Nouria Newman: Pracuju na tom, abych u vody mohla zůstat co nejdelší dobu

Ahoj. V první řadě moc děkuju, že sis našla čas na rozhovor. Čtenáři v Česku budou určitě nadšení. Na úvod možná pojďme k tomu Česku – vím, že jsi byla několikrát na Čertových proudech, jak se ti líbily?

Ahoj. Dvakrát jsem tam byla na závodě Devils Extreme Race, ale Čertovy proudu pro mě nejsou jen o tomhle závodě. Když jsem byla na Lipně poprvé, to už je docela dávno, byla jsem tam  se slalomovým kajakem a jezdila na trati pod přehradou. Bylo moc fajn jezdit slalom na přírodní vodě a ta trať je opravdu zábavná.

Později jsem se na Lipno dostala už s plastovou lodí a moc se mi líbilo, co všechno tam člověk za jeden víkend dokáže zažít. V rámci závodu sprint, h2h, dlouhý závod, do toho si pořádně „jen tak“ zapádluješ na parádní řece a vlakem se vozíš zpátky na nasedání, to je absolutně neuvěřitelné.

Samotná řeka mi přijde poměrně přátelská a na většině míst bezpečná, ale co se mi teda nelíbilo, je peřej Škvíra. Jela jsem ji hned napoprvé na oči, pořádně jsem si tam sedřela ruce a pěkně dlouho se to hojilo. Potom jsem už Škvíru jezdila bez problémů, ale stejně mi to místo pokaždé přišlo takové divné.

Jo a taky si vzpomínám, že v Loučovicích byla vždycky hodně divoká párty. (směje se)

A teď už taková klasická otázka. Jak jsi s vodou začala?

Na vodě jsem byla poprvé v pěti letech v rámci dětského oddílu a nemyslím si, že to první, co mě bavilo, byla voda samotná. Spíš to pro mě tehdy byla fajn zábava s ostatními dětmi. Objevovali jsme nejrůznější zákoutí jezera, u kterého byla naše loděnice, jezdili jsme na malé řeky v okolí, kempovali, dělali ohně a na nich vařili. To mě na tom chytlo nejvíc. Kajak byl v tu dobu až na několikátém místě.

Vzpomeneš si na svoji první řeku?

Na moji první řeku jsem se dostala docela brzy. Už si z toho moc nepamatuju, ale utkvělo mi, jak jsme se s laminátovými kajaky museli k řece dostat po lanech, protože nástupní místo bylo velmi strmé. Potom jsem na té řece zaplavala, byla jsem strašně vyděšená a byla mi hrozná zima. Brzy jsme ale měli zastávku na svačinu, já jsem se nacpala sladkostmi a rázem bylo plavání zapomenuto a zima docela snesitelná. (smích)

Kdy se z lásky k pobytu v přírodě stala láska ke kajaku?

Samotný kajak mě začal bavit až mnohem později, když jsem získala nějaké dovednosti a mohla jsem si začít s vodou hrát, přejíždět proudy a tak. V tu chvíli se mi otevřel úplně nový svět a ten mě pohltil.

Původně jsi profesionální vodní slalomářka a dokonce vicemistryně světa. Jak se stalo, že jsi přešla od slalomu k divoké vodě?

Na slalomu je skvělé, že člověka naučí výborně pádlovat, byla to pro mě skvělá průprava na řeky. Svoji slalomovou loď pořád mám, a když je možnost, samozřejmě na ní jezdím. Dokonce bych na ní ráda jezdila víc, ale trávím prostě hodně času na divokých řekách. Na slalomové lodi je super, jak se dá ovládat, jak je lehká, úplně úžasné je, když člověk na slalomovém kajaku surfuje na nějaké velké zelené vlně na řece. Taky mi přijde dobré, že ve slalomu si člověk může stále zvedat svoji úroveň, do něčeho se hecnout, ale dělá to vždy v bezpečném prostředí, kde hrozí maximálně nějaké drobnější zranění. Slalom mě naučil být precizní v technice pádlování, mít disciplínu a systematicky trénovat.

Jenže potom se z toho stane rutina. A taky, když člověk dojde na nějakou úroveň a začne sbírat úspěchy, dostává se pod stále větší tlak, a upřímně řečeno, tohle na mě vůbec nebylo. Já jsem k tomu všemu ještě studovala školu, takže jsem toho měla opravdu moc. Na divokou vodu jsem začala vyrážet, abych si odpočinula od monotónního tréninku ve slalomu, a nakonec to dopadlo tak, že jsem se slalomem na profi úrovni přestala a zůstaly řeky. Ale o tom je z velké části film Wild Waters, čímž čtenáře zvu, aby se na něj podívali.

Jednu době zažíval veliký boom taky freestyle, takže co ty a freestyle?

Freestyle je další věc, která mi toho dala hrozně moc pro jízdu na řekách. Člověk se naučí perfektně eskymovat z jakékoliv pozice, což se potom na řekách opravdu hodí. Taky se naučíš orientovat v prostoru, dokážeš si pomoct, když skončíš v nějakém válci. Jinak je ale freestyle děsná dřina a jsi pořád na jednom místě, což je asi důvod, proč ho nedělám. Když si představím, kolik desítek hodin bych musela pilovat nový trik, abych ho opravdu dobře zvládla, a to pořád jen na pár playspotech, zas tak moc mě to neláká.

Jak trénuješ v posledních letech, kdy už nejezdíš slalom?

Když jsem jezdila slalom,  měla jsem hodně striktní a perfektně plánovaný trénink, a díky tomu jsem se naučila skvěle znát a ovládat svoje tělo. Byl to i jeden z důvodů, proč jsem od slalomu odešla, protože mě nebaví věci jako třeba posilovna. Celkově mi přišlo, že některé části toho tréninku tam byly vlastně jenom proto, že je dělaly už předchozí generace, ale sama nejsem přesvědčená o tom, že by měly pro zlepšování jízdy na vodě nějaký význam.

V posledních letech se snažím nemít vůbec žádný plánovaný trénink, spíš chci, aby mě to, co dělám, bavilo a aby to bylo pestré. Ze slalomářského tréninku samozřejmě moc dobře vím, že je dobré si udržovat fyzickou kondici, takže třeba běhám pro auto, když není nikdo, kdo by udělal pendl. Běhám ale i jen tak, protože se mi zrovna chce, pro zábavu a zpestření. Zároveň se věnuji dalším outdoorovým aktivitám, poznávám  nové věci a trávím hodně času v horách – lyžuju, lezu, zajdu si na obtížný trek… Přijde mi, že díky tomu mám poměrně širokou škálu dovedností a třeba lezení jsem už mnohokrát zužitkovala i na řece při náročném přenášení.

Myslím si, že by tohle mělo být i to základní, co se budou od mala učit děti. Ne sednout do kajaku a dřít a dřít mezi brankami. To vede ke snadnému vyhoření. Když to člověka bude bavit a bude to mít pestré, snadno si od kajaku odpočine jinou aktivitou. Už jen vědomí, že když nebude kajak, je tu něco jiného, co tě taky bude bavit a umíš to, je hrozně osvobozující.

Často jsi na vodě i na těžkých expedicích samotná dívka mezi hodně muži. Jak to vnímáš? Přináší to nějaké výhody a nevýhody?

Já se snažím moc nedělat rozdíl mezi klukama a holkama a vlastně mi ani nesejde na tom, jestli má někdo jinou barvu pleti nebo je z úplně jiného kontinentu, je jiného náboženství a tak. Pro mě je zásadní, aby ten člověk dokázal být součástí týmu, abychom se shodli na řešení, když dojde na nějaké náročnější situace, a abychom se na vodě hlavně dobře bavili a užili si to. Samozřejmě jsou situace, kdy se jako holka musím snažit, abych ukázala, že jsem plnohodnotným členem skupiny, ale to už jsem se naučila. Je ale pravda, že už jsem se setkala s tím, že o mě měl někdo hned jasno jenom kvůli tomu, že jsem holka, a do týmu mě kvůli tomu vůbec nechtěl.

Nebyl to taky jeden z důvodů, proč jsi vloni na podzim vyrazila na čistě dívčí expedici v Nepálu?

Myslím, že to jen potvrzuje, že mi jde hlavně o to, aby byla dobrá skupina a dobře jsme si ten projekt užili. Na tuhle expedici jsem vyrazila s kamarádkou Tiphaine Duperier, která už jezdí do Nepálu dlouhou řadu let a zabývá se tam nejrůznějšími aktivitami v horách včetně výcviku šerpů a dalších zajímavých věcí. Přišlo mi jako skvělý nápad skloubit dlouhý trek, využít přitom jejích znalostí a potom se po řece vrátit zpátky.

Měly jsme v plánu jít do oblasti Khumbu, vynést si s sebou všechno vybavení, na což je právě packraft ideální volba, a potom se po řece Dudh Kosi zase dostat dolů. Byla to úžasná expedice, jenom řeka byla o dost náročnější, než jsem očekávala, takže jsme musely hodně přenášet a trvalo nám to déle, než jsme si plánovaly. Celkově jsem ale byla z packraftu a toho, co člověku umožňuje, nadšená, i když je pravda, že na vodě to není to samé co kajak. Ale doufám, že se mi podaří vymýšlet další a další packraftové expedice. Alespoň jedna ročně by byla fajn.

Zákeřná otázka: Co tvoje oblíbené řeky? Dokážeš nějaké vybrat?

Nevím, jestli dokážu říct pár nejlepších řek, protože každá řeka je něčím jiná a unikátní, ale to asi říká kdekdo. Zkusím to.

Jako první mě napadá Little White Salmon (Washington, USA), která mě opravdu baví. Je totiž neuvěřitelně pestrá a člověk si na ní najde od každého stylu něco. Jsou tam vyloženě creekové úseky, jsou tam peřeje, kde má člověk pocit jako na velké vodnaté řece, a samozřejmě pár skoků včetně vodopádu Spirit Falls. Všechno je to kontinuální a je tam široká škála vodních stavů, za kterých jde řeka jezdit.

Ve Francii mám ráda Vénéon, protože teče v překrásném údolí a člověk na té řece má pocit, jako by byl někde hrozně daleko od civilizace, ačkoliv je vlastně jen kousek od silnice. I když pravda, dostat se na ni by asi dalo dost práce. Navíc je to skvělá kontinuální divoká voda, typický alpský styl, který mám opravdu ráda.

A z expedičních řek je úžasná Stikine.

Ale spoustu řek jsem ještě nejela, třeba se tedy nějaká boží řeka ještě objeví.

Dali jsme možnost našim čtenářům, aby se tě na něco zeptali. Takže první čtenářská otázka: Jaký jsi na vodě zažila nejděsivější moment?

To je podobné jako říct nejoblíbenější řeku. Děsivých momentů jsem zažila víc a těžko říct, který z nich bych vybrala jako nejděsivější. Jednou se mi stalo, že jsem byla pádlovat se svým tátou a on se nechal natlačit k podemleté skále, dokonce se pod ni na nějaký čas dostal. A já jsem tam jen stála s lanem v ruce a nemohla nic dělat. Hodně děsivé bylo, když jsem v Indii na sólo plavbě po řece Tsarap Chu proplavala sifonem, a taky  když jsem jednou skončila ve válci, který mě nechtěl pustit ani bez lodě a málem jsem se utopila, tam už chybělo opravdu malinko.

Každá z těch situací byla děsivá, ale každá něčím docela jiným. Spíš než vzpomínat na to, co bylo nejhorší, mi přijde dobré říct, že vždycky, když něco takového zažiju, snažím se tu danou situaci zpětně projít, analyzovat, zaměřit se na chyby, které vedly k tomu, že k takové situaci vůbec došlo, a vzít si z nich nějaké poučení pro příště.

Teď druhá čtenářská otázka: Co děláš, když máš strach?

Já vnímám strach jako něco pozitivního, protože mě dokáže udržet v pozoru. Strach je úplně běžná věc, bojím se docela často a vlastně jsem i ráda, že se bojím, protože mě to ujišťuje v tom, že je všechno v pořádku. Když přijde den, že se cítím nezničitelná a nebojím se, ze zkušenosti už vím, že tenhle den pro mě bude mnohem nebezpečnější.

Rozhodně je ale potřeba se strachem pracovat, poznávat sebe sama a takový strach, který člověka úplně paralyzuje, vnímat zase úplně jinak. Já to mám tak, že se snažím rozlišovat, jestli je strach racionální, nebo iracionální. Třeba ve slalomu jsem měla kolikrát strach z nějakého závodu. Pak jsem si ale řekla: „Dobře, co nejhoršího se stane?“ A nejhorší scénář byl, že dám někde 50 trestných vteřin, pokazím závod a budu hluboko ve výsledkové listině. Takže se vlastně nestane vůbec nic. To mi pomáhalo se před závodem uklidnit. Když ale člověk stojí u velké peřeje, kde se valí stovky kubíků vody do obrovského válce a ty víš, že to nejhorší, co se může stát, je, že přijdeš o život, je ten strach racionální a je potřeba tu situaci řešit úplně jinak.

Jsi pořád na cestách a na vodě. Uživí tě kajak?

V současné chvíli jsem profesionální kajakářka a tedy ano, kajak mě v tuto chvíli uživí. Hodně lidí bohužel nevidí, že je to práce jako každá jiná, a dokonce bych řekla, že docela náročná práce. Často to navenek vypadá, že jenom pádluju a užívám si, ale to je opravdu jenom taková romantická představa. Je kolem toho spousta „neviditelných“ věcí, které musím řešit, zejména směrem ke svým sponzorům. Musím vymýšlet nové a nové projekty, zpracovávat je a předkládat. A to třeba včetně rozpočtů. Dále musím být vidět – natáčet a stříhat videa, psát články, být aktivní na sociálních sítích, přednášet na nejrůznějších festivalech a dalších akcích a do toho se samozřejmě musím udržovat fit a pádlovat a cestovat, aby se ty naplánované projekty realizovaly. I přes to, že je to poměrně náročný program, mě to nedokáže uživit takovým způsobem, abych měla vlastní byt nebo jiný majetek, všechny vydělané peníze jdou zpátky do kajakování a cestování. Velikou pomocí mi třeba je, že bydlím u táty, který po mě nechce žádné peníze. Bez toho by asi byla moje situace o dost složitější a nejspíš bych nemohla být až tolik na závodech a expedicích.

Vím, že máš vysokou školu. Co jsi studovala?

Studovala jsem politologii a mám tu školu dokonce dokončenou. (směje se) Zpětně vidím, že vlastně byla skvělá kombinace studovat a do toho dělat na vrcholné úrovni slalom. Přijde mi, že se to pěkně doplňovalo, i když to bylo hodně náročné. Na školu vzpomínám moc ráda, potkala jsem tam spoustu zajímavých lidí, a hlavně jsem se tam naučila neuvěřitelné věci, ke kterým bych se kolem vody prostě nedostala a nenaučila se je. A ačkoliv se zdá, že má můj obor od vody hodně daleko, najde se spousta situací, kdy svoje znalosti nebo dovednosti ze školy dokážu využít. Až mě to někdy samotnou překvapí.

Co se týká práce, zatím si sama sebe nedokážu představit někde v kanceláři v „běžné“ práci a spíš se budu snažit zůstat u kajaku co nejdéle.

Jak tedy vidíš svoji kajakářkou budoucnost?

To je těžké odhadovat, protože může přijít nějaké zranění nebo něco jiného, co mi znemožní dál dělat to, co dělám, na takové úrovni. Právě z toho důvodu jsem ráda, že jsem vystudovala tu školu a mám možnost najít si jinou práci.

Uvědomuju si, že nepůjde jezdit těžkou vodu a skákat vysoké vodopády navždy. Proto už nějaký čas pracuju na tom, abych u vody mohla nějakým způsobem zůstat co nejdelší dobu, takže si třeba postupně dělám zkoušky na trenérku vodního slalomu, a kdo ví, třeba jednou budu předávat malým dětem lásku k vodě a povedu je k tomu, aby měly kajak a řeky stejně rády jako já. Nebo mě skutečně čeká práce v kanceláři, ale i tak bych byla ráda, aby pádlování zůstalo součástí mého života, třeba i jen tak, pro radost. Jedničková voda, seakajak, vlastně cokoliv si umím představit jako fajn aktivitu.

Každopádně zatím doufám, že se mi podaří co nejdelší dobu žít tak, jak žiju teď.

Držím palce. Moc děkuju za rozhovor a jenom našim čtenářům připomenu film Wild Waters, který by mohl tohle naše povídání dobře doplnit.

Budu ráda, když se na něj podívají.

Nouria Newman

* 9. září 1991 (31 let)

Od roku 2007 do roku 2015 byla profesionální závodnicí ve vodním slalomu na kajaku. V roce 2013 se na MS v Praze stala vicemistryní světa a v roce 2014 v Deep Creek Lake (USA) mistryní světa v závodě hlídek. V roce 2014 byla bronzová v závodě hlídek na ME ve Vídni. Už během slalomové kariéry začala stále více jezdit na divokou vodu, extrémní závody, expedice a skákat vodopády. Je držitelkou mnoha titulů ze závodů v extrémním kayakingu včetně titulů mistryně světa (2017, 2022). Je první ženou, která na kajaku sjela vodopád vysoký 100 stop, tedy přes 30 metrů – Pucono Falls v Ekvádoru. Několikrát vyhrála anketu Whitewater Awards v kategorii kajakářka roku a pravidelně boduje i v dalších kategoriích této ankety. V roce 2022 o ní byl natočen celovečerní film Wild Waters.

Nourii můžete sledovat na Facebooku: nourianewmankayak, Instagramu: nourianewman nebo YouTube: Nouria Newman.

Její sponzoři jsou: Red Bull, Astral, Seiko, Immersion Research, Waka Kayaks, Sweet Protection, Werner Paddles, Packraft Europe.