MARTIN LIPINA – NA SEVER: kniha z americké severské divočiny pozorované nejen z paluby kánoe

Klesáme mezi ostré štíty. Drsné šedé skály se zdají být na dosah ruky po obou stranách letadla. Napjatě svrchu zkoumáme zem pod námi mezi jednotlivými smrky, jestli tam někde na nás už nečeká grizzly. Přelétáváme pár set metrů nad propletencem širokého řečiště. Desítky provazců říčního copu se rozplétají a zase splétají zpět, razí si cestu mělkým rozlehlým korytem mezi ostrůvky a pozůstatky ledových ker a sněhu. Že by tohle byla naše řeka?

Brad sklopí levé křídlo pod letadlo, až se mi pod žaludkem zvedne vzrušivá vlna. Dělá široký oblouk. Nechává nás podrobně si prohlédnout terén z ptačí perspektivy.

Cosi na nás dozadu křikne, ale přes hluk motorů nic neslyšíme. Kroužíme několik minut, než si uvědomíme, že ta malá louže pod námi nejspíš bude McClusky Lake. Poslední otočka, srovnání letadla na přímý východní kurz a už klesáme, stromy kolem rostou a rostou, hladina je pár metrů pod námi. Letadlo měkce dosedne na jezero. Sláva! Přežili jsme.

…

Stojíme jako přikovaní. Každý z nás obsadil svůj drn trávy, na kterém se dá stát. Země všude kolem je podmáčená, suchou nohou neprůchodná. Budeme se muset na lodích přesunout k rozbitému molu, kde snad najdeme lepší útočiště.

Beaver zapíná motory, roztáčí vrtuli. Pár okamžiků ještě bloumá po hladině, než zaujme správnou pozici na konci jezera, pak se rozjede a elegantně se vznese vzhůru. Ve vzduchu nám na pozdrav zamává křídly, udělá otočku směrem, odkud jsme přiletěli, a postupně se ztrácí v dáli.

„Tak a jsme v prdeli,“ zasměju se. Nikdo kromě těch dvou o nás neví. Nikdo nás nebude nikde čekat. Nikdo nevyhlásí pátrání, když se něco stane. Satelitní telefon s sebou nemáme. Lenka si ho pro klid koupit přála, ale já chtěl zažít pocity, jaké před sto a více lety zažívali při objevování severské divočiny prospektoři a objevitelé, kteří byli taktéž odkázáni jen sami na sebe. Kdyby se někomu z nás něco stalo, byli bychom snad schopni za týden intenzivního pádlování dojet pět set kilometrů na sever do indiánské osady Fort McPhersonu, našeho jediného možného cíle. Jako by nám to ale nikomu nedocházelo. Chvíle, kterou jsem si celý rok představoval – jaké to bude, až budeme opuštěni v horách uprostřed ničeho, na nás nikterak vážně nedoléhá. Naopak. Cítíme až jakýsi opojný triumf, že teď začíná to pravé dobrodružství. Zřejmě bychom to vnímali jinak, kdyby pršelo a blížila se noc. Jenže počasí nám přeje a dopolední teplé slunce dodává optimismu.

…

Přijíždíme do rozlehlého údolí k soutoku s Wind River. Ta je jen o něco širší než potok, ale má o hodně více vody a rychlejší proud. Valí se zleva údolím ze zbytků ledových ker a sněhu, které jsme pozorovali z letadla. V euforii parkujeme hned pod soutokem, v tišině na protějším břehu, kde je otevřená krajina jako stvořená pro kempoviště.

Všichni žasneme nad křišťálovou vodou řeky Wind. Už jsme viděli hodně panenských a nádherných řek, ale takovouto vodu dosud ne. Tahle nemá snad ani zrníčko kalu a nad oblázkovým dnem se jeví, jako by byla tvořena vybroušenými krystalky verdelitu; čím hlubší místo, tím se voda zdá zelenější. Vrhneme se všichni po kolena do řeky, nabíráme vrchovaté hrsti vody a plnými doušky hltáme ten zázrak. Hrdlem se nám sveze křišťálově ledová čistota.

„Lepší vodu jsem v životě nepil!“

Ve tři ráno je budíček. Je zima, pod mrakem, zvláštní modré šero. Nad McClusky Lake se ale mraky trhají a prosvítá tam světlá obloha. Vidět je dobře, světla je dost. Jen v modrém šeru se na dálku trochu ztrácejí detaily. Je potřeba se teple obléct, na řece bude zima ještě větší.

Pečlivě uvazujeme všechna zavazadla do lodí. Modré souvislé mraky se přelévají nízko nad námi. Člověk má pocit, že se jich může téměř dotknout. Zdá se však, že se pomalu zdvihají.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…