Několik postřehů z pádlování v severozápadním Pacifiku

Pro tuto příšernou stezku je sotva možné použít slova silnice, ale nějak jsem to za půl dne ujel, když jsem se stačil jen tak tak vyhnout těžkým náklaďákům, které vezly obří kmeny cedrů a řítily se po stezce v oblacích prachu kosmickou rychlostí.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Podle této cesty bylo všude vidět totálně zplundrovanou zemi, díky tomu, že je královstvím dřevařských společností. Jak jsem se blížil k moři, řádění dřevorubců ustávalo. Široký pás původního deštného pralesa je naštěstí zachován v kanadském Pacific Rim National Park. V campingu nedaleko Bamfieldu v zálivu Pachema Bay jsem se setkal se svým přítelem Johnem Murrayem, který teď bydlí ve městě Vancouver. Camping leží na území, které patří Indiánům Nootka; v ústí nedaleké řeky jsme obdivovali několik velkých kánoí, vydlabaných z kmenů cedru. Takové kánoe používali před časem Indiáni i k lovu velryb.

Ráno jsme v ústí řeky vyrazili na několikadenní výpravu; chtěli jsme vyjet ze  zálivu Pachema Bay na otevřený Pacifik, pak pádlovat podle pobřeží oceánu a vplout okolo mysu Cape Beale do širokého průlivu Trevor Channel. V něm jsme chtěli prozkoumat řadu ostrovů ve skupině, které se říká Deer Group, a pak skončit v rybářské osadě Bamfield.

V zálivu byla voda klidná, takže jsme se mohli bez problémů soustředit na pozorování medvědí rodinky, která se přesunovala po břehu. Jak jsme se blížili k otevřenému Pacifiku, čím dál víc jsme vplouvali do houstnoucí mlhy. To, že jsme na otevřeném moři, jsme poznali jen podle vlnění, do kterého jsme vjeli, jinak jsme toho moc kvůli mlze neviděli. Zamířili jsme podle kompasu na severozápad a doufali, že budeme sledovat pobřeží směrem k mysu Cape Beale.

Minuli jsme velký záliv Keeha Bay a další skalnatý záliv Deadman Cove a blížili jsme se k mysu Cape Beale, který jsme chtěli obeplout a otočit se na severovýchod do Trevor Channel. Ale v husté mlze jsme mys nikdy nespatřili, jen jsme trochu zahlédli, jak se mořské vlny tříští s hromovým rachotem o útesy. Spíš jsme tušili, že jsme v průlivu, ale moře bylo rozbité a absolutně nepřehledné.

Moře okolo mysu bylo poseto skalisky, jako by je tam rozházel zlomyslný obr. Vodní tříšť vylétala vysoko do vzduchu s patřičnými zvukovými efekty; rámus jak ve strojovně. Navíc byly vlny často pokryty vrstvou vodní pěny, která se vytvořila jejich nárazem na podmořské skály. V mizerné viditelnosti kvůli mlze bylo těžké rozlišit mezi explozivním surfem a pěnou, všechno vypadalo zdálky bílé.

Naše pádlování v těchhle podmínkách bylo poněkud chaotické, občas jsme museli balancovat na odražených nepravidelných vlnách, a navíc jsme jen těžko sledovali skalnatý břeh. Měli jsme veliké štěstí, že nebyl vítr. Naše orientace byla hlavně zvuková. Největší rámus byl od pobřežních útesů, které jsme nechávali v uctivé vzdálenosti po pravé ruce. Ale i pak jsme museli kličkovat mezi ponořenými skalisky, na kterých se vlny rozbíjely. Víc než kdykoliv jindy jsem si uvědomoval sílu a nepřemožitelnost moře a vlastní nicotnost.

Je těžko říct, jak dlouho jsme bojovali s rozzuřeným mořem, snad něco víc než hodinu, určitě jsme v tom mumraji pádlovali poměrně pomalu. Vlnění se postupně zmenšovalo, mlha se trochu zvedla a mohli jsme přistát v částečně chráněném Tapaltos Bay.

Po krátké přestávce jsme se ještě vrátili k jižnímu okraji zálivu, k mysu Lawton Point. Před přistáním jsem tam zahlédl mořské jeskyně, které jsem hodlal trochu prozkoumat. Asi po kilometru a půl pádlování k mysu se aspoň částečně roztrhla mlha a v útesu se rýsovaly dva vstupy do mořské jeskyně či tunelu.

Přijeli jsme blíž k pravému vstupu; bylo zřejmé, že se jedná o tunel, který ústil do laguny na druhé straně mysu a měl ještě třetí vstup zleva. Uvnitř to vypadalo docela klidně, vlnění bylo v tomto okamžiku nepatrné. Vjel jsem do ústí tunelu, aniž bych vyčkal na příznivou pulzaci vln a aniž bych si prohlédl, co se žene z otevřeného moře.

Když jsem dopádloval do místa uvnitř tunelu, kde ústil druhý vstup zleva, s překvapením jsem uviděl velikou vlnu, která se na mě s jekotem řítila z otevřeného moře. Veliká rozbitá vlna mě nejenom pozvedla ke stropu tunelu, ale navíc mě doslova přitiskla pravým bokem kajaku na jeho stěnu. Vypadalo to na nehodu takřka epických rozměrů; už jsem skoro líbal stěnu jeskyně, hlavou se dotýkal stropu a čekal, kdy se můj karbonový kajak zlomí vejpůl. Nicméně se mi podařilo zavěsit pádlem do vlny vlevo a elegantně vysurfovat ven z tunelu do laguny. Tam už jsem byl v pohodě, i když laguna byla rozbouřená odraženým vlněním a ještě do mě uhodila další vlna, na kterou už jsem ale byl připraven. Měl jsem štěstí, že jsem draze nezaplatil za svou „mladickou“ nerozvážnost.

Indiáni pacifického severozápadu věřili, že existuje podmořský svět, obývaný nejen vodní zvířenou, ale i nadpřirozenými tvory, kterým vládne bájný náčelník (bůh?) Kumugwe (to je jméno, které mu dali Indiáni kmenu Kwakiutl, žijící v severní části ostrova Vancouver a přilehlých oblastech pevniny Britské Kolumbie).

Podle pověsti byl palác Kumugwe postavený z mědi a přístupný skrz mořské jeskyně, ve kterých bouřily přílivové vlny. Jestli to tak bylo, tak jsem měl velké štěstí, že jsem se s Kumugwe nesetkal…

Pak jsme pádlovali napříč zálivem a dorazili k nápadnému mysu Whittlestone Point, který se vyznačoval vysokými bizarními útesy provrtanými mořskými jeskyněmi. A zase jsme byli v husté mlze a neviděli ani na krok. Podle kompasu jsme pádlovali zhruba na západ a překročili Trevor Channel, abychom přistáli na prvním z ostrovů skupiny Deer Group, Diana Island. Brzy jsme našli krásnou pláž s dobrým tábořištěm.

Příštích několik dnů bylo zataženo, s občasným deštěm, ale mlha už se nedostavila. Pádlovali jsme na sever mezi ostrovy se jmény jako Sanford a Fleming, po klidném moři, daleko od vlnění otevřeného Pacifiku. Všechny ostrovy byly skalnaté, s vysokými útesy plnými mořských jeskyní. Užili jsme si prozkoumávání temných podzemních prostor a malých uzavřených zálivů, často to byly jen škvíry v útesech.

Tábořili jsme na malých plážích, stísněných mezi útesy; všude byla hojnost dřeva na večerní oheň. Po pár dnech jsme za deště, ale po stále klidném moři, znovu překročili Trevor Channel a vjeli do hlubokého zálivu, kde bylo ukryté rybářské městečko Bamfield. John se vrátil zpátky domů do Vancouveru a já se ještě pár dní potloukal po ostrově stejného jména. Po cestě na jih jsem se zastavil nakrátko v Seattlu, kde jsem vzdal hold vůdci světového proletariátu Vladimíru Le(j)ninovi v placaté čepici.

Za pár dní nato jsem se zase setkal na Bainbridge Islandu západně od Seattlu s Vaškem Karasem a dalším přítelem, Robem Averym, s kterým jsem už dvakrát pádloval okolo Aleutských ostrovů. Měli jsme namířeno do Neah Bay na nejzápadnějším výběžku státu Washington. Chtěli jsme pádlovat několik dní podle divokého pacifického pobřeží na jih.

Vyjeli jsme z pláže na pacifické straně Neah Bay, probojovali se skrz surf a za krásného slunečního svitu pokračovali směrem na jih. Moře bylo vzduté hladkým vlněním, vysokým skoro dva metry. Ve vlnách si hrály mořské vydry a nejrůznější mořští ptáci včetně papuchalků. Asi za půl druhé hodiny jsme dorazili blízko našeho cíle pro to odpoledne, ke skalní hradbě zvané Point of Arches.

Pohled z mořské jeskyně na pobřeží ostrova Fleming Island / F: Standa Chládek