S Jelenem (Milanem Hanušem) jsme si chtěli povídat o tom, jaké cesty mohou vést k založení a úspěšnému rozšiřování nového vodáckého oddílu. Nakonec z toho je pestrý rozhovor nejen o jeho začátcích ve skautu, na vodě, bohatém působení v Prázdninové škole Lipnice, výpravách na seakajacích i o tom, proč mu dává smysl dobrodružná výchova v přírodě, kterou skautské (nejen) vodácké oddíly nabízí.
Ahoj. Mohl bys nám v úvodu říct něco o sobě, čemu se věnuješ ve svém profesním životě a co tě vlastně přivedlo ke skautům a k vodě?
Ve svém profesním životě už přes 20 let podnikám v dodávkách WiFi sítí pro mezinárodní hotely v Evropě, na Středním východě a v Africe.
Jak jsem se dostal k vodě, to je trošku složitější příběh. Já jsem chodil do tábornického oddílu v Zábřehu na Moravě, který byl vlastně kryptoskautský. Vznikl v roce 1968 a po roce 1970 nepřerušil svoji činnost, ale pokračoval jako pionýrský tábornický oddíl, od roku 1982 pak jako indiánský (woodcrafterský). Já jsem v tomto oddíle od roku 1975 vyrůstal a v 80. letech jsem ho dva roky i vedl. Po roce 1989 se všechny tamní indiánské oddíly zaregistrovaly v Junáku.
I když jsi byl takhle malý, vnímal jsi nějak, že se jednalo o skautský oddíl?
Spoustu věcí jsme nesměli říkat nahlas. Měli jsme například skautský slib. Náš oddíl se jmenoval Stopaři, takže v tom slibu bylo vždycky slovo skautský nahrazeno slovem stopařský. A teprve po letech, když jsem se podíval na text skautského slibu, mi to celé došlo.
Chvílemi to byl docela boj, aby nám oddíl nezrušili. Teprve když jsme přešli na woodcraft, dali nám policajti a komunisti pokoj, protože už tam nebyly podsady, měli jsme nesrozumitelné indiánské přezdívky, stavěli jsme týpí… „Hraní na Indiány“ bylo pro komunisty tak nějak stravitelnější.
Na vodu jsem se dostal relativně pozdě, až v 17 letech. To už jsem byl na střední škole a šumperská průmyslovka byla výjimečná tím, že měla vlastní lodě, to byla vzácnost, a pořádala každý rok vodácké zájezdy pro svoje studenty. Tak jsem v létě 1982 pod vedením šumperského vodáka Honzy Stavinohy jel poprvé s partou spolužáků řeky Laborec a Ťoplou na východním Slovensku, samozřejmě na těžko, a ohromně se mi to zalíbilo. Pak jsem za rok zorganizoval oddílovou plavbu po Lužnici na vypůjčených dřevěných pramicích od nějakého pražského oddílu pod vedením jejich lodivoda Jezevce, a to ze Suchdola až do Veselí. Byla to romantika jak vystřižená ze Zapletalovy Sedmičky. Všichni jsme tím byli nadšeni. A to bylo na dva roky to poslední, co jsem na vodě zažil.
Jak ses pak k vodě vrátil?
Po vojně, když jsem přišel na pedagogickou fakultu do Olomouce, měli jsme povinnost vybrat si jeden ze sportů v rámci tělesné výchovy. Na základě předchozích zkušeností jsem okamžitě zamířil do kanoistiky. Tam jsem se setkal se senzačním kantorem Jirkou Kratochvílem alias Kráťou, který v té době trénoval kajakářské juniory. Pod Kráťovým vedením jsme pak v rámci studia zkoušeli jezdit na sjezďácích a slalomkách a každý rok se účastnili vodáckých kurzů v Čechách a na Slovensku.
Když jsem skončil s vedením indiánského oddílu v roce 1986, propadl jsem skalnímu lezení a poměrně zanedlouho na to mě kamarád z kanoistiky přivedl do Prázdninové školy Lipnice (PŠL). Tehdy jsem lezení a PŠL propadl úplně. V PŠL jsem dodnes, i když dneska už tomu věnuji jenom minimum energie.
Dovedu si představit, že práce v PŠL může být časově náročná. Co tě vedlo k tomu, že jsi k tomu přidal ještě vedení oddílu?
V PŠL jsem od roku 1988. Za tři roky jsem se stal instruktorem a od roku 2010 jsem byl ve vedení organizace jako předseda Správní rady PŠL a statutár. Jako radní jsem skončil v roce 2017.
V létě 2012 jsem dostal od Jirky Poláška – Polyho nabídku, jestli se nechci zúčastnit expedice na mořských kajacích po poloostrově Kornati v Chorvatsku. Tak jsem říkal: „Wow, to bych rád,“ mořské kajaky jsem tehdy znal jenom z fotografií. Na Kornati jsme jeli ve větší partě a od té doby jsem byl každý rok na moři a jel nějakou expedici. Potom jsem dvakrát uspořádal na podobném formátu kurz PŠL, jmenoval se Vlny a hvězdy a pádlovali jsme kolem Sardinie.
No a tehdy také dorůstala moje nejmladší dcera Anička. Bylo jí kolem 10 let a jezdila na moře se mnou, na kajaku jí to šlo a já ji samozřejmě tak nějak pošťuchoval ke skautingu. Říkal jsem jí, že existují vodní skauti, tak co kdyby třeba zkusila něco takového? A takhle jsem zkontaktoval Renču Čížkovou z oddílu Štik (Hradec Králové). Ale Renča odmítla s tím, že teď hledají kluka. Ale nakonec sháněli člena posádky na závod Přes tři jezy, a když Renča viděla, jak Anička pádluje, hned ji vzali. Tři jezy byla první zkušenost Aničky se skautingem, úplně pro to zahořela, takže tam asi rok a půl chodila. Ale někdy v roce 2016 s tím sekla.
To nezní jako úplně přímá cesta.
No, když to vodní skautování Aničky takhle dopadlo, měl jsem nějakou potřebu to uzavřít a napsal jsem e-mail Renče a jejímu zástupci Oldovi, že dělají fantastickou práci, že se mi to moc líbilo a je mi líto, že to takhle dopadlo, ale je to prostě život a dělají to moc dobře a já za to moc děkuji. A možná, že jsem tam napsal i nějakou poznámku, jakože do takového oddílu bych rád chodil.
Za dva roky mi Renča odepsala, mám její e-mail dodnes schovaný a zdůrazňuji, vůbec jsme se ty 2 roky neviděli: „Ahoj omlouvám se, že reaguji na ten e-mail se zpožděním. Víš, máme teďka velký přebytek zájemců o oddíl, a tak mám takovej nápad, že bychom založili ještě jeden. Mám pro tebe takovou nabídku, nechtěl bys ten oddíl vést?“A já jsem shodou okolností pomáhal připravovat o víkendech v rodném Zábřehu velký happening, oslavu 50 let nepřerušené činnosti skautských oddílů. No a do toho přišel tenhle dopis, a to vytvořilo zvláštní emocionální třaskavou situaci. Takže jsem Renče řekl: „Tak já přijdu na schůzku.“
Zažil jsem schůzku mezi dětmi a říkal jsem Renče „Hele, jako možná bych si to uměl představit, dejme tomu ještě nějakou schůzku,“ a za 14 dnů jsem zase přišel na schůzku.
A říkám „Tak já bych si to ještě promyslel, možná by to šlo.“ Odpověděla, abych si to promyslel, ale rychle, že skauti fungují sezónně – že je potřeba podchytit začátek září. To byl zrovna červen a já se dovtípil, že bych se měl rozhodnout nikoliv postupem času, ale právě na té schůzce. Tak jsme to tam s Renčou nahlas oznámili oddílu Štik a začali celou věc chystat.
Řekla bych, že skauti jsou v oslovování lidí zvenku, ačkoliv to úplně tvůj případ nebyl, trochu rezervovanější, nebo jak to vnímáš?
To jsem zjistil až potom. V tu chvíli jsem si nejprve myslel, že to je normální. Oznámili jsme vedoucímu střediska Kocourkovi, že chceme založit další oddíl, a on Renče odepsal „…ať ten tatínek přijde, ať aspoň vím, kvůli komu půjdu sedět…“. Tak jsem vzal tiskoviny, knížky, Instruktorský slabikář PŠL, kde jsem jedním z autorů, štos výročních zpráv a zajel jsem za ním se představit. A vedoucí střediska po představení odvětil, že dobrý, že to asi sedět nepůjde. Jinak musím dodat, že jsem mezi vodními skauty našel celou řadu vstřícných lidí, kteří ke mně byli přátelští a otevření od prvního dne. Za celých 5 let skautování jsem ani jednou nenarazil na případ, kdy by mi jiný skaut odmítl pomoc nebo radu. Ochota pomoct je v DNA českého skautingu, a ve vodním skautingu to platí násobně.
Jaké byly návazné kroky? Junák má jasně zakotvené vzdělávání, to ses do toho musel docela opřít.
Oddíl jsme založili v září, mezitím jsem byl na ZDrSEMu na ZZA (zdravotník zotavovacích akcí) a přihlásil se do Junáka.
No a jak se ptáš na skautské vzdělávání, to byla opravdu veliká legrace. Oni mi vždycky jen tak nahodili – měl by sis udělat čekatelské zkoušky a vůdcovské zkoušky a kapitánské.
Já jsem si myslel, že to bude něco jako autoškola, takže si prostě najdu nejbližší termín a přihlásím se, ale oni mi řekli „Víš, není lehké se do těch kurzů dostat.“ Nakonec jsem zvládl vůdcovskou zkoušku do tří měsíců po založení oddílu a skautskou kapitánskou zkoušku do tří let potom.
A proč tedy zrovna vodní skauti?
Mám vztah k vodě. A v osmdesátkách se mi dostala do ruky knížka Sedmička od Miloše Zapletala a ohromně mě to oslovilo. Po letech jsem se Miloše ptal, jestli je to po pravdě, a on říkal: „Jo, takhle jsme to opravdu dělali.“ Z knih dostaneš nějakej otisk jakéhosi ideálu, jak by ten vodní oddíl mohl fungovat. Měl jsme za sebou zkušenost s indiánským woodcrafterským oddílem, ale vodní skauting byl i pro mě něco hodně nového.
Dovedu si představit, že se za ta léta leccos změnilo, co tě nejvíce překvapilo?
Když jsem v roce 2018 založil oddíl, chodil jsem se ptát na zkušenosti do domovského Zábřehu, kde máme klubovnu 2 km za městem u lomu a byli jsme zvyklí chodit tam i zpátky za tmy sami. A jeden vedoucí mi říkal: „Hele, dneska máme sraz na schůzku v centru města u gymnázia, tam přeberu děti od maminek, dají mi svačiny a já je odvedu do klubovny. A pak je zas musím vrátit k tomu gymplu. A svačiny musí být snězené…“.
Tak jsem v počátcích svého skautování raději opatrně našlapoval a vyptával se. Kromě jiného jsem se přihlásil na seminář na družinový systém. Šlo mi o to, abych se buď utvrdil, že se to dělá jako tenkrát, anebo že se dnešní skauting někam posunul. Seminář nabádal, abychom dělali družiny, které vedou nezletilí vrstevníci. Tak hurá, to je přesně to, v čem jsem vyrostl! Nechtěl jsem dělat tzv. krotký skauting, kde dospěláci stojí skautům pořád za zadkem, a když jsem se přesvědčil, že to tak Junák chce, šel jsem do toho.
Takže ve zmíněné knize a foglarovkách máš vzor, ke kterému směřuješ?
Ano, Sedmička mi dodnes – s jistým nadhledem – slouží jako určitý metodický vzor, jak by oddíl vodních skautů mohl fungovat. Trošku se mi to potkává taky s tím, že i v PŠL, kde jsou kurzy v jakémsi širokém programovém rozptylu, jsem patřil k těm instruktorům, kteří se věnovali cestě, které se říká dobrodružná výchova v přírodě. Tam patřily všechny expediční kurzy, ať už zimní nebo letní. Při putování na sněžnicích nebo na mořských kajacích, kdy si všechno neseš nebo vezeš s sebou. A máš k dispozici na táboření a program právě jen to, co sis s sebou přivezl. Čili pro mě byl přechod k vodním skautům v tomhle přirozený, protože já beru vodní skauting jako další z formátu dobrodružné výchovy v přírodě a mám celkem jasno, proč by se ty věci měly takhle dělat. Proto se mi zdá, že když někdo dělá takový ten skauting, kde děti přijedou do předem postaveného tábora, vytáhnou plastové tyče a začnou se s nimi mydlit po hlavách s výkřikem, že si hrají na Hvězdné války a říkají, že to je ten pravý symbolický rámec, přijde mi to celé úplně vedle… Nebo já jsem vedle. Dobrodružství na řece nebo na moři nepotřebuje další symbolický rámec, ty v tom opravdovém dobrodružství prostě jsi.
Inklinoval jsi k založení chlapeckého nebo koedukovaného oddílu?
Říkal jsem si: „Vyrostl jsi v chlapeckém oddíle, budeš zakládat chlapecký oddíl.“ Renča mi říkala, abych to nedělal. Dneska těch kluků moc není a to bys ten oddíl měl hodně malý. Udělej radši koedukovaný. Já říkám dobře, já mám sice 3 dcery, ale vůbec nevím, co bych s těma holkama jako dělal. A ona mi řekla památnou větu, často na ni vzpomínám: „Hlavně se nepokoušej dělat dívčí program, dělej s holkama přesně to samé, co s klukama.“ Dnes má náš oddíl 32 mladších členů, z toho 13 kluků…A když vezmu naše skautské posádky (věk 10-15 let), ty mají 18 členů, kde je pouze 6 kluků. Renča měla pravdu. Nebo jsem se naučil dělat dívčí program. (smích) Uvědomil jsem si to teď, když jsme dělali nové vedení posádek a holky si rozdělovaly ty kluky mezi sebe.
A vnímáš tam teď, když jsi měl zkušenost z chlapeckého oddílu a máš koedukovaný, jestli se to nějak liší, jaká je tvoje reálná zkušenost?
Jsou věci, kdy se cítím trošku bezradný. Holky jsou najednou brzy unavené nebo se objeví slzičky a já si v tu chvíli říkám: „Co jsem přehlédl, co mi nedošlo?“. Pořád mám pocit, že klukům rozumím víc. Ale i mezi holkama jsou rozdíly. Máme holky soutěživé, ale i takové, které si zakládají na tom, abychom byli hlavně dobrá parta, takže je nechci házet do jednoho pytle. Musím říct, že holky dnes reprezentují v našem oddíle to lepší. Je to asi tím, že ony dozrávají dřív, a tak jim dřív dochází smysl toho, proč to děláme a proč zrovna takhle.
Jak staré máte členy oddílu?
Já chtěl jenom oddíl ve skautském věku, tedy od 10 do 15 let. Jednak si myslím, že na menší děti nemám dostatek trpělivosti, jednak jsem se obával, že budu muset dělat kompromisy v oddílovém programu. Bylo mi řečeno, že dostat desetileté členy do oddílu je těžký, to se přihlásí už málokdo, spíš kamarád přivede kamaráda. Renča mi radila: „Jestli chceš, abys tam měl kontinuální příchod nových členů, musíš pracovat s těmi mladšími, oni se dneska hlásí víc.“
Já jsem od počátku hodně pracoval s rodiči a někteří se mi tehdy nabídli, kdybychom něco potřebovali, že jsou bývalí skauti a pomohou. Z jednoho z nich se stal můj zástupce a druhý tatínek nabídl programy v dílnách, které jsme pak s velkým úspěchem realizovali. Po půl roce, kdy jsem pořád odmítal ty šesti, sedmileté děti, nebo spíš jejich rodiče, jsem tomu tatínkovi v dílnách (má přezdívku Indy) a jeho manželce Lendys řekl, že se nám tady hlásí spousta malých a mně je líto je pořád odmítat. A současně že vím, že v mém pojetí by to moc nešlo. Co kdybychom udělali v oddíle takový věkový horizontální řez – do 10 let a nad 10 let? Založili jsme tedy posádku Lipánků, a tak to vlastně vedeme doteď. Lipánci (7-9 let) mají svůj „smetanový program“, skautské posádky (10-15 let) už mají program o stupeň náročnější. Fungujeme vedle sebe a snažíme se jednou za čas o programový průnik, aby byl společný táborák nebo společné běžky a samozřejmě část letního tábora máme taky společnou.
To se vám oddíl rozrostl nad očekávání. Měli jste trošku jednodušší situaci tím, že už jste se přidružili k existujícímu oddílu?
Ano, v počátku to byla velká výhoda. Renča mi tenkrát řekla, že má 15 zájemců na čekacím listu, všechny jsme oslovili a z 11 dětí, které přišly na první schůzku, jich nějakých 5 nebo 6 chodí do dneška.
