25. února tohoto roku zemřel Miloslav „Milo“ Duffek, československý emigrant, který proslul nejen příběhem svojí emigrace, kvůli které se dobrovolně vzdal titulu mistra světa, ale také revolučním přístupem k vodnímu slalomu.
Právě Milo jako první začal používat eskymácký obrat šroubem a bez pádla a jeho největší invencí byl tzv. Duffek stroke. Po emigraci žil Milo až do konce života ve Švýcarsku se svou ženou Irmgard. V roce 2013 jsme se s ním potkali na vodácké trade show Paddle Expo v německém Norimberku, kde byl uveden do vodácké síně slávy. Rozhovorů s Mildou vzniklo jako šafránu a jsme proto velmi rádi, že právě redakci HYDROmagazínu v roce 2005 rozhovor poskytl a v roce 2006 tento rozhovor vyšel.
Nyní jej neupravený přinášíme jako vzpomínku na jednu z legend divoké vody. Text volně podle rozhovoru s Milo Duffkem z jara 2005 připravil Honz.
„Bylo to v roce 1953 na mistrovství světa v italském Meranu. Stáli jsme tam na břehu a zírali se spadlou bradou. To, co předváděl, bylo něco naprosto nového a neznámého. Dvakrát efektivnější ovládání lodi mezi brankami. My, kteří jsme sledovali jeho první jízdu, jsme si najednou uvědomili význam jeho nového stylu a zároveň pocítili nevyhnutelnost porážky pro ty, kdo neovládají „Duffkův záběr“. Přestože jsme museli ocenit jeho úžasný, výjimečný a akrobatický způsob jízdy, cítili jsme se přirozeně vcelku zoufale. Tohle byla revoluce v pádlování na divoké vodě. Snažili jsme se dokázat, že to nemůže být pravda. Nechtěli jsme, aby to byla pravda! V Meranu jsme měli štěstí. Chvilkovou ztrátou kontroly, snad na setinku sekundy, ten český hoch minul o pár centimetrů čtrnáctou bránu a jen díky stosekundové penalizaci nás všechny neporazil o „celou věčnost“. Walter Kirschbaum, mistr světa 1953.
(American Whitewater, fall 1958)
Míla Duffek byl synem lékařů, tedy třídních nepřátel. Brzy po převratu mu proto bylo jasné, že na medicínu ho komunistický režim nikdy nepustí. Proto šel studovat tělocvik, svou další vášeň, a během letních prázdnin jezdíval rok co rok odčinit svůj neblahý buržoazní původ do ostravských uhelných dolů. Ani to nepomohlo. Dostudoval pedagogickou školu a nesměl učit! Mohl ale závodit. Nejprve se věnoval rychlostní kanoistice a několikrát se kvalifikoval i na mezinárodní závody do SSSR, Polska nebo Maďarska, kam ovšem tak nespolehlivého reprezentanta ČSR nikdy nevyslala. Nakonec začal jezdit divokou vodu a brzy vynikl natolik, že se o něj (i přes jeho zavrženíhodný třídní původ) začaly přetahovat hned dva prestižní národní reprezentační kluby: armádní Dukla i policejní Rudá hvězda. A že s policejním sledováním a šikanováním měl bohaté zkušenosti, zvolil Rudou hvězdu. Od prvního dne v reprezentaci mu však v hlavě vězela jediná myšlenka – dostat se na západ, pryč, do svobodného světa. Přestože se tréninku a závodění věnoval s maximální pílí a pečlivostí, svému hlavnímu cíli obětoval vše. I titul mistra světa.
Mílo, jak vlastně celá ta historie tvého legendárního útěku na západ začala?
„Ta historie začala v roce 1951, to jsem byl na MS v Rakousku. Tam se mi líbilo a říkal jsem si, že bych tam mohl zůstat, ale nebyl jsem připravenej, tak jsem se vrátil domů. V roce 1952 jsme byli v Lipsku ve Východním Německu na závodech a pak nás pozvali do Berlína na závody desetikánoí. V Berlíně jsem strávil skoro celej den v podzemní dráze, která jezdila pod Západním a Východním sektorem, a přemýšlel jsem, jestli tam zůstanu. A poněvadž jsem to doma nikomu neřek, zase jsem se vrátil.
V třiapadesátým, to už jsem byl v Rudé hvězdě, kde pořád nevěděli, jestli mě smějí nebo nesmějí pustit ven (tj. na MS do Itálie, pozn. red.), byly v Liptovském Hrádku závody proti Východnímu Německu. Tam mi řekli ‚když vyhraješ, pojedeš‘. Tak jsem vyhrál. To byl můj největší závod. Hlavně psychicky, ještě dneska na to vzpomínám. Tam se vlastně o všem rozhodovalo. Tam už jsem věděl, že když se dostanu ven, jakýmkoli způsobem, že tam zůstanu.“
Na mistrovství světa ses tedy kvalifikoval a dostal jsi povolení k výjezdu, to ale přece ještě neznamenalo, že už máš vyhráno…
„Na MS se mnou jel jeden policista z Rudý hvězdy, Makalouš se jmenoval. Ten mě měl hlídat. Bydlel se mnou na pokoji, jedli jsme spolu, pomáhal mi do lodi, pomáhal mi s lodí po tréninku, prostě celou dobu se ode mě nehnul. Na řece, při tréninku, jsem se ale seznámil se Švýcarama. Těm se líbilo, jak jsem jezdil, a vyzvídali, jak to dělám. Německy jsem neuměl, francouzsky jsem neuměl, ale rukama jsme se domluvili, že mě po MS, když k nim přijdu, vezmou s sebou. Po týdnu přípravy přišly závody. To bylo nejtvrdší. Věděl jsem: když vyhraju – a tenkrát to vypadalo, že bych měl vyhrát – musím zpátky. Na trati byl jeden úsek, čtrnáctá branka, kde vůbec nic nebylo, voda úplně rovná. Tak jsem ji úplně objel, bez dotyku. Měl jsem nejrychlejší čas, ale sto trestnejch bodů. Byla to jasná volba – svoboda, nebo vítězství.“
Opravdu jsi to takhle jasně věděl?
„Předpokládal jsem, že když nevyhraju, nebude na mě upřená taková pozornost. A taky že se tak stalo. Protože naši vyhráli (Jaroslav Váňa stříbro C1, Dana Martanová bronz K1, zlato pro ženskou a C1 hlídku, bronz pro mužskou C2 hlídku, pozn. red.), večer se slavilo a druhej den ráno důstojník Makalouš, ještě před výplatou kapesného, místo, aby se mnou snídal, povídá: ‚Běž složit kajak‘. Šel jsem rovnou ke Švýcarům a neměl jsem nic. Žádný peníze, měl jsem holínky, tréninkovej oblek a foťák, Leicu. Ukázali mi, abych si vlezl pod plachtu náklaďáku, a hned se jelo. Odjezd byl dobrodružnej, z pod plachty jsem dírkou koukal ven a v ulicích Merana viděl skupinky československejch závodníků. Byla to jen chvilka a už běhali po Meranu a hledali mě. To jsem se ale dozvěděl, až když jsem je potkal později, na závodech v rakouském Grossreiflingu. Plzeňáci prej při tom říkali ‚Duffek je v prdeli!‘.“
To bylo tak snadné se po útěku znovu setkat s Čechoslováky?
„Nebylo. V Rakousku jsem tenkrát ty závody ani nedokončil. Když jsem se s bývalýma kolegama z reprezentace setkal, hned mě varovali, abych okamžitě odjel. Přijely s nimi totiž dvě tatrovky plně obsazený policajty s jediným úkolem: přivézt mě zpátky do ČSR. Tak jsem se vykašlal na závody a okamžitě odjel.“
Do Švýcarska jsi se tady dostal vcelku hladce. Jak jsi se po útěku zabydlel ve Švýcarsku?
„Dá se říct hladce. Přijeli jsme do Ženevy a já vůbec nevěděl, co budu dělat. Musel jsem se hlavně naučit německy. První práce, kterou jsem dostal, bylo nošení uhlí. Třicet tun za den, třikrát naložit, nejdřív do pytle, potom na náklaďák a pak do sklepa. Vůbec mi to nevadilo, bylo to jako trénink.“
Mohl jsi pokračovat v závodění?
„Pokračoval jsem. Na první mezinárodní závod jsem jel do Ulmu, tam mě nikdo neznal, vyhrál jsem, a pak se o mě začalo psát. Já jsem tehdy skutečně jezdil jináč. Tady jsem taky tak jezdil, jen se o tom nikdy nepsalo. Nemohli. Jenže to už je dvaapadesát let. Tenkrát když jsi točil, tak jsi točil kontrazáběrem. Já jsem začal točit jinak. V Americe tomu pak začali říkat ‚Duffek-stroke‘ – Duffkův záběr.“
A jak jsi na to přišel?
Vlastně náhodou, v Děčíně na závodech v roce 50. Zatočil jsem do branky a padal do vody, ale v tom okamžiku, když jsem padal, jsem se natáh to strany a ono se to srovnalo. Tak jsem to potom začal zkoušet, no to jsem byl ještě mladej. Nakonec jsem se to naučil spolehlivě, loď jsem ovládal kolenama a vykláněl se daleko do strany. Tenkrát se ty kajaky moc dobře neovládaly, pomalu zatáčely a když jsi se moc naklonil, tak jsi tam spad. Tak se nikdo radši moc nenakláněl. Já to zkoušel a zkoušel a začalo mi to jezdit. Pak jsem to začal zkoušet taky přes ruku. No a nakonec jsem to spojil s eskymákem bez přendavání pádla (tzv. šroub, pozn. red.), s tím jsem přišel tak nějak první.
Další z legend spojených s Milo Duffkem je právě eskymák. Míla, bezpochyby výjimečný talent a dříč, neměl v komunistickém Československu šanci realizovat se jinak než ve sportu a z tréninku, který byl v té době pro většinu sportovců pouze víkendovou záležitostí, si vytvořil denní rutinu. Neustále zdokonaloval svoji techniku a když nepádloval, aspoň pravidelně plaval, aby se s vodou sžil co možná dokonale. Tak přivedl k dokonalosti i eskymácký obrat. Nejprve šroubový způsob, používaný dodnes, a nakonec i eskymáka bez pádla. Po útěku z Merana se mu už nikdy nepodařilo získat titul mistra světa. Nejblíže mu byl o dva roky později, v roce 1955, v roce, v němž vyhrál všechny mezinárodní závody, kterých se zúčastnil. Na MS v jugoslávském Tacenu ale skončil druhý. Vítězství, které jednou vyměnil za svobodu, už mu zůstalo navždy odepřeno. Nikdy nelitoval. Stal se nejen několikanásobným mistrem Švýcarska, ale také snad nejuznávanější kanoistickou osobností na západ od železné opony. A zatímco v jeho bývalé vlasti ho důsledně vymazali z historie, Amerika ho bezmezně obdivovala, tak, jak to umí jen Amerika.
Mílo, jak jsi se podruhé proslavil v Americe?
„V roce 1964 mě tam pozvali, abych trénoval národní mužstvo. Byli jsme tam asi na dva měsíce, každej tejden někde jinde, a oni se vždycky hádali, u koho budu spát. V Coloradu jsem předváděl eskymáka pro televizi a s televizním štábem jsem byl i v Kalifornii na Feather River – to už dneska neexistuje, protože tam udělali přehradu. Tenkrát to bylo ještě divoký a já to musel sjet, jen tak bez vesty, bez helmy, polonahej. Sjel jsem to, oni to nafilmovali a pak říkali: ‚Ty děláš toho eskymáka jen rukama, ale to v takhle divoké vodě neuděláš!‘ Tak jsem vzal pádlo, najel jsem na vlnu, zahodil ho a udělal eskymáka. Asi od tý doby mám v Americe takovou svatozář.“
Při poslední větě se Míla, kterému svět říká Milo, směje od ucha k uchu. On se vlastně směje skoro pořád, ale vzpomínka na Američany ho obzvlášť pobavila. Vždyť nejenže ho mnohokrát oslavoval magazin American Whitewater, že po něm pojmenovali záběr, mnohokrát ho přemlouvali, aby trénoval jejich národní tým, ale dokonce o něm chtěli natočit i film. Jeho scénář existuje a je uložen v mnichovském muzeu kanoistiky. On se o svou slávu ale nikdy nezajímal. Dokonce ani neposkytoval interview a tak se, kromě rádia Svobodná Evropa, kam byl pozván v roce 1954, stalo HYDRO prvním magazínem, který mohl rozhovor s Mílou Duffkem publikovat.
S koncem aktivní vodácké kariéry ale dobrodružný život švýcarského občana Milo Duffka neskončil. Vystřídal několik profesí. Po nosiči uhlí následoval údržbář sportovní výstroje v Bernu, později, znovu v Ženevě, pracoval ve fotolaboratoři, kde se poznal se svou ženou Irmgard, a nakonec se stal učitelem tělocviku. Byl mistrem Švýcarska nejen ve vodním slalomu, ale také ve volejbalu, stal se průkopníkem rogalového létání, později windsurfingu a dnes je jeho hlavním koníčkem potápění.
„Měl jsem štěstí, že jsem se dobře oženil. Společně jsme dělali kanoistiku a měli jsme taková společná desetiletí sportů – lítali jsme na rogalu, lyžovali, jezdili na prkně atd. Když s něčím začala Irma, já jsem se přidal, a naopak – proto nám to tak dlouho vydrželo. Dodneška spolu cestujeme a výročí svatby slavíme tím, že se políbíme pod vodou v tolika metrech, kolik let jsme spolu, letos to bude ve čtyřiceti devíti.“ Prohlížíme fotky z jeho cest a všech sportů, kterým se věnoval. V duchu obdivuji jeho neuvěřitelnou vitalitu a optimismus. „A po Čechách se ti nikdy nestýskalo, nechtěl ses vrátit?“, zkouším to. „Ne,“ zní odpověď, „když jsi uprchlík, nesmíš se pořád dívat zpátky, musíš to prostě přijmout a vžít se do toho. 1. srpna 1953, to byl státní svátek, jsem se přihlásil na policii a od té doby jsem Švýcarem.“
Milův recept na dlouhý aktivní život: „Nesmíš se nechat zařadit mezi starce nebo říct už nemůžu.“
