Nehoda na legendární Green river

První jízdu jsme jeli jenom pár týdnů před známým Green Race, ale ve všední den nebyl na řece vůbec nával. Jeli jsme s Andrewem jen ve dvou a dávali jsme si na čas. Docela dost jsme prohlíželi, protože řeka je nepřehledná a hodně šutrovatá, má značně specifický charakter. Vše nám trvalo dlouho a docela mě to i unavovalo. Konečně jsme se dostali nad první pětkovou peřej – Go Left.

Na videu to sice vypadá, že musíš projet sifonem, v reálu mě tahle peřej ale opravdu vyděsila. Za mě to bylo jasné. Ještě že tu je dámská cesta, kterou se dá peřej úplně objet po slajdu. Nájezd do ní ovšem taky není vůbec zadarmo. Najíždí se proudem vpravo, chce to ale co nejméně rychlosti, aby člověk zbrzdil bokem o kámen a zahnul tak ostře doprava. Andrew najel první a já následovala. Sice jsem se snažila jet pomalu, ale přesto to bylo moc rychle. Najela jsem na rozdělovací kámen, ale místo toho, abych špici stočila doprava, byla jsem napláclá bokem a mířila doleva. Vyděšeně jsem se snažila pádlovat zpět, ale moc to nezabíralo. Už jsem se pomalu začala smiřovat s tím, že bez rychlosti vjedu do levé lajny, ale pak jsem odhodila špici proti proudu, vypádlovala vší silou a přesunula se do bezpečné pravé strany. Uf, to bylo o fous.

Následovala jedna delší zábavnější peřej, a to už jsme se blížili ke Gorille, peřeji, která je na řece nejznámější. Ta mi na videích nepřipadala tak hrozná, ale už jen jak jsem viděla ten nájezd tzv. Notch, přešla mě chuť. A tak jsem si to pěkně přenesla. Na dalším slajdu jsem ještě vymetla největší válec středem a chvilku si v něm zadriblovala, ale eskymák mě dostal z jeho dosahu. Poslední WW V peřej Sunshine jsme ani neprohlíželi a hned jsme ji přenesli. Po té řeka zmírnila a povětšinou už nás čekaly jen trojkové peřeje.

Na můj druhý pokus s námi jel ještě další kamarád Ben a po cestě jsme potkali pár dalších pádlerů. Tentokrát už mi řeka nepřišla tak těžká a bez prohlížení vše probíhalo hladce. Přijeli jsme ke Gorille asi kolem šesté. V září sice už dny nebyly dlouhé, ale dojet dolů bychom stihli ještě za světla. V klidu si přenáším loď, když v tom zaslechnu zvuk píšťalky a signál lidí ze břehu na další jezdce, že nemají vyjíždět. Asi někdo skončil pod Gorilou, uvažuji a rozbíhám se podívat se, co se děje. V prvním vracáku pod dropem už pomáhají Andrewovi z lodi. Po chvilce se dozvídám, co se v těch pár vteřinách stalo.

Ben najíždí do peřeje první, ale nevychází mu nájezd, a tak chytá vracák těsně nad Gorillou. Andrew mu nedává dostatečný rozestup, a tak je v nájezdu, když Ben vyjíždí z vracáku. Aby mu neskočil na záda, pokouší se ještě zbrzdit, ale vjíždí do pravé lajny, kterou tvoří skalní police. Na vodopádu pak žebry naráží o bok lodi… Je při vědomí, může sice chodit, ale dýchá s obtížemi a chroptí.

Na břehu je nás už pěkná řádka, a tak vymýšlíme bojový plán. Vím, že se sem dá sejít, protože nějak se sem lidi musí dostat, když sledují závod. Někdo ale namítá, že stezka je moc prudká a nebezpečná pro raněného. Po chvilce se tedy rozhodujeme pokračovat po proudu řeky. Začínáme přenášet a část skupiny jede po proudu. Andrew vypadá celkem v pohodě, ale v jednou momentě když si podáváme loď, náhle zbledne, sedne si a jdou na něj mdloby. Asi si pohnul s žebrem, od teď už to nejde moc hladce, musíme mu pomáhat. Střídáme se s nošením jeho lodi, podpíráním a občas musíme v lagunách přepádlovat na druhou stranu, aby se dalo opět přenášet. Skupinka pěkně spolupracuje, pár menších peřejí však musíme jet v lodích všichni. Andy to ale statečně zvládá. Konečně se dostáváme k místu, kde se k řece napojuje pěší cesta a tam se můžeme rozdělit. Já s Andrewem půjdeme pěšky, ostatní pojedou dolů a pak nám někdo přijde naproti. Jeho loď necháváme na místě, já svojí tvrdohlavě beru s sebou. Však už je to jen kousek, ne? Takové tři kilometry…

Postupujeme lesem a už se stmívá. Naštěstí jsme dostali vypůjčenou malou kapesní baterku, a tak nám tahle bludička pomáhá udržet se na cestě. Cesta je delší než jsem čekala a loď na rameni se pronáší. Konečně proti nám vidíme světlo. Jsou to kluci. Jeden jde nahoru, že sjede zbytek s Andyho lodí, Ben mi pomáhá s mou a já podpírám Andrewa a pokračujeme terénem na vysedačku. Málem jsme ji nenašli, ale po chvilce hledání už vidíme na druhém břehu čelovky. Ještě poslední přejezd proudu a jsme u auta. Je devět večer a už jsou tu všichni včetně kluka, co dovezl Andyho loď. Kluci nám ještě pomáhají naložit lodě a pak jedou na nasedačku ke svým autům. Mezitím si od někoho z pléna necháváme poradit, kde je nejbližší nemocnice a vyjíždíme po malé silničce.

Nemocnice nepůsobí nejlepším dojmem, i když je v čekárně pár lidí, všechno trvá věky. Jsme oba unavení a i vevnitř je pěkná kosa. Andrewovi nejdříve dávají nějaké léky proti bolesti, které jsou ale oblbováky a pak po něm chtějí, aby se rozhodl, jaká vyšetření mu udělají. Rentgen ukazuje na pár zlomených žeber, ale orgány by měly být v pořádku. Máme před sebou třídenní přejezd zpět na západ USA, a proto nás tahle zpráva trochu uklidňuje. Po půlnoci se dostáváme z nemocnice a jedeme najít si provizorní spaní na zbytek noci.

No a teď bych ráda zhodnotila situaci. Co bylo špatně, co úplně špatně a z čeho se dá poučit.

1. Na vodu jsme mohli vyrazit dřív.
2. Vyplatí se nepodceňovat rozestupy. Kdo někdy nezažil, že do sebe dva lidi vjeli… No a někdy to holt neskončí jen komickou situací.
3. Když jsme se po nehodě bavili s místními, divili se nám, že jsme nepoužili nosítka a nedostali Andyho z kaňonu přímo nad Gorillou – asi by stálo za to znát alespoň trochu okolní terén a únikové cesty, když pádlujete na nové řece.
4. Taky nebylo vůbec správné, že jel někdo sám v noci na řece, jen aby odvezl loď. Materiál jde prostě v takové chvíli stranou.
5. V té chvíli jsme neřešili, kdo nám poskytuje jak kvalitní informace, ale později jsme se dozvěděli, že nemocnice, do které jsme jeli, je sice o deset minut blíž, za to nemá moc dobrou pověst.

Závěrem bych chtěla napsat, že doufám, že článek poslouží jako výstražný případ, co opravdu NEDĚLAT, i když celková záchrana se teamu lidí myslím nakonec zdařila, a žebra se po pár týdnech zahojila.