Méně známé slovinské říčky z pohledu vodáka

Do Slovinska jsem vždycky rád jezdil pádlovat. Hned od prvního okamžiku se mi tam líbilo. Začal jsem, jako asi většina vodáků, ve Slovinsku poprvé na Soči a Koritnici. Obzvlášť barva a divoké peřeje Soči mi učarovaly od prvního okamžiku. Na okolí mě navíc bavilo, že jsem se pohyboval v oblasti Alp, ale nebylo to tam tak sterilní a kýčovité jako v Rakousku. Z každého okna nemusel nutně stékat mohutný vodopád muškátů.

Sem tam díra v silnici a neposekaná louka také byly mému srdci jaksi blíž.  A když jsem poznával místní fajn lidi, kterým jsem navíc i přes svou  totální neznalost  jakýchkoli cizích jazyků alespoň trochu rozuměl, připadal jsem si tu jako doma. Postupem času však moje oblíbená řeka i s okolím začala být sešněrovaná tolika různými pravidly, příkazy a zákazy (viz strana 13), že bylo na čase poohlédnout se také po jiných místech. A proč hledat někde daleko, když hned za kopcem teče další krásná řeka?

Sáva Bohinjka

Sáva Bohinjka je napájená vodami Bohinjského jezera a to zase mnoha menšími potůčky odvodňujícími dvoutisícovky Triglavského národního parku. Nejkrásnějším z nich je jistě vodopád Savica, prýštící přímo ze skalní stěny nad západními břehy jezera. Samotná vodní plocha a její rozmanité okolí inspiruje k mnoha sportovním aktivitám. Ke splouvání nabízí řeka vytékající z jezera dva úseky.

Za lepšího vodního stavu lehčí – 7kilometrový úsek přímo z jezera do vesničky Bohinjská Bystrica. Sáva na něm nepřekračuje obtížnosti WW II. Těsně po vyplutí semkne lehce plynoucí říčku krátká skalní soutěska, ale o okamžiky kochání není nouze ani na dalších kilometrech. Koryto řeky na dně širokého údolí poskytuje perfektní výhledy na okolní horské štíty, do pozdního jara nezřídka pokryté sněhem. Plavbu je možné ukončit přímo ve skvělém kempu Danica, ležícím na začátku cílové obce. Mimochodem, kdo by neměl dost vodních radovánek, může zajít na druhý konec vsi do místního vyhřívaného aquacentra a v některé vířivce prohřát své vodácké kosti. Ve vsi se dá i nakoupit či zajít do hospody, prostě Bystrica nabízí full servis.

Za druhým úsekem na Sávě Bohinjce si budete muset zajet trochu níž po proudu. Začíná pod jezem s elektrárnou a pstruhovou sádkou asi 12 km pod Bystricí. Silnice tu po mostě překračuje řeku a na levém břehu je naproti elektrárně příjemná plážka na nasednutí. Do tohoto úseku už doporučuju nastupovat zkušenějším pádlistům. Obtížnost se pohybuje podle vodního stavu mezi WW II až III s jedním místem WW IV!. Tím je nechvalně známý Tomáškův kámen. Peřej začíná pod dalším mostem, kde se hlavní silnice vrací na pravý břeh. Je dobré vždy zastavit v laguně pod mostem a jít si celý úsek prohlédnout.

Mohutný kámen s křížem na vrcholku, trčící uprostřed řeky, je právě to místo, kde není nikdy daleko od pořádného průšvihu. Skalní dutina ukrytá pod hladinou je podle očitých svědectví opravdu velká, prý se do ní pohodlně vejde i nafukovací člun s celou posádkou. Nájezd k exponovanému místu není také zadarmo, peřej se jezdí spíš při pravém břehu, ale pozor na kameny pod hladinou, které rády odsazují doleva, tudíž přímo k nebezpečnému sifonu.  Následující tak 2 km tvoří různě zablokovaná místa, která za menší vody nabídnou techničtější průjezdy. Závěrečná peřej nese název Gibraltar a řeka se do její první části stáčí téměř v pravém úhlu. Na rozbitý začátek nemám žádný návod, průjezdy se mnění podle vodního stavu. Celá peřej však končí dvěma slušnými válečky ve zúženém místě. Pod peřejkou je to už kousek k vysedacímu mostu na malé silničce směřující do obce Bohinjska Bela. Pokračovat se dá samozřejmě dál, říčka ale ztrácí na obtížnosti a pár kilometrů před soutokem zadrží vodu jez. Kdo nechce pádlovat po voleji, ať radši vystoupí pod vesnicí Selo.

Sáva Dolinka

Sáva Dolinka se dá jezdit také ve dvou úsecích. Horní ale mívá vodu jen brzy na jaře, většinou z tajících sněhů.  Krajinově není tak velkolepý jako dolní úsek Bohinjky, ale svezení bývá docela příjemné. Dá se nasednout kousek pod Krajnskou Gorou ve vsi Triglavski Gaj.  Z mohutného několikakilometrového štěrkoviště se pod obcí vrací řeka do úzkého koryta. Plavba není náročná, jen je potřeba v tomto úseku dávat pozor na padlé stromy. Končí se nad městem Jesenice nad nepříjemným rozbitým jezem. Městem protéká řeka v navigaci, než ji zastaví vysoká hráz.

Pod hrází je exponovaný úsek WW IV-V, ale voda v něm nebývá. Elektrárna vrací vodu do řeky až u vesnice Zasip.

Tady je  od mostu Dolinka příjemných 13 km WW II, za letní vody vhodných i pro kanoisty na nafukovačkách. Asi kilometr pod silničním mostem na hlavní silnici do Bledu je na břehu řeky obrovský luxusní kemp Šobec. Nepatří k nejlevnějším, ale pro výlety do okolí Bledu je perfektní. Do soutoku s Bohijnkou je to kousek, dál se dá pokračovat po Sávě. Tady už široká řeka ještě dokáže překvapit hezkými místy, na březích je pár pěkných pláží k rychlé koupeli ve studené vodě, než Sáva vpluje do hlubokého lesního údolí. Vhodný výstup je u vsi Globovo.

Krasové řeky

Slovinské krasové řeky jsem objevil teprve před pár lety při přípravě na zájezd CK, pro kterou pracuju, a musím říct, že mě dostaly stejně jako tu spoustu lidí, které jsem na ně od těch dob zavedl. Klidné a hluboké  laguny,  přerušované travertinovými terasami tvořícími bílé probublané peřeje a různě vysoké skoky, zaručují skvělou zábavu jak pro kajakáře, tak pro kanoisty na nafukovačkách. Pro ty první je to pak navíc perfektní škola boofování.  Jo, a minulé léto jsem s sebou měl kámoše na padelboardu. Takže…

Kolpa

„Krasovka“  Kolpa tvoří kousek jihovýchodní hranice Slovinska s Chorvatskem. Její vývěr najdete v NP Risnjak, který je asi nejzelenějším parkem Chorvatska. Místní kopce měří přes tisíc metrů a k moři je to jen pár kilometrů. A protože nadržení plážoví povaleči pod vidinou brzké smažby na slunci minou park v uctivé vzdálenosti, je dobré spojit splouvání Kolpy s jeho návštěvou. V horní části bývá (chorvatsky Kupa) sjízdná jen v jarních měsících, kdy taje sníh nebo po vydatných deštích.

Celoročně sjízdná a zároveň vodácky nejzajímavější je část od vesnice Mirtoviči. Je tam silniční most, ale nesmí se přes něj jezdit, protože to není oficiální hraniční přechod. Lepší silnice, která vede téměř pořád kolem řeky, je ta na chorvatské straně. Dají se z ní i dobře prohlédnout dvě těžší místa.  To první je hned asi kilometr pod mostem.

Technická peřejka s mnoha možnými průjezdy prověří hlavně kanoisty. Manévrování s delší lodí v labyrintu kamenů chce zručnější posádku. Další místo je hned za zatáčkou.  Širokou Kupu stáhnou první travertinové prahy úplně k pravému břehu, kde je asi půlmetrový skůček do vodní vířivky. Místa jsou ale lehká a nepřesahují obtížnost WW III.  Další poklidnou plavbu zpestří jedno úzké místo, taková skalní mikrosoutěska, a před koncem plavby pár prahů, tentokrát rostlých ve tvrdé skále. Příjemné vysedací místo je na kamenné pláži na pravém břehu 2 km nad hraničním přechodem Petrina.  I když jde o hraniční řeku, v oblasti je klid a nikdy po nás nikdo na vodě nechtěl vidět žádné doklady. Vypadá to, že ani místní si na hranice moc nehrají.

Krka

Krasová řeka Krka (pozor, nezaměňovat s Krkou Dalmatskou, která teče z Dináských hor přes chorvatský Knin k moři ) leží v oblasti s pro vodáky ne zrovna povzbuzujícím názvem Suha krajina. Tento mírně zvlněný mikroregion má za sebou bohatou kulturní historii, a tak je tu vedle přírodních skvostů k vidění i mnoho zajímavých městeček a vesniček. Přímo nad řekou a přímo nad vysedacím místem se tyčí největší místní hrad Žužumberk. O většině letních víkendů se tu konají středověké trhy a všelijaká rytířská klání. Na hřišti v podhradí se dá u řeky i příjemně kempovat.

Začíná se však o 10 km výš ve vesnici Fužina pod silničním mostem 649. Odtud dolů je Krka poctivá krasová řeka, která se jen velmi těžko nasouká do nějaké tabulky obtížností. Klidná až stojatá voda je nadržována desítkami různě vysokých stupňů, tvořících někdy až dvoumetrové skoky do napěněných lagun, které svádějí ke koupání. Všechny vyšší skoky je třeba prohlížet, některé totiž nabízejí několik cest ke splutí. Za velké jarní vody na řeku raději nedávejte.

Hodné letní skoky se s vysokou vodou mění ve zrádné pasti, ze kterých je velmi obtížné se dostat. Na Krku si vyhraďte nejméně čtyři hodinky času. Při neustálém prohlížení se splutí dost zpomaluje, ale Krka vás za to odmění největším přírodním akvaparkem, co znám.  Zhruba uprostřed splouvaného úseku, pod vesničkou Male Rebrce, charakter řeky přeruší asi tříkilometrová svižná dvojková peřej, za níž se řeka opět „uklidní“ do své krasové podoby.

Snad vás moje čtyři oblíbené slovinské řeky inspirovaly k nějakým výletům, napsat by se o nich dalo ještě mnoho pochvalných vět a o rozmanitém okolí  jakbysmet.  A i když sem vás dnes pozval spíš na lehčí řeky, nezapomeňte, že s vodou roste chuť některých míst vás trošku potrápit a že i křehké travertinové naplaveniny dokážou zařídit na hlavě řáckou bouli.