, že to pro ně je, je to skvělé a budou z toho nadšení stejně, jako jsem z toho nadšený já. Ti, kteří se nechali přemluvit, pak nadšení opravdu byli, a navíc se každý rok vracejí. Za mě je to skvělé i pro páry s různou výkonností, pádluje se ve dvou skupinách – sportovní a rekreační. Ty si dvakrát za den zapádluješ a jinak jste pořád spolu a máte i jiný program okolo. Uděláš si to tak aktivní, jak si to aktivní udělat chceš… Fakt v tom vidím spoustu pozitiv.
Kolik toho za jeden výlet objedete?
V tomhle je to trochu dobrodružné, protože to dopředu pořádně nedokážeme říct. Máme rámcově danou trasu plavby mateřské lodi, ta je vždycky na týden a je dlouhá okolo 250 km. Výchozím bodem je Makarska a je daný nějaký nejzazší bod, kam se chceme podívat, třeba letos to byl ostrov Vis. Ale to, co se děje cestou, vzniká průběžně v závislosti na počasí a dalších faktorech. V podstatě dvakrát denně probíhá diskuse mezi mnou, kapitánem lodi a průvodkyní, která ostrovy do detailu zná a říkáme si, co je a není možné a snažíme se za daných podmínek vymyslet co nejlepší řešení. Je to celé docela dobrodružné a nikdy pořádně nevíš, kde skončíš.
Kolik Lodilodí už proběhlo?
Máme za sebou už pět výjezdů a příští rok určitě zase dva vypíšeme. A doporučuju to vážně všem. Ač se to nezdá, má to s vodácký sportem opravdu hodně společného a je to maximální užívačka po všech stránkách. Kdybych to měl shrnout v kostce – loď ti ušetří pádlování mezi krásnými místy, a ty si tak vyzobneš jen to nejhezčí. Normálně bys za týden objel třeba jeden nebo dva ostrovy a tady jich dáš kupu.
Ondro, díky za parádní rozhovor a přeju ti ještě hodně dnů strávených na vodě, teda na moři.
Ondřej Nikl
* 1968
Do 23 let se závodně věnoval rychlostní kanoistice. Později přešel na divokou vodu a pak na seakajaky, které ho nakonec natolik pohltily, že opustil profesi stavaře a staly se jeho obživou. V roce 2009 vyhrál mistrovství světa v rychlostní kanoistice masters na K2 200 m společně s Richardem Binderem ze Slovenska. V současné době je seakajakářský instruktor a průvodce (www.seakayak.cz), výrobce špičkových kajaků a pádel (www.niklkayak.com), pořadatel vodáckého maratonu Pádluj o 106 a taky spoluautor unikátního zájezdu Lodiloď, který pořádá cestovní kancelář Geotour (www.geotour.cz nebo www.lodilod.cz). Sledovat jeho aktivity můžete taky na Facebooku @SeakayakLiberec nebo Instagramu @seakayak.cz.
