Kolem roku 2014 bylo pádlování v Piemontu hit. Řeky měly spolehlivou sezonu tání sněhových zásob a mnoho partiček jezdilo užívat si volného kempování nebo se pokoušet o první dropy, slajdy či dokonce vodopády. I když se do programu výletů zařazovalo mnoho okolních řek, epicentrem bylo vždy údolí Valsesia. Koncentrace neskutečně kvalitních úseků je tu na Evropu ojedinělá, navíc pro pádlery toužící po prvních vertikálních metrech nabízí velký výběr skůčků a skoků s relativně malými následky.
Pamatuji si, že poprvé jsem přijel Alpami nepříliš zkušený. Bylo to prostě další nové místo, nalákán jsem byl, jako mnoho mladých pádlerů té doby, právě na ty skoky. Neuvědomoval jsem si, jak vzácné bylo bez zášti místních nocovat v podloubích kapliček, ani jak neskutečně mnoho prostoru v tomhle údolí zabírá příroda (například v porovnání s Rakouskem a především Švýcarskem). Valsesia v roce 2014 pro mě nastartovala dekádu, kdy jsem dramaticky zlepšil svoje kajakování, a dramaticky změnil pohled na to, co je v Alpách a evropské přírodě to cenné. Tohle údolí mě metaforicky poslalo na dekádu expedic a větších vodáckých počinů, a po ní, kdy její část byla v Itálii extrémně suchá, mi dalo důvod přestat se soustředit na velké výpravy do dalekých zemí a poznat do hloubky i mimo divoké řeky to (podle mě) nejlepší, co alpská Evropa nabízí.
Je únor a já se škrábu z bivaku pod hřebenem Fletschhornu do dechberoucího východu slunce, zírám na sytě oranžovým sluncem zalité hradby hor Lombardie a vzdálenějšího Piemontu. Stav ledovce je zoufalý, letos v zimě skoro nesněžilo a já si říkám, jaké to asi bude na jaře tam dole ve Valsesia, v údolí, na které jsem nezanevřel ani po šest předchozích rekordně suchých let.
Koncem března se doslýchám, že po šílené sněhové frontě je zavřených mnoho silnic, Carcoforo je dokonce odříznuté od světa desetimetrovou vrstvou sněhu z laviny sesuté na silnici. Srážkový stín pronásledující řeky Piemontu jako by byl prolomen opožděným nástupem mokré periody.
V dubnu jsme na řekách jedni z prvních nedočkavců – nejzelenější údolí v Itálii jako by ještě žilo v posledním zívnutí zimního spánku. Skrz bezlistou vegetaci je vidět, jakou barvu mají zdejší hory doopravdy – černočernou. Království černého kamení. Vodácká auta v dubnu ještě nepotkáváme. Horské vesnice spí. Studené pádlování krásnými kaňony Sesie a Sermenzy je doménou především místních. Tempo života se tak zklidňuje a odváží se opravdu rozvířit až v květnu – na zapomenuté údolí se s rostoucími teplotami i kamarádi z celé Evropy začínají rozpomínat. Do pohybu se dává, co bylo tušeno – nejlepší italská sezona poslední dekády.
Kartonová cedule u silnice je zjevně zdejší ekvivalent facebookové události. Jistý Fred dává na vědomí, že večer se pojede kajaková jízda s pochodněmi. Zní to jako fajn událost, tak se večer stavím v kempu. Na mostě se sice sešla celá vesnice, ale na vodu se chystáme čtyři. Z Freda se vyklube táta našeho kamaráda, Jacquese, a spíš abychom v tom tuhle dvojku nenechali, trochu rozpačitě nasedáme. Jacques už ale prožívá pokročilejší fázi večera a z turbulentního vracáku ho nasaje válec. Vypadá naprosto komicky, když se zapálenou pochodní na přilbě paří v solidní jámě za hulákání svého táty, který mu fandí „Jacques, stupido!!!“, aby nemusel zvedat a louč tím neuhasil. Jacques nakonec ve válci zaplave a spektákl pro přihlížející nabývá na překvapivé dramatičnosti. Je nám trochu trapně, ale po zmatečné záchraně se všichni scházíme v baru. Fred vypráví, jak noční jízdu organizuje již desetiletí. Ve vyprávění nám ožívá had desítek svítících pochodní kajakářů z oddílů z okolí. Těžko se mi nelituje Freda, který je smutný, že časy již těmto krásným a velmi sbližujícím akcím nepřejí. Neskutečné, najednou je z rozpaků pýcha, že jsem se mohl účastnit odlesku slavné noční plavby našich vodáckých předků.
Čas mi ve vzpomínkách na tuhle sezonu splývá, mísí se nespočetné jízdy s místními guidy a jízdy, kdy jsem někoho ze svých evropských přátel mohl provést nejkrásnějšími místními potoky. Mísí se večery na základně Monrosa, kdy při pravidelném večerním monzunu vznikala pod přístřeškem nevšední přátelství. Člověk se zanoří do vyprávění o místních extrémních úsecích, které nejsou v průvodci a po letech prý možná mají vodu. Roky tam nahoře nikdo nebyl, kajaky se musí vynést a říčka plná vodopádů a obřích slajdů požívá superlativ jako „bellisimo, dificilissimo“. Tým francouzských superstár se vydává nahoru a já píšu Paulovi. Pár zpráv stačí, a Paul bez snídaně vyběhne ze dveří, že se jde na to. Myslím, že je dotčený, že ho nechtěla vzít Nouria.
Po tříhodinovém výstupu nasedáme na malebnou říčku u poustevny Madonna delle Neve. Po chvíli se již dostaneme k sérii slajdů a vodopádů. Jak je možné, že jsem o téhle perle za desetiletí v tomhle údolí neslyšel? Typický move tu má převýšení nejmíň deset metrů, trápí nás padlé stromy a zažíváme nejkrásnější a nejnebezpečnější pádlování, jaké jde na malých potocích jižních Alp zažít. Klíčový je jedenáctimetrový vodopád s vypečeným vstupním skokem. Jedu první, abych mohl Paulovi udělat odspoda video. Oba jsme to zvládli, jen mně v dalším slajdu dochází, že jsem vlivem adrenalinu přehlédl, že jsem si v dopadu zranil rameno. Zbývá ale už jen monstrózní skluzavka u vysedačky, kterou ještě Paulovi odjistím. Dnešek byl TEN den na vodě. Paul je nadšený: „Příští týden přijedou Benny s Brenem, já možná budu muset pracovat, ale měl bys je sem vzít!“ Ten den jsme ještě nevěděli, že Bren už nikdy nepřijede.
Můj vztah s Brenem sestával z toho, že mě pravidelně potkával v oblasti Valsesia, a když si nechal připomenout, že jsem Čech, nemohl uvěřit, že jsme se vždycky potkali jen tam. Nejčastěji v Alpin Rider Centru. Neznám jiné místo, kde vylezete z perfektního úseku řeky (Alpin Sprint), za euro vylovené z plovačky si dáte excelentní espresso v kajakbaru přímo u řeky a pokračujete do poměrně solidní pětkové soutěsky (a tenhle postup opakujete libovolněkrát denně). Zpravidla plánuju jen ležérní jízdu na Alpin Sprintu, vysednu, a než dopiju to obligátní kafe, někdo mě ukecá poslat to za jakékoli vody do soutěsky Mollia a přes skok Stufe – jak řekl Quim: „Jedem, aby nikdo nemohl říct, že jsme vypusinkovali.“
Giulia z kajakbaru mi říká „profesor chemie“. Jednou jsem si přijel otestovat loď, a než mi to stačila zakázat, dal jsem si s tou lodí Mollii a Stufe. Zapomněl jsem si sundat brýle, které mám na řízení, a asi proto, když jsem loď přinesl zpátky, se mě všichni ptali, jestli jsem já ten týpek s brýlema jako profesor chemie, co to jen tak sám spelášil skrz soutěsku. Když člověk už neví co, občas ho napadne třeba jet celou Sesii odshora dolů, přenáší se jen jednotlivosti. Jeden z lehčích úseků se vysedá u další základny – Riversoul. Espresso je tu neméně dobré a základnu řídí další skvělí kajakáři – Ela a Davide. Tihle dva jsou takové zosobnění italského pádlování – jedná se o kajakáře na světové úrovni, o nichž ale nikdy nikdo neslyšel. Jezdí si tu jen tak, pro sebe, a než aby se starali o vodáckou slávu, radši vás pohostí právě u sebe na základně a večer s vámi spráší Sermenzu.
Nejlepší runy ve Valsesia
Spodní Sermenza – řeka perfektního rytmu s nádhernými boofy a technickými peřejemi. Končí zábavnou soutěskou a vysedá se u legendární základny Monrosa. Lze prodloužit o náročný střední úsek ze „staré“ nasedačky.
Sermenzino – Je velmi podobné blízké Egue, ale variabilnější – kromě skoků a slajdů má i technické kamenité peřeje, je méně profláknuté, což přidává faktor dobrodružství.
Spodní Mastallone – řeka nešokuje obtížností, ale má tréninkové peřeje a krásnou soutěsku vhodnou i pro pádlery trojkových řek. Je navíc příjemně blízko Varallu.
Alpin Sprint (řeka Sesia) – rychlý hravý úsek konzistentní čtyřky, který má několik možných nasedaček podle gusta pádlerů a vysedaček jakbysmet – v kajak baru ARC nebo pod náročnou soutěskou Mollia – Stufe.
Gronda pod soutok se Sorbou – Nejlehčí strmé potokaření v Evropě, dokonalé pro první letecké metry v kajaku, na svůj spád extra bezpečné a v neuvěřitelně pitoreskním okolí.
Čemu se ale letos věnovali místní guidi kromě svých raftových byznysů? River festivalu. Vzhledem k měsíc trvající skvělé vodě bylo startovní pole dost narvané. Moje rameno drželo pohromadě jen kilometrem tejpy. Nálada a podmínky byly ale neodolatelné, takže jsem nastoupil na kvalifikaci hromaďákem. Urval jsem se s vedoucí skupinkou. Paul v první větší peřeji otočil nádherný kickflip a ztratil první místo (není náhoda, že tohle nebylo poprvé, co jsme tenhle scénář viděli). Předjel ho Michelle, čemuž se není co divit, za každý tréninkový sprint, který Michelle dá, si já dám tak maximálně kafíčko.
Následující disciplínou je závod týmů, a vzhledem k tomu, že jsem žádný neměl, mi přišel vhod příjezd bezprizorní dvojice z Tyrolska. Thomas Waldner a Daniel Klotzner dokončili hromaďák jeden o pozici přede mnou, jeden za mnou. Tým tedy perfektně vyrovnaný. Od lávky v Otra jsme Alpin sprint dali za neuvěřitelných 12 minut! Na vítězství chyběly čtyři sekundy. Dal jsem do téhle jízdy hodně, abych kluky nezklamal.
Finále na nejtechničtější peřeji nad Otrou proto nebylo úplně slavné, koneckonců zmatlat finále je můj klasický tah. Po pár záběrech moje svaly hlásí proměnu v želé a čas tomu odpovídá, beru osmý flek. Atmosféra dne je ale vítězstvím pro všechny, tiše děkuji za nejpřátelštější závod, co jsem zažil.
Ne vždy je na pádlování nálada, ne vždy jsou síly, a tak člověk občas odbočí k jiným aktivitám. Osobně mě již přešlo běsnivé ježdění od úsvitu do soumraku a nasál jsem trochu italského tempa. Sem tam pouliční bar, který stále žije i v těch nejzapadlejších koutech, v kamenných uličkách horských vesnic. Sem tam trh ve Varallu, se skvělou a neuvěřitelně levnou zeleninou. Před pár lety jsem se zastyděl, když jsem již jako pravidelný návštěvník údolí poprvé navštívil Sacro Monte. Zastyděl proto, že vodácká zaslepenost nám občas dává přehlédnout naprosté skvosty, které máme přímo před nosem. Jestliže chcete opravdu nasát Itálii, podobné památky jsou tak trochu klíčem. Někdo tu strávil pár století zaměstnáváním stovek umělců k vytvoření sakrálního komplexu, ze kterého, ať už věříte čemukoli, zkrátka padá brada. Ne nadarmo je tenhle „kopeček“ na seznamu UNESCO. Jeho průchody a chrámové lodi zalévá tichý klid a výhled na město je famózní. Dává chápat, proč je Varallo bránou údolí. Z výšky je vidět, že po proudu převažuje vegetace středomořská, architektura zdobná a cihlová, kdežto proti proudu, směrem k Monterose, zdobí kopce lesy typické pro jižní Alpy a vesnice jsou kamenné, asketicky horské. Právě odtud je dobré zamyslet se, kde se vlastně nacházíme. V místě, kde var a tep Itálie narazil na Alpy, srazil se s horskou bodrostí a tak nějak zastavil čas.
Co oblast Valsesia odlišuje od oblíbeného Oetztalu? Od údolí Luetschine? Od Soče? Opravdovost. Tohle místo není jen další mašinou na peníze, plnou resortů, nikdo se vám tu nesnaží prodat falešnou autenticitu, ani se tu lavinou zákazů nebojuje proti dostupnému turismu. Čas tu plyne rychlostí rezavého Fiatu a údolí a lidé v něm vás vítají proto, že vás rádi vidí. Odměnou jim je, že vy rádi vidíte je. U břehů řek, pat hor nebo zápraží pohostinství najdete přátele a budete se rádi vracet.
Já to mám tak, že se vracím, ať je voda, nebo ne. Tak Ciao Ragazzi, va bene co si!
