Všechno to začalo v lednu 2013, kdy mi do emailu dorazila pozvánka k účasti na kajakářské expedici v Nepálu, která se měla konat v listopadu 2014. V plánu bylo během jednoho měsíce v osmi lidech sjet několik himalájských skvostů, s hlavním cílem na řece Thuli Beri.
Měl jsem zrovna před náročnou operací, která byla plánovaná na prosinec 2013 a věděl jsem, že standardní rekonvalescence trvá půl roku, spíš déle. Příprava na takový podnik obnáší poctivě odpádlovat celou sezónu a vyladit formu na maximum. Asi tak 15 vteřin jsem váhal, než jsem odeslal své potvrzení účasti. Byla to skvělá výzva, jak se po operaci co nejrychleji dostat do formy.
V prosinci mi tedy oddělili nohu od pánve a vyměnili pár náhradních dílů. Po pár dnech jsem požádal o předčasné propuštění a pustil se do lehkého „lazaret tréninku“. Dny a týdny ubíhaly a vše šlo dle plánu. Nohu jsem rychle naučil znovu chodit a berle brzy vyměnil za trekkingové hole.
Tři měsíce po operaci jsem byl zpět v zaměstnání. Bylo třeba dávat pozor na spoustu pohybů, které by mě vrátily na začátek, ale i tak se dalo zlehka začít i s tréninkem v tělocvičně. Forma se postupně vracela a na jaře jsem byl připraven vyrazit s klukama na první tréninkový kajak trip. Nebyla to sice žádná sláva, noha v kajaku bolela, ale byl jsem na vodě. Následovala série různých zájezdů do Alp prokládaných tréninkem na kanálech ve Vrbném a v Tróji. Forma se postupně vrátila k normálu a já sám se cítil fajn, natěšený na nové dobrodružství a zkušenosti, které mi cesta přinese.
Zápisky z deníku
Den 1.- 3.: Cesta
Je 1. listopadu 2014 a po ročních přípravách přišel konečně den odjezdu. Čeká nás let z z Prahy směr Paříž, odtud do Mumbaie a dál do Kathmandu, odkud se budeme už pohybovat po zemi, jak to jen půjde. První týden je v plánu aklimatizace na řekách kolem Pokhary a koncem výletu nějaký trek.
Cesta utekla jako voda. Na letišti v Kathmandu kupujeme nepálská víza, měníme rupie a zjišťujeme, že pádla nedorazila. Oproti předešlému výletu je to vlastně pokrok, tam jsme byli bez lodí. Jak znalý vodák ví, bez pádla se pádluje blbě, tak místo plánovaného přesunu do Pokhary hledáme nocleh s nadějí, že ráno pádla dorazí. Večer pak vyplňujeme večerním couráním v rušných uličkách Kathmandu.
Pádla jsme díky bohu druhý den našli bezděčně se povalovat v letištní hale. Máme tedy všechno potřebné a můžeme vyrazit. Cesta je pěkně drncavá, takže k večeru dorážíme do cíle pěkně vyklepaní. Dle doporučení se ubytováváme v hotelu Snow Hill na třídě Lake Side, která je uzpůsobená zahraničním turistům a s nepálskou realitou to tu nemá moc společného. Je tu poměrně živo a obchod tu jen kvete. Seženete tu vpodstatě vše na jakoukoli outdoorovou aktivitu, a tak i kdybyste sem dorazili bez vybavení, stačí mít dost peněz na kontě a za slušné ceny se zde vybavíte.
Den 4.: Pádlování na Seti Kola
Čtvrtého dne hned zrána vyrážíme do půjčovny, kde máme domluvené lodě. Vše klapne tak, jak má, a už po obědě navazujeme kajaky na taxíky a vyrážíme směr nasedačka Seti Kola. Je to říčka kousek od Pokhary, a protože jedeme na spodní úsek, cesta trvá jen chvilku. V korytě je vody dost, a tak s příslibem prima svezení sedáme na vodu u mostu přes řeku. Jelikož jsem si sebou přivezl nové náhradní 4 dílné pádlo od TNP, řekl jsem si, že ho před hlavním tripem vyzkouším. Tahle myšlenka se ukázala jako šťastná, jelikož se mi má uhlíková broušená žerď v první peřeji rozpadá při prvním větším záběru na tři kusy ve spojích.
Seti se ukázala jako moc příjemné svezeníčko kolem WW III, max. III+, přesně co je třeba na rozpádlování. Jízda netrvá déle jak půl dne, takže se odpoledne vracíme na hotel, kde balíme na další rozjedovku, tentokrát na dvoudenní trip na Madi Kole. Téhož dne ještě vyrážíme na nasedačku k rozestavěné přehradě, pod kterou kempujeme.
Den 5. a 6.: Madi Kola
Vstáváme celkem brzy celí natěšení na další pádlování. Madi se ukazuje jako nádherná vcelku kontinuální WW III proložená několika zajímavými čtyřkovými místy. Vcelku nám to odsejpá, až do místa, kde se v jednom vypečeném válci sešly čtyři lodě a všechny předvádějí krásné rodeo figury. Nakonec z toho byly 3 krysy a cca hodinové zdržení, než se nám podařilo vše pochytat a vylovit. Po šesté hodině večer vcelku unavení z intenzivní pádlovačky končíme pod vsí u horní vysedačky. Začalo mírně mrholit, ale přístřešek místní stařenky posloužil klukům jako dobrý úkryt pro jídlo a večírkování.
Ráno jsou kluci po noční jízdě lehce zpomalení, a tak s Matějem sedáme na vodu o něco dřív a vyrážíme udělat nějaké fotky a videa. Před námi je zhruba 20 km volně tekoucí vody, takže není třeba držet se pohromadě. Kluci nás brzy dohánějí, já zůstávám nakonec daleko za nimi a vychutnávám si pohodu a fotím okolní krajinu, ptactvo a lidi kolem řeky. Když dorážím k vysedačce, parta už sedí u osvěžovny, cpou se a popíjejí pivko. Když se všichni najíme a odpočineme si, najímáme taxíky a vracíme se do Pokhary. Jelikož taxikáři jsou hamouni a nechtějí se o zisk dělit s dalšími, přistaví nám jen dvě čtyřmístná pidi vozítka, do kterých chtějí nacpat 10 lidí a 8 lodí. Už v půli cesty je jasné, že tahle hamižnost je bude stát víc, než si vydělají. Zahrádky se rvou ze střechy i s kusy plechu a přeložená auta dostávají značně zabrat.
Po příjezdu do hotelu začíná dohadování o ceně, nakonec taxikářům dáme o něco málo navíc a oni odjíždějí spokojení. Toho dne dorazí na hotel další člen výpravy Guláš, tak všichni společně zajdeme na večeři a pak relaxujeme.
Den 7. a 8.: Přípravy na hlavní trip
Sedmý den jedeme opět na Seti kola, aby se i Guláš trochu rozjezdil. Řeka má vody o něco méně, ale pořád je to příjemné svezení.
Po návratu sušíme hydra, štelujeme sezení lodí a balíme na zítřejší odjezd směr Shurket, odkud odlétáme na hlavní trip na Thuli Beri. Večer společně zajdeme na thajské masáže v očekávání nějakých zajímavých erotických zážitků, ale nakonec nám jen polechtají záda, ožmoulají palce u nohou, pohostí čajem, zkásnou a vykopnou.
Osmý den dopoledne trávíme v hotelové zahradě tříděním a balením všeho potřebného a pro dva týdny cestování a pádlování v divočině. Guláš domlouvá autobus, který pro nás ve 12.00 přijíždí až k hotelu. Navazujeme lodě na střechu TATAbusu, nakládáme batožinu a vyrážíme na 230 km dlouhou cestu autobusem po cestách, za které by se nestyděl kdejaký rallye závodník. Nakonec to znamenalo 22 hodin skvělého cestovatelského zážitku s kolektivním tlačením nestartujícího autobusu a výměnou proražené pneumatiky. Dalšího dne dorážíme do Shurketu, městečka v podhůří, odkud z malého letiště příštího dne odlétáme privátním letem do Jufalu – vesničky v Himálaji s přistávacím polem.
Den 10.: Přesun do Jufal a Dunai
Vstáváme brzy ráno, balíme a přesouváme se na letiště. Ačkoliv je odlet plánovaný na 6.30, zaměstnanci letiště se začnou pomalu scházet v 6.20 dle nepálské tradice, že nic se nesmí uspěchat… Ve třičtvrtě na sedm začíná odbavení, při kterém pro jistotu zkontrolují, jestli máme vše potřebné pro přežití v přírodě, včetně nožů a zapalovače. Když zjistí, že ano, můžeme se začít soukat do malého čmeláka. Jelikož se naše parta rozrostla na deset účastníků (včera jsme se sešli s Robem Kazíkem, který je vůdcem hlavní části tripu), nestačilo nám jedno letadlo. Nakonec prvním letí 9 lidí a jeden kajak a druhým 9 kajaků a poslední z nás, který navíc dělá kopilota. V Nepálu nic není nemožné.
Přelet ze Shurketu do Jufalu trval nějakých 80 minut. Krása, kterou při tom vidíte, se dost dobře nedá popsat. Kromě toho jde i o vcelku adrenalinovou záležitost, jelikož když se pidi čmelák proplétá himálajskými masívy se všemi těmi vzdušnými proudy, je to zážitek. A přistání v Jufalu je prostě bomba. Čmelda obletí masiv, sklopí to prudce dolů a vy se řítíte proti zhruba 200 m krátké přistávací ploše připomínající pole před setbou, navíc končící propastí. Když dosednete, zvedne se oblak prachu a hlíny znemožňující pořádný výhled a vy věříte, že ti kluci to mají v ruce a vědí, kde to končí. Každopádně let jsme si moc užili a přistáli jsme bez úhony na „letišti“ v Jufalu, což je vesnice, která by se dala považovat díky přistávací ploše za vstupní bránu k výpravám do západního Nepálu, jedné z nejodlehlejších a etnicky nejzachovalejších částí téhle krásné země.
V malém městečku Dunai jsme pak vyrazili na příjemnou procházku na lehko, při které se dalo vidět spousta zajímavého z místní krajiny i kultury. Cestou trháme různé veselé květiny na večer, kocháme se krásou přírody a pozorujeme kolemjdoucí karavany mul a oslíků vezoucích koření nebo rýži.
Po návratu se pak jdeme najíst do hospůdky s českou partou, která tu tři týdny chodila po horách. Vzájemně si vyměňujeme informace a sdělujeme zážitky.
Zítra nás konečně čeká cesta na nasedačku a pádlování na Thuli Beri, o kterém se dočtete v druhém dílu . Třetí díl popisuje náš výlet do hor.
Dubnové zemětřesení vzalo téměř třem milionům Nepálců střechu nad hlavou, v zemi je nedostatek potravin, jídla i lékařského materiálu. Humanitární organizace vyhlásily finanční sbírky, pomozte zlepšit současnou situaci Nepálců i vy.
Přispějte na sbírku pořádanou IMC, Namasté Nepál, Člověk v tísni, nebo na konto jiné spolehlivé humanitární organizace.
