Kdo nebyl v Norsku, jako by nebyl. Snad každý, kdo jede do této překrásné země za kajakovým vyžitím, otevře knižního whitewater průvodce od Olafa Obsommera a naplánuje si různě velký okruh zejména jižním Norskem. To zaručeně uspokojí touhy kdejakého kajakáře. Jakmile ale budete v Norsku častěji, velice brzy přijde zájem o řeky jiné. Nejprve o takové, které nejsou ve světoznámém průvodci – což je mimochodem většina norských řek – a poté o takové, které zatím neviděly srandovně oděného rytíře, který namísto koně krotí peřeje divoké řeky se svým plastovým kajakem. Onoho rytíře má ve svém srdci každičký chlap od svých dětských let a já osobně jsem nesmírně šťastný, že mi kajak umožňuje tuhle mojí dětskou touhu uspokojit.
Pokud někdo jede řeku jako první, označuje se to jako prvosjezd. Osobně moc nemám rád, když se kajakáři tímto slovem ohání. Zejména v dnešní době – kdy je ke všem informacím tak snadný přístup. Nikoliv jako před 30 lety. Dnes si člověk jednoduše prostuduje satelitní snímky, má s sebou smartphone, GPS komunikátor pro případ nouze, autem se dostane téměř kamkoliv apod. Zkrátka v dnešní době výprava za prvosjezdem neznamená velice často takové dobrodružství jako kdysi. Což samozřejmě nemusí automaticky snižovat úroveň výpravy a sílu prožitku. Dnes se naopak jezdí náročnější řeky za podstatně kratší čas. Prozkoumaných řek je spousta, takže toužíme po kdejakých šílenostech. Osobně mám za sebou celkem dost takových výprav ve vysokých horách nebo v džungli, nicméně prvosjezdy v Norsku považuji spíše za takovou obvyklou zábavu v kombinaci s touhou onoho malého kluka po objevování.
Veškeré níže uvedené řeky jsou přes léto naprosto bez vody, nejlepší sezóna na pádlování v Norsku je z jara či na podzim – to má vodu naprosto všechno a dají se sjíždět i strouhy vedle silnice.
Urunda
Urunda teče nedaleko Dagali a Geilo, kde působí můj velmi dobrý kamarád Vojta Hejtmánek, který si tuto řeku vyhlédl již před lety. Povodí má Urunda velké, ale jelikož Norsko 99 % elektřiny získává z vodních elektráren, koryto je naprosto suché z důvodu dvou obrovských přehrad. Nebýt toho, rozhodně by Urunda patřila k oblíbeným norským klasikám a měla by vodu i přes léto. Vojta sjel před lety sólo spodní lehčí úsek s velmi malou vodou a jelikož poslední zima přinesla nebývalou sněhovou nadílku, poštěstilo se nám v kombinaci se silnými dešti na konci sezóny skvělého vodního stavu.
Nasedáme pod přehradou na meandrujícím toku v typicky holé norské krajině. Urunda však začne spěchat z kopce velice svižně a v lemování zažlucených bříz sjíždíme jednu skvělou peřej za druhou. Horní úsek má charakter řek typických pro tuto oblast – nízké soutěsky, dlouhé bouldergarden peřeje, rozbité slajdy, kde člověk musí delší dobu hledat lajnu, a k tomu krásné dropy do výšky až čtyř metrů. Po dvou intenzivních hodinách dojíždíme k mostu, kde řeka změní charakter a předvede se ve více norském charakteru – dlouhé slajdy jeden za druhým a na závěr zhruba 17 m vodopád, u kterého končíme s klasickým Vojtovým komentářem, že je to vyšší než jeho stodola, takže nese. Škoda, že tu nemáme nějaké mladší zabijáky, ale vlastně jsme rádi, že se nám tu podařilo být alespoň ve dvou. Fantastická řeka, škoda jí.
Urdlandselvi
Jedeme za vysokého vodního stavu s Edou Skalickým raftovku s playrunem na Raundalselvi, když kousek od vysedačky vidím velké množství vody na přitékajícím Urdlandu. Vlastně jsem se na to nikdy nebyl podívat. Vím jen, že na 300 metrech před soutokem spadne řeka více než 50 výškových metrů. Nedá nám to, vylezeme z kajaku a jdeme si prohlídnout onen závěr. Stojíme před krásným 10m vodopádem a v hlavě mi vrtá, zdali se to jezdí. Vím, že o tom někdo mockrát mluvil, ale nějak extra mě to nebralo.
Volám největšímu expertovi na řeky, které nikdy nejel – Čívovi. Stojím před vodopádem, který následuje po šíleném slajdu, a popisuji mu to. Se 100% jistotou mě ujišťuje, že je to úplně jinak, než mu říkám, a je si jistý, že se to jezdí. Tuto informaci lehce skepticky předávám natěšenému Edovi, který moc dlouho neváhá a dvakrát si vodopád sjede. Večer probíhá u Daga na baráku velká párty a Eda se zmiňuje o vodopádu. Kronikář Voss kayakingu Mark Basso uvádí, že ho zaručeně nikdy nikdo nejel, protože za malé vody je vidět, že padá na kameny. My měli vody hodně a díky lehkému nakopáváku bylo jasné, že v dopadu nepůjde člověk hluboko. Všichni poplácávají mladého Edu po ramenou a já jsem pyšný, že má svůj první prvosjezd, navíc pár kilometrů od slavného Vossu.
Usteani
Řeka protékající Geilem se známým 12m vodopádem na spodním úseku je na svém horním úseku opět vlivem nekonečného množství přehrad obvykle naprosto suchá. Jedno krásné odpoledne na konci sezóny si náhodou všimneme, že je pod mostem nějak nezvykle moc vody. Vydáváme se podívat přímo pod přehradu a hle – stavidla napůl žerdi, jen spekulujeme, že se vybavíme velkými pákovými kleštěmi, abychom si stavidla pouštěli sami…
S radostí nasedáme. A přestože neočekáváme žádnou zázračnou parádu, jsme od samého úvodu nesmírně překvapeni úžasnou divokou vodou, co nám Usteani servíruje. Spousty krásných čistých mírných slajdů, doslova aquapark. Po intenzivnější pasáži nám padá brada při pohledu na naprosto čistý asi 11 metrů vysoký vodopád. Nás s Vojtou nechává chladnými, ale Honzik Havelka kolem vodopádu běhá jak veverka, co ztratila oříšek. Stavíme záchranu a Honzik vodopád nastajluje. Následuje krátká soutěska a na závěr opět parádní slajdy.
Od tohoto prvosjezdu sledujeme řeku často a vypozorovali jsme, že obvykle pouští přehradu na podzim, aby si udělali případnou rezervu pro podzimní velké deště. Ač téměř nikdy na řeku nejdu bez fotoaparátu, tentokrát jsem ho u sebe neměl. Fotky jsou pořízené o dva roky později, kdy jsme vodu chytli znovu a od té doby jezdíme horní Usteani pravidelně, jak na jaře, tak na podzim.
Vinda
Největší teoretický lovič prvosjezdů v historii celosvětového kajakingu Petr Čivrný si vyhlédl řeku jménem Vinda, která teče nedaleko města Fagernes. Známá je pro svůj dvoukanálový vodopád, který kajakáři jezdí jako „park and huck“ (přeloženo „párky háky“ – zaparkuješ u vodopádu, sjedeš vodopád a jedeš pryč).
Vydáváme se na úsek dlouhý asi 10 km nad tímto vodopádem. Krásný podzimní den. Meandrující potůček na nasedání se po několika klidných zatáčkách mění ve zběsilou řeku s velkým spádem. Zhruba třetinu slajdů, které spíše spádem a délkou připomínají sjezdovku, si necháváme ujít, jelikož je až moc vody, ale vše ostatní je opět parádní kajaking včetně skvělého zhruba 6m vodopádu. Velké množství parádních a těžkých peřejí a za půl dne dojíždíme k onomu „park and huck“ vodopádu. Číva je nesmírně pyšný, že jsme dali nějaký prvosjezd, takže jsme všichni nad míru spokojeni.
Do Norska jezdím pravidelně od jara do podzimu již mnoho let a každý rok sjedeme několik řek, které člověk sotva najde na mapě. Je až neuvěřitelné, kolik je v Norsku stále neobjevených řek, ale po letech strávených v této zemi již chápu, proč tomu tak je. Jednak tu není až tak moc kajakářů, kteří pádlují těžké věci, a hlavně jsou Norové líní. Dokonce i cizinci, kteří zde dlouhodobě žijí. Trvalo mi několik let vytáhnout kamarády z Vossu dál než 40 km za hranice jejich města. Naštěstí mi ukazovat Norům jejich řeky přijde jako vtipná zábava.
