Monika Klemšová: Hezký si to člověk musí udělat sám

Ahoj Moniko. Děkuju, že sis našla čas. Je všeobecně známo, že ses k vodě dostala až před padesátkou. Jak to, že až tak pozdě, když tví rodiče byli hráznými na přehradě Bedřichov?

Ahoj. No naši žádní vodáci nebyli, to ani není nutné k tomu, aby člověk mohl dělat hrázného. Navíc ta práce je docela řehole, člověk je k přehradě v podstatě přikovaný čtyřiadvacet hodin denně. Každou chvíli spadl strom na telefonní drát nebo zlobila turbína, takže se svítilo svíčkama a vařilo na kamnech. V zimě se do nejbližší vesnice muselo na lyžích nebo sněžnicích. Na druhou stranu, když člověk vyrůstá v takovém prostředí, naučí se řešit potíže.

Ale abych se vrátila. Sice jsem k vodě neměla tu obvyklou cestu, ale je pravda, že mě to k ní od malička táhlo. Trávila jsem u ní spoustu času. U přehrady jsme měli pramici a laminátovou loďku. Jakmile jsem byla dost velká, abych si ji dokázala sama otočit a utáhla vesla, projížděla jsem se na přehradě. Ale to bylo v mém dětství jediné „vodáctví“. Jinak jsem spíš chodila po kopcích a po lesích. Později jsem lezla po skalách, lyžovala, jezdila na kole, prostě všechno možný.

Voda ale nakonec stejně vyhrála. Jak k tomu došlo?

Měla jsem v životě několik takových úletů. Jeden z nich byl třeba úlet s bydlíkem, který jsi asi viděl na zahradě. Přišel s tím kdysi syn, to byl ještě na základce, že bychom si mohli koupit obytné auto. Nejdřív jsem mu vysvětlovala, že bychom museli prodat domek, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem sehnala menší, hezký obytný přívěs a jezdili jsme s ním na výlety dost často. To byla moje první revoluce za svobodu. Když pak byly děti velké, vozila jsem s ním na výlety i maminku. Říkala jsem si, že je docela škoda, že v něm nevozíme i nějaký člun, ideálně nafukovací, který bychom u vody vytáhli a mohli se projet.

Taky jsme s bydlíkem občas vyjeli na závody s přítelem, který je celoživotní vodák a závodí na raftech. U nich na loděnici mi párkrát vytáhl staré surfové prkno a já se tam na něm projížděla jako na paddleboardu. Na lodi mi to moc nešlo. Definitivní zlom přišel, když jsem jela se synem na jeho cyklistické závody, protože jezdíval enduro. Tehdy jsme měli delší volno a chtěli ten výlet ještě protáhnout do Německa k Lužickým jezerům. Syn objednal nafukovací člun, který jsme si měli vyzvednout v jedné prodejně v Praze, ale hned jak jsme ho na místě viděli, bylo jasné, že to nebude nic moc. Zeptala jsem se, jestli nemají nějaký paddleboard. Měli a tak jsme ho koupili.

No a na dovolené jsme tomu úplně propadli. To bylo prostě něco úžasnýho. Vždycky jsem si představovala, jak kajakáři nebo kanoisté putují na dlouhé vzdálenosti, a najednou jsem stála na prkně a dokázala jsem si představit, že právě na prkně takhle putuju taky. Zanedlouho jsem na něj zkusila naložit pár batohů a zjistila, že to půjde.

Pro mě je to úplně neuvěřitelné, že máš přítele vodáka, ale nikdy ses pořádně neposadila do kajaku nebo kánoe…

Jednou jo, do kánoe, deblovky, ale pak jsem čtvrt hodiny nemohla narovnat nohy. (směje se) Ocenil, že jsem nás z ní nevyklopila. Nějaký čas jsem s ním okolo divoké vody strávila, líbilo se mi to, viděla jsem ale, jakou má voda sílu a co dovede, ten adrenalin a vodu v nose zas až tak moc nepotřebuju. Na prkně jezdím hlavně po klidnějších vodách a vyhovuje mi to. Hledám klid a právě to putování.

Nebyl by třeba mořský kajak na putování přece jen vhodnější?

Musím přiznat, že se mě na to ptalo hodně lidí, a taky jsem nad tím kolikrát přemýšlela, ale vždycky dojdu k tomu, že je pro mě paddleboard ideální. Absolutně nemám pocit, že by to byl vodácký omyl. Je to o svobodě. Kdybych měla kajak, ani ho sama nenaložím na střechu auta, nedokázala bych s ním stopovat nebo jet vlakem, natož abych si ho brala do letadla. To všechno s nafukovacím paddleboardem není problém. Navíc sedět v práci celý den a pak ještě ve volném čase v lodi, to mi nedávalo smysl.

Učila ses na paddleboardu sama?

Na prkně jsem samouk, co se týká techniky pádlování a ježdění. Ale hned jak jsem zjistila, že by se na tom daly podnikat delší výpravy, začala jsem na internetu pátrat, jestli jsou někde lidé, kteří už něco takového dělají. S těmi jsem se pak na sítích spřátelila a čerpala u nich inspiraci.

Tímhle jsem vlastně dohnala svoje vodácké resty z mládí. A k tomu dětství se vlastně váže ještě jedna zajímavost. Hodně lidí tenkrát říkalo, že „naše“ přehrada vypadá jako kanadské jezero. Tak jsem přece musela zjistit, jestli to tak je. (směje se)

V Kanadě jsi byla, takže jsem hodně zvědavý, jestli to tak je…

Představ si, že je. Stalo se nám se synem, když jsme byli na Big Salmon River, že nahoře mezi Sandy Lake a Big Salmon Lake jsme proplouvali už docela večer a byla taková neuvěřitelná, až magická, atmosféra. Ani jeden jsme nemluvili. Dokonce jsme ani nepádlovali, abychom ty neskutečné chvíle nenarušili, jenom jsme pozorovali okolí. Později jsme si jen šeptem řekli, že jsme na tom místě oba měli v hlavě to samé, totiž, že to tam vypadá podobně jako na té naší přehradě, jenom je to nesrovnatelně větší.

To zní neuvěřitelně. Z knížky si také vybavuji, že jsi ke Kanadě přirovnávala Staňkovský rybník. Taky tam ta podoba je?

No tam se to taky podobá, ale Staňkovský rybník byla pro mě spíš taková tragikomická záležitost…

Tragikomická?

No to je tak. Když začne člověk plout po těch našich vodách, je to někdy strašně smutný, protože… Pluješ po Lužické Nise a vidíš německý břeh, relativně čistý, a na druhý straně polský břeh, kde jsou kupy odpadků. Nerozumíš tomu, proč my si tady… Hledám to správné slovo… Asi nevážíme přírody. Nebo nás je tady moc na jedné hromadě. Přesně nevím, ale je fakt strašně smutné vidět, že někde může být krásně čisto, že čistá voda v řekách normálně existuje, a pak přijedeš domů a musíš si dávat pozor, aby ses nepořezal, nenarazil na vodě do ledničky, z každé druhé trubky teče žlutá nebo červená voda…

No a na tom Staňkovském rybníku jsem byla na podzim, kdy odumíraly sinice, byly tam až do modra zbarvené fleky plovoucí na hladině. Vypadalo to neuvěřitelně, tak jsem prostě zavolala muže zákona, ať to řeší. Ale o tom se píše v knížce, takže koho to zajímá, ten se to tam dočte.

Bavili jsme se o zahraničních poutnících na paddleboardech, kteří tě inspirovali. Jmenuj mi nějaké.

Třeba Australanka Donna-Lou Nixon, Norm Hann nebo Bart De Zwart, ti dělají zajímavé věci. Ale dám ti názornější příklad. Syn byl rok pracovně v Kanadě. Kousek od místa, kde pracoval, teda kousek na tamní poměry, protože nejbližší městečko je asi 150 km, žije člověk, který se jmenuje Bruce Kirkby. Je to expediční paddleboardista. A tomuhle člověku jsem coby vystrašená matka devatenáctiletého kluka napsala, že tam bude pracovat můj syn, a on mi odepsal, že kdyby bylo něco potřeba, ať se mu ozvu a ať dám synovi jeho telefonní číslo, aby když tak mohl nějak pomoci. Děsně zajímavý člověk. A to obohacení pro mě nejsou jenom paddleboardisti. Voda mi přinesla úžasné lidi. Chápeš, co všechno ti dokáže paddleboard způsobit v životě?

Je to úžasný. Tak schválně, co dalšího ti paddleboard způsobil?

V podstatě mi během pár roků převrátil život úplně naruby. Kolem padesátky jsem se dopracovala ke změně. Najednou mi došlo, že člověk pořád na něco čeká – až budu moct, až budou děti velké, až budu mít volno, až budu v důchodu. Odkládáš věci, které bys rád. A pak najednou zjistíš, že máš větší část života za sebou, a jako co? Stal se nějaký zázrak? Že by to někdo jen tak sám od sebe zařídil, abys to měl hezký? Vůbec, o to se musíš postarat sám. Tak jsem si řekla, že to udělám jednoduše a že si na mě žádná inflace nepřijde, protože mi nebude mít co sežrat. (směje se) Rozhodla jsem se, že všechno, co jsem našetřila, protrajdám.

Já už delší čas pozoruju tenhle tvůj vývoj a přijde mi to hrozně zajímavý. Co bys poradila lidem, kteří by se taky rádi vydali podobnou cestou?

Já už jsem to trochu řekla, musíte si to zajistit sami. Mně často lidi říkají „ty ale na rozdíl od nás můžeš“. Ne, nemám na zahradě ropný vrt a mám stejné starosti jako ostatní lidi, musím se uživit úplně stejně, vychovala jsem děti a nebylo to lehké. Rozdíl je v tom, že žiju skromně v malém domku, který jsem koupila složitým řízením osudu v době, kdy ho nikdo nechtěl, takže neplatím nájem, který spoustě lidem sežere velkou část výplaty. Nechodím na kosmetiku, přestala jsem si barvit hlavu a podobně, což taky umí zbaštit docela solidní část příjmu. Umím vyjít s deseti tisíci na měsíc a zbytek ušetřit, aby bylo na cesty. Pokud se teda něco neporouchá, ale i to se děje. Žiju tak trochu postaru a seberu každou suchou větev, o kterou zakopnu, protože se hodí na topení. Do toho nekoukám na televizi, radši něco podniknu nebo se na to připravuju. Co zvládnu, dělám na domku a okolo něj vlastníma rukama, pomáhá mi přítel i syn.

Ve výsledku je to tak, že jsem si našla, co mě těší a co mě naplňuje. V tom žiju a díky tomu tolik nepřemýšlím nad věcmi, které by mě trápily. Je to o rozhodnutí. Občas je to těžké, ale pokud si tu cestu člověk sám vybere, snáší se to líp. Pak se taky učím včas přibrzdit, i to je dobrý umět.

Teď už ses dostala do fáze, že jsi dala výpověď v práci… Bylo to těžké rozhodnutí?

Jsem ráda, že ses zeptal, protože z toho mi poslední dobou vstávají vlasy na hlavě. O mě se ví, že jsem pracovala na úřadě, protože to o mě před časem napsal jeden sportovní redaktor, a to se uchytilo. Nebyla jsem ale celý život úřednice, to označení v pravém slova smyslu neodpovídá věcem, které jsem dělala, ale lidi ten přívlastek baví. Měla jsem práci hodně pestrou od nějakého papírování až po zajišťování akcí. Ale přišlo vyčerpání. Na magistrátu jsem pracovala asi sedm let a z toho jsem poslední roky už cestovala. Jinak jsem ale v životě byla spíš Ferda mravenec, práce všeho druhu, dělala jsem opravdu všechno možné. Zootechničku, masérku, hráznou, asistentku v redakci, obchoďáka, pracovala jsem třeba v PR agentuře nebo taky v truhlárně, kde se mimo jiné vyráběly i rakve. (smích)

To je hodně pestrý životopis, teď si k tomu můžeš přidat ještě cestovatelka a spisovatelka. Ale stejně budu trvat na odpovědi. Bylo těžké rozhodnout se dát výpověď?

Popravdě bylo, protože na úřadě to přece jen nějaké výhody mělo. Bylo tam dost fajn lidí, kvůli kterým jsem hodně zvažovala, jestli není škoda odejít. Jeden z nich bude za chvíli kmotrem mojí knížky, takže asi tak. Bohužel ale práce v kanceláři taky znamenala spoustu času u počítače. To mi začínalo dělat zdravotní potíže, například problémy s rukama a krční páteří, což pro pádlování není dobré. Došlo mi, že prostě musím změnit způsob života. Jenom když si to uvědomíš, přes den sedíš v práci u počítače, po večerech taky, protože tam třeba hledáš informace na další cesty, píšeš články, přebíráš a upravuješ fotky, chystáš si přednášky… A do toho ti pak ještě někdo nabídne, ať napíšeš knížku. (směje se) To znamená, že prostě musíš někde něco vypustit. Tak jsem se rozhodla, že to bude ta sedící kancelářská část, kterou odkrojím. Pracovní část života si musím zařídit nějak jinak. Nakonec si teď obnovuju masérské kurzy a budu znovu masírovat lidi. V domě chystám oficiální masérnu, což je mimochodem o dost náročnější než dopádlovat ze Stockholmu do Helsinek. (směje se) Nejspíš to budu kombinovat ještě s další prací, abych se neutavila zase jiným způsobem, možná i trochu u počítače, ale už toho sezení nechci mít v životě tolik.

Měla jsi problémy s rukama. Jsi si jistá, že masírování je dobrá volba?

Zvažovala jsem to hodně a dlouho a došla jsem k tomu, že je. Když vydržím celé dny pádlovat a ruce mě pak nebolí, tak to půjde. Mám to vyzkoušené. Zapojuješ jiné partie, jiným způsobem, musíš se naučit pracovat i se svým tělem, nejen s tím, co máš na stole. Jedna z věcí, které od svojí práce čekám, je, aby mi dávala smysl, a to mi masírování dává.

V tvojí knížce mě zaujalo, že to doteď byl vlastně takový kolotoč. Na každou velkou cestu ses vypravovala úplně zničená a vracela ses úplně v pořádku, aby ses mohla zase zhuntovat a vyrazit znovu. To je vlastně… úplně mimo.

Ano, je to strašný! Ale není to žádná novinka. Spousta lidí má všelijaké potíže, jak fyzické, tak psychické, a když tihle lidé seberou odvahu, překonají ty klasické počáteční strachy někam vyrazit s batohem po svých a na dlouho, většinou zjistí, že jim je čím dál líp. A že se jim pěkně vyčistí hlava. Já jsem si tohle na vodě taky vyzkoušela a povedlo se mi vlastně vždycky dostat postupně do stavu nějakého fyzického i duševního blaha. V dnešní době to nejvíc zažívají trekaři, kteří chodí na dlouhé poutě, ale já tím, že stojím a na prkně pracuju celým tělem, ten komplexní pohyb mám taky.

Kniha Na paddleboardu za snem

Na paddleboardu ze Stockholmu do Helsinek nebo na Yukon? Zdá se to šílené? Ztřeštěné? Naivní? Nebezpečné? A po padesátce? Monika Klemšová to vše dokázala. Během několika málo let zdolala na svém skromném plavidle tisíce kilometrů po českých přehradách, řekách i jezerech, má za sebou tři velké cesty Skandinávií a zatím poslední výpravu do Kanady na řeky Yukon, Big Salmon a Takhini. Nechte se okouzlit nádherou řek, jezer i moří z pohledu šťastné „naivní“ amatérky.

Knihu objednávejte na www.grada.cz.

Takže paddleboard je vlastně terapeutická pomůcka. Dokonce nejsi první, kdo má s prknem tak pozitivní zkušenosti. Teď bys mi ale mohla říct i nějaké negativa…

Třeba zapařený nohy. (směje se) Ale jinak ti nevím. Určitě se může člověk dostat do nějakého problému, ale na to si dávám hodně pozor a zatím se mi to docela daří. A taky mozoly, což si teď budu muset hlídat, to není dobré pro masírování.

Když už jsi zmínila průšvihy. Musím říct, že alespoň z článků a vyprávění na mě působíš jako typ člověka, který do toho nejde bezhlavě, ale spíš má několik záložních plánů. Je to tak?

Tenhle typ rozhodnutí u mě neplyne jen ze zkušeností, ale spíš z toho, jakou mám náturu. Většinou všechno dlouze zvažuju a řeším plán B. Kromě racionálních důvodů dám i na to, jaký z toho navzdory tomu racionálnu mám pocit, a pak se podle toho zařídím. Nejhorší je nechat se ovlivnit nebo do něčeho natlačit. U lezení se vždycky říkalo: „Lepší živej posera než mrtvej hrdina.“ Ale ono je jedno, co děláš. Ten princip je pořád stejný. Mockrát už jsem si ale taky řekla, že je dobře, že jsem tam sama, než abych musela mít strach o někoho dalšího. O sebe se člověk tolik nebojí. Je to moje rozhodnutí a vím, že si musím nějak poradit.

Vloni na Yukonu jsi ale byla se synem. Jak jste to zvládli? Bála ses o něj?

Jasně. Tam ten strach byl umocněný tím, že je to můj syn, moje dítě, takže o to víc to potom prožívám. K tomu ještě odjížděl s operovaným kotníkem, pět měsíců po zákroku, takže to tomu taky nepřidalo. No a určitě byly otravné i moje dobře myšlené nevyžádané maminkovské rady (směje se), ale všechno jsme to zvládli a musím říct, že jsme končili jako dva skuteční parťáci. Mám v něm oporu, je z něj chlap.

A o sebe ses někdy bála?

Přemýšlím, ale nic hororového si nevybavuju. Asi největší respekt mám z delších přejezdů na otevřené vodě, ale to řeším tak, že si trasu dopředu hodně promýšlím, ověřuju si počasí z několika zdrojů, dám prostor i tomu, abych zhodnotila pocity, které z toho mám. Pak padne rozhodnutí, a buď jedu, nebo nejedu. A když jedu, není už na nějaké obavy moc prostor, už padlo rozhodnutí a už se soustředím jen na to, abych to dala. Na řece si na plovák klidně sednu, když jsou nějaké peřeje, nebo to obejdu.

Pojďme zpět k příjemným věcem. Zažila jsi vícekrát něco podobného tomu, když jste se se synem ani neodvážili šplouchnout pádlem?

Absolutní štěstí.

Už kolikrát se stalo, že mi bylo štěstím a dojetím úplně do breku. Že se to děje právě mně a můžu takovou krásu zažít. To se mi přihodilo jak na sólo cestách, tak i na Yukonu se Zdendou mockrát. Protože v tu chvíli se ti plní ten sen, o kterém jsi netušil, jestli se vůbec vyplnit může. Najednou jsi tam, uvědomíš si, že je to přesně to ono. Ale za chvíli ti dojde, že čas to odnáší, a máš pocit, že ti ta chvíle jako voda protéká mezi prsty. Nechceš to pustit, chceš to udržet a zastavit, ale ono to nejde, protože to prostě proteče. Ta vysněná chvíle už proběhla a za chvíli budeš v cíli cesty. Zjistíš, že v tom cíli být nechceš, takže musíš začít zas o něčem snít.

To jsou situace, co?

Krásně popsáno. Musíme si dát pozor, aby se z toho nestala filozofická rozprava. (smích) Takže na odlehčení. Kdy jsi naposledy stála na prkně?

(zamýšlí se) V pondělí. Ne, minulé pondělí.

A jak často stojíš na prkně?

Rozhodně ne tak často, jak si spousta lidí myslí a jak bych si přála. Pádluju, když je čas. Třeba loni na podzim jsem po návratu z Kanady byla pádlovat jen párkrát. Pak jsem jen seděla a psala knížku, takže jsem měla docela dlouhou pauzu. Taky jsem dost pracovala na ostatních životních změnách.

A je tu zase ta knížka. Jak vůbec vzniklo, že ji napíšeš?

Vlastně jsem vůbec neplánovala psát knížku. Maximálně občas nějaké články. Celé to spískal můj bývalý šéf, který sledoval moje cesty a fandil mi, četl moje výlevy na Facebooku a jednou mě pozval k nim do klubu na přednášku. Když jsem to odříkala a promítla fotky, řekl: „Hele, napiš to.“ Měla jsem výmluvy, že si musím šetřit ruce, ale nedal pokoj a u vína to přišlo znovu: „Já ti říkám, napiš to.“ Vedle seděla paní a povídá: „Jo, já to klidně vydám.“ Koukala jsem na ně a myslela, že si dělají srandu. A Karel zase: „Ale ona to myslí fakt vážně!“ Nejdřív jsem se lekla, no a pak se to upeklo.

Jaké to je napsat knížku?

Vyčerpávající. Neuvěřitelně vyčerpávající.

Celé se to o měsíc a půl protáhlo, byly to neuvěřitelné hodiny u počítače, navíc jsem měla tu správnou „slinu“ většinou večer nebo v noci, takže jsem byla věčně nevyspalá. A pak jsem to po sobě zase přepisovala. Kdyby to šlo, budu se v tom rejpat ještě dneska. Popravdě, když už to bylo dokončené a dělaly se opakovaně jen finální úpravy a korektury, měla jsem pocit, že už tu knížku nemůžu ani vidět. Ale prý je to normální a přejde to. Musím říct, že jo.

Teď bych se ještě rád zeptal na vybavení, protože jsi určitě během cest přišla na nějaké hodně dobré fígle.

Mám jeden fígl. Pořídit si taková kolečka, která vám při převážení neprodřou paddleboard. (směje se)

Počkej, to se ti někde vážně stalo?

Ty moje první vypadaly moc pěkně. Jenže jen do chvíle, než jsem s nimi převážela naložené prkno okolo jezu. S batohem si to dřeplo víc a kolečka se dotýkala plováku. Nanečisto po zahradě bez ranců to fungovalo báječně. Naštěstí jsem si toho všimla včas a prkno si neproděravěla, má jen šrám. Prkotina, co?

A pak musí být výbava lehká. Sice mi ji veze plovák, ale to tahání věcí k vodě a od ní je hodně náročné. Po každé cestě jsem si psala, co jsem nepotřebovala, a co naopak bylo nejpoužívanější nebo nejvíc užitečné, a postupně se to vystříbřilo.

A co ti z toho vyšlo?

Pro mě je absolutně nejdůležitější filtr na vodu, protože voda je těžká a přitom jí mám všude kolem prkna plno.

A pak je pro mě extrémně důležitý opravářský pytlíček s hromadou drobností, kterými vyřešíš, když se ti něco pokazí. Mám v něm nejrůznější záplaty a lepidýlka, šroubováček, náhradní jezdce na zipy ke stanu nebo ke spacáku a tak dál.

Taky vozím dvě izotermické fólie, dají se použít na spoustu věcí. Kromě té zdravotní funkce se dá přicvaknout na stan, když nemáš stín, nebo s ní obalit prkno proti přehřátí.

Vím, že tě na cestách podporuje pár firem. Jaké to jsou a jakou s nimi máš spolupráci?

Občas si někdo myslí, že dostávám od outdoorových firem veškeré vybavení zadarmo nebo peníze, a že tihle sponzoři mi řeknou, někam jeď, my ti to zaplatíme. Tak to fakt nechodí. Navíc na sebe nechci navalit hromadu závazků a prodat svoji svobodu. Mám podporu několika dobrých duší, které mi se svými firmami pomáhají, a tak mi to vyhovuje.

Buď konkrétní.

Paddleboard mám od výrobce Starboard. Patrik Hrdina, který k nám produkty téhle značky dováží, mi vždycky poradí a pomůže. Sehnal pro mě dokonalý plovák za sponzorskou cenu, je 14 stop dlouhý, stabilní a odolný. Uveze všechno, co potřebuju.

Dobrou spolupráci mám taky s Hikem, kde se mě snaží podporovat vybavením, ladili jsme některé kousky oblečení pro paddleboarding. Hodně nám pomohli při loňské cestě na Yukon, kdy syn neměl na vodu skoro nic, takže nám na tu cestu hodně věcí půjčili nebo darovali. To bylo skvělé.

A na koho taky nedám dopustit, jsou lidé z Nalehko, kteří mi vždycky dokázali poradit a dokonce mi několikrát i rozmluvili, když jsem si vymyslela nějakou pitomost ohledně věcí na kempování. Mohli mi prodat něco drahého a mít kšeft, ale když pro mě byla vhodnější jiná věc, řekli to. To beru jako znak solidnosti.

Moniko. Děkuju za krásné povídání. Přeju ti hodně zdaru na tvých cestách a těším se na další setkávání. Snad někdy i s pádlem v ruce a ne jenom na souši.