Napříč Prahou – přes tři jezy 2017 pohledem rozhodčí

Z malého závodu se však stala velká událost nejen pro skauty, ale také pro nadšence z řad široké veřejnosti, kteří rok co rok vyrážejí na Svatého Václava na Vltavu, aby pokořili Šítkovský, Staroměstský a Helmovský jez. Vjíždějí do propustí a někdy si ani nevšimnou dvou či tří (ne)nápadných postav, které sedí na kamenných zdech propusti, bedlivě sledují dění na vodě a zaznamenávají něco do archů papíru. Tito špioni jsou rozhodčími a během letošního závodu jsem se k nim už potřetí přidala.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Koště a kbelík

Možná byste si mohli říct, že práce rozhodčího vlastně není nijak náročná – člověk zkrátka sedí a kouká, co se děje v jezu. Je pravdou, že tyto činnosti opravdu tvoří velkou část naší pracovní náplně, ale není to to jediné, co máme na hrbu. Náš typický den tedy vypadá nějak takto.

S ostatními organizátory se scházíme ještě den před závodem – vyjasňujeme si pravidla, signály a další věci pro hladký průběh splutí. Zároveň chystáme věci a materiál pro vybudování našeho stanoviště na jezu. Věcí, které s sebou musíme vzít, je mnoho a po jejich seskládání na jedno místo vytvoří nemalou hromádku. Ta obsahuje očekávané věci, jako jsou skládací křesílka, megafon nebo prapory na signalizaci závodníkům; bystrý pozorovatel ale určitě zahlédne i výbavu typu koště a kbelík – k čemu to? No uvidíte.

O brzkém ranním vstávání v den závodu se ani zmiňovat nemusím – všichni nicméně musíme být včas na předem domluvených místech, odkud se dostáváme na svůj přidělený jez. Hned jak dorazíme někde doprostřed Vltavy a zakotvíme u jezu, stává se z nás úklidová četa – ano, slyšíte správně. Kozy jezu jsou totiž celoročně oblíbeným stanovištěm racků, holubů a všemožného dalšího ptactva, které si nijak zvlášť neláme hlavu s tím, kde si vytrhává pera nebo odhazuje obsah svých střev. Prvotní zkulturnění stanoviště je tedy nezbytností, stejně jako koště a kbelík ve výbavě a gumové rukavice, které si ti zkušenější z nás s sebou také přibalují.

Když máme čisto, rozbíjíme základní tábor – zjednodušeně si vybereme nejvhodnější místo na umístění stoliček a dalších věcí, aby bylo vše během závodu rychle a dobře po ruce. Následuje rozdělení rolí – ve dvou se s kolegou domlouváme, že během závodu budu zapisovačem a on hlásičem čísel lodí a času. Vše je dohodnuto a připraveno – teď už jen zbývá dát si pořádný lok kávy a vzhlédnout směrem ke startu, odkud očekáváme první vlnu závodících pramic. A opravdu, objevuje se za pár minut.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

První lodě v propusti

To už jsme nachystáni, zaznamenáváme čísla pramic a v okamžiku, kdy na naší úrovni vplují do propusti, doplňujeme čas. Díky dobré domluvě jsme za chvíli sehraní, zraky nám při práci lítají, jako bychom sledovali nějaký divný ping-pong: pramice-hodinky-formulář-konec propusti (to pro kontrolu zdárného proplutí, zalití či cvaknutí). Po projetí první vlny je na místě krátký oddych, doplnění tekutin a zapózování pro několik fotografií, načež se na obzoru objeví další vlna a celé kolečko začíná znovu. Mezi pramicemi častokrát spatříme své kamarády nebo známé a pěkně od plic je povzbuzujeme, stejně tak ale povzbuzujeme jiné lodě, jejichž posádky se občas tváří, jako by mlely z posledního.

Zpětně hodnoceno, je možné, že závodníkům naše občasné „Dělej, makej!“ musí asi připadat jako pořádná provokace – vidět, jak si někdo sedí a křičí něco o pořádném záběru, zatímco oni pádlují, až se jim od svalů kouří, to je o nervy… Závod samotný ale probíhá bez komplikací. Červený prapor značící zákaz vjezdu do propusti a tím i přerušení závodu zůstává bezpečně zabalený a uložený vedle křesílka a stejně tak náš Šítkovský jez nikoho ze závodníků neposílá pod hladinu.

Volné splutí

Vltava se už ale pomalu začíná plnit rafty, kánoemi, kajaky a paddleboardy – začíná volné splutí a naše práce se zvolňuje. V tuto chvíli s kolegou měníme role – papíry putují do jeho rukou, já přebírám megafon a ohlašování a začíná čárkování projetých lodí a jejich typů. Tím, že je splutí pohodové a místy i pozvolné, máme možnost se i my trochu pobavit. Pozorujeme bláznivé převleky vodáků i netradiční plavidla, na jakých se rozhodli tři jezy zdolat. Zalitujeme těch pár posádek, které vlny pod jezem zalily tak, že se musely svěřit do péče záchranářům. Smějeme se některým z hlášek, které zaslechneme („Já jsem si to rozmyslela, můžu si tu vystoupit?“, zazní z jednoho raftu těsně předtím, než se nenávratně zhoupne do propusti). Obzvláště úsměvné jsou situace, které pro „dotčeného člověka“ vlastně vůbec k smíchu nejsou.

Jedna z nich se stala minulý rok, když jeden z účastníků volného splutí tvrdohlavě trval na tom, že na svůj (nejspíše pekelně drahý) iPhone natočí své splutí Šítkovského jezu. Splutí se mu opravdu vydařilo, ovšem jeho iPhone zaznamenal pouze vjezd do propusti – pak překvapenému vodákovi vyklouznul z ruky a se šplouchnutím se odporoučel na dno řeky.

V jednu hodinu skládáme křesílka, balíme věci a nasedáme do raftu, kterým jsme přijeli. Pokračujeme spolu se zástupem lodí, pouze však mnohem rychleji, protože místo pádel využíváme motoru. Doplouváme do cíle, ještě to pro nás ale nekončí. Po doplutí spěcháme se záznamy za hlavním rozhodčím – vše jsme stihli zapsat během závodu, takže odevzdáváme kompletní dokumentaci o průběhu závodu na prvním jezu.

Ještě rychle dopočítáváme čárky za lodě, které projely Šítkovským jezem ve volném splutí – finální číslo přesahuje 1100 lodí a k tomu pak necelé dvě stovky závodních posádek! Rychle svlékáme neopreny, oblékáme skautské košile a šátky a pelášíme na nástup, kde organizátoři závodu předávají výhercům poháry a další ceny (https://3jezy.skauting.cz/vysledky/78-vysledky-2017).

Po nástupu pobíráme svá křesílka, košťata, kbelíky, prapory a další propriety a nakládáme je na auto mířící na Žižkov. Teprve teď pro nás závod opravdu končí. Někteří už spěchají domů – čeká je cesta přes půl republiky – a jiní ještě jedou dopomoct organizátorům s úklidem a uskladněním materiálu. Jsme unavení, špinaví (no hádejte od čeho asi…) a zpocení a máme vyřvané hlasivky, ale užili jsme krásný půlden uprostřed Vltavy, kochali jsme se nádherným výhledem, mohli jsme pozorovat a povzbuzovat své kamarády a přátele zápasící o první příčky v závodu, pobavili jsme se se závodníky i účastníky volného splutí a nakonec řeku sami spluli. A příští rok…? Zase hurá na jez!