Putování do Soluně mě napadlo kdysi dávno, cestou do školky, brzy ráno v pět, když mi bylo pět. Rodiče spěchali na vlak do Břeclavi a já s mladším bráchou Vaškem jsme se vydávali na naše první toulavý cesty. Kaple „Cyrilka“ byla na naší oblíbené zkratce do školky. Sice to byla delší cesta, ale o to dobrodružnější. Dospěláci nás strašili, že v kapli jsou nebožtíci, ale taky nám některý řekl o dvou bratrech ze Soluně, na jejichž počest byla kaple postavena. Soluň… znělo to tak tajemně a záhadně, vonělo to sluncem a dalekými kraji. Už tehdy jsem si umínil, že až budu velký, budu cestovatelem a vydám se tam.
Léta ubíhala, cestoval jsem po souši i po moři, taky trochu poletoval na padákovém kluzáku. Ale byly to jen takové krátké výlety v rámci možností při zaměstnání a živnosti. Sešlo se několik „náhod“. Od roku 2018 po 25 letech provozu opravuji naši plachetnici Salacia a najednou se mi z hlubin zapomnění vynořil nápad z dětství – popluji do Soluně.
Nadchl mě nápad kamaráda Vlasty Puczoka, doplujeme se Salacií do Řecka z Bratislavy po Dunaji. To je ta nejlepší varianta, v klidu beze spěchu poznávat krajinu kolem řeky, lidi a jejich život, moře a ostrovy. Jako PrDuch (pracující důchodce) mám času dost, už nemusím budovat socialismus ani kapitalismus, jen plout za svým cílem.
Etapy nejsou řazeny chronologicky, ale jak řeka plyne od pramene do Bratislavy.
Od pramene Moravské Dyje pěšky do Dačic 11. – 14. 9. 2020
11. září odjíždím na čundr vlakem na Vysočinu a v Hodicích u Třeště začíná mé pěší putování, nejdříve k prameni Moravské Dyje. Ta pramení v katastru obce s poetickým názvem – Panenská Rozsíčka. Pak jdu dál podél toku najít místo, odkud bude splavná na paddleboardu. Po třech dnech nacházím místo k zahájení plavby, na mostě u nádraží v Dačicích. Jedu si domů pro pedl.
Zahájení plavby 16. 9. 2020
Vracím se na start sólo plavby. Od nádraží v Dačicích vyplouvám před západem slunce s tím, že na prvním vhodném místě zakempuju. Asi po dvou kilometrech skutečně nacházím pěkné místo s lavičkou a stolkem, ideální pro posezení na snídani. Po chvíli ale přichází mladý kluk, prý sem chodí přespávat. Krátce s ním pohovořím, ale zase balím věci a pokračuji dál. Až za tmy nacházím místo, kde se dalo vyškrabat na břeh. Jinak byla většina břehů dosti příkrých a vylodění nebylo možné. Stavím si plátěný mini domeček, vařím rychlou večeři a jdu do hajan.
Dačice – Letní den 17. 9. 2020
Moravská Dyje je vodáky opomíjená pro četné jezy s nutností přenášení a množství překážek. Plavbu komplikuje spousta nízkých křovin, klád i celých stromů napříč tokem. Pro normálního vodáka jsou tyto překážky těžko překonatelné.
Já však nejsem vodák, kdysi jsem začínal na windsurfingu, a tak je pro mě normální na plavidle stát, než abych se krčil v nějakých neckách. Myslím, že pedl je na takové říčky ideální. Samotný váží sotva 10 kg, plus bivakovací výbava na pár dnů v přírodě se vejde do 15 kg. S tímto se dá lehce plout po malé říčce, prodírat se chroštím, přelézat klády nebo si na plovák lehnout a kládu podplout. Plavbu jsem si náramně užíval, občas jsem si připadal jako na Amazonce nebo na cestě do pravěku. A nakonec, překážky jsou k tomu, abychom je překonávali.
Byla to velká zábava, každá kláda, strom nebo houština byla výzva. Další den jsem doplul do opravdu luxusního kempu „Letní den“ u Starého Hobzí. Po nocích v lese příjemná změna. Teplá sprcha, večeře a pivko v hospůdce, to je pro každého tuláka třešnička na dortu.
Letní den – Písečné 18. 9. 2020
Další den končím plavbu po Moravské Dyji v Písečné u hranic Rakouskem. Tento úsek nebyl nijak náročný ani dlouhý. Rozhoduji se, že rakouský úsek vynechám, protože ten není součástí mého putování od pramene Moravské Dyje za pramenem poznání do Soluně. Putování po stopách bratrů Cyrila a Metoděje, kteří přinesli poznání na Velkou Moravu a také působili v mém rodném městě Podivíně. V plavbě budu pokračovat po Dyji od Uherčic na Vranovskou přehradu. To se lehce naplánuje.
Po silnici to bylo sotva 20 km. V pátek odpoledne zkouším stopovat, ale kde jsou ty doby, kdy se dalo takto cestovat. Jako řidič z povolání jsem brával všechny stopaře, dnes už to bohužel nefunguje. V podvečer nalézám azyl v hospůdce „Na kovárně“ v Písečné. Zasloužené pivečko mi po informaci, že v sobotu a neděli sem žádné autobusy nejezdí, nějak zhořklo. Naštěstí mi milá paní hostinská dovolila postavit si stan za hospůdkou, a že cestu do Uherčic v sobotu ráno nějak vyřešíme.
Písečné – Bítov 19. 9. 2020
Po osmé mám sbaleno a připraveno k přesunu. Paní hostinská si po ránu vyřizuje nezbytné nákupy, a poté mě odváží do Uherčic. Jsem moc rád, s 25 kg na zádech by se mi úplně lehce nekráčelo. Ještě jednou velký dík do hospůdky Na Kovárně v Písečné.
Z Uherčic je to k mostu přes Dyji už jen asi 5 km, zkouším stopovat, ale je mi jasné, že se trochu projdu. U Dyje jsem něco po jedenácté, nafouknu pedl a při vzdáleném vyzvánění poledne vyplouvám. Dyje líně plyne v mírných zákrutách až do Podhradí na Dyji, kde začíná vzdutí Vranovské přehrady. Poslední jez mezi vysokou skálou a opuštěným hotelem, poslední plavba v mírném proudu, a potom už je „volej“.
Ten by mi ani moc nevadil, pedl je při pádlování docela rychlý, ale nepříjemný protivítr mě donutil zakleknout a pádlovat jako galejník, pokud jsem chtěl doplout do Bítovské zátoky, kde snad bude v provozu kemp.
Dyje se od pradávna prodírala mezi kopci, neustále mění směr, jednou pluji na sever, hned zase na jih, jenom ten protivný vítr fouká stále proti mně. V jedné z nesčetných zákrut vidím pramičku, na ní dva rybáři a jeden hned volá: „Kocúre, Kocúre, kde se tu bereš“? Připlouvám blíž a je to „Lísteček“, známe se ze společných výletů a léta jsme se neviděli. Příjemné setkání a popovídání. A navíc dostávám varování: „Za další zatáčkou je vrstva zeleného tak silná, že náš elektromotor to nezvládl a museli jsme se vrátit, budeš muset pořádně zabrat“. Loučíme se a opravdu, za zákrutou začal nejdříve takový ten zelený hnus, co bývá na konci horkého léta u nás na Nových Mlýnech, ale po pár desítkách metrů byl hustý tak, že mi připadalo, jako bych pádloval v husté kaši. Bohužel vůbec nevoněl. Jako by se všechno proti mně spiklo – protivítr, voda hustá jako asfalt, ach jo, těžký život dobrodruha.
Už ani nevím, kolik zákrut a kilometrů jsem musel překonat, než se voda vyčistila a konečně se objevil vysoko na skále hrad Cornštejn a za chvíli pak i Bítovská zátoka.
Znojmo – Krhovice 22. 9. 2021
Po roce se opět vracím na Dyji. Mám nejraději plavby po sezóně. Na vodě už není žádný provoz, v čase rovnodennosti jsou dny ještě dostatečně dlouhé a teplé, není už tolik komárů a příroda se začíná pomalu vybarvovat. Od poloviny září jsem vyhlížel vhodné počasí, které mělo dle předpovědi přijít po studené frontě, a 22. 9. ráno ještě za deště jedu v „plné polní“ vlakem do Znojma.
Kolem desáté se vydávám ze znojemského nádraží k přehradě, místu startu této etapy. Své saky paky vybaluji u základny znojemských vodáků, v tuto dobu bohužel mimo provoz, a za zvonění poledne vyplouvám. Na levém břehu se na vysoké skále vypínají věže kostelů a historická část města. Na terasách pod nimi vinice s dozrávající úrodou. Do zad mi fouká čerstvý vítr – pomocný motor. Jinak zase „volej“. Od přehrady do Krhovic pět jezů, u kterých odbočují náhony na mlýny z dob, kdy zde toto řemeslo kvetlo. Vody na jezech bylo sotva po kotníky, pedl jsem tedy vedl na lankách z přídě a zádě jako koníka. Jenom jez u Tasovic jsem přenášel.
S větrem v zádech plavba ubíhala docela rychle, vzpomínal jsem na své začátky na windsurfu před 40 lety. Kdybych tak měl nějakou jednoduchou plachtu, to by to frčelo.
Kolem páté odpoledne přistávám při začínajícím deštíku ve vodáckém tábořišti Krhovice. Sice bylo po sezóně pusté a prázdné, ale vše bylo hezky uklizené, pitná voda a toalety přístupné. Paráda.
Krhovice – Pasohlávky 23. 9. 2021
Ještě před svítáním mne probudili ptáci, kteří ještě neodletěli na jih za sluncem. Nádherné ráno s vůní podzimu s příslibem nádherného dne babího leta.
Pobalím dočasný plátěný domeček, vše upevním na plovák a po snídani vyplouvám. Fascinovala mne čistota vody, kterou bych v Dyji nečekal. Pod Znojmem až do Krhovic voda tak čistá nebyla. „Vznáším“ se nade dnem, v proudu vlají dlouhé listy vodních travin, v nich se prohání hejna malých rybiček. Pod plovákem mám nádherné „akvárium“. Občas se rybky rozprchnou na všechny strany a v travinách se mihne dlouhé štíhlé torpédo lovící štiky. Do metrové hloubky vidím na dně každý kamínek, pokud teda výjimečně taková hloubka v tomto úseku byla.
Úsek Krhovice – Pasohlávky mne nadchnul. Byla to nejdelší překážková plavba, největší stromy v řece, a že jich bylo. U některých klád nad hladinou bez větví stačilo zalehnout na plovák, a i když mi kláda štrejchala po zádech, proplutí bylo bez problémů. Košaté stromy napříč řekou byly složitější, ale opět se pro mne ukázala velká výhoda plováku. Jak si tak pluji ve stoje, jen překročím na kládu, plovák přes ní přetáhnu a pokračuji v plavbě.
V pozdním odpoledni připlouvám k jedinému jezu na tomto úseku u rakouského Laa. Zde skončila ta nejkrásnější část této plavby. Jako když kouzelník mávne hůlkou, zmizela křišťálově čistá voda a na dno se dalo sotva dohlédnout. Od jezu už Dyje teče regulovaným napřímeným úsekem. Žádná romantika, ani místo, kde bych s nastupující nocí mohl zakempovat. Břehy vysoké, porostlé travinami, křovím a obtížně přístupné. Jen kolem mostů byly břehy vydlážděné kameny a dalo by se vystoupit, ale spát pod silničním nebo železničním mostem s rušným provozem?
V 18 hodin pluji kolem cihelny v Novosedlích, romantiku soumraku ruší hukot řady strojů a z kostela v městečku zvoní klekání. Tma přichází v toto ročním období velice rychle. Ani u Drnholce nebylo kde přistát a v nastalé tmě už bych stejně vhodné místo nenašel.
A tak začala moje první noční plavba na pedlu. Od Novosedel 9 km do Pasohlávek potmě. Úžasný zážitek. Řeka se postupně rozšiřuje na 500 m, plno travin jako v Sargasovém moři, které vás polapí a nechtějí pustit. Občas mělčiny a jdete desítky metrů pěšky. Naplavené stromy tvoří ve tmě bizarní tvory.
Zábavné bylo hledání díry v 500 m dlouhé hrázi u Brodu nad Dyjí. Podařilo se, kolem osmé večer vplouvám za temné noci do horní „Pasohlávecké“ nádrže a už zbývalo jen ve tmě najít areál jachtklubu. Od roku 1983 jsem byl členem a vyploval odtud křižovat jezero na windsurfu.
Po 12 hodinách a 48 km jsem byl po deváté večer v cíli. Tři hodiny noční plavby, na kterou nikdy nezapomenu. Stavím stan, vařím rychlou večeři a někdy před půlnocí, příjemně unaven, jdu spát.
Ráno bych si pospal, ale svižný vítr lomcoval stanem, neochotně se hrabu z teplého pelíšku. No nazdar, na vodě jsou slušné vlny, vítr sviští, pro parádní svezení na windsurfu by to bylo akorát, ale pro pádlování s plnou bagáží určitě ne. Měním plány a sháním odvoz domů.
Nové Mlýny – Podivín 22. 9. 2020
Dokud jsem byl rozjetý, vyrážím na další plavbu. Soused Martec mne odvezl pod hráz novomlýnské přehrady. Startuji na Dyji, po asi 5 km pod Bulhary odbočuji na Zámeckou Dyji. Říká se jí „Moravská Amazonka“, kroutí se v nesčetných meandrech lužním lesem, v řece je spousta stromů, podobně jako na Moravské Dyji od Dačic.
Pokračuji v plavbě kolem Nejdku a dál zámeckým parkem v Lednici. Míjím známý Minaret, kde Zámecká končí a vlévá se do Staré Dyje. Je to původní koryto, kudy řeka tekla před regulací. U Janohradu se vlévá do „Nové“ regulované Dyje. Tyto velké úpravy probíhaly koncem 60. let minulého století s cílem zabránit každoročním záplavám.
Z ústí Staré Dyje pod Janohradem bych to měl domů ještě daleko po silnici, a tak pádluji proti proudu asi kilometr až k místu, kde se do Dyje vlévá Trkmanka, takový malý potůček. Odtud to mám domů něco přes dva kilometry a je to nejbližší místo, kam se dá z Vysočiny doplout, anebo z domova vyplout, na jih za sluncem.
Podivín – Soutok 4. 9. 2020
Touto etapou jsem celé „Putování od pramene…“ začínal. Plavbu jsme plánovali od začátku léta, ale kamarádi musí chodit do práce a mají spousty jiných aktivit, než se zapojovat do akcí a nápadů bláznivého starce… Nakonec se smiloval Libor a našel si čas při svém náročném zaměstnání. Půjčil mi pedl a 4. září nás soused Martec zavezl k Dyji za Podivínem. Chvíli jsme marně hledali splav, kde měla naše plavba začínat, než nám došlo, že po vydatných deštích minulých dnů teče tolik vody, že splav není vidět. Pumpujeme pedly a upevňujeme bivak výbavu. Pár jednodenních plaveb mám za sebou, ale na vícedenní plavbu vyrážím poprvé. Nakonec to nebyl žádný problém a po necelé hodince vyplouváme.
Dyje teče docela svižně, a za chvíli je před námi břeclavský splav. Přenášíme naše „plovoucí hotely“ k mostu a pokračujeme dál.
Břeclaví prosvištíme a už podplouváme železniční mosty „vídeňák“ a „bratislavák“ a vzápětí máme na pravoboku Rakousko a tradiční rybářské domečky. U každého je velká síť. Dyje zde tvoří odedávna přirozenou hranici. Po krátkém čase jsme na trojmezí, místě, kde se Dyje vlévá do Moravy a stýkají se hranice Česka, Rakouska a Slovenska. Na soutoku nás zdraví ze břehu turisti a diví se, že plujeme až do Bratislavy. V Dyji tekla krásně čistá voda a Morava byla jako bílá káva, zakalená po nedávných deštích.
Kousek pod soutokem si dáváme krátkou přestávku na „obědosvačinu“ a pokračujeme v plavbě. V podvečer nás nalákal na slovenské straně opuštěný rybářský domeček s ohništěm, neváháme a zakempujeme. 33 km od startu v Podivíně by mohlo na první den stačit.
Luděk Kocourek na svých cestách s paddleboradem taky natáčí vida. Podívat se na ně můžete na jeho YouTube kanálu.
Soutok – Devínská Nová Ves 5. 9. 2020
Ráno se probouzíme kolem sedmé, řeka tiše plyne a nad hladinou se vznáší lehký opar. Končí léto, blíží se podzim a jitra jsou zde chladná. Morava je o poznání širší než Dyje a taky o něco rychlejší. Protéká lesem, dost daleko od dědin a mírně se kroutí. A s ní se stáčí čerstvý vítr od jihu. Ať plujeme, jak plujeme, zlomyslný vítr fouká vždy proti nám. Rychlost proudu je menší než síla větru, a tak musíme pořádně zabrat. Po nějakém čase k nám vítr přináší útržky hudby a nějaké hlášení.
Divíme se, co to je za diskotéku v pustém lese, než se za zákrutou objeví „Přístaviště Gajary“, železný ponton a na břehu vojenský stan, polní kuchyně a vůně opékaných uzenin. Velmi milé překvapení v divočině a vítaná zastávka. Nadšenci z místního klubu vojenské techniky pořádají setkání a výstavu všemožných vozidel v khaki barvách. „Iontový“ chmelový nápoj a párek z udírny nám dodá energii na další plavbu.
Kochám se krajinou, obdivuji přírodní scenérie, občas narušené boudami rybářů. Po poledni se na levoboku objevil nejdřív kostel a pak dědina, Vysoká při Moravě. Ta je za vysokou a desítky metrů dlouhou zdí, a tak chvíli hledáme, kde nechal zedník díru. Kde je kostel, tam musí být aj hospoda. Pedly necháme u hodného uja na zahradě a jdeme hledat otevřenou hospodu.
Jídlo neměli, zasytily nás aspoň dvě piva, a pak pokračujeme v plavbě. Morava se v těchto místech napřimuje, a svižnému větru nic nebrání v tom, aby mi čechral vlasy a bránil v plavbě. Libor mi ujíždí, ale nevadí mi to, je o 20 let mladší a má víc energie.
Konečně se objevil dlouho očekávaný „cyklomost“ z Devínské Nové Vsi do Rakouska. Tam už čekal Matúš, místní pedler a náš zítřejší průvodce po Dunaji. Poradil nám místo pod mostem na bivak, dal tip na hospůdku a spěchal za rodinou. Sraz ráno v osm.
Devínská Nová Ves – Bratislava 6. 9. 2020
Po včerejší 11hodinové šichtě a 55 km proti větru jsem si připadal, jako bych celý den házel uhlí. Spalo se mi krásně. Jen, co vylezeme ze stanů, vrhli se na nás všichni komáři z okolí. Asi proto, že jsme byli jediná kořist. Kolem osmé přišel Matúš. Za neustálého plácání se po tvářích balíme stany, vynecháváme snídani a prcháme na vodu.
Morava líně plyne, míjíme Devín na vysoké skále. Mimochodem, zde také působili slovanští bratři Cyril a Metoděj, a tak Devín spojuje mé rodné město Podivín s plavbou do Soluně. A na Dunaji budou ještě další taková místa.
Matúš nám vypráví zajímavosti o historii hradu a okolí, zná tu každý kámen. Po krátkém době se blížíme k Dunaji. Jak připlouváme, slyšíme respekt budící hukot jeho vod. Zatímco Morava si líně plyne rychlostí 2 – 3 km/h, Dunaj uhání 12 – 15 km/h. Připadám si, jako bych chtěl z koňského povozu přesednout na rychlík. Naštěstí tu máme zdejšími vodami ostříleného průvodce.
Matúš nám vysvětlí taktiku, co a jak máme dělat, a jdeme na to. Vyžaduje to mocně zabrat, máknout jako o život, bystře reagovat na změnu rychlosti proudu, udržet stabilitu. Trochu napínavé okamžiky a jsme v hlavním proudu Dunaje. Krásně si to svištíme, pobřeží se mění v „rozmazanou šmouhu“.
Po 3,5 km odbočujeme do Karloveského kanálu. Je to vedlejší rameno Dunaje s klidnou vodou, v létě využívané k ke koupání a rekreaci. Na vysokém břehu jsou občas vidět honosné stavby místní honorace. Uděláme si krátkou přestávku, podělíme se o zážitky při vplouvání do Dunaje a po asi 4 km se vracíme do veletoku. Tentokrát již s větší jistotou.
Přestalo pršet, skrz protrhanou oblačnost se občas ukáže slunce a ozáří dominanty Bratislavy – hrad, kostely, mosty a ostatní budovy. A není nad to mít na plavbě historie znalého průvodce, který nám o všem řekl mnoho zajímavostí. Podplouváme bratislavské mosty, nejdříve dálniční, pak ten známý SNP s kavárnou na vysokém pilíři a u starého železného naši plavbu končíme. Sbalíme plavidla, jedeme električkou na nádraží a jedeme domů. Tak to bych měl za sebou, první část „Od pramene Moravské Dyje do Bratislavy“ jsem zvládl. Libore, díky za společnost a fotografie. Dunaj, veletok. To je pro mne velká výzva. Nechat se jeho vodami unášet dál až do moře. Jak to bude dál, z Bratislavy do Soluně, je zatím ve hvězdách. Usilovně pracuji na opravě Salacie a neztrácím naději… Nejdůležitější v životě je mít nějaký cíl, za kterým jdeme, bez ohledu na překážky. Mít nějaký smysl života a každé ráno po probuzení se na něco těšit.
