Dávno jsou pryč časy, kdy vodáci museli jídlo na celou plavbu nakoupit v místě startu a složitě vezli proviant k řece, kde ho naložili do lodí. Kdyby to neudělali, hrozilo vyhladovění buď jim, nebo obyvatelstvu v okolních vesnicích, jimž vodáci vykoupili už tak špatně zásobenou prodejnu potravin.
O vodácích
Časy se ale mění. Dnes už mají vodáci téměř u každé české řeky možnost si průběžně zásoby dokupovat, a to nejen ve vesnických koloniálech, ale častěji ve velkých řetězcích, které si podél řek zdárně konkurují. Nejsme tedy na vodě odkázáni na konzervy a instantní nudle, ale můžeme si obstarat jakékoli čerstvé potraviny. Vaření na vodě je obřad, a to ať už vaříte na ohni nebo vařiči.
V některých kempech, zastrčených v zátočinách řeky a vzdálenějších od civilizace, pak nabídnou možnost objednat si na ráno pečivo i další základní potraviny, někde pečou vlastní buchty nebo nabídnou kompletní snídani včetně míchaných vajíček, což bývá příjemná vsuvka mezi jinak nepřetržitou „rohlíkovou dietou“.
O hospodách
Vítaným doplňkem všeobecné výživy vodáctva je nálevna, krčma, špeluňka nebo hospoda. Vyskytují se spíše v obydlenějších oblastech, ale některé svérázné putyky najdeme i na samotách. Ve většině zavedených hospod a často i honosných restaurací v blízkosti řeky už nevidí vodáky jako smradlavou pakáž, ale nanejvýš jako atraktivní podivíny, neboť restauratéři si dávno všimli, že hosté s pádlem nemusí být jen bahnem vláčení nuzáci, ale mohou mít taky dost peněz. Navíc vodáci, narozdíl od jiné klientely, připlují téměř v každém počasí. Fakt, že jim vlastně nic jiného nezbylo, není podstatný. Rozdíly mezi hospodami jsou ovšem obrovské. Někde jste obslouženi bleskově a s pinglem je sranda, jinde čekáte donekonečna, ani nevíte proč a ani se to od otrávené obsluhy nedozvíte. Někde je to s celým servisem a někde zase musíte vystát frontu na objednávku. Někde je čisto a útulno, jinde zase tolik ne… Různé typy se naštěstí prolínají, takže od rustikální roubenky nečekáte sterilní čistotu, stejně jako v zaplivané čtyřce může být skvělá atmosféra.
Obrovskou výhodou může být i znalost terénu, jedete-li řeku opakovaně a máte už svá oblíbená a vyzkoušená místa. Svou roli hrají i okamžité okolnosti, protože ani číšník roku, pokud před vámi obsluhoval jiných pět set pitomců, nemá bezbřehé limity.
Ve vodáckých – a říkejme vodácké všem, kam vodáci mohou přijít – hospodách bychom neměli mít přehnaná očekávání. Ne na kvalitu, ta by měla být vždycky odpovídající druhu podniku, ale měli bychom si uvědomit, že naše originální hlášky poslouchá personál celý den a celou sezonu.
Zkušení vodáci nechodí do hospody s žádným konkrétním přáním, ale jsou spokojeni s tím, co zrovna je. Já osobně si hospodu přes den nevybírám podle nabídky, ale podle rychlosti obsluhy. Den na vodě je příliš vzácný, než abychom ho ztratili čekáním na jídlo. Zejména větší skupina čeká na jídlo neúměrně dlouho a zkušenost říká, že čas venku utíká třikrát rychleji než v hospodě, a co se v hospodě ztratí, už se venku nedožene. Ostatně, termíny jako snídaně, obědy a večeře jsou na vodě pouze relativní a jak jsme zjistili mnoha pokusy na vlastních dětech, význam obědů – jídla mezi dvanáctou a šestou hodinou odpoledne – se zbytečně přeceňuje. Mnohem lepších výsledků dosahujeme s barelem plným rohlíků od snídaně a průběžným vydáváním „humanitární pomoci“. Večer naopak už bývá situace jiná, není kam spěchat a občasný večer v hospodě je skutečným rituálem. Větší skupiny mohou mít problém najít dostatečný prostor. V těchto případech se vždycky osvědčilo nabídnout přetažené obsluze pomoc a sami si vyřídit objednávky a zorganizovat roznos natočeného piva nebo nakrájet cibuli. Křikem a dožadováním se pozornosti ve vodácké hospodě ještě nikdo ničeho nedocílil. Zásadně totiž platí, že každé jídlo, které si nemusíte dělat sami, je báječné. Třeba takové borůvkové knedlíky, i když jste si objednali řízek…
O bufetech
Zajímavou alternativou a skutečnou subkulturou ve stravování jsou bufety a kiosky. Na vytížených řekách rostou na každém volném plácku u řeky. Zevrubný výzkum odhalil, že v rámci konkurenčního boje na řece funguje dobře rozvinutá špionážní síť. Jejím důsledkem je u všech bufetů na řece prakticky stejná nabídka, což časem omrzí, zejména když rozdíly namísto v nabídce najdeme v kvalitě. Před několika lety začal Fanda U Veverek dělat burgery – a dnes prakticky nenajdete na celé Vltavě stánek, kde by neměli burger. Milan začal před 20 lety připravovat originální placky a od doby, co se staly placky žádaným zbožím, má problémy nejen s plagiátorstvím, ale i s místem, kde by mohl svoje placky dělat. Výjimkou jsou snad jen žabí stehýnka a domácí buchty u brodu Pod Čeřínem, které jsou opravdovým unikátem.
Rozmanitost jednotlivých stánků a bufetů tak díky téměř jednotné nabídce dělají právě osobnosti provozovatelů. Snadno poznáte, kde dělají místní lidé, stejně jako se pozná, kde je na place přímo majitel a kde zaměstnanec. Platí zde to samé jako u hospod, ani bufety nejsou černobílé a nadšený brigádník může odvést lepší práci než korektní profesionál. Ani v bufetu nemusí vyřídit vaši objednávku hned, příprava zejména kvalitnějších jídel (než třeba utopenec, a to nic proti utopencům!) chvíli trvá. V některých bufetech vás pak vyvolávají třeba i rozhlasem nebo dávají pořadová čísla jako na poště, což mi vždycky připadá úsměvné. Ostřílení říční supové pak číhají u výdejních okének a jídla, nevyzvednutá po třetím zavolání, považují za volná. Důvodem může být jak chyba personálu, tak nepozornost nebo prostě jen netrpělivost zákazníka.
… a o lidech
Na vytížených řekách se neustále nahání poptávka s nabídkou a vodák na cestě z kiosku je postrachem povodí.
Ploučnice není vodácky moje oblíbená řeka, příroda je tam ale nádherná. V létě stojí na loukách podél řeky spousta táborů a v podstatě žádný bufet. Dá se říct, že vodáků tu jezdí tak málo, že jsou pro táborové děti pořád ještě vítanou atrakcí. Koupající se děti zachytily naše kánoe a přitáhly je ke břehu. „Pojďte do bufetu!“
Zdvořile jsme se snažili odmítnout, vím, jak je nepříjemné, když vám někdo leze do tábora.
„Zbyla nám od oběda polívka,“ hlásily děti. Odmítali jsme dál.
„Máme i pivo!“ Ty děti by mohly přednášet marketing na fakultě podomního obchodu… Konečně se objevil někdo dospělý, s nímž bude rozumnější řeč.
„Tak snad si děti můžou dát trochu polívky, ne?“
„Vždyť my nemáme ani peníze!“
„Kdo mluvil o penězích?“ usadila mě velitelka tábora. „Bavili jsme se o polívce!“
Nemělo to smysl. Vylezli jsme na břeh přímo mezi desítku týpí. Připadal jsem si jak průzkumník na divokém západě. Naše děti byly hned pozvané na exkurzi do indiánských stanů. Nakrmili nás polívkou, dostali jsme pivo a kafe. Naštěstí jsme nějaké peníze poskládali, i když je nikdo nechtěl. Dodneška je to pro mne jeden z nejneuchopitelnějších zážitků. Sám jsem roky dělal vedoucího vodáckého tábora na Vltavě a tábořili jsme na těch několika vzácných místech, kde ještě bufety nebyly. Hlídali jsme přístaviště a odstrkávali lodě dotěrných opilců pádlem zpátky do proudu.
A vidíte, na Ploučnici jsou vodáci skoro stejným násilím zváni do tábora.
