Nehoda na Kaňově

Jen co Fantomas dopsal svůj první editorial rozběhla se naplno jarní vodácká sezona. Odemčeny byly snad všechny oblíbené řeky a vodáci vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím. Sluníčko pomalu začíná hřát a jarní voda láká… Ne každý ale zná a dokáže docenit její sílu a ledovou záludnost. Rok co rok se ale stávají na našich řekách – a nejčastěji právě na jejich jezech – nehody, které vídáme opravdu neradi. Ne vždy také končívají tak šťastně, jako příběh, který vám dnes budou vyprávět jeho účastníci. Ano, všichni zúčastnění tentokrát přežili ve zdraví, ale bylo to opravdu jen shodou příznivých okolností, velkého štěstí „plaváčků“ a velké duchapřítomnosti a zkušenosti jejich zachránců. Přinášíme vám toto autentické osobní vyprávění o nehodě, která se stala banální chybou a jen zázrakem neskončila tragédií, jako varování a ponaučení pro všechny ostatní, kdo třeba někdy rady zkušenějších vodáků považují za zbytečné „strašení“.

Budete-li chtít, milí čtenáři, připojit svůj názor v komentářích k článku, vyhněte se prosím zbytečným expresivním výrazům, které stejně nikoho nepřesvědčí. Jistě víte, co máme na mysli. Redakce vám za to předem děkuje!

Podruhé na vodě

Poprvé jsem se svezla na řece loni v létě na Sázavě a také na raftu pro šest. Voda netekla, jen jsme pádlovali, nebo přenášeli loď. Prý volej. Mám vodu ráda, plavu dobře a hodně, nebojím se a jsem zvyklá i na studenou vodu, skákání do vody a chvíli umím i plavat pod vodou… Proto když byla možnost „otvírat Sázavu“, která teče a bublá byla jsem velmi ráda, zima – nezima. Starosti jsem si nedělala, jedu přece s partou, která ví co a jak. Kamarád zajistil půjčení bot, bund, kalhot i rukavic a vest pro nás všechny. Plovací vestu jsem si nezapnula, umím přece dobře plavat a vody se nebojím. Na raftu nás bylo pět, já sama uprostřed a jeli jsme. Nádhera. Když jsme se blížili k jezu tak mi to připadalo jako prima dobrodružství, klidně se vykoupu…

A pak… No co vím, že bylo hodně nepříjemné ne a ne se dostat zpod vody, jako když mně někdo stále drží, točí se mnou nechce mne pustit ven, ani nadechnout se, odrazit se nebylo od čeho, a nebylo kudy ven. Pamatuji si, že jsem se stále držela pádla… Pak asi chvíli nevím… Pak si pamatuji, že mi někdo říkal co mám dělat a myslím, že jsem poslechla a dělala co mi říkal.

Pak jsem seděla na břehu v blátě a byla jaksi nepohyblivá, nešlo mi vstát… Někdo se mě ptal jak mi je a já řekla dobrý, cítila jsem to tak. Pak někdo přijel na kajaku a ptal se také jak… I já se zeptala:
„To vy jste mne vytáhl?“
„Ano.“
„Tak Vám moc děkuju.“
„Ani nevíte, jak blízko jste byla smrti.“

No nevím, nenapadlo mě to. Byla jsem mokrá, byla mi trochu (pak víc) zima, ale celkem jinak nic. V noci a ještě další dvě jsem nemohla spát, bylo mi strašné horko, jako bych byla v sauně, chodila jsem se asi šestkrát za noc sprchovat studenou vodou. Dnes je to pátý den, cítím se v pořádku, mám pár pěkných modřin a nemám jednu náušnici. Voda byla vážně nádherná a líbilo se mi to víc než v létě a pojedu ráda zase. Ale určitě budu rozumnější. Brala jsem to opravdu moc lehkovážně, už to takhle neudělám, už vím „jak to pálí“ na vlastní kůži.

Moc ráda bych poděkovala lidem co mi pomohli a já si ani neuvědomila, že mi zachránili život.
Děkuji, moc.

– Eva –

Pohled první

Tak jsme teda jeli na Odemykání Sázavy, nic moc jinýho neteklo, hlásili pěkně a Sázava měla kolem 80 kubíků. Sice jsme na ní byli nedávno při cca 110, ale účast nahlásil i věhlasný Žralok a spol. se svojí flotilou Kursků, tak se všichni těšili že bude veselo.

Po obvyklých peripetiích s dopravou, jsme konečně byli všichni nahoře v Týnci, kupodivu si ani nikdo nenechal nic dole v autě. I nacpali jsme se do hyder a sešplouchli se dolu k půjčovně, kde se hemžili vodáci, výletníci, pan majitel měl proslov a z roští se hrabal dědek Sázava s preclíkovym klíčem a flaškou rumu. Řeka byla odemčena, klíč dojedly děti, rumu mi napít nedali, tak jsme vyrazili po proudu dolů.

Nutno zdůraznit že pan majitel týnecké půjčovny důrazně varoval všechny zúčastněné vodáky, před zvýšeným stavem řeky, její sílou a před nebezpečím které za tohoto stavu hrozí na jezech, zejména pak na Kaňově, kde se v podjezí tvoří velmi nepříjemný válec. Speciálně před Kaňovem varoval a důrazně upozorňoval, kde se přistává.

Naše tlupa pokojně splouvala přes Podělusy a Brejlov až jsme dorazili ke Kaňovu. Kluci na mě dole pěkně čekali. Asi si mysleli, že jim udělám nějaký divadlo a vesele se na mě šklebili. Tak jsme se tam eště chvíli motali a najednou hele, pojede to nějakej raft. Tak že eště počkáme, kdyby byl náhodou nějakej průser. Sjeli to celkem v pohodě. A hele eště jeden, taky dobrý, nějaký Orinoco nebo co, hele Baraka, no von ten válec ve šlajsně asi nebyl tak zlej, nafukovačky to pouštělo pěkně vrchem, pohoda. Tak asi pojedem dál ne? Najednou koukáme jak se nahoře divně motá Colorado, vzadu dva starší chlapi, veprostřed nějaká ženská a vepředu chlápek a dítě. Nevím co tam vyváděli, esli se jeli do tý šlajsny jen kouknout…. Každopádně minuli nájezd do šlajsny a zůstali viset, aniž by hrábli pádlem do vody, na pravý koze šlajsny bokem (vše bráno pohledem po proudu). To už v nás zatrnulo. Ti plantážníci v raftu jen seděli a čuměli. Potom kormidelník zabral kontra a celej raft hodil záda do toho hnusnýho vejvaroválce pod jezem. Zbytek posádky stále čuměl, co se děje a pádly ani nehnuli. V tom okamžiku už byl Rišo na cestě na pravou kozu šlajsny, já na pravej břeh a Keny se snažil dostat s kajakem co nejblíž k válci.

Co se dělo zatím v jezu nevím. Když jsem doběhnul s házečkou na svý místo na navigaci na pravé straně jezu, viseli už plaváčci částečně na Kenyho lodi a částečně sami splývali po proudu. Nevím, jak dlouho se tam mleli, možná minutu, možná víc. Každopádně mám dojem, že jez tohle amatérské a hořké sousto pěti hazardujících lidí prostě znechuceně vyplivnul. Na nás díkybohu zbylo jen vyndavání raftu a sudů, který zatím metaly v jezu takový kozelce, že by jim i E.J. záviděl.

Matroš a raft jsme za pomoci vodáků kolem zvládli vyndat. Mile mě překvapilo kolik lidí kolem mělo házečky a karabiny, můj obdiv má zejména maník, co na upoutaným raftu losoval barely z válce.

No a to je vlastně konec pohádky, všechno dobře dopadlo, řeka se zachovala milosrdně. Vodáci, se kterými jsem lovil raft a matroš, mi dali napít rumu s rozinkama a všichni jsme pokračovali dál po řece. Akorát mi zase ujel ten raft s těma blondýnama. Takže až mě někdy uvidíte, jak nepříčetně řvu na nějaký jitrnice, co je potkám na rozvodněný řece na raftu v maskáčích, bez helem a s rozepnutejma čochtankama, tak prosím mějte pochopení.

– Typík –

Pohled druhý

Možno by som si teda dovolil doplniť čo sa dialo v tom jeze keď sa rozhodli, že si skúsia jeden z najnepríjemnejších vodáckych zážitkov – topenie. Nepoznám mená tých ľudí a akékoľvek označenia by neboli publikovateľné takže im proste budem hovoriť Oni. Keďže po Ich nepodarenom freewheele z hrany som bol najbližšie ku koze, vyškriabal som sa na ňu, tak rýchlo ako to šlo.

Viem, že jedného z Nich to pustilo skoro okamžite, potom som vydel nejaké nohy, ktoré pozdravili slnko a hňed potom zase valec v jeze, a zase slnko… Ďalší On sa urputne držal raftu. Medzitým vidím jedného, ako stojí akoby na vlastných nohách a nevie či ísť, alebo plávať, alebo sa vrátiť späť na kolotoč. Tak som na neho kričal nech prosto vypláve, ak to pôjde. Pochybujem, že ma počul, ale vypadol. To už som stál na koze a držal hádzačku. Problém. Nie je sa tam kde zachytiť. Na tú kozu som plánoval vyliezť, keby sa Typík rozhodol pre ródeo v šlajsni. Tým smerom by sa dalo pomôcť, ale neviem či cez celý jez… Našťastie pre Nich posledný urputník, ktorý stále zvieral raft, dosurfoval doľava, k brehu. Tam už asi pochopil moje zúfalé mávanie, že sa má pustiť a pokúsiť sa odtiaľ vypadnúť skôr ako za ním niekto ochotne skočí a doláme mu nosnú prepážku.

Nastal paradoxne najväčší stres. Keďže som pár rokov pádlovaním v rafte strávil, tuším, že sa v tom vozí spravidla 6 ľudí. Počítam, jedna hlava, druhá, a tri na Kenyho kajaku. Čumím do válca a adrenalín stúpa. Pádlo, barel, pádlo, barel, barel, kus dreva, pádlo… nohy žiadne, hlavy žiadne. Ostáva teda už len napádlovať na breh a zistiť koľko Ich bolo.

Medzitým už Tom a ďalší, nacvaknutý na hopkách, bojovali s raftom, ktorému sa zjavne Kaňov páčil viac ako nám. Ak môžem, len za seba, ďakujem všetkým, ktorí boli v okolí a dokázali, že väčšina vodákov má rozum a vie pomôcť. No a výnimka potvrdzuje pravidlo. Tož toľko podrobný popis záchranára na zlom poste.

– Rišo –

Pohled třetí

Vím, že to již psali kluci přede mnou, ale rád bych ještě jednou zdůraznil, že všichni účastníci zahajovacího ceremoniálu byli před Kaňovem důrazně varováni majitelem nejmenované týnecké půjčovny. Z videa v jednom internetovém deníku víme, že hrdinové dnešního příběhu tam byli a zřejmě si víc hleděli rumu než dobrých rad muže, který Sázavu zná. Jak již víte, Kaňov jsme si třikrát dobře prohlédli. Své možnosti i možnosti mašich creekovek známe a tak jsme vyhodnotili šlajsnu jako „jetelnou bez většího rizota“. Když jsme dole, čistě pro jistotu, čekali, až projedou ti, co se rozhodli jet, viděli jsme divadlo, které bychom už vidět znovu nechtěli.

Docela ve mně zatrnulo, když jsem viděl pět lidí, jak sedí v raftu, vesty někteří rozepnuté a pádla na klíně. Proč proboha ta pádla nepoužívají? Stalo se co se stát muselo. Proud na korunu byl silnější, než proud do šlajsny a tak raft sletěl do vývaru. V tu chvíli by se v nás krve nedořezal. Typík a Rišo okamžitě vyrazili zaujmout pozice na pevných bodech a to každý z jedné strany. Nikdo totiž nevěděl, kam je bude voda posouvat. Já zůstal uprostřed v kajaku v naději, že se třeba někdo z nich dostane na hranici vývaru, kde ho budu moct odlovit.

Měl jsem tak krásnou možnost sledovat, jak se perou neopreny. Ale pěkná podívaná to nebyla. Naštěstí byla krátká a vývar pustil prvního plaváčka. Byla to starší žena. Rozepnutou vestu měla přetaženou přes hlavu, obličej pod vodou a rozhodně nevypadala, že by se aspoň snažila plavat.

Nevěděl jsem ani kde ji mám chytit. Sundal jsem jí vestu z hlavy a za vlasy ji vytáhl obličej nad vodu. Bohužel nebyla ani schopná se chytit vzadu za kajak, abych ji mohl transportovat ke břehu. Za chvíli se kolem motal další plaváček. Dal jsem mu za úkol držet paní, můj kajak vzadu za úchyt a hubu. Cestou ke břehu jsem si ještě nabral třetího stopaře. Bohužel se mě snažil chytat za bok a ruce, tak jsem ho musel decentně usměrnit. Nakonec se mi, sám nevím jak, povedlo mít tři lidi za lodí.

Nevěřili byste, jak blbě se s nimi traverzuje ke břehu. Děkuji lidem na břehu, že mi pomohli tu zátěž dostat z vody. Vím jen, že paní za lodí jela posledních pár metrů opět s hlavou pod vodou a tak nebyla schopná ani sama vylézt na břeh.
Teprve když mě dohnaly plíce a ruce se zkrátily na původní délku, jsem si prohlédl zachráněné plaváčky. Po dvou stech metrech za kajakem a pračce pod jezem, vypadali jako… no, něco mezi zbitým psem a zmoklou slepicí. Paní byla ještě v šoku a ani nevím, co říkala. Nebylo jí moc rozumět.

Pak teprve přišel šok. Stokilový chlap má nezapnutou vestu pro chlapce jedenáctiletého a chlapec výšky cimrmanova játyho měl vestu na stokilového chlapa. Je fakt klika, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Také jsem mohl tento článek psát rukou mnohem těžší.

Na závěr díky všem, kteří se aktivně zúčastnili záchrany lidí i materiálu a budiž poučením nám všem…

– Keny –

Autor fotografií: Žralok