Na mořském kajaku v období dešťů

Úplně na úvod musím přiznat, že nadpis článku není úplně přesný – na výlet na kajaku jsem se vydal ještě bezpečně v „oficiálním“ období sucha, kdy měl do začátku dešťů zbývat zhruba měsíc, ale změny podnebí, které se i v tropech projevují stále výrazněji, přinesly deště mnohem dříve.

Do přístřešku v malém rybářském přístavu ukrytém hluboko v hustém mangrovovém porostu postupně vykládám svoje vybavení a loučím se s Natem, který mě sem přivezl. „Ať ti to dobře dopadne“, říká, „ale měl jsi přijet dřív, teď začínají deště a jsou už velké vlny“.

Třídím si vybavení a za nesměle zvědavého pokukování místních začínám připravovat loď. „Ano, je to nafukovací kajak a jedu s ním na moře“, odpovídám s úsměvem. Mezi rybářské loďky u břehu odnáším kajak, uvnitř rozmístím lodní vaky, upevním kokpit, připravím pádlo, obléknu si vestu a vyjíždím.

Jsem několik kilometrů jižně od města Ranong, od kterého se dál na jih rozkládá thajské pobřeží Andamanského moře. Je to oblast džunglí pokrytých strmých hor, jejichž svahy sestupující k moři přecházejí v husté mangrovové lesy porůstající členité pobřeží, u kterého se na mořské hladině vznáší několik zelených ostrůvků.

Na pevnině zde pláže téměř nejsou a cesta na otevřené moře vede několik kilometrů porosty mangrove. Ty ukrývají bludiště klikatících se vodních toků, jež místo břehů mají hustě propletené kořeny stromů, jejich šířka se blíž k moři dramaticky zvětšuje a směr jejich proudu se mění podle přílivu a odlivu, stejně tak jako výška jejich hladiny.

Kdy v Thajsku vyjet na kajaku na moře?

Záleží na konkrétní lokalitě a trase, ale obecně je nejbezpečnější vyjet v období sucha. Jak jsem ale zmínil v úvodu článku, relativně velmi přesné ohraničení období sucha a dešťů už několik let neplatí a dochází ke stále výraznějším výkyvům počasí, se silnými dešti a bouřkami i hluboko v období sucha. Delší trasy je dobré plánovat na měsíce uprostřed období sucha, vždy je ale třeba počítat s tím, že se počasí může kdykoli změnit.

Těsně před vyplutím začal odliv a jedu tedy po proudu, cestou míjím další a další přítoky a ramena. Za malou pláží z naplaveného písku se napojuji do hlavního toku, jehož šířka už po několika dalších minutách dosahuje přes jeden kilometr. Úzká a klikatící se ramena jednotlivých toků jsou okolním lesním porostem dobře chráněna, jak se ale tok narovná, rozšíří a přiblíží k otevřenému moři, situace se velmi rychle změní a postupuji proti sílícímu větru a vlnám.

Na předposledním „rohu“ pevniny, kde se mangrovová řeka přelévá v široké ústí, sílí vítr natolik, že raději zastavuji v malé rybářské osadě. Shluk několika hustě na sebe nalepených domků postavených na jednom z mála míst lehce vyvýšených nad mořskou hladinu obklopuje ze tří stran mořská voda a z další potom mangrovový porost. Vesnice není spojená žádnou pozemní komunikací s dalšími místy na pevnině, jediná úzká cesta vede několik kilometrů odsud na malou pláž, u které místní rybáři kotví své lodě, pro které je ve vsi za odlivu příliš mělko. Jediná cesta do „civilizace“ odsud vede loďkou zpět proti řece v mangrove do maličkého rybářského přístavu, ze kterého jsem vyplul.

Vítr sílí natolik, že si mezi místními začínám vytipovávat, koho požádám o nocleh. Ale předběhli mě a už nabídku na přenocování dostávám. Pro případ nejvyšší nouze mám tedy ubytování zajištěné, zatím ale s úsměvem odpovídám, že se vítr určitě utiší a já budu pokračovat dál na ostrov necelých 8 kilometrů přes moře.

Přání bylo splněno, ale zřejmě jsem si měl jeho znění pečlivěji rozmyslet. Když se vítr konečně utišil a vlny se zmírnily, je už docela pozdě a slunce se sklonilo tak nízko, že mu to tady v tropech nebude za obzor trvat už moc dlouho, a navíc se při tomto počasí nedá odhadnout, jak dlouho může cesta ještě trvat mě. Na váhání moc času rozhodně není. Loučím se s místními, zapínám vestu a pádluji směrem k ostrovu.

Tentokrát jsem své přání zřejmě dokázal formulovat již přesněji a po celou cestu se silný vítr nezvedl, vlnky celkem neškodně čeřily hladinu, a navíc jsem si vhodnou pláž k noclehu vyhlédl ještě s pěknou rezervou před západem slunce a úplnou tmou. Nakonec tomu ale přeci jenom ještě něco chybělo…

Břehy jsou na tomto pobřeží dost často velmi pozvolné a na písčité pláže navazují dlouhé mělčiny plné mazlavého bláta, které jsou za přílivu skryté a k životu se probouzejí za maximálního odlivu.

A to je zrovna teď.

Pro spousty drobných živočichů, kteří v blátě pod mořskou hladinou čekají právě na tento okamžik, to je příležitost k mnoha aktivitám. Pro mě to v tuto chvíli taky znamená docela aktivní pozdní odpoledne, kdy musím z kajaku postupně odnosit všechno vybavení a brodit se při tom do půli lýtek v hustém a mazlavém bahně. Jako odměnu jsem našel pěkné místo k zavěšení hamaky pár metrů od malé, kryté pláže s výhledem na několik osamělých mangrovníků, malou zátočinu a vysoké hory dál na pevnině, které úžasně dokreslují husté mraky zbarvené do sytých odstínů temně oranžové a červené. Jak se po setmění koupu v klidném, teplém moři, užívám si ještě další světelnou podívanou – bioluminiscenci, kterou v temnotě noci vyvolávají droboučké mořské organizmy, jež při dotyku vydávají modrozelené světlo.

Co na delší výpravu vzít s sebou?

Kromě nezbytné vesty potom náhradní pádlo, boty do vody s pevnou podrážkou a tabulky přílivu a odlivu. Dostatečnou zásobu pitné vody s bohatou rezervou, neboť na zdroje vody na ostrovech a v odlehlých částech pobřeží nelze spoléhat, o to méně potom právě v období sucha. Není dobré podcenit ochranu proti slunečnímu záření a nelepší je mít zakryté veškeré části pokožky, které by mohly být vystaveny slunci – v tropech se můžete spálit během několika desítek minut.

„Jedna studna je támhle v zátočině v mangrove a druhá tady dál na pláži,“ říká mi překvapivě slušnou angličtinou starší muž, který za odlivu sbírá na pobřeží drobné mořské živočichy. „Voda ve studni v mangrove je lepší,“ dodává. Před další cestou si potřebuju nabrat co nejvíc vody a vyjíždím na kajaku do protější zátoky porostlé mangrovem. Odliv sílí a do nitra ostrova po zužujícím se toku pokračuji proti docela silnému proudu. Po několika minutách vidím na vyvýšeném břehu malou mýtinu, kde by podle popisu mohla studna být. K mohutným, pokrouceným kořenům mangrove uvazuju kajak, zasunu pádlo do lodi a vystupuju. Noha mi sklouzne a zapadám mezi změť kořenů. Je tu hloubka! Jednou rukou se držím kořene nad vodou a v silném proudu se nohama snažím pod hladinou nahmatat další kořen, na který bych si mohl stoupnout a dostat se na břeh. Po několika docela napínavých minutách se mi to podaří a na souši zjišťuju, že jsem asi nevystoupil u správné mýtiny a studnu jsem nenašel. Zato jsem měl pár minut na přemýšlení o teoretické situaci, kdy by se mi nohu zakleslou ve změti kořenů nepodařilo jen tak vytáhnout a začal by příliv…

Oblačnost postupně houstne a čím dál častěji přicházejí poryvy silného větru a není tedy moc času otálet. Balím vybavení do kajaku a chystám se pokračovat kolem řady skalnatých ostrůvků dál na jih, kde jsem si podle mapy vyhlédl několik malých opuštěných pláží, na kterých by se snad dalo přespat.

Houstnoucí mraky se mi vůbec nelíbí a velkou radost mi nedělají ani zčeřené vlny. A to jsem zatím pádloval jenom v místech krytých před silnějším větrem. Jakmile se dostanu víc na otevřené moře, vlnky znatelně povyrostly a jejich zpěněné vrcholky se v sílícím větru rychle lámou. Jak se dostávám do otevřeného prostoru mezi dvěma většími ostrovy, nabírá vítr ještě víc síly a výrazně mění směr. Vlny, které dosud sledovaly původní směr větru, se této změně snaží přizpůsobit a začínají dostávat nepravidelný a nečitelný tvar a směr.

Sílící vítr od moře sice zastavil mohutnou hradbu černých bouřkových mraků valící se sem od pobřežních hor, jinak ale nic dalšího pozitivního nepřináší. Kromě směru a síly větru a vln je při pádlování na moři důležité vzít v potaz také slapové proudy, tedy proudy vznikající vlivem přílivu a odlivu. Tyto jevy navíc nepůsobí samostatně, ale jejich vliv se kombinuje. V tomto případě pádluju v pěkné kombinaci sílícího větru, který mění výšku a směr vln, a do toho ještě vstupuje vliv slapového proudu způsobený odlivem. V praxi to znamená, že je cesta v bočním větru a vlnách celkem náročná a přes palubu se mi stále častěji přelévá mořská voda, v místních mělčinách zkalená všemi zmíněnými vlivy do sytě hnědého odstínu.

Na pevninu to je sice jenom něco kolem tří kilometrů, ale skalnaté pobřeží zde padá strmě do moře a není kde vystoupit. Za dalším ostrůvkem přede mnou by měla být vlevo větší zátoka, která by snad mohla být před větrem krytá a kde by mělo být možné se dostat na souš. Sice tam nebude jinak vůbec nic, ale mohl bych tam počkat, než se počasí trochu zlepší. Variant moc není a těch přijatelných je ještě míň. Nejde jenom o to dostat se ve vlnách a větru k pobřeží, ale také najít na pobřeží místo, kde se vůbec dá vystoupit na souš.

U dalšího ostrůvku, za kterým se vlevo otevírá větší zátoka, je čas si přiznat, že pokračovat dál opravdu nemá smysl. Vítr od moře sice dál drží hradbu temných mraků nad pevninou, začíná ale ještě víc sílit a zvedá čím dál větší vlny. Zpátky do rybářské vísky to sice bude asi trochu dál než do nitra zátoky a pojedu proti větru a vlnám, není ale nijak jisté, kde bych v zátoce našel vhodné místo k přistání, ani jak dlouho bych tam musel čekat na lepší počasí.

Následujících několik kilometrů patří mezi jedny z nejpomalejších, a jak později podle záznamu z GPS zjistím, místy jsem se i při maximálním vypětí posouval pěknou rychlostí těsně nad dva kilometry za hodinu.

Nastává fáze nekonečného pádlování, kdy se sice téměř neposouvám, ale zato mám spoustu času na přemýšlení a samy od sebe mě napadají takové pěkné myšlenky, jako jestli byl tenhle výlet dobrý nápad, jestli bych se neměl víc přiblížit ke břehu, i když bych tam stejně nemohl vystoupit, jak se mi asi pojede za tmy nebo co budu dělat, když se vyklopím… Nafukovací kajak je sice pomalejší než plastový, v téhle situaci jsem ale hlavně rád, že je o dost širší a stabilnější. No, zcela upřímně to bude asi tak, že jsem se zatím nevyklopil právě hlavně kvůli tomu.

A přesně tohle jsem řešil už několikrát, vlastně před každou větší výpravou – opravdu je dobré jet zase sólo? Pokaždé si odpovídám, že to přeci jenom je asi lepší než s parťákem, na kterého se nemůžu opravdu stoprocentně spolehnout, a ve velké skupince na vícedenní výlety jezdit nechci… Vlastně si troufnu sám do značné míry právě kvůli stabilitě Seawave. „Vždyť je to ale jenom gumák,“ slyšel jsem několikrát. Jasně, „jenom gumák“, odpovídám v duchu. Ale zato jsem na něm na moři absolvoval už několik stovek kilometrů a rozhodně ne vždy v optimálních podmínkách. Už jsem skoro zpátky u rybářské vsi! Nakonec mi cesta při přemýšlení o tolika zajímavých tématech přeci jenom rychle utekla…

Zhruba 20 minut poté, kdy už pozdě odpoledne připlouvám k rybářům, přináší další černý bouřkový mrak prudký poryv větru. Trvá sice jenom kolem 10 minut a bouřka se následně vzdálila, ale jsem rád, že mě nezastihl na moři. Deště s velmi silným větrem trvaly téměř bez přestání další čtyři dny po mém návratu na souš a sezona delších výletů na kajaku na moři tedy opravdu skončila.