Rychlejší rozhovor jsem snad v životě nedělal. Sešli jsme se s Martinem na necelou hodinku, během které na mě vysypal všechno, co jsem potřeboval vědět, a oba jsme pádili zase dál. Kromě vodáckých aktivit v Praze na Štvanici a jejich zákulisí jsme pohovořili třeba o Martinově působení ve vodním slalomu. Až se mi nechce věřit, že se toho za pětapadesát minut stihlo navykládat tolik. Pojďte si to přečíst.
Ahoj Martine, určitě dojde řeč i na Štvanici, ale začněme Tvým vodáckým životem…
Ahoj. No tak na vodě jsem začal jezdit, když mi bylo nějakých 12, doma v Budějovicích, a od malička jsem jezdil slalom na singlu. V 16 letech jsem byl dokonce v juniorské slalomové reprezentaci, ale celé moje ježdění poznamenalo nehezké poranění zad. To mi na dlouhý čas znemožnilo sportovat a přesun do Prahy na vysokou školu vrhnul moje zájmy na úplně jinou kolej, takže jsem přestal úplně pádlovat.
Povíš mi o tom zranění?
Stalo se mi to při závodě na Labské soutěsce. Dostal mě jeden válec, chtěl jsem udělat eskymáka, jenomže mě to připláclo na zadní palubu a úplně zlomilo dozadu přes opěrku zad. Byly z toho nějaké potrhané vazy, ale popravdě si to už moc nepamatuju, bylo mi 16, asi chápeš, jak jsem to vnímal. Spíš mi utkvělo, že jsem strávil dost času po rehabilitacích a musel se dost omezit.
Dokázal ses úplně zotavit?
Dokázal. Musím říct, že s tím v podstatě žádné obtíže nemám. Jsem už docela starej (směje se), mám docela slušnou tréninkovou zátěž a všechno funguje, takže asi dobrý…
Jak ses objevil u vody?
To, že jsem s vodou začal, byl vlastně úplný omyl. (směje se) Vzniklo to tak, že moje máma měla známou. A syn té známé byl typickej ajťák s nadváhou, který nenáviděl pozornost a cokoliv dalšího, co ho rušilo od počítače. Jeho máma z toho byla úplně zoufalá a vymýšlela, čím ho ze zajetí kybersvěta dostat, až přišel nápad s vodou. Odmítnul, ale nalákali ho pod podmínkou, že s ním půjde ještě nějaký kamarád, což jsem byl já. On to asi po třech trénincích vzdal a já jsem u toho už zůstal. (smích)
Jak probíhal tvůj návrat zpět na vodu?
Když jsem se probudil z kolotoče vysokoškolských mejdanů, zjistil jsem, že mi chybí pohyb. Začal jsem chodit na různé boxy, plavání a zkoušel jsem i další věci, ale nic mě pořádně nebavilo. Až jsem si pak uvědomil, že vlastně jediná věc, která mi v životě šla, byla ta voda. Tak co kdybych se k tomu vrátil…
Přijel jsem do budějovické loděnice, zjistil jsem, že tam pořád je moje loď ,a odvezl jsem si ji do Prahy. V té době jsem byl jediný, kdo v Troji ještě jezdil na dlouhé lodi, takže jsem tam byl za slušnýho exota (směje se), ale to vyřešily narozeniny, ke kterým jsem dostal krátkou loď, a tak vlastně začala moje nová etapa pádlování.
Dal jsem si nový cíle. Třeba jsem si řekl, že bych rád ještě někdy v životě jezdil české poháry a závodil na Lipně.
A už se ti splnily?
Na loňský rok jsem si poháry vyjel a na letošní je obhájil, takže ano.
Hlavně jsem ale zjistil, že mě ta voda zase začala strašně moc bavit, a taky jsem si až zpětně uvědomil, jak moc mě bavila a co všechno mi dala v dětství.
Klidně buď konkrétnější…
Člověk měl kolem sebe úžasné kamarády a celkově lidi, kteří byli a jsou super. Líbí se mi vodácký pohled na svět a jsem i moc rád za tu zkušenost, byť maličkou, s vrcholovým sportem.
Teď to mám tak, že mě baví hlavně ten individuální prožitek. Když jsi tam jen ty a živel, můžeš úplně vypnout. Ve chvíli, kdy je to taková voda, že nebojuješ o život a nebojíš se, je to úplná meditace, takže já na vodu vlastně chodím meditovat. Trénuju, u toho mi v hlavě volně plynou myšlenky, jindy je třeba úplně vypnu… A je zajímavý, že mě na vodě často napadnou hodně dobrý věci.
Jsi první, kdo mi řekl, že na vodu chodí meditovat.
Ale ono to tak je. A taky je pro mě voda obrovský zdroj energie. Většinou chodím přes poledne místo oběda, protože mám práci nedaleko trojského kanálu. Když se v jednu hodinu vrátím do kanceláře, mám pocit, jako bych právě vstával, jako by začínal nový den, mám zase spoustu energie.
Pozoruješ, jak se změnil vodní slalom za tu dobu, co jsi ho nedělal?
Docela to sleduju, protože jezdím na závody a srovnávám, co byly priority pro nás, když jsme byli mladí závodníci, a co jsou priority dneska. Mluvím o tom i s trenéry, kteří jsou vlastně moji vrstevníci, takže to se mnou zažívali. My jsme podnikali takový ty tajný výpravy za hospodama, kde ti nalejou i bez občanky a podobně. Dneska podle slov trenérů stačí, že je zajištěný ubytování s Wi-Fi a je vystaráno, protože jsou k tomu všichni přikovaný. Teprve když není internet, přichází jakýsi návrat v čase a junioři začínají vymýšlet podobný věci, jaký jsme kdysi zkoušeli my.
V tom se to změnilo mimo vodu, a na vodě pozoruju, že je vodácký svět takový barvitější. Přibyly nový disciplíny, třeba paddleboarding. Vybavení je pro lidi mnohem dostupnější, všechno je to víc otevřený. Co se týká slalomu, vnímám obrovský nárůst profesionalizace. Za nás nikdo neřešil, že bychom měli jet na zimní přípravu do tepla, a dneska už je to samozřejmost i v juniorských kategoriích. Mládež už mnohem dřív pracuje sebevědomě a myslím, že je ten sport i trochu agresivnější. Neříkám, že je to dobře nebo špatně, prostě to je vývoj, který vidím.
Máš sježděné taky nějaké řeky?
Nejsem úplně polykač adrenalinu, ale byl jsem teď počátkem roku ve Střední a Jižní Americe, kam jsem si vzal i slalomku, a vlastně poprvé v životě jsem zažil ten pocit, který asi většina vodáků, co jezdí řeky, bude znát. Jedeš po řece, netušíš, co bude za další zatáčkou, a jsi plný očekávání a dalších pocitů. Jako slalomář jsem byl vždycky jenom na tratích pro slalom. No zkrátka to vypadá, že asi budu muset pořídit plasťáka a občas vyrazit na řeku…
Co děti, taky je povedeš k vodáctví?
Vypadá to, že jo, straší už má kajak Mini Me od firmy Soul. To je nejmenší plasťák, jaký se vyrábí, dá se na něm jezdit už od 9 kilo. Na ten kajak jsem přišel přes Páju Kodadovou. Pádlo jsme taky vyřešili díky Páje, protože její táta (Tomáš Zástěra) pádlo vyrobil pro vnuka, hned jsem se za ním vypravil, jestli by mi taky jedno nevyrobil. (směje se)
Takže ještě vzniklo rozšíření sortimentu firmy Zástěra. (smích) Povídal jsi o vysokoškolských mejdanech, co jsi vlastně vystudoval?
Nejdřív jsem studoval Fakultu humanitních studií, kde jsem se zaměřoval na literaturu a filozofii a taky na environmentální témata s tím spojená. Potom jsem přešel na Právnickou fakultu, protože jsem měl pocit, že životnímu prostředí se dá pomoct, když člověk vystuduje práva. Z toho jsem ale rychle vystřízlivěl a přešel jsem na autorský práva a právo v umění, protože mi přišlo, že právě umění je ta cesta, jak měnit k lepšímu poměry ve společnosti. A přes to jsem se dostal k IT bezpečnosti, kde jsem zakotvil asi před 7 lety. Spoluzaložil jsem firmu Citadelo, mám na starosti její tým tady v Čechách a zároveň jsem konzultant, takže pomáhám firmám implementovat řízení bezpečnosti.
To jsou tedy velké zvraty. Už mě tolik nepřekvapuje, že se angažuješ na Štvanici. Jak tahle věc vznikla?
Asi dva a půl roku zpátky přišel Honza Vondra (trenér Dukly a bývalý reprezentační kajakář) s informací, že se Dukla chystá opustit kanál na Štvanici a že vlastně není nikdo, kdo by měl zájem se toho chopit a že hrozí, že ten kanál úplně zanikne. Když tam Ministerstvo obrany vypoví smlouvu, bude platit povinnost odstranit překážky a uvést koryto do původního stavu. Znamená to, že by to vyklidili a bylo tam zase jenom betonové koryto.
To pro mě byla zajímavá výzva. Už jsem měl z minulosti zkušenost s podobným projektem, kdy jsme zakládali iniciativu na obnovu lázní Kyselka u Karlových Varů. U té Štvanice jsem si taky uvědomil, že je to vlastně poprvé, kdy mám možnost vodnímu slalomu, nebo spíš celému vodáctví, taky něco vrátit. Uvědomil jsem si, že do téhle doby jsem jenom čerpal – věnovali se mi trenéři, užíval jsem si toho, že někdo provozuje vodácké kanály a další zázemí, že někdo pořádá závody, vyrábí lodě… Najednou tady byla příležitost zanechat taky něco po sobě pro ostatní, udělat něco pozitivního.
Takže to nebylo složité rozhodování?
Přiznám se, že z počátku jsem k tomu přistupoval s nedůvěrou. Ale postupně, jak jsem navštěvoval Povodí Vltavy, Ministerstvo obrany a další instituce, byť jsem viděl strašně moc překážek, začalo mi to připadat jako proveditelná věc a pomalu se to vyvíjelo.
Vloni na začátku roku to pak chytlo trochu větší dynamiku, protože ministerstvo začalo tlačit na nějaký posun. Na povodí jsme věcně začali řešit, jak by mohl celý projekt vypadat a jak by se mohl provozovat. Do toho jsem potkal Vojtu Bareše, který je profesionál v oboru hydrodynamiky, staví slalomové tratě po celém světě a udělal už i několik surfových vln… Zkrátka to šlo jedno s druhým a já jsem se najednou ocitnul v laboratoři ČVUT, kde mi Vojta ukázal model surfovací vlny pro Štvanici v měřítku 1:40, že takhle to bude vypadat. Tam to začalo být reálné.
V té době jsem pro ten projekt taky najal koordinátorku, kterou jsem začal platit ze svých peněz, a od té doby na tom pracuju jako na seriózním projektu.
Úplně vidím tu kupu překážek…
Musím říct, že překážek, nesnází a nenaplněných slibů je kolem toho hodně. Dalo by se říct, že každý krok vpřed je vykoupený dvěma kroky zpět, ale postupně se začalo dařit. Velký průlom nastal vloni na podzim, kdy se nám povedla sbírka na Hithitu, kde se vybralo víc peněz, než jsme si stanovili. Díky tomu teď třeba vzniká web a hledáme projektanta, který navrhne finální fázi celého projektu, což je přesun stávajícího kanálu ke karlínskému břehu. Je to vlastně kompletní přestavba včetně zpřístupnění z karlínské strany. Teď je kanál umístěný v prostředním korytě, což je nešťastné řešení, ale bylo to tak dělané právě proto, že to mělo být jen jako tréninkový prostor. My bychom z toho chtěli udělat trať, na které se mohou jezdit závody, která vyhovuje všem požadavkům na bezpečný provoz, na přístupnost, … To je vlastně ten cíl, do kterého bych to chtěl dotáhnout. Přijedeš po cyklostezce, sejdeš k Vltavě a jsi u divoký vody, stejně jako to je v Troji.
Zmínil si sbírku. Věřili jste si, že vyberete dostatek peněz?
Obavy tam samozřejmě nějaké byly, ale musím se přiznat, že jsem šel docela na jistotu, protože jsem to nejprve hodně konzultoval s vedením Hithitu. Probírali jsme, jak to nepodělat, a i reakce z okolí mi dávaly naději, že to dopadne dobře.
Velkou obavu jsem měl z toho, že se pořád posouval začátek kampaně. Původně jsme chtěli začít v květnu, pak se to posunulo do prázdnin, pak se úplně změnily cenové podmínky stavby vlny, takže jsme řešili, jaká vlastně bude finální cílová částka… No a najednou byl srpen, kdy jsem si říkal, že už je nejvyšší čas, protože se blíží zima a motivovat lidi na podporu surfingového projektu, když za okny sněží, asi nebude to nevhodnější (smích), takže jsem to pak už začal tlačit, a i když to celé proběhlo na sklonku podzimu, moc se to povedlo.
Jak moc kampani pomohlo zapojení Evy Samkové a Báry Polákové?
Zapojení slavných osobností bylo součástí doporučené strategie od Hithitu. Překvapilo mě, jak ochotně a v jakém rozsahu do toho Eva i Bára šly.
A musím přiznat, že jejich zapojení bylo nejspíš rozhodující, protože významnější nárůsty vybraných peněz jsme zaznamenali až po tom, co jsme publikovali videa s nimi. Bez nich bychom to asi vybrali horko těžko.
Tušíš, jestli přispívali víc surfaři nebo vodáci?
Nemám na to analytiku, ale spíš to byli surfaři. Přece jenom byla hlavní tématem ta vlna, nicméně jsme se to snažili komunikovat tak, že je to projekt pro surfaře i vodáky. Popravdě řečeno, ona ta vlna je jeden za způsobů, jak to udělat zajímavý, trvale udržitelný a provozuschopný. Provozovat pouze kanál pro vodáky by ekonomicky nejspíš vůbec nefungovalo, a i teď je otázkou, jestli se nám to vůbec podaří do téhle fáze dotáhnout. Vlna je nějaké unikum, takové rozšíření, co se tam dá dělat, a jsem přesvědčený, že to půjde dobře dohromady.
Aktuálně jste tedy vybrali peníze na stavbu vlny?
Je to tak. Peníze jsou vybrané na vlnu a na začátek prací na kanálu. Dáváme asi 100 000 Kč na projekt kanálu, po jeho vytvoření se to začne řešit na úřadech a pak uvidíme, jestli to bude nějak schůdné, nebo to budeme muset vymýšlet jinak. Taky se asi dozvíme, kolik to celé bude vyžadovat peněz. Dalo by se říct, že ohledně kanálu se teď blížíme do bodu nula, což mnoho lidí nevidí. Většinou za mnou chodí s gratulací k dokončení super projektu a já jim říkám, že ještě není vůbec nic hotové. (smích)
V hlavě určitě vize, jak by to v ideálním případě mělo vypadat, máš.
Samozřejmě, že mám. Mám takovou vizi, že bych do toho rád vtisknul nějaké propojení mezi různými vodáckými disciplínami. V průběhu kampaně jsme často zveřejňovali fotku, kde jsou vedle sebe vodní slalomář, paddleboardistka, surfař a creekařka, a to vlastně výborně znázorňuje hlavní poselství celého projektu. Chceme vytvořit místo, kde všichni budou mít prostor realizovat se bez tlaku proč nebo jak to máš dělat. Třeba Troju vnímám přesně tak, jak to má v podtitulu – sportoviště olympioniků. Když tam bude chtít jít začátečník, nebude to pro něj moc vhodné. Na Štvanici chceme lidem přinášet radost z divoký vody, možnost ji poznávat, dát prostor mladým lidem získat zkušenosti. Představa je taková, že by se jednalo o jednotlivé oddělené „skoky“ a každý z nich by byl vhodný pro někoho jiného. Na začátku surfovací vlna, potom hezký válec na rodeo, pak táhlá vlna vhodná pro paddleboardisty, potom místo, kde by se mohli pěkně vykoupat raftaři a tak dále. Můj sen je udělat prostor, kde spolu budou všichni existovat bez zbytečného napětí, které občas cítím v Troji mezi slalomáři a lidmi na plastových lodích nebo třeba paddleboardisty.
Zní to jako z říše snů, skoro si člověk říká, proč to tam není už dávno…
Když jsem se o to vodní dílo začal zajímat trochu víc, zjistil jsem, že má extrémně zajímavou historii. Poslední přestavba, která proběhla v 80. letech, dokonce počítala s tím, že by tam měla být dráha pro divokou vodu, jen to prostě nikdy nebylo realizované. Právě proto je tam třeba připravený výjezdní kanálek nebo jsou hotové tribuny (hned vytahuje telefon a ukazuje fotografie) pod hotelem Hilton, kterých si asi málokdo všimne, protože jsou na nich nějaké divné květináče a vlastně nikdy nesloužily svému účelu…
Když začala v roce 2004 dělat kanál Dukla, bylo to jenom provizorní řešení pro účely tréninku a moc se dalším využitím nezabývali.
Dokážeš odhadnout nějaký časový horizont, kdy by mohl být kanál hotový?
Doufám, že by to mohlo být za tři až pět let, to mi přijde docela realistický odhad.
Já čekal, že řekneš tak deset…
Ona je velká výhoda, že kanál, to betonové koryto, už tam je, takže je to, v uvozovkách, jenom přestavba, ne budování úplně od začátku. Pomůže nám třeba využití stávajících překážek. Sníží se náklady a bereme to taky jako prvek šetrnosti k životnímu prostředí, protože se překážky nevyhodí, ale znovu použijí. Ve výsledku bude největší peníze stát technika, která bude potřeba k demontáži, přemístění a novému osazení stávajících překážek. Menší položka bude nový materiál. A pravděpodobně největší věc bude nechat to projít všemi úředními procesy, protože těch je opravdu hodně.
Musím přiznat, že když zazněly pojmy jako Povodí Vltavy nebo Ministerstvo obrany, hned mi v hlavě blesklo, že to nebude jenom tak.
Tady je to velice různé. Já jsem o povodí slyšel, a ty zřejmě taky, že je to taková zlá organizace, která vodákům jenom hází klacky pod nohy, ale zatím máme úplně opačnou zkušenost. Všechno zatím bylo tak, jak jsme se domluvili, což se naopak moc nedaří jinde. Kupříkladu Ministerstvo obrany, kde jsme byli domluvení na bezplatném převodu stávajících překážek do našeho vlastnictví, protože oni by jinak měli povinnost je na vlastní náklady nechat odstranit. Kalkulace jenom na to odstranění byla asi 2 miliony. Všechno vypadalo dobře a že už se jen dořeší formality, až to přešlo k nějakému odboru, který to musel taky připomínkovat, a najednou začaly problémy. Přišly nejrůznější podmínky, které v podstatě vylučovaly provoz vodáckého kanálu v alespoň nějaké rozumné podobě, takže z převodu překážek najednou bylo jejich odkoupení. Vznikl tím nečekaný výdaj v rozpočtu. Navíc to přišlo až po té kampani na Hithitu, takže celá ekonomika, kterou jsme měli připravenou, byla najednou úplně jinak. A podobných věcí je celá řada.
Vlastně, kdyby šlo všechno podle původních plánů, už dávno na Štvanici spokojeně surfujeme, je tam recepce, prostě parádička…
Vím, že se na projektu nepodílíš zdaleka sám. Vyjmenuj prosím lidi, kteří pomáhají.
Těmi nejhlavnějšími jsou určitě tři Vojtové.
První je Vojta Müller, což je kluk, který se zabývá produkcí kulturních akcí, a v tomhle projektu se stal obrovským tahounem, pomáhá se spoustou věcí a jsem mu extrémně vděčný za jeho dobrovolnickou pomoc.
Pak je to Vojta Bareš, o kterém jsme už mluvili. Ten nám bezplatně navrhnul celou vlnu i její konstrukci a vlastně řídí celou tuhle stránku věci. I jemu patří obrovský vděk a dík.
Pak je to Vojta Knězů s Kubou Šmakalem, kteří se mnou šli jako první do založení spolku Vlny Štvanice a na kterých je značná část zodpovědnosti za fungování celé organizace.
A pak vlastně ještě čtvrtý Vojta, Vojta Zeman. To je surfař a kajakář, které nám pomohl ztvárnit vizualizace a pomáhá na brigádách.
Tohle je asi hlavní okruh lidí, kteří to dělají nezištně, bezplatně, ve svém volném čase a dávají tomu spousty energie.
Jak dopadlo první testování vlny? (rozhovor jsme dělali 19. dubna)
První testovačka nebyla úplně dobrá, protože neteklo dostatečné množství vody, ale vlna tam byla. Ve čtvrtek máme v plánu další test a to už bude lepší. Musíme vyřešit nejrůznější netěsnosti, kterými nám utíká odhadem okolo tří kubíků vody, a vyzkoušet vlnu za správného průtoku… Těším se.
Na závěr bych tě ještě poprosil o pár slov pro lidi, kteří by třeba taky rádi pomohli. Jak a kde můžou?
Formují se teď tři složky projektu a každá z nich vítá pomoc: technická četa se stará o vlnu a kanál, komunikační složka zajišťuje sociální sítě, web apod. a třetí složka pracuje na zajištění dostatečného zázemí a péči o členy oddílu. Pokud se v některé z nich shlížíte, prosím, ozvěte se nám na kterémkoliv kanále – na Facebooku, Instagramu nebo na e-mailu vl**********@gm***.com.
Martine, moc díky, že sis našel chvíli času, a hlavně moc díky za to, co děláš pro vodáky. Držím palce do dalšího snažení a pevně věřím, že se za pár let svezeme na nové Štvanici.
