Norsko

Vždycky má někdo zpoždění a dorazí na sraz později, tentokrát jsem to byla já. Nakonec jsme ale přece jenom vyrazili směr Sassnitz, odkud jsme se přetrajektovali do Trelleborgu. Jelikož jsme řeky, které chceme jet, neměli dopředu nějak moc naplánované, rozhodli jsme se až na trajektu, že jako první zamíříme na Sjou, abychom se rozpádlovali na lehčí vodě a pak se mohli pokusit o něco trochu těžšího. Naše skupinka neobsahovala jedince výrazně lepšího a tak jsme se nechtěli pouštět do ničeho extra hard. Řeky, které jsme sjeli, byly v zásadě obtížnosti WW III–IV.

Druhý den jsme se opravdu překonali a naplánovali si dvě řeky: Grand Canyon na Sjoe a Store Ulu. Do Grand Canyonu jsme nasedali trochu s obavami, protože jsme z několika zdrojů slyšeli o jednom zásadním místě, které bylo nutné jet podle různých lidí z různých stran. Bedlivě jsme dané místo vyhlíželi, až na vysedání. Nakonec jsme se shodli, že to místo tam bylo, ale čekali jsme něco většího tak jsme ho nějak nezaregistrovali. Druhá na pořadí byla již zmiňovaná Store Ula. Jako první jsme se jeli podívat na vodopády, abychom zjistili stav vody. Já a Porňas jsme se do odhadů moc nepouštěli, jelikož jsme byli v Norsku poprvé. Kdežto Panda, Ivoš a Džembís stáli na okraji a směle házeli odhady do éteru. Zajímavý byl úkaz, který se opakoval i na dalších řekách a to ten, že se v názorech lišili. Vždycky padli tři názory a to ty, že voda je nižší jak před dvěma roky, stejná, a nebo dokonce i vyšší. Pro někoho jako já, kdo většinu své pádlovací „kariéry“ odbrousil na slalomových tratích, byly tyhle odhady značně deprimující, zvláště když koryto vypadalo skoro suché a já jsem si představovala, jak budu brousit lodí o kameny. Sice jsem svoje kevlarouhlíkové žihadlo nechala doma a vybavila se plasťákem, ale stejně. Store Ula jak se později ukázalo, opravdu moc vody neměla, ale řeka je to hezká, a tak jsme si prohlídli slajdy a svorně je přenesli.

Večer jsme se utábořili na vysedače spodní Jori, kterou jsme měli naplánovanou na další den a započali jsme náš první norský večírek.

Přejezd nebyl dlouhý, protože jsme zakotvili na nedaleké Loře. Večer jsme ještě narazili na skanzen na levém břehu, kde nás opět zarazil systém placení v Norsku. Ve skanzenu byli všechny domečky otevřené, volně přístupné i k přespání a vedle byla krabička, do které se měl vhodit určitý obnos peněz. Chtěla bych vidět, jak by to fungovalo u nás… Druhý den jsme pozvolna vstali, nasnídali se a vyrazili na řeku. Začínali jsme někde v dolní třetině horního úseku klasifikovaného WW III a pokračovali následující WW IV, kde je jeden lehký, ale pěkný, slajdík. Dál se řeka mírně zúží a začnou do ní zasahovat podemleté skály.

Opět následoval přesun, tentokrát na Raumu, která měla, jak slibovali kluci, být opravdu vtipná. A tak jsme se do toho pustli. Místo, kterému kluci říkali Karlovo, jsme si radši přenesli. Další místo, kde někteří měli resty z předloňska, jsme sjeli všichni v pohodě až na jednoho eskymáka, a pak následovali dlouho dopředu avizované Little Huka Falls.

Ottu jsme opustili se smíšenými pocity a odjeli na zasedačku Ostri, kterou jsme měli v plánu následující den. Ostri je krátký asi 2,6 km dlouhý úsek kontinuálních vodnatých peřejích klasifikovaných WW IV přecházející do 1,8km dvojkotrojky. Řeka to je hezká ale poměrně krátká a tak jsme chtěli dát ještě Tundru. Dojeli jsme na nasedačku a zjistili jsme, že má o dost víc než je třeba a tak to byl další vhodný argument, kromě toho, že je to k řece sakra daleko a sakra z kopce, pro to ji vynechat.

Opět jsme cestovali, tentokráte jsme se utábořili na nasedačce Bovry. Panda nám převezl auto, jelikož ho na předešlé řece chytlo zápěstí, a tak mu chtěl dát den voraz. Bovra mi přišla jako jedna z nejhezčích řek, které jsme v Norsku jeli.

Zbývaly nám ještě tři pádlovací dny do konce zájezdu a tak jsme zamířili směrem k Raundalselvi. Chtěli jsme zde strávit dva dny a sjet dva úseky, ale horní úsek jsme vzdali, potom co nás zaskočil rozdíl obtížností zapsaný v kilometrážích. V jedné byl popsaný jako WW V-VI a v druhé jako WW III následovaná WW IV. Nechtěli jsme pokoušet štěstí a spokojili jsme se s playrunem. Obnesli jsme tři zásadní místa Morning Glory, katedrálu a vodopád.

Vydali jsme se na poslední štaci za vodou a to do Dagali na Numendalslagen, kde jsme se setkali s Luckou, Matesem a Vojtou. Strávili jsme tam dva dny na vodě a dva večery v hot tubu. Kde probíhaly bujaré večírky, protože horká voda účinky našeho posledního alkoholu ještě znásobovala.

Pokud máte ještě deset minut času, podívejte se na video: