Lodě nemají (zatím) kolečka

S rozvojem cyklistiky přišly chytré hlavy na to, že i na kánoích se dá pohodlně šlapat, a když se to dobře udělá, můžou ta kola nejenom pohánět loď, ale poslouží dobře i na cyklostezkách. Třeba támhle je teď přede mnou nesjízdný jez, ale už je tady výjezd z vody pro lodě, a tak si to k němu namířím. Kdepak, žádné přenášení, jenom dám převody do síly, vyjedu na břeh a pak pod jezem zase sjedu. A to už koumáci dokonce vymysleli, že mají v lodích voděodolnou baterii, a když se jim nechce šlapat, jen přepnou na elektropohon. Jasně, není to úplně loď do peřejí, ale kde dnes najdeme peřeje, že?

Pokud vás úvod článku trochu rozhodil, nebojte se, je to pouze vodácké sci-fi. Kdysi jsem sice přemýšlel o konstrukci takové lodi, ale zůstal jsem u klasických pádel a po cyklostezce nejezdím na lodi, ale na kole. I když, pokud jsem někdy vymyslel nějakou ptákovinu, po několika letech se vždycky někdo našel, kdo můj nápad nezávisle na mě realizoval. Lodě nemají zatím kolečka a to je také důvod, proč vodák musí přemýšlet nad tím, jak lodičku dostane k řece a zase zpátky domů. Pravda, dnešní rozsáhlá síť půjčoven přímo na řece umožňuje tento problém vyřešit bez dopravy. Tu zajistí půjčovna a vodák může přijít rovnou k vybrané řece, tam si kánoe půjčí a po splutí zase odevzdá dole při konci plavby. Půjčovna si s tím už poradí. Kde jsou ty časy, kdy jsme lodě museli posílat vlakem! Když píši o tom, že si s dopravou půjčovna lodí poradí, není žádným tajemstvím, že jsem i já svého času provozoval jednu z největších vodáckých půjčoven – půjčovnu Dronte. A jako správný začátečník jsem začínal s pěti plastovými loděmi. Musel jsem tedy tu dopravu lodí řešit. A tak následující řádky potěší zejména vodáky motoristy, protože bych se rád podělil o svojí motoristicko-vodáckou zkušenost.

Jako první vozidlo mi posloužila nejprve stařičká rumunská Dacia kombi od mého tchána. Překvapivě se do ní docela dost vešlo – na zahrádku dvě kánoe a na vlek šest. Ale do kopců chudinka už trochu fňukala. To Škoda Felicia kombi zvládla těch lodí už 12 a byl to spolehlivý pracant. Tenkrát jsem ji koupil „oplynovanou“, takže se jezdilo skoro zadarmo. Jenže lodí a raftů přibývalo a bylo potřeba koupit něco většího. Paní tchýně mi půjčila peníze na malý náklaďáček do 3,5 tuny značky LDV Convoy (dříve DAF). Nechali jsme si svařit konstrukci na valníček a to už jsme uvezli až 24 lodí! Náklaďáčku jsme říkali Elina, pocházel z anglické výroby a byl to obrovský pracant. Jednou nám odešla kardanka a moje sestra Jana, která kdysi jela jako první žena Paříž – Dakar, mě táhla rychlostí až 100 km/h do servisu. Byl to nezapomenutelný zážitek. Auto i po těch 20 letech pořád ještě slouží. Potřebovali jsme do půjčovny ještě jedno auto, a tak jsem koupil staršího Forda Tranzita, tenkrát ještě bez posilovače řízení. To byla makačka. Uvezl toho hodně, velký vlek za sebou a na střeše čtyři kánoe. Nevýhodou bylo, když jsme s ním zajeli na trávu. To se u řeky někdy stává, že je třeba sjet ze silnice. Pokud neměl naložený zadek, prostě se nehnul. Ale pracovní auto s devítimístnou verzí to bylo fajn.

Protože jsme začali dělat i kajakářskou školu a protože jsem měl historicky auta off-road rád, rozhlížel jsem se po nějakém autě 4×4. Určitou zkušenost jsem už měl s Arem 24 s obytnou verzí, kterou jsme měli ve vodáckém oddíle. ARO se dostalo všude, utáhlo toho neskutečně a taky mělo pěkný apetit. Zbaštit 20 l benzínu na 100 km pro něj byla hračka. Bohužel moc nebrzdilo a poruchovost byla nemalá. Bylo mi jasné, že tudy cesta nevede. A tak jsem koupil starší Mitsubishi Pajero 2,4, verze bez turba, ale světe div se, už s klimatizací. Byla to devítimístná verze, která kdysi údajně jezdila pro vojáky. Auto bylo výborné, mělo jen jednu chybku, a to převodovku. Hledal jsem dál ideální auto 4×4 a sehnal jsem Toyotu Land Cruiser 95. To už bylo něco. Třílitrový motor turbodiesel si poradil i s vlekem se 40 loděmi. Měl jsem osmimístnou verzi, a tak se tam vešlo nejenom všechno vodácké vybavení, ale i moje děti. Toyota sloužila vcelku spolehlivě až na to, že mi upadlo při jízdě přední kolo, nad čímž kroutili hlavou i technici, že to ještě nikdy neviděli. Musím být prostě v něčem výjimečný.

Lodí do půjčovny přibývalo a já se rozhlížel po dalším náklaďáčku. U anglických LDV bohužel skončila výroba, a tak chtě nechtě jsem zvolil starší italské Iveco s nástavbou na 24 lodí. Ty jsme nakonec měli čtyři a osvědčily se jako dobrá pracovní auta. Na mokré trávě to ale také žádná velká sláva nebyla. Samostatnou kapitolou pak byla volba ruských značek. Nejprve GAZ Gazelle, což byl takový ruský Ford Tranzit 4×4. Auto nám dobře posloužilo, bylo tam sedm míst k sezení a ještě se vešla spousta bagáže. Nevýhodou bylo řízení, kdy řidič honil auto zleva doprava, aby ho udržel na silnici. Následně jsme vyzkoušeli UAZ Patriot, který se podobal Toyotě, ale nedosahoval jejích kvalit. Zvláště elektronika u tohoto auta byla veselá, při točení volantem doleva nebo doprava nám UAZ vždy zatroubil. Samozřejmě se to dalo opravit, ale generovalo to veselé historky.

Jako jedno z nejpracovitějších a nejlepších aut jsme měli stařičkou Toyotu Land Cruiser 75. Byla to taková ta pouštní verze, devítimístná, ale jenom troje dveře. Na střeše uvezla čtyři lodě, za sebou 40 a díky náhonu 4×4 vyjela všude. Uvnitř byla jen dvě sedadla a pak už jenom sklopné lavice. Buď jsme vezli vodáky, nebo bagáž. Při jedné průtrži mračen na Sázavě jsme jeli pro rafty do Poříčí nad Sázavou. Vodáci to vzdali, nechali nám tam tři velké rafty a jednoho ožralého kolegu. S mojí dcerou Ellou jsme naložili dozadu jak rafty, pádla, barely, tak i toho opilce. Ležel mezi nafukovačkami a barely, ale díky jeho stavu mu to nijak zvlášť nevadilo.

Jako poslední auta jsem pořídil Ford Tranzit 4×4 a Ineos Grenadier. Ford Tranzit ve čtyřkolce je neuvěřitelný pracovník, který si poradí v bahně i na sněhu. Utáhne skoro tři tuny, dá se v něm pohodlně přespat a odvézt spousty věcí a bagáže. Vůbec jedno z nejlepších aut, co jsme měli.

No a nakonec Ineos Grenadier, neznámá mladá značka. Když jsem hledal univerzální pohodlné auto, které odtahá lodě, bagr a porouchané auto, které bude jednoduché a spolehlivé, dostal jsem nabídku na tohoto Angličana ve spolupráci s Francií a Německem. Na tažném zařízení má krásných 3,5 tuny, pochozí střechu, velký kufr a spousty vychytávek. V terénu si poradí s ledasčím a umí brodit řeku do hloubky 80 cm. Tak uvidíme, jaký bude pracant a jak se osvědčí. Zatím mi dělá jen radost.

Pro klasického vodáka, který má svoji loď a občas vyrazí na vodu, mám na závěr dobrou radu. Dokud lodě nebudou mít kolečka, vyplatí se mít spolehlivé auto, ideálně s náhonem 4×4, nešetřit na kvalitě zahrádky, nepoužívat na utažení lodi „pavouky“ nebo gumicuky, ale úvazy s ráčnou. Pak vám loď neuletí do polí, jako se to stalo několikrát i mně. Pokud potáhnete vlek na lodě, vězte, že můžete táhnout bržděný vlek do 750 kg a jste omezeni celkovou váhou soupravy 3 500 kg. Jinak je potřeba si dodělat řidičský průkaz B+E, který vám umožní táhnout bržděný vlek do hmotnosti 3,5 tuny. No a nebo teda můžete počkat, až ty lodě budou mít kolečka.