Mohla by to být pohádka.
Ale není.
Naštěstí.
Dva velmi pohlední mladí muži se vypravili vstříc hledání ztraceného času v krajích kovbojských se slepou vírou, že taková místa stále existují. A jaké bylo jejich nadšení, když po dvou dnech putování dospěli zpět do výchozího bodu v Petrově u Prahy se zjištěním, že v atolech a roklích Svatojánských, lesích a lukách Středočeských a v peřejích Pikovických stále bují duch dobrodružství a woodcraftu, který sem zavedli naši předkové před více než sto lety.
Pro absolvování cesty za oním poznáním se však chlapci museli stát prvními kickraftery, neboť ona místa nejsou dostupná pouze na lodi, nebo na koloběžce, kole, či pěšky. Pokud totiž chcete dojít k tomu pravému poznání, musíte vodu a souš dovedně zkombinovat. Pak teprve bude vaše prozření úplné.
S pomocí malých ultralehkých a ultraskladných nafukovacích lodí, packraftů Ultima, a také ultralehkých koloběžek Kickbike, se tito dobrodruzi s nasazením vlastních životů protloukali divočinou rozeklaných skal, hlubokých lesů a řvoucích péřejí. Na Svatojánských proudech, kde pod Mravenčí skálou odpočívají zakladatelé Ztracené osady, seznali, že nastupující generace osadníků nenechají tradice trampingu na Vltavě padnout.
V legendárním hostinci u Taterů vysoko nad Slapskou přehradou pak se slzou v oku došli ke zjištění, že v tomto světě můžete stále ještě být Dědou pro všechny lidi dobré vůle. Stačí připravovat jídlo a točit pivo s láskou tak, jak se v tomto místě děje již 124 let.
„Ty krásné táboráky v měsíčních nocích,
zůstanou navždy skryty hluboko v srdcích.
Svatojánské proudy krásno daly všem,
nikdy nezapomenem.“
Jenda Korda
Posilněni na další část výpravy postupovali oba první kickrafteři směrem k severu přes nádherné lesy a louky kraje Středočeského až kamsi nad Netvořice, kde pod nekonečným nebem plným hvězd ulehli k první kickrafterově noci. A když se dosyta vynadívali na tu nekonečnou vesmírnou krásu a klesla jim víčka, ještě dlouho se jim před očima promítaly ony nádherné scény z prvního dne jejich putování.
K ránu pak dole v Netvořicích nepohrdli píseckým salámem šunkovým, natož proslulou hermelínovou pomazánkou nevekelskou a svižným švihem začali klesat dolů k Sázavě, kde v kopřivovém houští v Krhanicích opět naložili koloběžku na packraft a spustili se po proudu dolů.
Toho dne byli, stejně jako dne minulého, sami na řece. Divili se tomu, neboť zkazky o vodních tocích přeplněných plavidly všeho druhu, tkvěly v jejich myslích. Ale byli tomu rádi, neboť i kousek za Prahou je stále možné si urvati značný kus divočiny jen pro sebe. Stačí chtít.
Níže pak v péřejích Pikovických, kde v trampských osadách stále vlají vlajky, tyčí se totémy a voní dýmky míru, naplnila se srdce jejich až po okraj, neboť bylo definitivně zjištěno, že časy ztracené skutečně lze ještě nalézti.
V osadě Dakota na vývěsce pak kickrafteři nalezli mimo jiné i ono moudro Jaroslava Foglara, které znají všichni, kdo kdy své duše svěřili dobrodružstvím chlapeckým:
„Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji, než kde jinde plují. Slyšíš tu píseň v korunách borovic? Slyšíš tu píseň dálek závratných? Tiše a velebně šumí hlavy stromů. Záře slunce červenavá stéká po jejich rozpukaných kmenech a vůně pryskyřice tě omámí. A večer oheň táborový tam do tmy pak zasvítí a vyvolá v tobě pocity, které otřesou tvou duší.“
Kus nad místem, kde se Sázava vlévá do Vltavy, byl jejich okruh časem ztraceným završen. A jejich životy se staly opět bohatšími. Bohatšími o poznání, že sebemenší, ni sebelehčí jez není pro kickraftera překážkou. Že sebekratší nádrž lze přepádlovat a sebemírnější kopec vyjít. A že být prvním světovým kickrafterem není vlastně důležité. Tam venku totiž stále čeká mnoho důležitějšího než jakákoliv prvenství.
Svět, který stojí za to znovu objevit.
