Od Indiánů k Eskymákům po řece Anderson a podél břehů Arktického oceánu – 1. část

Je zde veliká šance narazit na stáda tzv. bluenose caribu – druh kanadského soba charakteristický pro tuto oblast. Řeka byla objevena a navštívená bílým člověkem pouze třikrát v letech 1857–1865 a pak se pro svou odlehlost na více než 100 let ztratila z hledáčku výprav. Od těch dob se zde nezměnilo nic, a to nám dává možnost zažít pocity původních dobrodruhů, jejich výprava se od té naší opravdu příliš neliší – kromě lepšího oblečení a nepromokavých vaků nevezeme nic odlišného.

Až v roce 1976 projeli jako novodobí průkopníci kněz Brown s manželkou řeku z Colville Lake k jejímu ústí v Beaufortově moři, kde byli vyzvednuti hydroplánem. Takový luxus si dovolit nemůžeme, ale víme, že ústí řeky bylo v minulosti v létě navštěvováno lovci na kajacích z 300 kilometrů vzdálené eskymácké osady Tukoyaktuk. Co zvládli eskymáci na moři v kajacích, zvládneme v kryté kánoi také. A tak se zrodil dost ambiciózní plán.

Přistát v Colville Lake, malé osadě 20 kilometrů za polárním kruhem a 1000 kilometrů od nejbližší silnice. Přejet stejnojmenné jezero o šířce 40 kilometrů nesmyslně brzy začátkem června a probít se ledem jak nejdříve to půjde. Prvních 200 kilometrů musíme proplout labyrintem osmi jezer spojených malými přítoky s délkou od 4 do 40 kilometrů, o jejichž sjízdnosti nemáme potuchy. Následuje přes 600 kilometrů řeky končící v Beaufortově moři, na které je asi pět peřejí, z nichž nejtěžší je kaňon o délce osm kilometrů. Jedinou informaci o obtížnosti máme takovou, že v minulosti byly peřeje projeté na kánoi, někde se však prý musí přenášet. Kde, jak, případně jak daleko už zdroje neuvádějí. A to je přesně to, co našim výpravám dodává vzrušení a pocit mysteria: nemáme potuchy, jaké podmínky nás tam čekají. Od ústí řeky musíme pokračovat podél slaného mořského pobřeží na východ do 300 kilometrů vzdálené Inuitské osady Tuktoyaktuk a odtud pádlovat dalších 180 kilometrů proti proudu řeky Mackenzie do Inuviku, odkud nám letí letadlo.

Výprava začíná

9. června přistáváme v Colville Lake a pohled z letadla nám působí starosti. Shora vidíme jezero z 90 % zamrzlé. Hned první den skládáme kánoi a jdeme na výzvědy k místním. Poslední výpravu k Anderson River pamatují před deseti lety a po 14 dnech musela být zachraňována.

Osada Colville Lake vznikla asi před 50 lety, když americký duchovní Brown žijící u řeky Mackenzie napomohl přesunu místních indiánů plavbou proti proudu řeky Hare Indian a prosekáním se skrz severskou tajgu do tohoto místa, aby se vzdálili nežádoucím vlivům civilizace a mohli žít svým způsobem života. Sami zde postavili a vyzdobili nádherný dřevěný kostel. Osada o asi 150 lidech nezná alkohol a stále se snaží částečně živit tradičním způsobem po vzoru svých předků.

Radíme se s místními o počasí. Vypadá to, že v příštích deseti dnech má foukat více od severu a západu, což by mělo led zatlačit na jih a východ. Vyrazíme tedy podél západního a následně severního pobřeží. První den přejíždíme zátoku u osady – jediné místo, kde není led – ale ten nás brzy na západním břehu zastavuje. První den urazíme kilometr a půl. „Tímto tempem budeme doma příští rok,“ konstatuje suše John. „Jen když budeme mít kliku,“ udržuji rovinu černého humoru.

Další dny čelíme beznadějnému uvíznutí v ledu a sněhovým vánicím, které nám zabraňují pokračovat. Probíjíme se několik dní krami podél západního břehu až nám silná bouře od západu po několika dnech otevře průjezd. Ten absolvujeme přes noc. Druhého konce jezera dosahujeme přesně týden po opuštění osady a máme za sebou velice tvrdých prvních 40 kilometrů.

Průjezd jezery

Další týden nám bude trvat průjezd soustavou osmi velkých jezer. Je to neskutečný labyrint velkých vodních ploch, zátok a říček. Jsme nadšeni, že průlivy mezi jezery jsou vodácky snadné, rychlá voda s lehkými peřejkami. Tisíce ptáků lovících rybky a hmyz, nakladená vajíčka, kam se podíváme.

Obtížné je najít rozumné místo k táboření, protože břehy jsou dost neproniknutelné. Vaříme v trávě u břehů zalitých vodou. Ohniště vystavíme navršením kamenů ze dna řeky. Je zřejmé, že je vysoký stav vody a jsou zalitá místa, která budou v červenci suchá. Jsme odsouzeni neustále chodit v ledové vodě, ale každodenní krásně vonící oheň s velkými porcemi pstruhů drží naši náladu vysoko.

Projíždíme jezera tajemných názvů Ketaniatue, Sakatue a Legetentue (u toho jediného známe překlad: Jezero zmrzlé ryby). Na jezeře Niwelin strávíme hodinu fotografováním losice se dvěma dosti odrostlými mláďaty, než nás matka s funěním zažene pryč. Losice je nejnebezpečnějším zvířetem Kanady a naše fotografické hrátky jsou dost velkou ukázkou arogance, ale odolejte, že?! Víme, že musíme být ve střehu. Úplně můžeme číst její emoce i podle grymas a pozice uší: zvědavost, obavy, strach… ve chvíli, kdy cítíme averzi, pádlujeme pryč.

Labutě zde mají jiný zobák než u nás a velmi rády se houfují a štěbetají jako staré tetky. Kolem ptáků pádlujeme téměř na dotek. Je to nádherný pocit, jak se tu zvířata chovají nenuceně a v naší přítomnosti se cítí naprosto uvolněně.

Mezi jezerem Niwelin a Gassend je průliv začínající 50 metrů širokou úžinou z obou stran stráženou vápencovými stěnami vysokými 15 metrů. Prudká voda s několika stupni znemožňuje jakýkoliv pokus o splutí. Musíme obtížně přistát u břehu s navršenými stromy popadanými kvůli jarní vodě, která podemlela břehy. Přes změť větví a volně se kymácejících kmenů přenášíme kánoi i všechny naše zásoby a pak vše dalších asi 300 metrů skrz obtížně prostupný les pod peřeje. Zabere to mnoho hodin a komáři, nyní v plné síle, nás zakrývají černým mrakem. Jejich sezóna nastala velmi náhle asi desátý den naší cesty. Žádné pozvolné probouzení, hned útok naplno. Oddych nastává většinou na vodě při alespoň slabém vánku nebo ve větru na březích. Dnes ale vítr nefouká, tak to schytáváme naplno, i když oblečeni v protikomářích oblecích se síťovinou přes obličej.

Na konci přenášení chytáme v proudu pstruha. Zachováváme nepsané pravidlo – pokud možno nikdy nechytat, nevařit a nejíst rybu tam, kde spíme, a vydáváme se dál po asi 30 kilometrů dlouhé říčce Ross. Je chladno a poprchává, slunce je zapadlé za záclonou šedivých mraků, to je čas, kdy zvěř a ptáci nejsou příliš vidět.

Potkáváme grizzlyho

John po pár hodinách mrzutě poznamenává: „Už nějakou dobu jsem neviděl zvířata.“ Neutečou ani dvě minuty a  na pravém břehu spatříme malého medvěda grizzly. Udiveně na nás zírá a pak k nám skotačivě běží. Vítr fouká od něj, o to je zvědavější. Určitě ještě v životě neviděl člověka, natož kánoi.

Oba jsme zaměstnáni fotografováním. Až příliš! Přestal jsem kormidlovat a hlídat vzdálenost od břehu. Ve chvíli, kdy se mi v hledáčku objeví medvědí hlava „full frame“, mi dochází, že jsme možná až příliš blízko. Vzhlédnu od aparátu a opravdu, loď se pomalu přibližuje ke břehu přímo pod medvěda vzdáleného asi deset metrů. „Johne, připrav petardu!“ varuji svého společníka taktéž přilepeného na hledáček. Ten sebou trhne, když zjistí, jak je zvíře blízko.

Medvěd zvědavě kroutí hlavou a vypadá nespokojeně, když se začínáme pomalu vzdalovat. Popoběhne po proudu na nejmenší možnou vzdálenost a jakoby se rozmýšlí, zda toho zvláštního dvouhlavého živočicha nenásledovat do vody. John rychle našroubuje patronu na držák, což trvá nekonečných pár vteřin, až konečně… BANG! Umělohmotná nábojnice bouchne přesně deset metrů nad hlavou chudáka medvěda. Ten odběhne, zastaví se, zvědavě se zdvihá na zadní a zamyšleně na nás zírá. Popravdě, čekal jsem drtivější efekt po takové ráně. Proud nás rychle unáší pryč, až nám silueta medvěda zmizí za zátočinou. Ještě se ale budu hodinu opatrně ohlížet, zda nás medvěd nenásleduje.

Tato zkušenost námi trochu otřásla. Medvěd byl až příliš nebojácný.

Anderson River

Za několik hodin vplouváme za mírného deště do svižných vod řeky Anderson, která je tu široká asi 100 metrů. Je velmi vysoká voda a proud prudký. Později se dozvídáme, že jsme řeku splouvali za nejvyššího vodního stavu za posledních 30 let.

Klima se opět ochladilo, v dalších dnech fouká od severu ledový vítr a občas nás skropí pár kapek deště, i když těžké nízké mraky vypadají, jako by na nás měly spadnout. Před námi se po stranách pozvolna zdvihají vápencové stěny a objevují se první peřeje. Před každou zatáčkou musíme prohlížet. To znamená včas zastavit a jít se podívat většinou dosti obtížným terénem. Známky medvědí přítomnosti nám klidu nepřidávají. Musíme postupovat velmi pomalu a obezřetně. Kamenné břehy jsou obtížně schůdné a každá prohlídka na vzdálenost 500 metrů trvá minimálně hodinu.

Až při třetí prohlídce pochopíme, že zvyšující se a přibližující se stěny, na které se stále hůře leze, jsou určitě začátek osm kilometrů dlouhého Falcon Canyon.

Peřeje ve Falcon Canyon

Po asi kilometru zastavujeme a táboříme u velmi obtížné části řeky, kde se podél kolmých stěn řeka prudce stáčí doprava téměř ve dvoumetrových vlnách a tvoří za útesem napravo obrovské víry. Vlevo jsou vlny narážející do útesu tak velké a chaotické, že jediný možný průjezd se jeví mezi víry vpravo a obrovskými vlnami vlevo. Je to asi pět metrů široký koridor, do kterého se musíme trefit ve velmi rychlé vodě téměř naslepo, neboť je těsně za útesem. Nemůžeme následně nikde přistát na délce přes kilometr a nejtěžší je vjezd. Pokud se uděláme, čeká nás velmi dlouhá cesta vodou, která má teplotu roztátého ledu. Dohodneme se, že pokud se zvrhneme, budeme se snažit bojovat o pravý břeh, ale víme, že v takové vodě je tohle přání dost iluzorní. Soukáme se do suchých obleků a není nám do řeči. Trvá mi téměř půlden přesvědčit se, že to jako kormidelník dám.

Po hodinách průzkumu je naše splutí otázkou minut. Splutí takového úseku v těchto podmínkách není radost, ale obrovská úleva. Další úseky nejsou jednoduché, někdy musíme pádlovat podél břehu zpět a traverzovat řeku na druhou stranu do snazších vod, ale žádné místo již není tak obtížné jako dnešní ráno. Večer naprosto vyčerpaní zastavujeme na krásných vápencových plotnách u snadných peřejí.

Další den je naplněn odpočinkem v plném slunci, po třech týdnech prvním praním prádla a k obědu je štika. Slabý vánek nám umožňuje luxus odpočívat nazí na slunci a nebýt obtěžováni komáry.

Řeka se uklidňuje, potkáváme zvířata

Další dny jsou přehlídkou klidných úseků řeky a setkání se zvířaty. Nejprve se snažíme vzbudit na břehu spícího grizzlyho se zabitým pižmoňem. Staví nás to do těžkého dilematu jak křičet, aby se medvěd vzbudil, ale nenaštval.

„Hej medvěde!“ Grizzly se pomalu zdvihá. Zůstane opřený o tlapu a vleže nás mžouravě pozoruje ze vzdálenosti asi 15 metrů. Pomalu se vzdalujeme a medvěd se bez zájmu unaveně svalí do spánku. Je úplně přežraný.

Za chvíli nám na břehu pózují vlci. Pižmoně jsme přestali počítat už dávno. Každých několik minut vidíme nějaké velké zvíře nebo skupinu. Rádi se drží u vody. Losice jsou zde velmi zvědavé a okukují nás z vody i zpoza stromů. Další medvěd nám přijde do tábora rovnou ke snídani a opět ho musíme zahnat petardou. Zvířata se nás vůbec nebojí, což je u medvědů grizzly dost nepříjemné. Vlci se vyloženě chodí každý večer dívat, co vaříme k jídlu.

Malebná řeka svižně teče na západ a v průzračné vodě je snadné rybaření dokonalý požitek.

Po dalším týdnu se stáčíme na sever u přítoku řeky Carnwath, která nám znečistila řeku zvířeným jemným pískem. Dále budeme muset brát vodu a rybařit v malých přítocích plných bobrů a jejich přehrad.

Voda pod lodí stále zpomaluje a pádlování je nekonečné, navíc se zdvihá severní vítr a déšť, a to na několik dní. Občas musíme kánoi proti větru dokonce koníčkovat. Dosahujeme hranice lesa a postupně se odkrývá tundra. Vstupujeme na eskymácké území.

Po měsíci cítíme, jak nám těla zesílila a potřebujeme méně potravy. Čistá voda, křišťálový vzduch a nádhera krajiny nás, zdá se, krmí víc než jídlo.

Přijíždíme k moři

Blížíme se k labyrintu delty, vyhlášenému hnízdišti milionů ptáků. Bloudíme v bahnitých zátokách mezi ostrovy a dochází nám voda. Táboříme na mokrém ostrůvku uprostřed delty a cestu ke břehu musíme vystlat větvemi z blízkých křovin, jinak se boříme do bahna po kolena. V noci nám větve odnese příliv a musíme je ráno naházet znova. Blízkost moře se projevuje sladko-slanou vodou a přílivem vysokým asi 20 centimetrů.

Fouká silný vítr a trochu se přeme, zda pokračovat. Nakonec vyhlašujeme palačinkový den, což znamená odpočinek. Příprava palačinek vždy zabírá hodně času a děláme je jen, když nespěcháme.

Je počátek července a zima je dost krutá. Jen pár stupňů nad nulou a silný vítr. Pohybujeme se v deltě v mlze ve stavu určitého odevzdání. Necítíme se jako dobyvatelé. Spíše jako neznatelné dřívko ve vodě, jemuž je dovoleno driftovat správným směrem miniaturním pohonem uprostřed sil daleko přesahujících jeho možnosti. Tak na nás působí místní rozměry a prostor.

Vjíždíme deltou do Wood Bay, 20 kilometrů široké zátoky. Jméno je velmi příznačné – v naprosto bezlesé krajině s obrovským množstvím naplavených kmenů se i křoviska stávají vzácností.

Zastavujeme, pijeme čaj z termosek a pozorujeme tisíce hus a labutí, jak v obrovském hejnu dlouhém stovky metrů putují podél břehu, jakoby před námi utíkaly. Nedaří se nám je v kánoi dohonit.

Nacházíme velmi příjemnou zátoku krytou před větrem. Vypadá to tu ale hodně medvědovitě. John rozdělává pro jistotu ohně na pláži na obou koncích našeho tábořiště asi 50 metrů od sebe. Spoléháme na to, že kouř a oheň jsou nakonec nejúčinnějšími repelenty před velkými šelmami.

Ve sladko-slané vodě je mizerná, lépe řečeno žádná rybařina. Každý den musíme vyrážet do tundry na pobřeží hledat vodu.

Technicky jsme na moři, ale kryti téměř ze všech stran zátokou širokou asi 20 kilometrů spojenou s otevřeným mořem jen úzkým průlivem na východě. Pouhý den nám chybí k dosáhnutí nejsevernějšího bodu naší cesty, kterým je Nicholson Point na téměř 70° severní šířky.

Překvapivě stále fouká severní vítr, ale je úplně jasno. Přistáváme na severním břehu zátoky, kde není vítr ani komáři. V malém pramínku ve svahu teče voda, tak nadšeně vaříme a oslavujeme – řeka Anderson je za námi. Dnes ještě dopádlujeme k Nicholson Point, vstupní bráně do Arktického oceánu. Tento mys je za odlivu téměř spojen mělčinou s dlouhým širokým ostrovem, který blokuje celý sever zátoky, a proto na moře nemůžeme vidět, i když je oceán doslova za rohem.

V příští části se těšte na putování podél mořského pobřeží a proti proudu Mackenzie river.