Když se na svět dostala zpráva, že letošní Vavřinecký potok byl zrušen, hned se objevil náhradní program. Ve stejném termínu jako Vavřinec se totiž v podstatě každoročně koná i Krumlovský vodácký maraton, který jsem vždy chtěl zkusit, ale nikdy nad Vavřincem „nezvítězil“. Letos ale okolnosti zjevně chtěly, že se bude pádlovat na výdrž…
Těsně před maratonem se k účasti rozhoupal ještě Bouzino, což mě velmi potěšilo, protože jsem nemusel celou tu štreku absolvovat sám. Pár dnů před startem jsem si od nejmenovaného kamaráda (abyste mu teď všichni nepsali, že tu loď chcete taky) vypůjčil rychlostní plastový kajak, jednou jsem se na něm byl na půl hodiny svézt, abych zjistil, že se na tom udržím a mohlo se vyrazit.
Do Krumlova dorážíme s Bouzinem zkušeně v pátek večer a protože jsme správní sportovci, odebíráme se ihned po akreditaci na spací místo ve Vyšším Brodě a po krátkém vyřešení taktiky uleháme k řádnému spánku.
Ráno nás čeká snídaně šampionů a pak už se nervózně potácíme v prostoru startu, abychom náhodou něco nezmeškali. Naše taktika je jasná, nepřepálit start, když bude nálada zastavit se na svačinku, hlavně si to užít a dojet do cíle. Oba k tomu máme předpoklady, takže nebude problém.
Když nasedneme na vodu chvíli nám trvá, než se mezi hromadou lidí dotlačíme až na správné startovní pozice ve správné startovní vlně a nervózně očekáváme start. Nejsme ale nervózní z toho, že bychom třeba pokazili start, jsme nervózní z toho, co nás čeká po další tři a půl hodiny, za které jsme si spočítali, že bychom mohli být v cíli. Když naše vlna odstartuje, počkáme až si to vpředu rozdají ti nejlepší, co pomýšlí na bednu, a pak klidně hrábneme do vody a maraton začíná.
Na prvním jezu jsme v okamžení a už se smějeme všem plaváčkům, které předjíždíme. Sice nás brzy zase dojedou, ale aspoň na chvíli jsme před nimi. Díky nadlepšenému vodnímu stavu se řeka doslova řítí směrem k Českému Krumlovu a brzy mi na hodinkách odpípne prvních 5 km. Když to hrdě ohlašuji Bouzinovi, odvětí: „Teprv jo? No ty vole!“ Po chvilce jsme na dalším jezu, který má úzkou šupnu ve šlajsně a mačká se před ním horda lidí. Volíme cestu po spádové desce a zase jsme na chvíli předjeli pár lidí. V Rožmberku pípá deset km a když to hrdě oznamuji Bouzinovi, odvětí: „Tak brzy asi sváča, ne? Budeme ve třetině.“ Rád souhlasím.
Na sváču dochází ještě za pět kilometrů a když splýváme s proudem a pojídáme tatranky shodujeme se, že kdybychom naše vypůjčené sjezďáky uměli řídit, určitě bychom byli rychlejší. Ani jeden neumíme s loděmi v proudící vodě pořádně zacházet, a tak se velmi často stává, že rychlý průjezd zatáčkou se mění na boj s rovnováhou a s udržením alespoň přibližně správného směru. I tak jsme ale spokojení, chválíme slunečné počasí a těšíme se na další část trasy. Brzy nás ale radost opouští a sice, kdy Bouzino hlásí: „Dívej, předjíždí nás vydra“ a opravdu, kolem nás projíždí růžová laminátka a docela svižně si to sune vpřed. Odpovídám, že ji za chvíli dojedeme, ale i tak nejsme vůbec v klidu a rychle dokončujeme pauzu a vyrážíme za vydrou. Bohužel se ukazuje, že posádka vydry je na tom hodně dobře a dalších 10 km nám trvá, než se k vydře opět přiblížíme. Navíc jsme to dokázali jen díky tomu, že jsme museli zastavit na povinný přeběh, kde si posádka vydry dávala výrazně větší občerstvení než my, což ji zdrželo. Bouzino se šel zvědavě podívat o koho se jedná a když se vrátil tak mě uklidnil: „Jo toho znám, z Dukly, to je nějakej bejvalej mistr světa se svým tátou“. Jméno mi ale říct nedokáže a doteď nedokázal, takže nevím, jestli to neříkal jenom tak, abychom si nepřipadali jako úplní lůzři.
Za přeběhem nasedáme, kontrolujeme, zda nám nešlape na paty vydra a jsme rozhodnutí, že těch zbývajících 10 nebo kolik kilometrů do Krumlova za to vezmeme. Už jen kvůli Bouzinovi, který se přiznává: „Teda jestli nás dá ta vydra a já to řeknu doma tátovi, tak mě vystěhuje.“ Naše předsevzetí se nám daří plnit a poslední přibližně třetinu závodu jedeme ve velmi slušném tempu a předjíždíme jednu loď za druhou. Většinou jsou to lodě, které startovaly o 10 km níže než my a jedou zkrácenou trasu a nám každý „skalp“ dodává motivaci. Sem tam se ohlédneme, zda nám nedýchá na záda růžová laminátka a ženeme pořád kupředu. V retardérce Větřní předvádí Bouzino slušné divadlo a já se mu náležitě směju, to ale nevím, že mě čeká podobný exces v retardérce v Krumlově, kde jsem mále nechal naštorc pádlo.
Každou chvíli se ujišťujeme, že chceme držet nasazené tempo a to zvládáme dotáhnout až do cíle. Cílovou pásku protínáme v čase 3:16 a nějaké drobné, tedy o 15 minut lépe než jsme si odhadli, ale asi hodinu za nejlepšími. Pro výsledek a umístění jsem si ale nejeli. U polívky se shodujeme, že jsme si užili pecka den na vodě za parádního počasí a už vymýšlíme, kde za rok naženeme těch 16 minut, abychom to dali pod tři hoďky. Možná když vynecháme tu pauzu na tatranku a trošku se naučíme řídit sjezďáky, bude to hned.
Každopádně díky pořadatelům KVM za suprově zorganizovanou akci, která mě velmi mile překvapila a je jisté, že jsem tu nebyl naposledy. I když ten Vavřinec dvacet kiláků od baráku a parta kámošů na něm… No uvidíme.
foto: Jan Homolka, Ladislav Pouzar
