Na vodu s (malými) dětmi. Jak? A proč?

Ahoj Aničko, než se dostaneme k těm dětem na vodě mohla by ses nám trochu představit?

S vodou jsem začínala až ve 20 letech, když jsem poznala svého muže a spolumajitele naší vodácké cestovky Povoda. Trávili jsme celé léto na řekách, nejprve na kanoi a postupně jsem přidávala i kajak. S kajakem mám trochu problém, protože jsem na sebe hodně opatrná, a jak se říká? „Kdo se necvaká, jezdí pod své možnosti.“ Pak když se náhodou převrhnu, jsem z toho tak vykulená, že veškerá příprava na bazéně je zapomenuta a jsem z lodi dřív než bys řekl šprajda.

Jsme s mužem spíše vodáci-cestovatelé. Nehledáme ty nejtěžší terény, ale rádi objevujeme nové řeky v nových zemích. Za ta léta (už je to 15 let) máme společně spluto asi 100 různých řek ve 20 různých zemích, nejdál jsme byli na vodě v Gruzii a v Africe.

Čím si tě vodáctví získalo?

Líbí se mi, že pohled z lodi je jiný, nový, často pádlujeme na místech, kam se pěšky dojít nedá (což člověk ocení zvláště v případě, kdy z nějakého důvodu musí plavbu ukončit a snaží se vyšplhat po břehu zpět do civilizace).

Každý podzim se sbalíme (teď už přibalujeme i děti) a jedeme na 3 týdny objevovat nové vodácké destinace – většinou po Evropě, hlavně na jih od České republiky. Krásné na tom je, že poznáváme danou zemi jinak, než běžný turista, který jde po těch TOP turistických zajímavostech. Osou naší cesty jsou řeky a přitom mimochodem narážíme na přírodní i historické zajímavosti, zajímavé lidi, krásná města a vesnice.

Člověk (nebo aspoň vodák) by řekl, že mít vodáckou cestovku je práce snů? Jaké to je ve skutečnosti? Jak třeba připravujete nový zájezd?

Velká část práce je podobná jako kdekoliv jinde – prodej zájezdů, shánění brigádníků, snaha splnit všechny zákonné náležitosti pro provoz cestovní kanceláře, účetnictví. Ale co mám ráda je komunikace s lidmi. Nevím, čím to je, ale na vodácké zájezdy se hlásí moc fajn lidi. Asi to bude tím, že pouze určitá sorta lidí chce strávit dovolenou fyzickou dřinou (pádlování, přenášení lodí), spaním ve stanu a jídlem z ešusu (i když teď už na mnoha zájezdech připravujeme fajnovou vodáckou polopenzi). Takže jednání s nimi je přátelsky neformální a když mi někdo řekne, že s námi zažil nejlepší dovolenou v životě, mám pocit, že moje práce má smysl.

Jak vidíš aktuální stav českého vodáctví?

Já si hlavně myslím, že je lepší, když lidi vyrazí na vodu, než aby trávili volný čas v nákupních centrech nebo  u počítače. A že těch lidí je čím dál tím víc je super, i když za to platíme daň v podobě plných tábořišť a někdy i vodní hladiny. Rozhodně bych neodsuzovala ty, co vyrazí na vodu bez předchozích zkušeností, drží pádlo jako lopatu a cvaknou se na úplném voleji. I z nich mohou být jednoho dne fajn vodáci. Akorát bych se přimlouvala za to, aby vyrazili pod vedením zkušenějšího kamaráda nebo alespoň pro začátek využili služby profesionálů a seznámili se tak s pravidly bezpečnosti na vodě. S tím souvisí i to, že alkohol na vodě by bylo záhodno konzumovat minimálně nebo vůbec, tam je určitě prostor pro zlepšení.

Na našem webu najdete i další články s tematikou pádlování s dětmi. Přečtěte si je:

Jedeme na vodu s dětmi! Jak na to?
Na vodu s (malými) dětmi. Jak? A proč? (právě čtete)
Jedeme prvně na vodu, co byste doporučili pro rodinu s dětmi?
Děti na vodě – vodní turistika a rafting
Děti na vodě – začínáme se slalomem
Děti na vodě – rychlostní kanoistika

A teď to hlavní. Voda s dětmi. Jak? Proč? Jaké jsou tvé zkušenosti? Co poradíš ostatním?

Na jednom českém vodáckém serveru se nedávno rozběhla diskuze na téma, v jakém věku je vhodné zasvětit vodákova potomka do vodáctví. Se zájmem jsme ji sledovala. Objevovaly se různé odpovědi, nejčastěji asi „malé dítě z toho nic nemá, nejdřív tak ve dvanácti, když už z toho má rozum, ale to je zase v pubertě, to s tebou stejně nebude chtít nikam jet.“ Výsledkem celé diskuze tedy bylo, že vlastní děti na vodu pokud možno nebrat a když, tak až v dospělosti.  Ale co s tím, když tatínkovo a/nebo maminčino srdce bije údery pádla o vodní hladinu, ať již divokou nebo klidnou?

Když se nám narodil první syn, vzali jsme ho na vodu hned ve dvou měsících. I když byl březen, bylo nádherné slunné počasí, odhadem 20 stupňů (to leckdy není ani v létě), pluli jsme na úseku Sázavy, který je klidný a známe ho jako své boty. Byli jsme si na 1000 procent jistí, že se nepřevrhneme (s kojencem v lodi se prostě nesmíte převrhnout!). Abychom pokryli i drobné zbývající riziko, drobeček byl navléknutý do dětské vesty s límcem. Po cestě si dal mlíčko, přebalili jsme ho na ostrůvku, spokojenost panovala na všech stranách.

Druhorozenou dceru jsme vzali na Otavu kolem 1 roku. Jelikož se uměla postavit, dokázala vykouknout přes okraj lodi a výlet si docela užívala. I někteří moji další kamarádi vzali své ratolesti na vodu mezi 1. a 2. rokem a popisují, že se to dětem líbilo. Krajina kolem lodi se mění, asi jako při projížďce v kočárku, v lodi je dost místa pro pohyb batolete i nějakou tu hračku. Vzhledem k tomu, že batole přes den ještě hodně spí, je třeba mu připravit nějakou postýlku (nafukovací matraci na dno, lodní pytel), na které část cesty prospí v suchu a rodiče mohou ukrajovat kilometry z naplánované trasy. Přesto, doporučuji nebrat si hned pro začátek velké sousto, z mé zkušenosti trpělivost dětem dochází kolem dvanáctého upádlovaného kilometru, za patnáctým kilometrem se dá očekávat krize, kdy se dítě domáhá okamžitého přistání indiánským řevem.

Tak od druhého roku pozoruji, že si syn zážitky z našich vodáckých cest pamatuje – třeba po roce připomene něco, co jsme na vodě viděli nebo zažili. Protože naše děti nemají z vody negativní zážitky (každé z nich zažilo jenom jedno „výukové“ vypadnutí), na vodu s námi jezdí rádi. Výlet na vodu považuju za skvělou náplň společného volna – jsme v přírodě, zvládneme větší porci kilometrů, než pěšky, v lodi spolu vedeme čilou komunikaci, zpíváme, povídáme si, svačíme…

KOJENEC v lodi (do 1 roku) – pouze pro vodácké šílence – jedině, pokud jsou vaše vodácké schopnosti takové, že se 100% nepřevrhnete. I tak nezapomeňte dát dítěti vestu s límcem (jsou atestované tak, že pokud dítě vypadne do vody, vesta ho sama převrátí na záda, aby bylo obličejem z vody a mohlo dýchat. Do lodi dítě (ani psa) nikdy nepřivazujte, dětská autosedačka „vajíčko“ je také blbost (pokud byste dítě do ní přivázali).MALÉ DÍTĚ (1-3 roky) – užívá si plavbu v lodi jako vyjížďku v kočárku. Kvalitní vesta je nutnost. Nevěřte nafukovacím vestám ze supermarketu, na českých řekách můžete potkat třeba i ostrou větev nebo kámen. Helma doporučena. Volte úsek, který znáte a nebudete s ním mít problém, aby malý vodák nezačal svoji kariéru nepříjemným převrhnutím. Jezy, na které si 100% nevěříte, raději obejděte. Doporučená délka denního úseku max. 12 km.DÍTĚ ZAČÍNAJÍCÍ PLAVEC (4-6 let) – kvalitní vesta nutná, helma doporučena. Zatímco do 3 let bych doporučila plavbu s dětmi jenom opravdu zkušeným vodákům, starší děti můžete vzít na loď, i když nejste zrovna mistři. Zvolte lehký a nepříliš dlouhý úsek řeky (max. 4 hodiny plavby), pozvěte další kamarády s dětmi a vyrazte.ZAČÍNAJÍCÍ HÁČEK (7-11 let) – vesta je i nadále nutností (při vypadnutí z lodi může dítě zazátkovat) a třeba si společně troufnete i na nějaké jezy. Pádlo pro malého háčka by mělo mít odpovídající délku a hmotnost. Plánujte krátké trasy, malý háček nevydrží pádlovat celou dobu.

ZAČÍNAJÍCÍ KORMIDELNÍK (cca. od 12 let) – věk, kdy začít, se liší podle fyzické zdatnosti dítěte a hmotnosti rodiče – potencionálního háčka. Začněte tím, že svému dítku svěříte kormidlování na nějakém klidném úseku, když zrovna nejste v časovém presu a jste výjimečně dobře naladěni. Pak jen odevzdaně proplouváte vrbičkami a narážíte do břehu. Malý kormidelník se pravděpodobně brzy vyčerpá, ale když si odpustíte poznámky typu: „Čí ty jsi dítě, po mě tedy určitě ne!“, bude to zkoušet tak dlouho, až jednoho dne poplujete rovně. Pokud si chcete ušetřit nervy, posaďte do lodi 2 děti stejného věku, které si společné učení jistě velmi užijí.

Lidi často řeší zásadní věc vypadnutí dítěte z lodi, toho se nebojíš?

Podle mne, každé malé dítě musí alespoň jednou z lodi vypadnout, aby vědělo, o čem to je. Pak už si většinou dává pozor (na rozdíl od našeho psa, který vypadává z lodi opakovaně, stále se nepoučil a při plavbě stojí a štěká na přídi). Děti by měly mít na sobě kvalitní a dobře padnoucí vestu a helmu, takže vypadnutí na klidném úseku řeky pro ně není nebezpečné a pro příště si to budou pamatovat.

Co děti a táboření?

Samostatnou kapitolou je táboření. Příjemné je, že ve stanu nejsou postele, ze kterých by děti mohly spadnout – často mi na vodě ve stanu spaly lépe než doma. Přesto jsem si raději stan stavěla dál od skupiny, aby mne kamarádi neprokleli za nevodáckého budíčka v 6 ráno. Osobně upřednostňuji opuštěnější řeky, kde se ještě dá mluvit o stanování v přírodě. Na Sázavě v kempu Omaha jsme spali v krásném indiánském Tee-pee, v Chorvatsku jsme často byli na tábořišti u řeky sami. Proti tomu na Vltavě jsem si říkala, jestli se vůbec dá mluvit o pobytu s dětmi v přírodě? Přeplněné tábořiště, ve vedlejším autě koukali na film, o kus dál běžela diskotéka.

Když už jsme u toho táboření, vodácké kempy mají pro rodiče jednu velkou nevýhodu – jsou u řeky. Zvýšená opatrnost je tedy na místě, když je někde strmý břeh a hned pod ním proud nebo hloubka, nechávám děti i v kempu ve vodácké vestě.

Mluvila si o tom, že si děti vzala i do Chorvatska…

Ano, nedalo mi to a ve věku 1,5 a 3,5 roku jsem vzala děti na vodu do Chorvatska. Chorvatské řeky jsou moje srdeční záležitost, jezdíme tam s cestovkou už léta a já se stále nedokážu nabažit jejich průzračné vody, vodopádů různé výšky a co si budeme povídat, také bezkonkurenčně krásného počasí. Říkala jsem si, že se uvidí, jak to dopadne, když nám to na vodě nepůjde, zůstaneme v autobuse a na skupinu vždycky počkáme v kempu. Vše ale probíhalo nad očekávání. Tříletý syn se mnou sjížděl všechny stupně, zatímco dcerka spokojeně spala – před stupněm jsme ji vyložili z lodi, přenesli a zase naložili. Spala až do okamžiku, kdy neopatrná maminka nabrala bokem pod jedním vodopádkem vodu a osprchovala ji. To by se ale nelíbilo nikomu, takové probuzení.

Jak je to s dětmi ve vyšším věku?

Kolem 7. roku se děti rády chopí pádla a pomáhají rodičům na háčku. Nevydrží sice pádlovat celou dobu, to ale neznamená, že byste jim měli tuto kratochvíli odebrat, raději si naplánujte kratší trasu a počítejte s tím, že část cesty budete singlovat. To mi připomíná maminku, která s 8-letou dcerou odpádlovala 42 km Sázavského Samba Maratonu, který pořádáme. A ještě se umístily na 2. místě v ženské kategorii. Klobouk dolů.

Kolem 12. roku již mohou děti začít sbírat první zkušenosti na kormidle a v patnácti vám řeknou: „Mami, tati, letos na vodu nejedu s vámi, ale s kámošema.“ Zamáčknete slzu a víte, že se vám jeho vodácká výchova povedla.

Pokud vaši ratolest voda chytla, může začít chodit do vodáckého oddílu, kde ho naučí nejen dobře pádlovat na kanoi i v kajaku, dodržovat pravidla bezpečnosti na vodě, ale i tábořit, vařit pro bandu nenasytných kamarádů a vůbec se o sebe postarat. Oddíly většinou přijímají děti od 8-10 let, některé i mladší. Další zajímavou vodáckou možností je oddíl kanoepola (vodní pólo na kajaku), který přijímá děti od 10 let a nabízí zajímavou možnost sportovat na vodě bez tlaku na vrcholové výkony. A pak samozřejmě existuje i mnoho oddílů vodního slalomu a sjezdu či oddílů rychlostní kanoistiky.

Aničko, díky za rozhovor, hlavně za cenné rady a zajímavé zkušenosti.

Vodácká cestovka POVODA si zakládá na tom, aby byla opravdu pohodová. V létě vyráží na zájezdy do Chorvatska, Francie nebo Itálie, levnou variantou vodáckého dobrodružství jsou slovenské řeky Orava, Váh a Hron nebo třeba polský Dunajec, divoké řeky sjíždí nejen v Rakousku, ale hlavně v Bosně a Hercegovině nebo v Albánii.  Nechybí ani tuzemské destinace, kde zasvětí do vodáctví i úplné začátečníky. S POVODOU vás nečekají extrémní vodácké výkony, ale spíše příjemně strávený čas na vodě a u vody s partou stejně naladěných lidí. Více na www.povoda.cz.