MUR CHALLENGE – rakouská obdoba krumlováku

Vodácké maratony často srovnávám s těmi lyžařskými. V osmdesátých letech a později jsem objížděl lyžařské maratony. Byla to ta nejlepší příprava na vodáckou sezónu. Nebyl jsem špičkový běžec, a tam jsem pochopil, proč tyto závody mají své kouzlo. Dnes televize vysílá přenosy ze seriálu dálkových běhů Visma Ski Classics, ale ukazují jen čelo závodu. Je to tak trochu škoda, neboť v tom několikatisícovém davu se odehrává množství drobných závodů. Mezi státy, kluby a hlavně „nelítostné“ boje mezi kamarády. A i „tam vzadu“ je to mnohdy hodně zajímavé.

Vodácké maratony to mají podobně. Každý si najde svého soupeře.

Jednou na Krumlovském vodáckém maratonu jsem se téměř celý závod střídal s kajakářem, kterého jsem neznal. Až v cíli, kdy jsme si podali ruku, jsem pochopil, proč ho neznám. Byl to Simon Honc z Rakouska. Tím začalo přátelství s rakouskými kajakáři. Projevili přání uspořádat podobný závod u nich doma.

Byli jsme pozváni na nultý ročník, na řeku Mur, kde si chtěli vyzkoušet, jak by takový závod mohl vypadat. Závod s názvem Mur Challenge se konal koncem října a počasí rozhodně nebylo vodácké. Velký vítr a zima. Jediné, co bylo vodácké, byl vyšší stav vody, což se naštěstí v dalších ročnících neopakovalo.

Závod startuje v kempu Murinsel, který leží nedaleko známého závodního okruhu série Formule1 Red Bull Ring u Zeltwegu. Přestože byl nultý ročník celkově docela drsný, moc se nám akce líbila.

Po tomto pokusu se závod pořádá každoročně a vyhradil si termín na poslední víkend v září. Já jsem zatím startoval na všech ročnících s Pašíkem na C2. Vzhledem k rychle tekoucí řece se musí startovat po skupinách. Skupina odstartuje v kempu a běží se několik desítek metrů, kde na břehu jsou připravené lodě právě startující skupiny. Po naskočení do lodi čeká závodníky 45 km, které nám zaberou kolem tří hodin.

Krásná čistá voda uhání rychle a závodníci překonávají řadu menších i větších peřejí. Je nutné dobře číst vodu, neboť řeka se neustále klikatí. Mělčiny vytváří ramena s rychlejší vodou. Na některých místech s velkými vlnami si někteří závodníci občas i zaplavou. Během závodu, podobně jako na našem krumlováku, je jeden povinný přeběh, kde je možnost občerstvení. Po přeběhu, v druhé části závodu čeká závodníky pod dálničním mostem nejtěžší peřej.

My máme tak trochu smůlu, že startujeme v první skupině. Více než polovinu závodu si tedy musíme hledat nejlepší stopu sami. Jakmile nás předjedou nejrychlejší kajakáři, je to mnohem jednodušší. Někteří si neodpustí přátelské rýpnutí. Při jednom z ročníků si ho neodpustil ani Pašíkův bratr, mimochodem výborný kajakář. Jaká byla naše radost, když jsme ho pod obávanou peřejí předjížděli mi. Měl za sebou plavbu v chladných vodách Muru a stál u břehu po krk ve vodě. Tenkrát jsme mu to rýpnutí mohli oplatit.

Cíl je v městě Leoben, druhém největším městě Štýrska. Tak jako u všech podobných maratonů je v cíli nachystané občerstvení a závěrečné vyhlašování výsledků. Procházku v podvečerním městě by bylo chybou vynechat, protože nejen závodění, ale i poznání okolí patří k pěkně prožitému víkendu.

Jak jsem psal v úvodu, tyto vodácké maratony mají neopakovatelné kouzlo a atmosféru. Každý si určitě najde svého soupeře. Já jako kajakář jsem s přibývajícími lety začal tíhnout ke kolektivním sportům. Tím myslím kategorii C2. Tam už člověk není sám, má parťáka, a já tedy tuto kategorii řadím mezi kolektivní sporty. Nejsem odkázaný jen sám na sebe, musím se spolehnout a spolupracovat s tím, s kým pádluji. I ve slalomu jsem v závěru kariéry upřednostňoval kategorii C2. Ta jízda a souhra dvou parťáků mezi brankami je úžasná. Jen je škoda, že svět se zbláznil a vodáčtí bafuňáři kategorii C2 z vodního slalomu vyškrtli. Takže kvůli genderovému vyvážení, se musíme dívat, jak ženy boxují, zápasí, vzpírají, skáčou na lyžích a dělají jiné činnosti, které by v minulosti provázely úsměvy a zděšení nejen na tvářích mužů. Naštěstí na vodáckých maratonech toto není, a tak se setkáváme s kategorií C2 a rovněž i s C2 mix. Bohužel oproti kajakářským disciplínám se deblů na startu vyskytuje mnohem méně. Takže nám mnohdy nezbývá, než si soupeře vybírat mezi kajakáři. A že ve startovním poli jich máme hodně na výběr.

Již mnoho let se špičkujeme a závodíme s Honzou Bělkou. Bilanci máme zatím plusovou, ale musíme hodně bojovat, protože už jsme zažili i porážky. Jeden příběh za všechny. V předminulém ročníku Mur Challenge jsme startovali v první vlně. Kajakáři startovali až v dalších vlnách, takže na přímý souboj nemohlo dojít. Přesto každá vteřina je cenná. Domluva byla jasná. Po startu hned naskočíme do kánoe a během jízdy nejdříve nasadím špricku já a potom Pašík. Špricky jsem si tehdy přivezl dvě. Před startem, při zkoušce, která bude lepší, jsem jednu zavrhl, a vzal si tu pohodlnější. Zazněl startovní výstřel. Běžíme k lodím a vše probíhá dle plánu. Jsme na vodě a sílou proudu a pádlováním Pašíka zvládáme v mírných peřejích první stovky metrů. Začínám nasazovat špricku. Ta potvora ne a ne se zasunout přes okraj límce. Potřebuji větší sílu, a tak si žerď pádla strčím pod bradu. Tímto způsobem uvolňuji obě ruce a tím se mi snad podaří ji natáhnout. Co se ale stane. Větší vlna mě naráží do listu pádla a to je během okamžiku ve vodě. Marně pro něj sahám. Jsem bez pádla a špricka stejně není nasazená. Zezadu jen slyším vodopád nadávek. „Choroši ty jsi ale …“ Další slova jsou nepublikovatelná. Vypínám své pomyslné naslouchátko a dělám, že nic neslyším. Mám to naučené z domova. Návod z filmu „Teorie tygra“ by měl znát každý chlap. Já jsem to ještě trochu vylepšil. Alzheimera jsem doplnil nedoslýchavostí. Na každý pokyn či rozkaz odpovídám, cože? Funguje to dokonale. A zrovna tady se ta nedoslýchavost fakt hodí. Pravda, nejradši bych si nafackoval sám, ale Pašík na mě naštěstí nedosáhne a pádlem mě bít asi nechce. Dokončuji nasazení špricky a koukám po vracáku, kde bychom mohli počkat, kde se pádlo objeví. Jak zpomalujeme a ohlížím se, vidím, jak mi ho loví paddleboardista. Usmívá se a já s díky přijímám pádlo a snažím se zvýšeným úsilím ztrátu dohnat. Každý ví, že taková ztráta se vlastně dohnat nedá, jen můžeme spoléhat na to, že soupeři také nějakou tu chybu udělají.

Za chvilku je vše špatné zapomenuto, a tak pádlujeme, jak jsme zvyklí, tedy hodně rychle. Při povinném přeběhu se ani neodvažuji zvolnit, natož se napít nabízeného nápoje. Pravda, pro řadu účastníků je taková občerstvovačka místem, kde se mohou v klidu najíst, napít, protáhnout znavené tělo a po chvilce odpočinku se zase vydat pádlovat směr cíl. My ale bez zastávky dáváme kánoi na vodu a již bez problémů si za jízdy nasazuji špricku. Je mokrá a jde to už poměrně snadno. Pádlujeme rychle, jako háček hledám nejvýhodnější stopu. V tomto mi Pašík, ať chce nebo nechce, musí důvěřovat. Projíždíme nejtěžší peřej závodu po okraji největších vln přímo vzorově. Jen se mihneme kolem záchranářů na plastových kajacích, kteří čekají na své dušičky.

Na kraji Leobenu se tok řeky uklidňuje a podél nábřeží se siluetou města se blížíme do cíle. V cíli jen čekáme, za jak dlouho přijede Honza. Až z výsledkové listiny se dozvídáme, jak náš pomyslný souboj dopadl. Vše špatné je okamžitě zapomenuto. Vyhráli jsme nad ním o pouhou 1 vteřinu. Po 45 kilometrech je to opravdu k pousmání, ale historie se neptá, jak s oblibou říkám. Přesto si neodpustím takové drobné rýpnutí: „Honzo, dělám všechno možné, aby se ti konečně povedlo nás porazit, i pádlo jsem zahodil, a ty to stejně nedáš.“

Pokud jsem vás nalákal, stačí navštívit stránky www.facebook.com/murchallenge, kde najdete vše potřebné.

Přesně tyto příběhy jsou kořením takových maratonů. Samozřejmě je jich celá řada, a to je to kouzlo, ať je to na lyžích, na kole nebo na vodě. Proto se na tyto závody každoročně těšíme.

Myslím si, že Mur Challenge je naprosto dokonalým závodem pro ty, kteří si chtějí takový závod a atmosféru vyzkoušet a prožít. Není to od nás daleko a bude jen dobře, když v dalších ročnících rozšíří startovní pole další vodáci z Čech.