Low Water Expedition Sath-awa

Low Water Expedition Sath-awa

Říká se, že když se dva perou, třetí se směje. Což v podstatě znamená, že když teče Hamerák, je na všech ostatních řekách prázdno. To platilo v minulých desetiletích a platilo by to dál, kdyby na všech ostatních řekách, kde netekla voda, nebylo prázdno celé léto.

Řeka Sath-awa, ve slovanských jazycích obvykle přepisovaná jako Sázava, protéká před ústím do Wulth-awy (domorodci ji zapisují jako Vltavu), teče tajemným, hluboko zaříznutým údolím, kterému se říká Malý Divoký Západ. Ve starých dřevěných srubech tu žijí kovbojové, desperáti a dokonce prý i indiáni, kteří si podobně jako za časů soudce Roye Beana vysvětlují zákon po svém. Před nájezdy vodáků si vymezují a vstup zakazují na trochu rozlehlejší pozemky, než jim přísluší a vodáci to na oplátku respektují méně, než by měli. Po tříměsíčním období sucha, kdy do tohoto údolí nezavítala snad jediná loď, nedošlo k žádné přestřelce a o lidech z údolí nepronikla na veřejnost jediná zpráva, bylo rozhodnuto vydat se průzkum.

Hned na začátku musí lodě zvládnout nejtěžší úsek pod náhonem do poslední elektrárny

Sehnat loď bylo takřka nemožné. Až po dlouhém vyjednávání jsme získali lodě od půjčovny Sázava-Tour, a to pouze když výslovně uvedeme, že lodě jsou k dispozici výhradně pro výzkumné účely, což tímto činíme. Že se jedná o cestu nanejvýš riskantní a nebezpečnou je zřejmé z toho, že žádná půjčovna sem v uplnulých devadesáti dnech neposlala jedinou loď, a to ani za vidinou zisku. Že lodě budou s největší pravděpodobností ztraceny se dalo soudit i z toho, že žádná pojišťovna nebyla ochotna výpravu do těchto končin pojistit.

Průjezdy určovaly častěji kameny než vůle posádky

Stav v Nespekách hlásil 31 cm, což ale nemá žádný význam, když se voda nevysvětlitelně ztrácí a zase objevuje – úkaz, s nímž si dosud nevědí rady ani zkušení detektivové Vodoprávního úřadu. Nemá proto smysl se cpát zbytečně nahoru a za výchozí bod volíme Žampach – pod Troníčkem už není žádná hydrolelektrárna, která by snižovala stav vody spolehlivěji než sálavé letní slunce.

Rybáři se tváří v tvář odvážným vodákům vydávají na intimnější místa

Řeknu vám, je to zvláštní pocit, proplétat se mezi spoustou drobného kamení a koukat na veliké balvany, které normálně tak tak vykukují nad hladinu. Je zvláštní mít hlavu ve výšce, kde obvykle proplouvají kýly našich lodí.

Sath-awa je teď za sucha úplně jiná řeka. Těžké to není. Nedá se říct, že by voda měla nějaký zvláštní tah, ale ani na chvíli nesmíme polevit v pozornosti. Kličkovaná mezi kameny. Až v poslední chvíli se ukáže, kudy se dá projet. Často se to neukáže vůbec, protože dokud nebudou kanoe ohebné, proplést se nedá.

Jakkoli se to zdá nemožné, na místě každé peřeje zbyla nějaká možnost průjezdu

Dávno jsme si zvykli volit nejmenší zlo. Snažit se projet bez dotyku je úplně zbytečné. Kamenné prahy, kde pamětníci hovoří o peřejích, důstojně zdrncáváme. Pádlo používáme nejčastěji po způsobu bidla. Ale právě v místech ztracených peřejí loď často nabere v proudech nevídanou rychlost, aby o to rychleji naletěla na šutr. To se potom ozve tak zlověstné praskání a skřípání, až to příliš důvěrně připomíná zaniklou dobu laminátových lodí. Mimochodem, laminátovou loď bychom brzy nesli v pytli.

Malebné údolí malého divokého západu

„Na pekaře!“ Když není prostor na pádlování, pomůže brzdění nohou o kameny. To umožní zastavit, zacouvat a zkusit to jinudy a lépe. Je trochu smutné, že i při tomto systému sjíždění jsou hydroboty – vysloužilé kecky Marshall od Kennu – mokré tak akorát od ranní rosy. Všechny ostatní cákance pobere postarší membrána. Skrývá se zde ale i nadějné poselství: během celého dne není ani jednou potřeba brodit a přetahovat.

Plavba přinesla významné hydrografické poznatky o poměrech na dně řeky a jejich vlivu na proudnici

Ačkoli je již začátek října a na výzkumnou výpravu snad příliš pozdě, teplé počasí a mimořádně slunečný víkend nám nahrává do karet. Většina obyvatel Malého Divokého Západu se ještě nepřesunula do svých zimovišť.

U osady toronto zazněla na pozdrav výstižná píseň na kameni kánoj

Vplouváme mezi stoleté sruby. Všude vládne tísnivé ticho, jen někde teskně hučí rozbruska. Kdysi výstavní pelargonie, neochcávané stovkami vodáků, skomírají na dříve tak výstavních záhoncích. Na všech stranách hmatatelná frustrace, beznaděj, rezignace. Vemte lidem společného nepřítele a do týdne se začnou hádat mezi sebou. Nevěřícné výrazy otrlých zločinců hovoří za vše. Tři měsíce nic podobného neviděli.

Návrat vodáků byl událostí, která ve stoleté historii údolí nemá obdoby

Obvykle vzteklí rybáři zádumčivě hledí do vody. Po průjezdu lodí beze slova balí pruty a přikrčeně se přesouvají jinam.

A pak to náhle rupne. „Ahóóój!“ ozývá se ze srubů na obou stranách řeky a jako tam-tamy zní po proudu mnohem rychleji, než my můžeme plout: „Už jedou!!! Už jedou!!!“ Po třech měsících se na Sázavu vrací život a vodáci tam, kam patří. Dřívější nápisy „Vstup zakázán“ jsou vyměněny za „Vítejte“, cedule „Zde není WC!“ za „Přijďte pobejt“. Osada Toronto nás div vítá hudbou a někdo běží do hospody pro Nedvěda, aby zahrál „na kameni kánoj“.

Malý dům nad skálou...

Je to jako vracet se domů. Až na to sucho pod kýlem.
„Hele, ty tam! Proč biješ toho háčka?’“
„Odmítá hlásit šutry!“

Za doprovodu písně „Pikovický blues“ seskáčeme Poslední Peřej, pak se prosmýkneme úžinou pod Pikovickou jehlou a za chvíli nás Malý Divoký Západ propouští.

Navzdory očekávání i tato skalnatá pasáž nakonec byla sjízdná

Podjíždíme betonovou lávku, na které visí cynický nápis „konec výletu“ a pak pokračujeme dál. Za nic na světě bychom dnes nevyměnili úsek Sath-awy do Dawle na soutok s Wulth-awou. „Zaplať pámbů… že jsme konečně na voleji!“

Díky za každý krátký volej

foto: Šťovík a Sázava Tour

Zkušenosti čtenářů

poustva

Prosím o slova písně Na kameni kánoj 🙂

Jinak si někdy zkus zaplavat v gumákách (poslední foto), mi přijdou na vodu vo držku…

Chobotnice

Tak to je dost povedenej cestopis. Jý tam byl pěšky v letě za průtoku 2,8kb, na jednu stranu to bylo všude jak U suchý dásně, ne druhou tam byly vždycky nějaký nadějný průskoky…
Jinač s tima holinkama a plavánim by mi zajímalo, jestli to je jen legenda, nebo to někdo zažil. Budu si to muset zapamatovat a v letě někde v bezpečí vyzkoušet…

Lábuš

jestli jsem text pochopila správně, tak to na zaplavání nebylo…

Střelec

Holínky v akci jsem na vlastní voko viděl dvakrát. V prvním případě šlo o klasické, o nějaké to číslo větší gumáky, které po chvilce bublání opustily majitelku a na rozdíl od ní zůstaly na dně tůně, přes kterou se dotyčná pokusila zhoupnout na provaze (a neudržela se a šla tam po nohou). Podruhé šlo o kožené „koně“, ve kterých jejich hrdž nositel vypadl po hubě z lodě, aby jí byl vzápětí přejet. Vzduchové bubliny v botách mu držely nohy nad vodou a tak měl přes veškerý snahy tendenci jet ksichtem po dně…

Střelec

Holínky v akci jsem na vlastní voko viděl dvakrát. V prvním případě šlo o klasické, o nějaké to číslo větší gumáky, které po chvilce bublání opustily majitelku a na rozdíl od ní zůstaly na dně tůně, přes kterou se dotyčná pokusila zhoupnout na provaze (a neudržela se a šla tam po nohou). Podruhé šlo o kožené „koně“, ve kterých jejich hrdž nositel vypadl po hubě z lodě, aby jí byl vzápětí přejet. Vzduchové bubliny v botách mu držely nohy nad vodou a tak měl přes veškerý snahy tendenci jet ksichtem po dně…

Střelec

Holínky v akci jsem na vlastní voko viděl dvakrát. V prvním případě šlo o klasické, o nějaké to číslo větší gumáky, které po chvilce bublání opustily majitelku a na rozdíl od ní zůstaly na dně tůně, přes kterou se dotyčná pokusila zhoupnout na provaze (a neudržela se a šla tam po nohou). Podruhé šlo o kožené „koně“, ve kterých jejich hrdž nositel vypadl po hubě z lodě, aby jí byl vzápětí přejet. Vzduchové bubliny v botách mu držely nohy nad vodou a tak měl přes veškerý snahy tendenci jet ksichtem po dně…

Střelec

Holínky v akci jsem na vlastní voko viděl dvakrát. V prvním případě šlo o klasické, o nějaké to číslo větší gumáky, které po chvilce bublání opustily majitelku a na rozdíl od ní zůstaly na dně tůně, přes kterou se dotyčná pokusila zhoupnout na provaze (a neudržela se a šla tam po nohou). Podruhé šlo o kožené „koně“, ve kterých jejich hrdž nositel vypadl po hubě z lodě, aby jí byl vzápětí přejet. Vzduchové bubliny v botách mu držely nohy nad vodou a tak měl přes veškerý snahy tendenci jet ksichtem po dně…

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: