Minulé pondělí jsme sledovali vzpomínky Karla Nováka na události, které předcházely objevu a pronájmu loděnice na pražské Čertovce. V roce 1954 se Karel přestěhoval z Brna do Prahy a záhy vstoupil do oddílu vodního slalomu Slavia VŠ.
Právě pro Slavii VŠ Karel získal velmi atraktivní loděnici. Pro soudržnost vodáků bylo příznačné, že kromě lodí členů Slavie našly v loděnici podle pamětníků útočiště také lodě Motorletu, Bohemians, Dynama a dalších oddílů. Trochu záhadné byly také politické šachy s názvy tělovýchovných jednot po roce 1949. Například historická SK Slavia se musela dlouhý čas jmenovat Dynamo Praha (AC Sparta na tom jako Spartak Praha Sokolovo nebyla o moc líp). Naopak všechny jednoty spojené se školami byly pojmenovány Slavia podle názvu z počátků studentského sportování. Časem se Slavia vypouštěla a používal se název VŠ Praha. V roce 1991 pak došlo k označení Univerzitní sportovní klub, tedy USK Praha.
Karel Novák byl předsedou oddílu Slavia VŠ Praha v letech 1955–1968. Pokračujeme v jeho vzpomínkách, které zahrnují období vzrůstu a věhlasu loděnice.
Vzestup loděnice
Po získání prostorů pro loděnici nás čekala spousta mravenčí práce. Díky nesčetným hodinám dobrovolné činnosti všech členů oddílu se nám podařilo vybudovat loděnici s dílnou, sprchou, šatnami i klubovnou, která se pro mnohé z nás stala druhým domovem.
Z prostoru před loděnicí byl přímý přístup k vodě v místech, kde Čertovka ústila do Vltavy. Před loděnicí jsme vytyčili slalomovou trať a další branky byly už od dřívější doby nad Velkopřevorským mlýnem. Vedle známého kola tohoto mlýna bylo upevněno lano, za pomoci kterého mohly posádky lodí přeručkovat do horní části Čertovky a trénovat i tam. Další možnost tréninku byla i na vorové propusti na jezu nad Karlovým mostem, lépe řečeno „šlajsně“, což byla jediná „divoká voda“ v dosahu.
Jak už jsem se zmínil, loděnice byla spojena s ulicí U Lužického semináře 70 cm širokou požární uličkou, kterou se v sezóně téměř každou sobotu vynášely lodě, vázaly na vlečňáky a po návratu ze závodů se v neděli vše opakovalo v opačném pořadí. Tehdejší lodě byly mnohem objemnější a těžší než ty dnešní, ale díky této uličce mohla loděnice na tak nádherném místě vůbec vzniknout.
Dnes je u uličky semafor, který řídí vstup do restaurace, a je turistickou atrakcí. Návštěvníci netuší, že dole u řeky kdysi býval úplně jiný a krásnější život než dnes. Centrální největší místnost loděnice s vyhlídkou na Čertovku i na Karlův most, která je dnes luxusní restaurací, byla tehdy dílnou, v níž panovala horlivá stavba lodí ze sklolaminátu.
Prototyp laminátové kánoe 1955
Přechod od dřevěných kánoí a plátěných skládacích kajaků k lodím ze sklolaminátu znamenal totiž revoluci v závodění a posléze i v turistice na divoké vodě. Nový materiál nabízel velkou pevnost, určitou pružnost a také odolnost proti nárazům.
Trend výroby sportovních lodí z laminátu začal v 50. letech hlavně ve Francii a ve Švýcarsku. Proto jsem v roce 1955 navázal písemný styk se švýcarskými vodáky a obdržel jsem od nich dokonce i pozvánku na kurz stavění laminátových lodí! Povolení úřadů k účasti na kurzu jsem samozřejmě nedostal, ale přesto mi (do té doby neznámí) vodáci poslali podklady tohoto kurzu!
Spojil jsem se s pražskou firmou Plastika a už v roce 1956 se nám podařilo vyrobit docela pohledný prototyp slalomové deblkánoe. Loď vzbuzovala velký zájem, když jsme ji s Renátou Knýovou předváděli například při sjíždění pražských jezů. Firma ale začala experimentovat s levnějším materiálem na způsob bakelitu a výsledek byl katastrofální. Při premiéře na závodech ve Špindlerově Mlýně se lodě po nárazech na kameny rozpadly na mnoho kusů.
Soukromé laminování a firma Vertex
Po neúspěchu ošizených prototypů ztratila firma Plastika zájem na další spolupráci a začaly se stavět lodě hlavně amatérsky, skoro každý závodník měl svůj model podle vlastních představ.
Při výrobě se do formy klade několik vrstev sklotextilu, který se prosycuje dvoukomponentní pryskyřicí. Tehdy používaný polyester nádherně a pronikavě voněl a dodatečně mě napadá, jak byli vlastně obyvatelé okolních domů v ulici U Lužického semináře tolerantní, že si nikdo z nich nikdy nestěžoval.
V roce 1958 jsem udělal ještě jeden pokus o sériovou výrobu. Spolu se Zdeňkem Korábem jsme postavili ze dřeva tzv. kopyto potřebné na výrobu formy na stavbu lodí. Navázal jsem kontakt s firmou Vertex, která postavila prototyp a posléze vyrobila i malou sérii. Ale i tato akce skončila, protože firma z nějakého důvodu ztratila zájem na další výrobě. Myslím, že byly potíže s dodávkami materiálu.
Labe pod Špindlerovým Mlýnem
Čertovka nám brzy nestačila, proto jsme vymysleli opačný extrém ve srovnání se zdejší poklidnou tratí. Rozhodli jsme se uspořádat závody na Labi pod Špindlerovým Mlýnem v Krkonoších. K tomuto účelu bylo nutné vypouštět vodu z přehrady, ale i k tomu se nám podařilo získat povolení.
První, pokusný ročník v roce 1956 měl velký úspěch (až na zmíněné rozbité prototypy kánoí), a tak se všechny další ročníky už pořádaly s mezinárodní účastí. Vyvrcholením bylo Mistrovství světa ve vodním slalomu v roce 1967.
Je třeba si uvědomit, že téměř všichni organizátoři tohoto závodu byli členové oddílu, kteří současně taky závodili, a že veškerý potřebný materiál bylo potřeba do Krkonoš přivézt z Prahy a zase odvézt zpět. Byl to vždy heroický výkon od všech účastníků, ale stálo to za to.
Kniha Mistři divoké vody
Životní peripetie Vraťky a Karla Novákových přibližuje také jeden z deseti unikátních rozhovorů s legendárními vodáky v knize Mistři divoké vody, kterou vydalo nakladatelství Klika v říjnu 2022. Rozhovory jsou doplněny krátkými dramatickými příběhy a vše dokreslují dobové fotografie. Kromě manželů Novákových v knize vzpomínají také Vladimír Jirásek, Petr Sodomka, Lída Polesná, Miloslav Duffek, Zdeněk Valenta, Jaroslav Pollert, Renáta Knýová, Standa Chládek a Vladimír Vaňha. Odkazy na recenze knihy a související články najdete na www.mistridivokevody.cz, kde můžete knihu zakoupit dokonce levněji než v knihkupectvích a e-shopech.
Závod století
Úspěšný byl i závod na Čertovce samotné, takzvaný Závod století. Pro velký úspěch se dokonce pořádal několikrát a vyvinul se v klasickou recesi. Závodníci v nejrůznějších kostýmech se projížděli na všemožných plavidlech, někteří z nich i kráčeli vodou anebo se navzájem utkávali v rozličných kláních.
Centrum celé akce bylo na Čertovce pod Karlovým mostem poblíž mlýnského kola a na náměstíčku tamtéž, v blízkosti tehdy oblíbené restaurace U tří pštrosů. Závodu samozřejmě vévodil nepopiratelný vládce Čertovky vodník Čochtan, který nelítostně stahoval mnohé závodníky do své podvodní říše. Zájem náhodných nedělních diváků byl obrovský a je naprostou záhadou, že nikdy nezakročila jinak všudypřítomná Veřejná bezpečnost, aby zjednala klid a pořádek.
Setkání s Vraťkou
Závěrem svých nostalgických vzpomínek bych si dovolil připojit ještě něco osobního. Jednou jsme na prvním jarním závodě v Krhanicích pozorovali s Míťou Skolilem mladou, nám doposud neznámou závodnici na kajaku. Usoudili jsme, že s jejím talentem by mohla být slibným koněm do naší závodní stáje. Dívka jménem Bažantová souhlasila a začala zarputile trénovat v naší loděnici.
Protože byla značně zamlklá a svým způsobem záhadná, začal jsem se o její případ zajímat. Trvalo ale velmi dlouho, než mi prozradila, že byla týden před maturitou zatčena a po absolvování delší vyšetřovací vazby v ruzyňské věznici v samovazbě byla vyloučena ze studia na všech školách.
Karel a Vraťka Novákovi
Skvělý reprezentační kanoistický mix Vraťka (*1937) a Karel (*1929) Novákovi získal titul mistrů světa v roce 1961. Mistry ČSR v kategorii C2mix byli v letech 1957, 1958, 1961 a 1963. V roce 1964 byli pozváni na prestižní americký maraton na řece Arkansas. Po srpnu 1968 odešli do Švýcarska, kde zůstali i po roce 1989. V současnosti žijí Vraťka a Karel Novákovi ve švýcarském Bellikonu, odkud čas od času rádi navštěvují svoji vlast, aby se mohli setkat s dávnými kamarády od divoké vody.
Důvodem byla účast na schůzkách bývalých skautských vedoucích, ke kterým patřila i po zákazu skautingu, což bylo kvalifikováno jako protistátní činnost. Měla štěstí, že jí v té době chybělo pár měsíců do plnoletosti. O něco starší vedoucí skončili na léta v uranových dolech. Teď, aby se nezbláznila, začala usilovně jezdit celé dny mezi brankami.
Na Čertovce časem vznikla nová mixová dvojice Bažantová – Novák, která se o něco později změnila na Nováková – Novák.
Podivná nominace na MS v Augsburgu 1957
Vraťka byla opravdu skvělou závodnicí, a tak se stalo, že jsme se poměrně rychle dostali na čelo celostátního žebříčku. V důsledku toho jsme byli nominováni na MS 1957 v Augsburgu. Vzali jsme si volno v práci a radostně nastoupili do autobusu, který měl odvézt závodníky na mistrovství.
Když jsme se usadili, přišel funkcionář a oznámil nám, že jsme byli ze zájezdu vyloučeni. Při vystupování z autobusu jsme se ve dveřích míjeli s náhradníky, mimochodem členy komunistické strany, kteří už na tento okamžik venku čekali. Dodnes jsem nezapomněl na jízlivý úsměšek, kterým mě počastoval můj náhradník.
Nikdo nám nikdy neprozradil, z jakého důvodu jsme si toto potupné a nedůstojné divadlo zasloužili. Politicky jsme byli přece nespolehliví pořád stejně, proč nás tedy vůbec nominovali. Později nám bylo sděleno, že budeme nadále členy reprezentačního družstva, pokud budou mezinárodní závody v ČSSR, ale vyjet do ciziny nesmíme. Obávám se, že si dneska málo mladých lidí dokáže představit, v jakém „Absurdistánu“ jsme tehdy všichni žili.
Vítězství na MS v Drážďanech 1961
Protože tenkrát bylo mistrovství světa pouze jednou za dva roky a žádné mistrovství Evropy ještě neexistovalo, přišli jsme za další dva roky i o MS v Ženevě a startovat jsme směli až v roce 1961 na MS v Drážďanech. Asi proto, že do tehdejší NDR z pochopitelných důvodů nikdo neutíkal.
Vzhledem k tomu, že jsme MS vyhráli, byli jsme vzati na milost a mohli reprezentovat i na západě. Díky vynikajícím sportovním výsledkům a přímluvě tehdejšího Státního výboru pro tělovýchovu a sport směla Vraťka dodatečně složit maturitu a dálkově při zaměstnání i vystudovat vysokou školu. Dokonce jí bylo povoleno pracovat ve školství! Jaké blahodění od strany a vlády po ztracených čtyřech letech!
Třináct let u Čertovky
Strávili jsme v loděnici přes všechny peripetie krásných 13 let a získali tam spoustu kamarádů na celý život. I po více než padesáti letech se dodnes pravidelně setkáváme.
Pokud se mé osoby týká, musím podotknout, že nebylo úplně jednoduché skloubit můj bohatý sportovní program s takzvanou vědeckou činností. Asi přicházela trochu zkrátka, ale přesto se mi podařilo napsat a obhájit kandidátskou práci a posléze pracovat v Ústavu pro výzkum motorových vozidel. Ale nebyl jsem sám, řada dalších závodníků z našeho klubu se věnovala postgraduálnímu studiu anebo vědecké činnosti.
Osudový rok 1968
Idyla skončila oné srpnové noci roku 1968, kdy ruské tanky zlikvidovaly touhu československého lidu po trošce svobody a nezávislosti a uvrhly zem do dalších desetiletí temna. Mnozí z nás, kterým se zhroutil život, se rozletěli do různých zemí světa a začali nový život.
Loděnice samozřejmě fungovala dál, až do doby, kdy byl ze staré propusti v Troji vybudován umělý kanál, postavena nová loděnice a trénink na divoké vodě nahradil poklidnou Čertovku. O tomto období ale nemohu referovat, neb jsme dlouhých 21 let nesměli starou vlast ani navštívit.
Vzpomínky Karla Nováka upravil Jiří Červinka
