V minulé zprávě jsem úmyslně vynechal zmínku o naší zastávce u sopky Mt Egmont (maorsky Mt Taranaki, 2518m.n.m.). A to proto, že tato zpráva bude téměř celá o stále aktivních vulkánech na Zélandu a o trecích na ně, které jsme v posledních dnech podnikli.
Vulkán Mt Egmont
Výše zmíněný Mt Egmont jsme nakonec ani nezdolali, protože bylo extrémně hnusně a foukal silný vítr. A to i na parkovišti u infocentra, což je pouhých cca 1000 m.n.m. Tahle sopka na jihozápadním pobřeží severního ostrova je celkem známá svými změnami počasí. Doporučují vzít si sebou krom teplého a nepromokavého oblečení sluneční brýle, klobouk, zimní čepici a opalovací krém. Je tam možné zažít všechna 4 roční období během odpoledne… A tak jsme nakonec dali na radu paní v informacích a nahoru jsme nešli. Místo toho jsme vyrazili dál, až na severovýchodní pobřeží do městečka Whakatane, kde by podle předpovědi mělo být líp. Cestou míjíme Tongariro, náš další sopečný cíl, ale je stále hnusně… snad později. Bohužel už musíme dost počítat dny, abychom do odletu stihli vše, co chceme…
Ještě než začnu psát o White Islandu, rád bych řekl, že na Zélandu téměř každá zajímavost a atrakce je nej. Nejlepší, nejvyšší, nejaktivnější tady, nejaktivnější támhle…i všechny tyhle sopky působí dojmem, že právě na tuhle nejhezčí, nejčinnější, nejvyšší, nejextrémější, nejprudší, nejkuželovitější…musíte zajít.. Takže se omlouvám, ale už v těch nej mám takový zmatek, že vám prostě nepovím, čím vším nej je právě tahle. Ale vlastně, v jednom časopise jsem tu viděl nadpis u textu o White Island „Nekrásnější místo kam vyrazit na Novém Zélandu“.
White Island je malý ostrov vzdálený asi 30 km od pobřeží a nic jiného než sopka tam vlastně není. Dříve se přímo v kráteru těžila síra, ale důl tam od výbuchu v roce 1914 už také není. Pouze jeho trosky.
Po White Islandu jsme vyrazili zpět směrem k jezeru Taupo a Národnímu parku Tongariro. Kolem šesté večer jsme projížděli kolem Rotoruy a řeky Kaituna, kterou jsme pádlování na Zélandu zahájili, a tak jsme jí dali ještě jednou. Pravděpodobně jsme tím pádlování zde i ukončili, maximálně si ještě někdy navečer zasurfujeme na moři.
Trek Tongariro crossing a vrchol Mt. Ngauruhoe
Naštěstí předpověď vyšla a na trek v Narodním parku Tongariro nám vyšlo také úžasné počasí (úměrně počasí máme i neskutečně moc fotek na plakáty, pohledy atd, krajina je tu dost fotogenická..). Je to celkem masová záležitost, protože toto by měl být snad nejkrásnější a nejlepší Zélandský trek. Většinou se vyráží brzy ráno a trek Tongariro crossing, který nevede ani přes jeden z vrcholů sopek je na 7-8 hodin (bez pauz a odpočinků). Jenže my chtěli samozřejmě taky na vrchol, na zde nejvyšší Mt. Ngauruhoe (2291 m.n.m.), což je také stále pouze dřímající sopka (naposledy bouchla v roce 1975). To měly být další tři hodiny navíc..
Smaragdová jezírka
Když jsme se dostali zpět na rozcestí dole, vyrazili jsme dál. Ještě jsme si užili pohled na Červený kráter a na smaragdová jezírka. Přemýšlel jsem, jaké přídavné jméno by je nejlépe popsalo, ale žádné není. Prostě smaragdová, sami vidíte na fotce… Není nijak dobarvovaná ani upravovaná, opravdu taková jsou.
No a poslední odstavce nebudou o sopkách, ale o oblasti kolem městečka Waitomo. Je zde obrovský jeskynní komplex. Některé jeskyně jsou přístupné pouze s průvodcem, jedna je opět volně přístupná, další jsou jen menší „přírodní tunely“ kam se dá dojít. My zajeli k „Raukuri Natural Tunnel“, kde za prosvítajícího slunce skrze bush všechno hraje úžasnou hru stínů a světel a opět řádíme s foťáky.
Další informace, články, fotky a videa najdete na webu projektu: zeland.h2omaniaks.com
