Na vodu na Réunion. Jaký vlastně je?

Pro mnohé již tradiční destinace, jako australský Penrith nebo Al Ain na blízkém východě, s sebou nesly řadu obtížností a nejasností v podobě povinných karantén za nemalé náklady, rizik zrušení letů, nebezpečí pozitivního testu a mnoho dalšího. Proto se pro většinu staly tyto lokality díky své rizikovosti na letošní sezónu nerealizovatelnými.

Na přípravu za teplem se nelétá, protože bychom neměli rádi zimu, ale zkrátka kromě všech fyziologických výhod tréninku v teple nese nespornou výhodu ještě fakt, že na rozdíl od studené evropské vody a mínusových teplot vzduchu, vám nevadí, že se namočíte, když třeba zkoušíte průjezd „na hraně“. Když k tomu přidáte rozdíl několika vrstev oblečení a svobodu pohybu, myslím, že už nemusím nikoho přesvědčovat, proč létáme tak daleko.

A protože se nikomu nechtělo zůstat po celou dobu v české kotlině, ještě navíc v nové olympijské sezóně, zbylo na výběr jen několik málo variant, kam za lepšími podmínkami.

Jednou z těch variant byl právě Réunion.

Že jste ještě o možnosti ježdění na vodě v téhle lokalitě neslyšeli? Tak pozorně čtěte… Vždy jsme tuhle lokaci brali jako místo, kam na soustředění asi jen tak nepoletíme. I za normální situace bylo údajně obtížné dostat na ostrov loď a kanál není dostačující na kvalitní trénink. Situace se ale obrátila a člověk si musel srovnat plusy a mínusy.

Jak se tam dostat?

Cestovat přes letiště Charles de Gaulle v Paříži s lodí je vždycky cesta s mnoha otazníky.

Samozřejmě záleží, jak se podaří vyjednat letenka. Některé varianty, jsou trochu komplikovanější, ale realizovatelné je ledacos.

Když jsme s mikroskupinou letěli poprvé – to bylo na přelom roku hned po Vánocích, museli jsme si v Paříži po přistání na Charels de Gaulle vyzvednout lodě i zavazadla a po vlastní ose se přesunout na druhý konec města – letiště ORLY. To by samo o sobě nebylo zas takovým problémem, kdybychom neměli na celý přesun pouze něco málo přes tři hodiny. Varianta jít do autopůjčovny, vyzvednout auto, přejet na druhé letiště a ještě ho stihnout vrátit, byla příliš riziková. Tak jsme zkusili využít sociální sítě. Přidali jsme se do skupiny „Češi žijící v Paříži“ a po nedlouhém vyjednávání byl odvoz zajištěn.

Zajímavější to teprve začalo být, když na prvním letišti nebyli připraveni u nadměrných zavazadel na tak dlouhé zavazadlo, jako je slalomová loď. Z drahocenného času se nám rázem ukrátila hodina, kdy jsme čekali na povolení manažera letiště, aby nám mohli lodě vydat na jiném místě než k tomu určeném. Karty však byly na naší straně, a tak jsme stihli bez zbytečného čekání plynule i se všemi zavazadly nastoupit do druhého letadla, jehož cílovou destinací bylo město Saint Denis na Réunionu. Pro takovéto případy je asi opravdu jednodušší mít loď na dvě poloviny a trochu více času na přesun.

Nicméně existuje i další varianta a tou je přestupný let přímo z Charles de Gaulle. Když máte štěstí na termín a šikovného člověka, který dokáže vyjednat podmínky pro cestování s lodí, máte napůl vyhráno. Proč říkám napůl?

Protože pokud nás všechny tato doba něco naučila, tak je to rozhodně fakt, že se musíme umět rychle přizpůsobit, že cokoliv plánujeme, dokud se to neděje, nemůžeme to brát jako definitivní. Chce to také počítat s možnými změnami termínů letů, a to až téměř do poslední chvíle. Navíc k takovéto cestě potřebujete za prvé negativní PCR test na Covid-19, za druhé oficiální zvací vládní dopis, za třetí potvrzení od vlastní federace, že jste profesionální sportovec, za čtvrté musíte při cestě vyplnit několik dokumentů, kde prohlašujete například, že budete po příletu sedm dní v dobrovolné izolaci, kontaktní informace, kde se budete zdržovat, dále po sedmi dnech od příletu musíte absolvovat další PCR test, po předložení negativního výsledku vám je umožněno využívat vnitřní prostory (posilovna, šatna) na sportovišti – teprve v tu chvíli máte „vyhráno“ a můžete se naplno pustit do plnohodnotného tréninku.

Ale jak je to vlastně s tím tréninkem?

Asi se nejdříve zastavím u klimatických podmínek, které ho dost ovlivňují. Po absolvování desetihodinového letu z Paříže je na místě poměrně příjemný časový posun pouhých tří hodin. Jakmile vystoupíte z letadla, zhluboka na vás dýchne teplý tropický oceánský vzduch a všudypřítomná pohoda vyznačující se francouzskou ležérností, kterou místní obyvatelé přijali za svou.

Kromě toho, že vzduch je teplý, je také dost vlhký a tak vám je hned jasné, že vyšší fyzická aktivita bude tělu dávat dost zabrat a propotíte nejedno tričko. Teplota ani v noci neklesne pod, přes den jinak příjemných, 26 °C, což mě přivádí na první radu – jestli chcete při spánku kvalitně regenerovat, hledejte ubytování s klimatizací.

Protože jste na ostrově, a ještě v období dešťů, musíte si zvyknout, že se dost často namočíte a to nemusíte ani do vody. Jste neradi mokří? Potom by deštník nebo pláštěnka měly patřit do vaší výbavy na cesty. Zároveň si ale přibalte opalovací krém, protože sluníčko tady má opravdu sílu.

Réunion byl dříve vyhlášeným a hojně navštěvovaným surfařským rájem. Pro narůstající počet útoků žraloky je však dnes s výjimkou několika chráněných pláží na většině míst surfování a dokonce i koupání zakázáno. Místní obyvatelé dodnes nejsou s tímto rozhodnutím zcela ztotožněni a asi nejzajímavějším řešením, jak čelit této hrozbě, je organizované surfování, kdy je pod vodou rozmístěno několik „hlídačů“ potápěčů s harpunami. Surfařům je ale i tak doporučeno mít oči na stopkách. Tak co, troufli byste si?

Vzácností není ani výskyt menších zubatých jedinců v zátoce přímo pod tratí, kde se rozjíždíme před tréninkem. Bylo nám však doporučeno se tím příliš nestresovat, protože nebezpečný je pro nás žralok, který je větší než 1,5 metru, zatímco ti, které vylovili v červnu loňského roku měli teprve 1,4 m. No naštěstí jsme zkoumat rozměry žádného z nich nemuseli.

Po úbytku turistické návštěvnosti díky „žraločím opatřením“ se Réunionská vláda zaměřila na zvýraznění ostatních předností exotického ráje a nejspíš i díky tomu se v roce 2013 postavil vodácký areál, který nabízí svezení na divoké vodě v podstatě několik stovek metrů od pobřeží oceánu. Zátoka, ze které je čerpána do kanálu voda nabízí slanou i sladkou variantu. Jak je to možné?

Areál se totiž nachází na řece, která se hned za rohem vlévá do oceánu. Za normálního stavu v řece příliš vody není, a tak se mísí oceánská s tou pevninskou a převládá spíše slanost, kterou ale vyvažuje průzračnost. Jaká je konzistence vody poznáte hned na první pohled. Čím více je v kanále pěny, tím je voda slanější. Naopak když více prší, z nedalekých hor se doslova přivalí do hněda zbarvená ledová voda – stoupne hladina zátoky a celý kanál se zbarví podle bahna, které s sebou voda z hor přinese. A to, že se voda přivalí jsme zažili v plné síle, kdy se během intenzivního deště změnily podmínky na trati k nepoznání. A podmínky se změnily nejen na trati, ale i na parkovišti, trenéry jsme viděli rychle odbíhat k zaparkovaným autům, aby je zachraňovali před rostoucí hladinou vody.

Pro zástupce místního vodáckého klubu byla letošní „zima“ doslova zatěžkávací zkouškou, kdy museli organizovat tréninkové hodiny pro několik reprezentačních týmů. O údržbu kanálu se starali s ochotou a snažili se vždy vyjít vstříc.

Jestli jste jezdili na trati v německém Markkleebergu, bude vám ta v Saint Suzanne povědomá. Má totiž stejné koryto a typickou ostrou pravotočivou zatáčku.

Tím ale veškerá podobnost končí. Když se mě lidé po návratu z prvního soustředění ptali, jaká ta trať vlastně je, aby věděli, co mohou po svém příletu očekávat, přemýšlel jsem, jak ji co nejlépe vystihnout. Není totiž podle očekávání – špatná, není ale ani skvělá. Odpovídal jsem tedy slovy Jíři Prskavce – „Jsou tratě, kam když přiletíš, tak tě to baví hned, můžeš si hrát s vodou a čas šíleně letí. No a potom máš tratě, které nejsou zlé, ale když jezdíš techniku, tak se s pocitem, že utekla hodina po dvaceti minutách díváš na hodinky, a tak nějak ti tam něco chybí.“

Tím jsem pravděpodobně vzbudil u většiny závodníků spíše negativní očekávání, a tak se stalo, že když jsem se jich ptal, jak se jim kanál líbí, byli mile překvapeni a z jejich úst zaznívalo, že je vlastně super. Trať nabídne slušné převýšení, ne zrovna ten nejsilnější proud, ale žádné ořezávátko to taky není. Co během jízdy dolů chybí, je pořádný válec. Na některých místech má člověk pocit, že by možná chtěly některé z těch variabilních plastových překážek trochu posunout, aby vznikl pevnější vracák nebo hezčí vlna. Ale možná právě tou svou „neučesaností“ je svým způsobem dost podobný trati v Tokiu. A to je fakt, který by pro naše olympioniky, kteří tady déle než měsíc tvrdě makali, mohl hrát významnou roli, protože až se olympiáda zeptá…

Když už se bavíme o ježdění na vodě, ostrov skrývá snad nekonečné množství různých vodopádů, potůčků či řek. Na některých z nich existuje zavedená služba výletu s průvodcem.
V případě této varianty máte v ceně cca 20 EUR půjčení materiálu, trek drsným terénem z cíle na start proti proudu a následné sjíždění divoké řeky s různými skoky od 2 až do 7 metrů převýšení. Podle slov skupinky, která se na tohle dobrodružství vydala, průvodce dobře poradí, kde zastavit, co přenést, ale na úroveň jeho vodáckého umu se příliš spoléhat nedoporučuje. Významným ovlivňujícím faktorem, jak už to tak bývá, je stav vody.

Kromě pádlování zde naleznete spoustu přímo pohádkové a pestré přírody. Plno dechberoucích výhledů, bohatou flóru s mnoha endemickými druhy rostlin, hromadu možností turistických výšlapů a cestiček džunglí s orchidejemi téměř na každém rohu.

Réunion je sopečného původu a jedním z největších lákadel je stále aktivní sopka Piton de la Fournaise, kde jsme se chvílemi cítili jako někde na Marsu. Převýšení na ostrově vzhledem k jeho rozloze o velikosti cca 2 500 km², což je pro představu zhruba 5x Praha, je díky sopečnému původu veliké. Nejvyšší vrcholy hor se tyčí do výšky přes 3 000 m a to hned poznáte i na teplotě, kdy na pobřeží máte klidně o pět stupňů více, než deset minut jízdy autem směrem do vnitrozemí.

Zpestřením od stereotypních tréninkových dnů může být i relaxační návštěva pláže chráněné korálovým útesem, kde si můžete doslova sáhnout na různé druhy ryb a prozkoumat podmořský svět. Při pohledu na sytě zbarvenou přírodu, která z auta směrem od pobřeží připomíná válečný film z Pacifiku, byste očekávali, že bude kromě rostlin i plná exotických zvířat, papoušků, opic, šelem atd. S tím vás bohužel musím zklamat. Má to ale i své výhody a to například, když se prodíráte džunglí nemusíte mít obavy, že potkáte jedovatého hada, pavouka, nebo že vám na krk skočí nějaká šelma.

Suma sumárum trénink je zde náročný a kvalitní, příroda úchvatná, díky tomu, že Réunion je francouzský departement – jste stále v Evropské Unii, takže můžete libovolně používat data v telefonu, nepotřebujete žádná víza a v neposlední řadě platíte v Eurech. A to je věc, která rozhodně stojí za zmínku. Za jednu hodinu tréninku v Emirátech si totiž můžete na kanále v Saint Suzanne užít dokonce 9x.

Pro ty z vás, kteří si právě říkáte, jak se všichni máme, že si vesele cestujeme světem mám jen malou ochutnávku, jak to v praxi vypadá. Týden do odletu se vám už potřetí změní datum odletu, potom, co změnu potvrdíte, nastane změna další, řešíte, co s loděmi, když se právě dozvíte, že do letadla z Paříže do Prahy se nevejdou. Zkoušíte zařídit, aby se pro ně dojelo autem, jenže – průjezd Německem je nemožný. Hledáte jiné způsoby – přes armádní speciál až po cargo odvoz. Aby toho nebylo málo, před odletem se musíte nechat otestovat, během letu se zaregistrovat do příjezdového formuláře, kde se dozvíte, zda musíte do izolace či nikoliv a poté znovu hurá na test.

Všechno špatné je však k něčemu prospěšné a pevně věřím, že si z téhle doby odneseme i plno pozitivních změn. Už teď je vidět, že i když se plno věcí zdá na první pohled nemožných nebo nerealizovatelných, když se zkrátka chce, tak to jde.