Konečně jsem na cestě. Po mnoha dnech stresu, pochybností a nekončící práce jedu nocí směr Gosdorf. Je to vesnice na rakousko-slovinské hranici. Protéká jí řeka Mur a odtud chceme vyrazit na plavbu po řekách Balkánu, kterou plánujeme ukončit v deltě Dunaje.
Když mi Petr Bartl před rokem na výstavě v Německu vyprávěl o svém plánu na splutí Dunaje, myšlenka mě okamžitě zaujala. Já vyrobím speciálně upravené plováky, Petr zajistí zbytek vybavení na cestu – a hurá na řeku. Jako nejvhodnější období jsme vybrali podzim, abychom se vyhnuli komárům! Bohužel jsem neměl tušení, kolik práce se na mě před odjezdem nahrne a že nakonec vyrazíme o měsíc později, než bylo v plánu.
Je 17. listopadu, když vyrážíme na cestu. Ráno trávíme přípravou a výběrem vybavení. S podobným výletem nemám žádné zkušenosti a dochází mi, že vlastně nejsem vůbec připraven a že z mojí strany půjde o absolutní improvizaci. Jsem rád, že s sebou budu mít Petra s jeho bohatými zkušenostmi ze sjíždění řek.
U řeky zjišťujeme, že máme příliš vybavení a náklad redukujeme na minimum. I tak to vychází na pět až šest loďáků na člověka. Přidáváme kolejda, náhradní pádlo a bezpečnostní vybavení. Započítáme-li hmotnost plováku a pádlera, budeme mít každý hodně přes 100 kg. Když dostrkám svůj plovák na vodu, Petr už je uprostřed řeky. Skočím na prkno a je to tu, vyplouváme, dobrodružství začíná. Prvních pár záběrů. Zkouška stability. Jo, to půjde.
První den jedeme pouze tři hodiny. Musíme ještě vyladit stavění stanu, jak budeme vařit, kde budeme spát apod. První noc je chladná, zima už je tady. Vlhký říční vzduch pocit chladu ještě umocňuje. Náš plán je pádlovat každý den od osmi ráno do čtyř odpoledne s půlhodinovou přestávkou na jídlo. Takto bychom chtěli urazit 40 až 60 kilometrů denně. Brzy však zjišťujeme, že taková vzdálenost je nereálná. Náš odhad vycházel z Petrových zkušeností z léta, ale teď je zima, vody je méně a proud pomalejší.
Pomalu dolaďujeme vybavení. Mám s sebou dvě pádla a rozhoduju se po většinu času používat tvrdší žerď, měkčí si nechávám jen na chvíle, kdy si chci odpočinout. Po celou dobu musíme být mimořádně ostražití. Abychom byly pohyblivější, rozhodli jsme se, že pojedeme bez neoprénů, v normálním oblečení. Máme vymyšleno jak postupovat, kdyby někdo do ledové vody spadl.
Kam oko dohlédne, všude bílo. Veškerá vegetace je namrzlá, občas zahlédneme zvěř nebo ptáky. Mnoho lidí se v tuto roční dobu u řeky nepohybuje. Jenom při přiblížení řeky k obydleným oblastem občas zahlédneme místní. Začínají namrzat i naše prkna. Brzy budou obalená a ztěžklá silnou ledovou krustou. Centimetrová vrstva ledu na prkně, centimetrová vrstva na botách, ruce i nohy zebou.
Na soutok s Drávou dorážíme třetí den. Poprvé jsme se setkali s podzimní mlhou. S neproniknutelnou mlhou, která nám bude znepříjemňovat cestu po mnoho dalších dní. Mlhou tak hustou, že před sebou, za sebou i všude kolem sebe nevidíme vůbec nic, jen bílou stěnu. Po několika hodinách pádlování v takovémto prostředí se dostavuje závrať, podobný pocit, jako když si dáte pár piv.
Čtvrtý den přijíždíme do civilizace, do maďarského pohraničního městečka Barcs. Těšíme se, že si dáme sprchu, pizzu a možná i pár piv. S čím nepočítáme, je setkání s pánem z maďarské pohraniční policie, kterým nám vysvětluje, že naše počínání je ilegální. Řeka Dráva tu tvoří hranici mezi Maďarském a Chorvatskem a pohyb po ní je bez patřičného povolení zakázaný.
Zjišťujeme možnosti získání povolení – pro tento rok se již nevydávají. Platíme pokutu 70 eur a vyslechneme si výslovný zákaz pokračovat dál v plavbě. Zatím prý problém nemáme, pokud bychom se ale rozhodli pokračovat, pak nastane problém skutečný. Policie nám domlouvá ubytování v „nedalekém“ penzionu. Po 45 minutách tam dotlačíme vybavení, ubytujeme se a Petr telefonuje manželce, ať se připraví na náš případný odvoz příští den.
Sedíme u dříve vysněné a nyní proklínané pizzy, kvůli které jsme opustili klid a bezpečí divočiny a přemýšlíme, co dál. Nechceme se smířit s tím, že naše cesta skončí takhle brzy, po několika dnech. Když nás chytnou na řece, bude to pěkný průšvih, když to ale teď zabalíme, tak katastrofa.
V Barcu trávíme celý den. Doplňujeme zásoby, dokonce jsme si dali práci s prkny a zbavili je jejich více jak centimetrové námrazy – stačilo 80 litrů horké vody na jedno prkno. Další den začíná ve 3:30. Potichoučku vstáváme a za chvilku už procházíme nočním Barcem. Pokud by nás někdo potkal, museli bychom mu, ve vestách s rozsvícenými čelovkami a s prkny na kolejdách a vším naším vybavením na nich, připadat jako mimozemšťané. Daří se nám mizet celkem nepozorovaně, dokud , přibližně v půlce cesty, nepotkáme auto. Samozřejmě je to policie, ale naštěstí mají svých starostí dost a zdá se, že je nezajímáme. Dosprintujeme k řece, naházíme prkna na vodu, na ně vybavení a mizíme. Od teď se už budeme civilizaci vyhýbat.
Osmý den dosahujeme konečně Dunaje. Charakter našeho putování se mění. Dunaj je tady přes 500 metrů široký, lodní doprava je hustá a lodě, které potkáváme, obrovské. Jsou pro nás i dost nebezpečné. Posádka lodi nás nevidí a i kdyby nás viděli, stejně nemohou zastavit nebo změnit kurs. Horší je, že díky časté mlze ani my nevidíme je. Občas se nám daří vyhnout až na poslední chvíli. Na široké řece nás trápí protivítr, jehož překonání nás stojí hodně úsilí. Místa pro nocleh musíme vybírat opatrně, cedule s nápisy „Pozor miny“ připomínají nedávné balkánské války.
Hranice Srbska dosahujeme desátý den. Srbsko není v Evropské unii a rozhodně nechceme další problémy s pohraničníky. Hledáme pohraniční policii, ale nejbližší stanice je několik kilometrů od řeky. Nechce se nám nechávat vybavení bez dozoru u řeky a rozhodujeme se pokračovat dál, další stanice by měla být v Novim Sadu, několik kilometrů dále po proudu. Tohle rozhodnutí později znamená den strávený v Bělehradu ve společnosti srbské cizinecké policie, zakončený pokutou 100 eur pro každého.
V Bělehradu naše putování končíme. Vánoce jsou za dveřmi a rádi bychom je strávili se svými rodinami. Za rok bychom se sem chtěli vrátit a naši plavbu do Černého moře dokončit. Vyrazíme dříve, už v říjnu. Budeme pokračovat se stejným vybavením, ale rychleji. Vyšší hladina vody zajistí rychlejší proud. Za čtrnáct dní jsme urazili 700 kilometrů, 1200 nám ještě zbývá. Odhaduju, že nás čekají ještě čtyři týdny zajímavého dobrodružství.
text: Abel Cathelineau, foto: Peter Bartl a Abel Cathelineau
překlad: Ondra Müller
Článek vyšel ve 2. čísle HYDRA 2012.
