Ochranář a vydří duch

Nejdřív bylo její splouvání zakázané, protože byla v pohraničním pásmu a pak ji rychle zavřeli ochránci přírody. Teprve při zpřísňování pravidel pro splouvání Teplé Vltavy se náhle ukázalo, že z hlediska ochrany přírody tady vodáci zase tolik neškodí a tak se výrazné přibouchnutí Teplé Vltavy naprosto prozaicky vyvekslovalo za drobné pootevření Vydry.

První pocity jsou trochu schizofrenní. Svítí sluníčko, na břehu leží hromady sněhu, a v tom se motají kajaky a kanoe. První vodáci se zdraví s posledními běžkaři. Abychom co nejvíce šetřili chatrný ekosystém, nastupujeme do Roklanského potoka skluzem a skokem ze sněhového můstku.

Pod soutokem svých zdrojnic se Vydra chvíli rozkoukává a rozvážně teče k lesu. I tak je jasné, že vody je tentokrát dost. Žádné drncání po šutrech a žádné kličkování – dokonce ani žádné vstřícné vracáky, které by říkaly „skoč do nás!“ Zanedlouho se spád zvyšuje. Vydra se rozbíhá s kopce k prvním skalním soutěskám. Dávno před nimi jsou pálavy plné vody, z barak průtokáče a kajakáři čouhají z vln od ramen nahoru.

Nejtěžší místo tentokrát nemá na svědomí Vydra samotná, ale obrovský smrk ležící v levotočivé zatáčce v hlavní proudnici. Podjet se nedá. Přelézt taky ne, protože se u kmene nedá přistát. Pár zoufalců složitě obnáší po břehu. Analýza jejich anabáze nás vede k přesvědčení, že při včasném zahájení manévrování se kmen dá objet i vedlejší proudnicí. Jak ale zjistíme během dne, dá se v této dráze snadno cvaknout o šutr a dá se taky namotat kajak přímo na strom…

Znejistíme a ptáme se sami sebe:

Ochranář nic neříká, asi aby neplašil ty ptáky, co stejně jezdí na víkendy pryč. Vydra, dosud suverénní, ztrácí tváří v tvář Ochránci svou nezkrotnost. Pod libovolným polem Rechlového mostu se dá sotva proplout. Ubývá vln a přibývá kamenů. Proud zpomaluje – i když upřímně je to vzhledem k množství překážek a obtížnému manévrování spíš dobře. Zkrátka, ať je ve Vydře kolik chce vody, stejně jí půlka odteče Vchynicko-Tetovským kanálem do elektrárny. Ať je ve Vydře vody kolik chce, vždycky je jí za Rechlemi málo…

Sem vplouváme poprvé. Řeka se markantněji odklání od silnice, častěji meandruje. Dlouhé peřeje vystřídaly jednotlivé průskoky. I tady přichází občas velká vlna, ale už ne v tak rychlém sledu. Spád řeky se zmenšil,Vydra zpomaluje. Jízda je technická, hodně technická. Často se otáčíme přídí proti proudu nebo kontrujeme a traverzujeme mezi kameny na druhou stranu řeky. Koryto se několikrát rozděluje na více ramen a vytváří malé zalesněné ostrůvky. Atmosféra je tu ještě intenzivnější: z vymrzlého lesa stoupá v ostrém sluníčku mlha, která se táhne v dlouhých pásech nad řekou. Z mlhy se pak vynořují lodě jedna za druhou jako nějaké přízraky. Jako duchové. Jako Vydří duchové.

Že se se sjížděním druhého úseku moc nepočítá je evidentní při pohledu na výstupní místo. Ve srovnání s nástupem (parkoviště a velká cedule s mapou) a přistávacího místa na Rechlích (velká zátočina, zpevněné břehy, parkoviště), je výstupní místo na Antýglu dost zanedbané. Na to, že se jedná o klíčový bod, poslední možnost přistání před zakázaným a pro většinu populace nesjízdným úsekem, není místo příliš vhodné. Malý vracák pod vysokým břehem, k němuž se dá jen obtížně prokličkovat mezi kameny. Cedule „výstupní místo“ je malá a posádka, zaneprázdněná řízením lodi, ji může snadno přehlédnout. Nápis je z lodi vidět na poslední chvíli, kdy už je skoro vyloučené se ke břehu dostat včas.

Slovní popis sice uvádí, že výstupní místo je na pravém břehu nad lávkou pro pěší, ale lávka pro pěší je až za zatáčkou a není vidět.

Stejně jako nejasná situace na startu, kde není přesně určeno místo k nalodění, bude neukázněnost vodáků a nerespektování značení v cíli zřejmě hlavním argumentem, až vydřiduch Ochranář bude chtít poníženou Vydru zase zavřít.