Po několikaleté snaze se mi konečně podařilo vydat se s kamarádem Tomášem Gajou na sever Finska. Celý červenec jsme strávili putováním po jezeře Inari a na severovýchodě od něj. Celkem jsme měli urazit vlastními silami přes dvě stě kilometrů. Naším cílem nebylo vytvořit extrémní podnik, ale dostat se do srdce přírody, s ní splynout a užít si ji v plné kráse. Jak se všechno povedlo, můžete si přečíst v následujícím výtahu z mého deníku.
Měsíc na jezerech Laponska
Štěpán Jirků
Podívejte se na kompletní fotogalerii
Přejít do galerie
Prohlédněte si všechny fotografie k článku…
2. červenec:
Přebíráme bagáž na letišti uprostřed lesů, 250 km severně od polárního kruhu.
Přibližně po kilometru pochodu nás vítá líně tekoucí řeka Ivalojoki. Na kamenitém břehu nafukujeme scouta, dar od firmy Gumotex, nakládáme věci a v 15:15 konečně vyrážíme. Zabíráme pádly, až konečně vidíme most města Ivalo.
U mostu je supermarket, takže dokupujeme přílohy, třpytky, pár piv a vracíme se k opuštěné lodi. S úlevou zjišťujeme, že je všechno na svém místě, a jen smutně poznamenáváme, že v Čechách by něco takového možná tak hladce neprošlo.
3. červenec:
Mrholí. Oproti včerejšímu teplému počasí klesla teplota asi na 9 °C. Projíždíme ústím Ivalojoki a vstupujeme do vod Inarijärvi. Díky silnému větru postupujeme pomalu. Využíváme proto každé příležitosti, abychom se schovali v závětří ostrůvků nebo výběžků, které potkáváme cestou.
Nakonec na jednom z nich, východně od Pitkä-Maura, zastavujeme. Zatímco se starám o oheň, Tomášovi se daří chytnout tři lipany. Máme z naší první ulovené večeře radost. Na malém grilu pak naporcované kusy ryb opékáme. Stále je světlo a k našemu překvapení zjišťujeme, že jsou už dvě hodiny ráno. Zachumláváme se do spacáků. Pocit sucha a tepla nás pomalu ukolébá do spánku.
5. červenec:
Vstáváme do šedivého rána. Nízké mraky letí nad korunami borovic. Pozorovateli ale neunikne, že skrz řídkou oblačnost místy probleskne modrá obloha. Pečeme k snídani včera chycené pstruhy a zapíjíme je čajem. Libujeme si nad tím, jak chutné mají maso. Koneckonců, není se čemu divit, když vyrůstají v tak čisté vodě. Mimochodem, už od Ivala pijeme vodu přímo z řeky nebo z jezera a nezaznamenali jsme žádné zdravotní potíže.
Porovnávám úskalí orientace v deltě Dunaje a zde. V deltě člověku stromy pomohou, protože znamenají pevnou půdu, a proto velmi často i kanál, kudy je možné vyjet z jezera nebo kudy vede cesta. Tady ale roste stromů všude dostatek a průjezdy mezi ostrovy nejsou pořádně vidět. Ostrovy se navzájem překrývají a z dálky to pak vypadá jako jednolitá zem. Teprve až po bližším prozkoumání člověk odhalí snižující se břeh a jejich skutečné rozmístění.
8. červenec:
Od letiště v Ivalu jsme urazili téměř 100 km, a tak si dnes dáme odpočinek. Budím se v hamace. Během noci jsem si opřel čelo o moskytiéru, a tak mě hned vytrestali komáři, kterých je tu plno. Na jezeře nám skoro dali pokoj, ale tady se jejich množství znásobilo úměrně k pevné půdě, která nás obklopuje. I proto jsme včera postavili „oázu klidu“ – závěsnou moskytiéru nad lůžko. Vznikne tak alespoň prostor, kde není problém se normálně najíst a člověk se nebojí o odhalené části těla. Jdu se vykoupat. Voda je studená, zpočátku řeže jak žiletky, ale když se člověk uvolní a přijme její teplotu, není to nic strašného. Odpočinkový den zahajujeme pořádnou snídaní – lipan na kmínu, lipan s grilovacím kořením, lipan na pepři, lipan naslano…
9. červenec:
Začíná další etapa. Musíme se propracovat soustavou jezer až na Surnujärvi. Bude se jednat o krátké přejezdy menších jezer a přenášení. Nejprve vždycky vynášíme batohy, pak se vracíme pro prázdnou loď, kterou neseme nad hlavou. Člověk musí neustále dávat pozor, kam šlape. Právě ze zranění při přenosech jsem měl při přípravách největší obavu a terén mi ji potvrzuje. Na březích píská halda hladových komárů a bzikavek, k nim se přidává vedro, únava a zapařené nohy v mokrých botách a kalhotách. Naštěstí ale protahujeme loď dnešní poslední peřejí. Nasedáme, záda v jednom ohni od štípanců, ale klidná hladina a vědomí, že dnes už máme odpracováno, všechno tlumí. Vedle nás v mělké vodě zaloví ryba, a tak hned vypouštím na lov naši třpytku a během pár minut máme večeři. Příroda je tu téměř nedotčená a dva dny jsme už neslyšeli žádný zvuk civilizace. Musíme jen doufat, že to tak zůstane. Je dobře, že místní terén svou nepřístupností odrazuje davy turistů. V jednom z průvodců jsem mimochodem zaznamenal následující: „Za jezerem Inari naleznete pouze bažiny a hejna komárů.“
12. červenec:
S vidinou srubu přeplouváme poslední jezero. U břehu vyfukujeme po jedenácti dnech loď. Čekají nás sice jen tři kilometry k Rajapää, ale ráz krajiny nám rychle ubírá sil, stejně jako letky komárů a muchniček krve. Nakonec necháváme třetí batoh ležet nad jedním z jezírek na velikém kameni, abychom se pro něj vrátili, a pokračujeme dál. Jakmile vidíme za horizontem srub, oddychneme si. Víme, že jdeme správně. Krajina totiž vypadá víceméně stejně. Není tu problém místo minout vinou velmi zvlněnému terénu, i kdyby od něj byl člověk na sto metrů.
13. červenec:
Když se mě ráno u snídaně Tomáš ptá, jak dlouho si myslím, že nám bude trvat přenos bagáže a lodi k začátku Routasenkuru (asi 6 km), netuším, nakolik budu přesný, když odhaduju rychlost celého pochodu na 2 km/h. Už během snídaně (lipan a těstoviny) se psychicky připravuju na výkon, který nás čeká. Členitost terénu a udržení správného směru nejdou moc dohromady – vyjít kopeček, sejít ho, obejít bažinu, jezírko, kameny… – přesto ale postupujeme dál. Občasné pohledy vpravo na vrchol Rajapää, na kompas a do mapy mě ujišťují, že přímo před námi vidíme úvod k úžlabině Routasen. Stojíme teď na jakémsi hřbetu ve výšce 260 m n. m., odkud bude cesta zase klesat. Chvíli se kocháme výhledem a pak se znovu spouštíme do glaciální krajiny.
Scházíme do soutěsky, která je díky blížícímu se dešti obzvlášť temná.
14. červenec:
Okolní břehy v Rautasenkuru jsou tvořeny skálou vysokou alespoň dvacet metrů, často i vyšší. Prostor okolo nás se postupně uzavírá a po asi 800 metrech jsme nuceni poprvé přenášet. Ujedeme dalších sto metrů a situace se opakuje. Tímto způsobem pomalu popojíždíme vpřed. Automaticky vybíráme vhodné místo k výsadku, rovnou vyndáváme batohy a beze slov přecházíme místa, kde není možné jet. Do konce Routasenkuru nám chybí čtyři kilometry. Rozhodujeme se loď přenést přes kopec k dalšímu jezeru. Zastavíme proto u levého břehu a se sfouknutou lodí procházíme lesem. Hned napoprvé jsme trefili pěkné místo na táboření. Přenášky dnes byly nadmíru náročné, ale situace, které tu s Tomášem zažívám, jsem nezažil se svou ženou za celou dobu, co jsme spolu. Vážím si toho.
15. červenec:
Napojujeme se na řeku Uutuanjoki. Situace s přetahováním se opakuje. Nedostatek vody v řece způsobuje, že musíme co chvíli vystoupit z lodi a vzít ji pěkně „do teplých“. Alespoň že už plujeme s proudem. Asi po hodině postupu se blížíme k finsko-norské hranici. Jsme unavení. Vítr nás postupně ochlazuje do takové míry, že se nakonec rozhodujeme zastavit na vyvýšeném břehu. Rozděláváme oheň a vaříme čaj, abychom se zahřáli. Místo je vhodné i k táboření. Dnes máme za sebou jen něco málo přes šest kilometrů. Podle navigace nám do Munkelvy chybí asi dvanáct kilometrů vzdušnou čarou. Rozhodujeme se proto zůstat na místě a dát se do pořádku. Jsem zvědavý, s čím přijde zítřejší den.
16. červenec:
Od konce Surnujärvi pořád přenášíme. Tady na Munkelvě ujedeme vždycky asi 400 metrů, než klidná hladina napoví, že se blížíme k další překážce. Už ani nenadáváme. Jen odevzdaně vystoupíme z lodi, vyndáme batohy, které odneseme k otevřené vodě, vrátíme se pro loď a tak znovu a znovu. Všechno spočívá v trpělivosti. Při jednom z přenosů (prudké stoupání a pak stejně prudký kopec dolů za meandr) už jen táhneme loď po vysokém borůvčí, při čemž nám nohy podkluzují na drnech. Za tři hodiny jsme se posunuli k cíli asi o čtyři kilometry. Chce se nám křičet na řeku, aby už konečně pohřbila všechny ty kameny pod vodní hladinu, a my si tak mohli vychutnat plynulou jízdu. To se skutečně stane – po dalších čtyřech kilometrech. Postupně mizí romantické kaskády a řeka se zklidňuje. Jen občas se objeví mírné peřejky, které je ale možné projet bez drhnutí o dno. Kocháme se okolím. Najednou nás napadá, že s blížícím se zálivem by mohla voda být slanější. Po ochutnávce raději nabíráme do petek vodu, protože je skutečně cítit změna a slaná voda by se nám hodila tak leda na polévku. Poslední přetah a vítá nás začátek zálivu, Munkefjordu. Do Kirkenes nakonec nepojedeme. Máme obavu z proudů v zálivu, na které bychom svými silami nemuseli stačit. Vystupujeme proto na vysoký břeh a všechno balíme tak, abychom mohli jít stopovat.
17. červenec:
Okolo 9:00 ráno nám zastavuje učitelka z mateřské školky. Během chvilky jsme v osadě a natěšeně vcházíme do obchodu. Pak usedáme ke stolku s úlovkem salámu, piva, chleba a sušenek a pouštíme se do hodování. Okolo 14:00 se zvedáme a přesouváme se za výjezd z benzinky na hlavní tah směrem na Inari. Asi po dvaceti minutách nám zastavuje Fin s velikým offroadem. Ten nás odveze na parkoviště vzdálené asi 20 kilometrů od Inari, kde se prodávají suvenýry. Naštěstí se v obchůdku právě střídá směna, a tak na nás prodavačka mávne, abychom si nastoupili, a odváží nás do Inari. Co víc si přát?
18. červenec:
Budíme se až po poledni. Jdu nakoupit pozdní snídani, přepíráme oblečení a dáváme se do pořádku. Jdeme si prohlédnout muzeum Siida, kde vracíme kleště vypůjčené k demontáži šroubu ze vzpěry. Závit je bohužel stržený takovým způsobem, že se oprava nepovedla. Musíme proto sehnat pilku na železo nebo svěrák. Dostáváme instrukce k prohlídce muzea, lepíme si na triko vstupenky a vyrážíme nasávat informace o místě, které jsme navštívili. Expozice o životě Sámů a místní přírodě je zajímavá a samozřejmě nechybí ani atrakce – hod lasem na sobí hlavu.
19. červenec:
Před námi je ještě třetina dovolené, kterou se chystáme strávit na klidné hladině jezera. Nemáme jasně stanovený plán, protože jsme nečekali, že se nám podaří předchozí trasu urazit za tak krátkou dobu. Během následujících deseti dnů se teď musíme dostat zpátky do Ivala, což je všeho všudy jen asi na tři dny pádlování (tak 60 kilometrů). Naše další cesta přesto nepovede přímo do Ivala. Prokličkujeme mezi jednotlivými ostrůvky, až se nakonec opět vrátíme na Ivalojoki. Byla by přeci jen škoda nevyužít možnosti a nenačerpat zásoby pravého laponského zlata – čisté přírody a poklidného ticha.
